ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.171.2014:46
sp. zn. 6 As 171/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
JUDr. Ing. J. P., proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem
Policejní prezidium ČR, Strojnická 27, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 5. 4. 2013, č. j. PPR-1477-6/ČJ-2013-990131, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, č. j. 57 A 51/2013 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 29. 9. 2011 bylo vydáno rozhodnutí ve věcech služebního poměru, kterým
byl žalobce dne 30. 9. 2011 vyjmut podle §34 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „zákon o služebním poměru“) ze zálohy
pro přechodně nezařazené a dne 1. 10. 2011 ustanoven podle §20 odst. 1 písm. b) zákona
o služebním poměru na služební místo vrchní komisař Krajského ředitelství Policie (dále
jen „KŘP“) Plzeňského kraje, náměstek ředitele krajského ředitelství pro vnější službu, odbor
služby pro zbraně a bezpečnostní materiál s místem služebního působiště v Plzni, a zároveň
mu byl přiznán osobní příplatek podle §122 zákona o služebním poměru ve výši 3.000 Kč.
[2] Z důvodu rušení některých služebních míst na KŘP Plzeňského kraje v Plzni podal
žalobce dne 29. 10. 2012 žádost (datovanou dnem 24. 10. 2012) o převedení na jiné služební
místo ve stejné služební hodnosti podle §25 odst. 4 zákona o služebním poměru, organizační
jednotku, odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování útvaru KŘP
Plzeňského kraje s místem služebního působiště v Plzni (místo, kde byl v minulosti služebně
zařazen - ve funkci vedoucího odboru hospodářské kriminality Plzeňského a Karlovarského
kraje, kde mu byl dne 31. 12. 2010 přiznán osobní příplatek ve výši 6.000 Kč). V požadovaném
zařazení žalobce uvedl osobní příplatek podle §122 zákona o služebním poměru: 6.000 Kč.
[3] Rozhodnutím ředitele KŘP Plzeňského kraje (dále jen „prvoinstanční orgán“) ve věcech
služebního poměru ze dne 17. 12. 2012, č. j. 3759/2012 byl dne 31. 12. 2012 žalobce odvolán
podle §25 odst. 4 zákona o služebním poměru ze služebního místa vrchní komisař KŘP
Plzeňského kraje, náměstek ředitele krajského ředitele pro vnější službu, odbor služby pro zbraně
a bezpečnostní materiál, a dnem 1. 1. 2013 ustanoven podle §20 odst. 3 písm. a) zákona
o služebním poměru na služební místo vrchní komisař KŘP Plzeňského kraje, náměstek ředitele
krajského ředitelství pro službu kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality
s místem služebního působiště v Plzni. Současně mu byla podle §117 zákona o služebním
poměru započtena doba praxe v rozsahu 25 let a 122 dnů a nebyl přiznán podle §122 zákona
o služebním poměru osobní příplatek.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podle §190 odst. 1 zákona o služebním poměru
odvolání. Policejní prezident rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013, č. j. PPR-1477/ČJ 2013-990131,
odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdil.
[5] Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) se žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2013, č. j. PPR-1477-6/ČJ-2013-990131
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[6] Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného (potvrzujícími názor prvoinstančního orgánu),
že osobní příplatek není možno přiznat, neboť popis služební činnosti na novém služebním
místě je zcela odlišný od jeho původního popisu služebních činností, které žalobce vykonával
do 31. 12. 2012 a není proto možné vycházet ze závěru, že výkon služby na novém služebním
místě bude žalobcem od prvopočátku plněn v mimořádném rozsahu a kvalitě, jak vyžaduje
ustanovení §122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce naopak uvedl, že mu byla ke dni
1. 10. 2011 započítaná praxe v rozsahu 24 let a 30 dnů, kterou získal působením na pracovištích,
kde se zabýval vyšetřováním, a to ve funkcích vyšetřovatele Městského úřadu vyšetřování v Plzni,
vyšetřovatele Odboru hospodářské kriminality krajského úřadu vyšetřování v Plzni, zástupce
vedoucího Odboru hospodářské kriminality krajského úřadu vyšetřování v Plzni, dále také
vedoucí jednoho z oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, tehdy Západočeského kraje,
či vedoucí Odboru hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování
Západočeského kraje v Plzni (kde mu byl přiznán osobní příplatek ve výši 6.000 Kč). Žalovaný
a prvoinstanční orgán vycházejí z domněnky, že žalobce po více jak dvacetileté praxi
při vyšetřování hospodářské trestné činnosti nebude plnit výkon služby v mimořádném rozsahu
a kvalitě ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Jelikož ustanovení
§122 odst. 1 zákona o služebním poměru stanoví, že rozhodnutí o přiznání, změně nebo
odejmutí osobního příplatku musí být písemně odůvodněno, měl žalovaný, resp. prvoinstanční
orgán, který žalobci osobní příplatek nepřiznal, o odejmutí osobního příplatku vydat odůvodněné
rozhodnutí. O odejmutí osobního příplatku tak bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem
o služebním poměru. Ze soudní praxe plyne, že nenároková složka platu se může stát nárokovou,
neboť osobní příplatek jako nenároková složka platu se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele
o jeho přiznání a výši stává složkou nárokovou.
[7] Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že prvoinstanční orgán svým rozhodnutím ze dne
29. 9. 2011, č. j. 6234/2011, žalobci přiznal osobní příplatek podle §122 zákona o služebním
poměru ve výši 3.000 Kč. Pokud tedy chtěl přiznaný osobní příplatek následně odejmout, bylo
jeho povinností, v souladu s ustanovením §122 odst. 1 věta druhá zákona o služebním poměru,
o odejmutí osobního příplatku rozhodnout. Takový výrok však prvoinstančního rozhodnutí
neobsahuje. Podle §122 odst. 1 zákona o služebním poměru lze osobním příplatkem ocenit
výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Z toho krajský soud vyvozuje, že „osobním
příplatkem je oceňován „výkon služby“ v mimořádné kvalitě nebo rozsahu nikoli „výkon služebního místa“ v této
kvalitě a rozsahu. Co je nutné rozumět pod pojmem „výkon služby“ pak vymezuje ustanovení §1 odst. 4 zákona
o služebním poměru. Z tohoto důvodu je nutné dospět k závěru, že toliko změna služebního místa nemůže mít
sama o sobě vliv na přiznanou výši osobního příplatku. „Výkon služby“ je pojmem nadřazeným pojmu „výkon
služebního místa“, tj. pojmu definovanému v ustanovení §19 odst. 1 zákona o služebním poměru. Změnou
služebního místa tak bez dalšího nedochází ke změně kvality nebo rozsahu výkonu služby. Je-li příslušník
v souvislosti s přiznaným osobním ohodnocením kvalifikován jako osoba vykonávající službu v mimořádné kvalitě
nebo rozsahu, nepřestává takovou osobou být toliko z toho důvodu, že je ustanoven na jiné služební místo“.
Ke stejnému závěru dospěl krajský soud i na základě systematiky zákona o služebním poměru.
Změny služebního poměru jsou uvedeny v části druhé hlavě II zákona o služebním poměru,
zatímco služební příjem a odměna za služební pohotovost až v části osmé téhož zákona.
„Z žádného ustanovení zákona o služebním poměru přitom nevyplývá, že by v případě odvolání příslušníka
z dosavadního služebního místa a jeho ustanovení na jiné služební místo automaticky ze zákona docházelo
k odnětí již přiznané výše osobního příplatku.“ Zákon o služebním poměru vychází z kontinuity
přiznané výše osobního příplatku. Pokud by chtěl správní orgán v souvislosti se změnou
služebního místa změnit výši osobního příplatku, nemohl by vycházet toliko z kritéria
„prosté odlišnosti popisu služebních činností na původním a novém služebním místě“, ale musel by učinit
závěr, že výkon služby na jiném služebním místě již nebude umožňovat „výkon služby v mimořádné
kvalitě nebo rozsahu“, resp. v takové kvalitě nebo rozsahu jako na dosavadním služebním místě.
V této souvislosti odkázal krajský soud na ustanovení §112 odst. 3 věta druhá zákona
o služebním poměru, z něhož vyvodil, že pokud by s novým služebním místem byla spojena
služba „jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných nebo
nesrovnatelných podmínkách služby, při jiných nebo nesrovnatelných schopnostech a způsobilosti k výkonu služby,
při jiné nebo nesrovnatelné služební výkonnosti a možných výsledcích ve výkonu služby“, bylo by možné
uvažovat o změně výše přiznaného osobního příplatku. O tom však správní orgány vůbec
neuvažovaly. Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobce byl odvolán ze služebního
místa „vrchní komisař“ a ustanoven do služebního místa „vrchní komisař“, vždy v pozici „náměstek
ředitele KŘ“, a to pouze s tím rozdílem, že v dosavadním postavení „pro VS, Odbor služby pro zbraně
a bezp. materiál“ a v no vém postavení „pro SKPV, Odbor hospodářské kriminality“. Proč by nové
služební místo mělo být natolik odlišné (viz úvaha ve smyslu §112 odst. 3 zákona o služebním
poměru), není z ničeho zřejmé. Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení
[8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu,
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 5. 4. 2013 z výše nastíněných důvodů. Stěžovatel
svou kasační stížnost opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a navrhuje zdejšímu soudu,
aby napadený rozsudek zrušil.
[9] Dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázky, když se domnívá,
že stěžovatel měl ve smyslu §122 zákona o služebním poměru rozhodnout o odejmutí osobního
příplatku 3.000 Kč, který byl žalobci přiznán rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011, č. j. 6234/2011.
Žalobce byl ustanoven na nové služební místo dle §20 odst. 3 písm. a) zákona o služebním
poměru a byl mu současně tímto rozhodnutím určen základní tarif platu a zvláštní příplatek,
ostatní složky služebního platu mu nebyly určeny, resp. byly určeny ve výši 0 Kč (včetně
osobního příplatku). Osobní příplatek je nenárokovou složkou platu a jeho přiznání je navázáno
na mimořádnou kvalitu či rozsah výkonu služby, přičemž má umožnit služebnímu funkcionáři
ocenit individuální výsledky služební činnosti jednotlivých příslušníků. V daném případě
se nejednalo o odebrání osobního příplatku, ale o stanovení osobního příplatku na novém místě.
K názoru soudu o kontinuitě přiznané výše osobního příplatku stěžovatel namítá, že služební
funkcionář rozhodující o ustanovení na nové místo by tím byl vázán okolnostmi, jež mu nejsou
známy, neboť o ustanovení na volné služební místo často rozhoduje jiný správní orgán,
či dokonce jiný bezpečnostní sbor. Zde stěžovatel odkázal na Komentář k zákonu o služebním
poměru od P. Tomka, dle kterého by měl být příslušníkovi přiznán osobní příplatek, teprve
až prokáže, že službu vykonává v mimořádné kvalitě či rozsahu i na novém místě.
[10] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem také co do výkladu pojmů „výkon služby“
a „výkon služebního místa“. Tyto pojmy nelze dle stěžovatele srovnávat, ani podřazovat jeden
druhému. Služba je vždy vykonávána na konkrétním služebním místě. V dané věci není podstatná
ani skutečnost, že jak původní tak nové služební místo žalobce je označeno jako „vrchní
komisař“. Podstatné je, že je jedná o služební místa u rozdílných organizačních jednotek
s rozdílným předmětem činnosti. Všechna služební místa jsou v jedné služební hodnosti
označována stejně, ačkoliv se vykonávané činnosti v jedné služební hodnosti svojí náplní často
výrazně liší. Ustanovením na nové služební místo se změnily některé prvky žalobcova služebního
poměru, včetně osobního příplatku, přičemž kvalitu a rozsah výkonu služby na tomto novém
místě nelze předem předvídat.
[11] Žalobce ke kasační stížnosti uvedl, že u Policie České republiky působil v různých
funkcích, avšak vždy v oblasti vyšetřování hospodářské trestné činnosti, přičemž poukázal
na skutečnost, že v průběžném hodnocení pracovního výkonu za období od 1. 1. 2012
do 28. 12. 2012 konstatoval příslušný funkcionář, že žalobce „dosahuje velmi dobrých výsledků“.
Žalobce nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že názor krajského soudu fakticky váže služebního
funkcionáře při rozhodování o ustanovení na nové služební místo okolnostmi předchozího
výkonu služby příslušníka, které mu nejsou známy. Jednalo se totiž o odebrání osobního
příplatku, kdy služební funkcionář rozhodl v rozporu s ustanovením §122 odst. 1 zákona
o služebním poměru, přičemž mu byly dobře známy okolnosti předchozího výkonu služby
žalobce. O ustanovení na služební místo tudíž nerozhodoval jiný správní orgán či orgán jiného
bezpečnostního sboru, ale služební funkcionář, který žalobce dobře znal. Jestliže žalovaný uvádí,
že podstatný pro posouzení daného případu je fakt, že se jedná o rozdílné organizační jednotky
s rozdílným předmětem činnosti, žalobce tomu sice přisvědčuje, avšak nesouhlasí, že by na nové
organizační jednotce nikdy nepracoval, neboť zde působil v období před 1. 10. 2011. Závěrem
žalobce poukázal na praxi u Policie České republiky, kdy se nikdy nestalo, že by v případě
ustanovení příslušníka na služební místo s vyšší služební hodnosti nebyl zároveň přiznán osobní
příplatek.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[13] Kasační stížnost žalovaného není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že pro posouzení daného případu
je rozhodující, zda v případě ustanovení příslušníka na nové služební místo dle §20 zákona
o služebním poměru trvá nárok na již přiznaný osobní příplatek podle §122 téhož zákona,
resp. zda příslušný funkcionář musí ve smyslu §122 odst. 1 věta druhá rozhodnout o změně
či odejmutí osobního příplatku, pokud při ustanovení příslušníka na nové služební místo neurčí
příslušníkovi zároveň osobní příplatek minimálně ve stejné výši, v jaké mu byl přiznán dřívějším
rozhodnutím, nebo zda nárok na již přiznaný osobní příplatek ustanovením na nové služební
místo zaniká a příslušný funkcionář určí složky služebního příjmu (včetně osobního příplatku)
bez návaznosti na dosavadní rozhodnutí týkající se služebního příjmu konkrétního příslušníka.
Nejvyšší správní soud v této otázce sdílí názor krajského soudu, a neshledal proto námitky
žalovaného důvodnými.
[15] Zdejší soud připomíná, že s účinností zákona o služebním poměru došlo ke zpřísnění
režimu služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, což mělo být vyváženo zejména
větší mírou jistoty jejich postavení a jejich odpovídajícím finančním ohodnocením. Ačkoliv tato
rovnováha byla narušena četnými novelami zákona (srov. TOMEK, P. Zákon o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012. Vyd. 2. Olomouc: ANAG, 2012. 671
s. ISBN 978-80-7263-752-2. S. 12), je třeba při výkladu jeho ustanovení dbát mimo jiné i smyslu
a účelu, na kterých byl zákon o služebním poměru vystavěn. Služební poměr je veřejnoprávní
paralelou k soukromoprávnímu pracovnímu poměru, která je však charakteristická potlačením
rovnosti subjektů ve prospěch nadřízenosti státní moci a převažující kogentní úpravou. Tím
se od klasického pracovního poměru zásadně odlišuje a stává se speciálním státně
zaměstnaneckým poměrem, jenž vyžaduje zcela specifická pravidla. Nerovné postavení subjektů
v rámci služebního poměru a přísnou kogentní úpravu, jež téměř vylučuje vyjednávání ze strany
příslušníků, je třeba vyvažovat stabilizací jejich platových nároků a formalizovaným
rozhodováním (nejen o těchto nárocích), které zajišťuje „férové“ uplatňování státní moci vůči
svým zaměstnancům. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit žalovanému a přijmout závěr,
že při ustanovení příslušníka na nové služební místo nárok na dříve přiznaný osobní příplatek
zaniká bez dalšího a o jednotlivých složkách platu rozhoduje služební funkcionář nově, tedy
nezávisle na dosavadním výkonu služby, přičemž o odejmutí či změně dříve přiznaného osobního
příplatku nemusí být rozhodnuto. Takový názor je v rozporu s pojetím služebního poměru
a koncepcí zákona o služebním poměru.
[16] V daném případě není pochyb o tom, že služební poměr žalobce při odvolání
z předchozího služebního místa a jmenování na nové služební místo, nezanikl a nadále trvá.
Změnily se jen některé jeho prvky, jak shodně uvádí také stěžovatel. Dle stěžovatele
se však zároveň změnil, resp. zanikl i nárok na osobní příplatek žalobce. Tomu však zdejší soud
nemůže přisvědčit. Jak uvedl krajský soud, zákon nestanoví, že by s ustanovením na nové
služební místo zanikl nárok na přiznaný osobní příplatek. Naopak z kontinuity služebního
poměru vyplývá kontinuita osobního příplatku. V daném případě došlo totiž v rámci trvajícího
služebního poměru žalobce k převedení na jiné služební místo (dle §25 odst. 4 ve spojení
s §20 odst. 3 písm. a) zákona o služebním poměru), avšak při současném zachování práv
vyplývajících z dosavadního služebního poměru. Dle Nejvyššího správního soudu tak ex lege
dochází toliko ke změně služebního místa ve smyslu §19 odst. 1 zákona o služebním poměru,
které vyjadřuje organizační a právní postavení příslušníka v bezpečnostním sboru, jenž je charakterizováno
zejména systemizovanou služební hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo zaměřením vzdělání, dalším odborným
požadavkem, základním tarifem, náplní služební činnosti, rozsahem oprávnění a povinností příslušníka. Mění
se tedy zejména tyto prvky služebního poměru a ostatní práva a povinnosti z něj vyplývající
zůstávají zachována (pokud z povahy věci nesouvisí s charakteristikou služebního místa). Zákon
s charakteristikou služebního místa výslovně spojuje pouze základní tarif služebního platu. Pokud
by bylo úmyslem zákonodárce vázat všechny složky platu, včetně osobního příplatku, na služební
místo příslušníka, pak by to bylo výslovně uvedeno v citovaném ustanovení §19 odst. 1
služebního zákona. Tak tomu však není a je zřejmé, že s konkrétním služebním místem je spojena
pouze výše základního tarifu, nikoliv ostatní složky platu. Nárok žalobce na osobní příplatek
proto nezanikl spolu s ustanovením na nové služební místo. A to i navzdory tvrzení žalovaného,
že se jedná o nenárokovou složku platu.
[17] Dle ustálené judikatury správních soudů na osobní příplatek není nárok, dokud není
příslušníku rozhodnutím přiznán. Zdejší soud již například v rozsudku ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 4 As 84/2006 – 62, vyslovil, že „po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze
zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky
platu a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku platu) zaměstnanci poskytnout. Fakultativní složka
platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní)
a takto vzniklý nárok na plat (část platu) lze následně zcela nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen jestliže
to umožňuje příslušný právní předpis a pouze budou-li splněny podmínky v něm stanovené“. Nárok na osobní
příplatek tedy po přiznání existuje a zaniknout může buď skončením služebního poměru,
nebo na základě odůvodněného rozhodnutí ve smyslu §122 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Jelikož nárok trvá, musel o jeho odejmutí prvoinstanční správní orgán rozhodnou
a toto rozhodnutí náležitě odůvodnit, jak shodně uvedl také krajský soud. Tento závěr vyplývá
také ze základních myšlenek, na nichž je zákon o služebním poměru vystavěn, jak byly nastíněny
výše.
[18] Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že v daném případě správní orgány
pochybily, když o odejmutí osobního příplatku „rozhodly“ v rozporu se zákonem. Důvodem
pro jeho odejmutí (či změnu) přitom mohou být toliko důvody, jež zákon předpokládá pro jeho
přiznání, tedy výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Zdejší soud ve svém rozsudku ze dne
30. 4. 2014, č. j. 1 As 34/2014 – 54, judikoval, že „osobní příplatek může být přiznáván, měněn
či odnímán pouze na základě kvality či rozsahu výkonu služby. Nedodržení těchto zákonných kritérií přitom
nelze odůvodnit nedostatkem finančních prostředků na mzdové výdaje“. Stejně tak nemůže být jeho
odejmutí odůvodněno prostou změnou služebního místa. Nejvyšší správní soud přitom
nevylučuje, že za určitých okolností by změna služebního místa mohla vést k oprávněnému
odejmutí osobního příplatku, avšak ne bez dalšího. Zde je velmi přiléhavá argumentace krajského
soudu, že rozhodnutí o změně osobního příplatku v důsledku převedení příslušníka na nové
služební místo by bylo zcela legitimní, pokud by s novým služebním místem byla spojena služba
jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných nebo
nesrovnatelných podmínkách služby, při jiných nebo nesrovnatelných schopnostech
a způsobilosti k výkonu služby, při jiné nebo nesrovnatelné služební výkonnosti a možných
výsledcích ve výkonu služby. Takové rozhodnutí by však muselo být náležitě odůvodněno.
Ve svém rozsudku ze dne 26. 8. 2009, č. j. 3 Ads 86/2008 – 80 zdejší soud uvedl, že „[v]
odůvodnění rozhodnutí o osobním příplatku musí služební funkcionář uvést, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
nichž rozhodoval. Je nezbytné, aby rozhodnutí vycházelo z prokazatelných důkazních prostředků, které
přesvědčují nejen adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán o věcné správnosti změny osobního příplatku. To platí
nejen o situaci, kdy je osobní příplatek odnímán nebo snižován, ale i o situaci, kdy je osobní příplatek
rozhodnutím přiznáván nebo zvyšován. I když to zákon výslovně nestanoví, o změně osobního příplatku (zvýšení,
snížení nebo odejmutí) příslušníka rozhoduje služební funkcionář v závislosti na plnění podmínek stanovených
pro jeho přiznání.“ I kdyby zdejší soud přisvědčil stěžovateli, že v daném případě lze výrok
o odejmutí osobního příplatku (či přiznání ve výši 0 Kč), konkludentně vyvodit z toho, že žalobci
nebyl spolu s rozhodnutím o ustanovení na nové služební místo osobní příplatek určen,
obě rozhodnutí nemohou obstát (jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak prvoinstanční
rozhodnutí), neboť za dostačující a zákonné odůvodnění nelze považovat holé konstatování,
že „[o]sobní příplatek není možno přiznat, neboť popis služební činnosti na systemizovaném služebním místě,
na které je jmenovaný tímto rozhodnutím ve věcech služebního poměru v souladu s ustanovením §25 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru ustanoven, je zcela odlišný od jeho původního popisu služebních činností,
které jmenovaný vykonával do 31. 12. 2012. V daném případě není dostatečně odůvodněn závěr, že výkon
služby na novém služebním místě bude jmenovaný od prvopočátku plněn v mimořádném rozsahu a kvalitě, tak,
jak vyžaduje ustanovení §122 odst. 1 zákona o služebním poměru“(prvoinstanční rozhodnutí),
či že „[s]lužební funkcionář nemůže předem předpokládat, jak bude odvolatel plnit služební úkoly odlišné
od těch, které plnil do převedení na jiné služební místo. Osobní příplatek by měl být dle služebního zákona
přiznán, až bude prokázáno, že je služba vykonávána v mimořádné kvalitě nebo v mimořádném rozsahu
i na tomto novém místě“ (napadené rozhodnutí žalovaného). Za těchto podmínek nezbylo krajskému
soudu, než napadené rozhodnutí zrušit, přičemž tento názor sdílí také Nejvyšší správní soud.
[19] Zdejší soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele, že v dané věci není relevantní,
že původní i nové služební místo jsou označena jako „vrchní komisař“ a naopak je podstatné,
že se jedná o služební místa u rozdílných organizačních jednotek s rozdílným předmětem
činnosti, kdy všechna služební místa v jedné služební hodnosti jsou označována stejně, ačkoliv
se vykonávané činnosti v jedné služební hodnosti svojí náplní často výrazně liší. Tvrdí-li
stěžovatel, že kvalita výkonu služby na tomto novém místě nemůže být předem předvídána,
pak by ji nemohl předvídat ani v tom smyslu, že výkon služby příslušníkem, který ji dosud
vykonával v mimořádně kvalitě, na novém místě již mimořádně kvalitní nebude. To i navzdory
skutečnosti, že konkrétní činnosti se oproti předchozímu služebnímu místu liší. Relevantní
je podle Nejvyššího správního soudu fakt, že ačkoliv „hodnostní“ označení služebních míst
nekoresponduje se skutečným obsahem činností vykonávaných na stejném služebním místě
u různých organizačních složek bezpečnostních sborů, toto označení vyjadřuje shodně
pro všechna stejně označená služební místa, jaký stupeň vzdělání a délka praxe jsou pro služební
místo vyžadovány, a nutně představuje také míru odpovědnosti a náročnosti výkonu služby
na tomto služebním místě. Právě nároky kladené na označené služební místo považuje zdejší
soud za relevantní pro úvahy, zda bude příslušník schopen vykonávat službu na novém místě
stejně kvalitně jako na předchozím. Nejvyšší správní soud tudíž nepovažuje za případný
ani argument, že osobní příplatek na novém služebním místě má být přiznán až v závislosti
na prokázání mimořádně kvalitně vykonávané služby i na tomto místě, jak se domnívá také
JUDr. Petr Tomek (opět Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem
k 1. 7. 2012, S. 356), na což upozornil i stěžovatel. Uvedená domněnka je konečně i uvedeným
autorem korigována, neboť by v některých případech, např. při „přecházení z řízeného služebního
místa na služební místo vedoucího pracovníka“ mohla vést k demotivaci změny služebního místa vůbec,
bez ohledu na rozpor s výše uvedenou kontinuitou nároku na osobní příplatek vyplývající z trvání
služebního poměru. Nadto zdejší soud upozorňuje na skutečnost, že praxe správních orgánů
je zjevně v rozporu s nyní žalovaným zastávaným názorem. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011,
č. j. 6234/2011, kterým byl žalobce vyjmut ze zálohy pro přechodně nezařazené a ustanoven
na nové služební místo, byl žalobci zároveň přiznán osobní příplatek ve výši 3.000 Kč,
aniž by bylo požadováno prokázání výkonu služby v mimořádné kvalitě (či rozsahu) i na tomto
novém služebním místě. Námitky stěžovatele jsou tudíž nepřípadné.
[20] Proti uvedenému neobstojí ani argumentace, že v důsledku trvání nároku na osobní
příplatek je služební funkcionář rozhodující o ustanovení na nové místo vázán okolnostmi,
jež mu nejsou známy, neboť o ustanovení na volné služební místo často rozhoduje jiný správní
orgán, či dokonce jiný bezpečnostní sbor. Předně zdejší soud konstatuje, že výše přiznaného
osobního příplatku není zákonným kritériem pro výběr příslušníka při obsazování služebního
místa a přihlížení k této skutečnosti je tudíž nežádoucí. Nadto nedochází ani ke zmaření účelu
osobního příplatku, který má služebnímu funkcionáři umožnit ocenit individuální výsledky
služební činnosti jednotlivých příslušníků. Individuální finanční ohodnocení nespočívá pouze
v pozitivním ocenění, ale může se projevit také odebráním přiznaného osobního příplatku
příslušníku, který neprokazuje vyšší než standardní výkonnost. V zásadě je tedy žádoucí
předpokládat, že pokud již příslušník dosáhl nadprůměrných výsledků, nebude mu v tom bránit
ani změna služebního místa. Pokud následně uvedené předpoklady nenaplní, může služební
funkcionář přistoupit k „finančnímu ohodnocení“ a osobní příplatek snížit či odejmout. Tento
přístup je nutno shledat správným také s ohledem na potřebu chránit slabší stranu služebního
poměru, neboť pro případ automatického zániku nároku na osobní příplatek s nástupem na jiné
služební místo nemůže příslušník ze své pozice ovlivnit, za jak dlouho a zda vůbec mu služební
funkcionář osobní příplatek opět přizná. Jak bylo již nastíněno, do okamžiku přiznání osobního
příplatku neexistuje nárok na jeho přiznání, a závisí tak zcela na služebním funkcionáři
vystupujícím z pozice státní moci, zda bude toto ohodnocení příslušníku vůbec přiznáno.
S ohledem na uvedenou možnost rozhodnout o odejmutí či snížení osobního příplatku ze strany
služebního funkcionáře nelze žalovaným zvolené řešení považovat za spravedlivé.
[21] Nad rámec vysloveného Nejvyšší správní soud podotýká, že v daném případě u žalobce
bylo oprávněné předpokládat výkon služby v mimořádné kvalitě také na novém služebním místě,
neboť rozhodnutím 28. 5. 2013, č. j. 100/2013, byl žalobci ke dni 1. 6. 2013 osobní příplatek
ve výši 3.000 Kč měsíčně opět přiznán.
[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v důsledku trvání služebního poměru zůstává zachován
také nárok na dříve přiznaný osobní příplatek, a na novém služebním místě proto musí být řádně
a přezkoumatelně rozhodnuto o jeho snížení či odejmutí, pokud služební funkcionář nehodlá
ustanovenému příslušníku určit osobní příplatek ve stejné výši, jaký pro něj byl přiznán dřívějším
rozhodnutím.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalobci pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu