ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.211.2014:17
sp. zn. 6 As 211/2014 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: JUDr. E. K.,
proti žalované: Západočeská univerzita, se sídlem Univerzitní 8, Plzeň, týkající žaloby ze dne
25. 6. 2012, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5.
2014, č. j. 57 A 46/2012 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 15. 4. 2009 žalobkyně na Fakultě právnické Západočeské univerzity (dále
jen „ZČU“) neúspěšně obhajovala disertační práci na téma „Architektonické dílo v systému
autorského práva a jeho pojetí v autorském zákoně č. 121/2000 Sb.“. Disertační práce jí byla
vrácena k přepracování a dne 13. 6. 2011 proběhla druhá obhajoba předmětné disertační práce,
po níž komise pro obhajobu disertační práce tajným hlasováním rozhodla, že žalobkyni nebude
udělen akademický titul „doktor“ (ve zkratce Ph.D.). Podle zápisu o průběhu obhajoby byla
žalobkyně se stanoviskem komise, resp. důvody rozhodnutí seznámena, jak potvrdila
svým podpisem. Výsledek obhajoby napadla žalobkyně námitkami dle čl. 53 odst. 9 Studijního
a zkušebního řádu ZČU. O námitkách rozhodl děkan Fakulty právnické rozhodnutím ze dne
11. 11. 2011 č. j. DFPR – 523/2011 tak, že jim nevyhověl. Uvedl, že obhajoba disertační práce
proběhla před řádně jmenovanou komisí, která tajným hlasováním rozhodla o neudělení
akademického titulu „doktor“ a žádný právní předpis neumožňuje oborové radě ani děkanovi
rozhodnutí komise měnit. Žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí prorektor pro studijní
a pedagogickou činnost rozhodnutím ze dne 3. 4. 2012, č. j. ZCU 008847/2012, doručeného
žalobkyni dne 12. 4. 2012, zamítl a původní rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobou, podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) dne 25. 6. 2012
se žalobkyně po odstranění vad podání domáhala, aby krajský soud 1) zrušil rozhodnutí komise
pro obhajobu disertační práce ze dne 13. 6. 2011 dle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“); 2) přiznal žalobkyni nárok na akademický titul
„doktor“ (ve zkratce Ph.D.) dle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“); 3) uložil žalované povinnost vydat žalobkyni osvědčení (diplom) o udělení
akademického titulu „doktor“ (ve zkratce Ph.D.) dle §79 odst. 1 s. ř. s.
[3] Krajský soud usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 57 A 46/2012 – 58 (dále jen „napadené
usnesení“) žalobu odmítl. K prvnímu požadavku krajský soud sdělil, že právo na vysokoškolské
vzdělání nelze chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat
na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání,
jaké si přeje. Součástí vzdělávacího systému je mimo jiné i doktorský studijní program, který
je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje,
jehož studium se řádně ukončuje státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce,
kterými se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné činnosti v oblasti výzkumu
nebo vývoje. S konáním každé zkoušky je spojeno subjektivní veřejné právo studenta na to,
aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním
a zkušebním řádem [§62 odst. 1 písm. d) ZVŠ], přičemž tomuto právu studenta odpovídá
povinnost vysoké školy stanovené podmínky dodržet. V tomto kontextu lze v kontrole
jejich dodržení spatřovat výkon státní správy. Hodnocení vědomostí uplatněných studentem
při obhajobě disertační práce náleží pouze komisi pro obhajobu disertační práce,
před níž ji student koná. Soudní přezkum výsledku obhajoby disertační práce na vysoké škole
nemůže spočívat v přezkumu vědomostí studenta a jeho publikační činnosti v porovnání
s výsledky hodnocení ze strany komise pro obhajobu disertační práce. V závislosti na zjištěném
porušení podmínek „řádného procesu“ stanovených pro obhajobu disertační práce by bylo
možné např. z důvodu neúplného či chybného obsazení komise pro obhajobu disertační práce,
případně jiného porušení pravidel stanovených právními či studijními předpisy, rozhodnout
o anulaci příslušné obhajoby disertační práce (práva studenta by byla obnovena analogicky
v souladu s §68 odst. 5 ZVŠ). V takovém případě by ale muselo být žalobou napadeno konečné
rozhodnutí o této otázce, kterým je ve smyslu čl. 53 odst. 9 SZŘ rozhodnutí děkana Fakulty
právnické o námitkách proti výsledku obhajoby. Žaloba, směřující přímo proti rozhodnutí
komise pro obhajobu disertační práce, je ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná,
neboť se jí žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle soudního
řádu správního vyloučeno (napadáno je prvostupňové rozhodnutí). Takový návrh je
podle zákona nepřípustný a je důvodem pro jeho odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
I kdyby však bylo žalobkyní napadáno rozhodnutí děkana, jímž bylo rozhodnuto o námitkách
žalobkyně vůči hodnocení komise, byla by žaloba soudem odmítnuta rovněž podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví není z důvodu shora
uvedených dána pravomoc přezkoumávat výsledek hodnocení komise pro obhajobu disertační
práce. Rozhodnutím, které mohlo být napadeno žalobou ve správním soudnictví, mohlo být
rozhodnutí prorektora pro studijní a pedagogickou činnost č. j. PR-P 11983/2012 ze dne
20. 4. 2012, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí děkana ze dne
5. 3. 2012, čj. DFPR-OVV-CII/1d-8386/2012, jímž bylo rozhodnuto o ukončení studia
žalobkyně.
[4] K druhému bodu žalobního petitu uvedl krajský soud, že dle §2 odst. 9 zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „ZVŠ“) nikdo kromě vysoké školy nemá právo přiznávat
akademický titul, konat habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické insignie
a konat akademické obřady. V této části žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
jelikož přiznávat akademický titul nepřísluší správnímu ani jinému soudu, ale výhradně vysoké
škole. Neshledal proto ani možným postup podle §46 odst. 2 s. ř. s.
[5] Krajský soud žalobu jako nepřípustnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl
i v poslední části. Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je na místě pouze tehdy,
pokud hmotné právo zakládá nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Ans 1/2008 - 170). Právo
studenta na úspěšnou obhajobu disertační práce a na přiznání s tím souvisejícího akademického
titulu zákon o vysokých školách nestanoví. Nárok žalobkyně na vydání osvědčení (diplomu)
o udělení akademického titulu „doktor“ (ve zkratce Ph.D.) tak hmotným právem založen nebyl
a není.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobkyně / stěžovatelka / napadla usnesení krajského soudu včas podanou kasační
stížností. Tvrzení krajského soudu, že nemůže přezkoumávat výsledek hodnocení komise
pro obhajobu disertační práce, považuje stěžovatelka za zavádějící. Stěžovatelka se nedomáhá
přezkumu hodnocení komise, rozhodnutí napadá z důvodu absence odůvodnění. Odůvodnění
(důvod neúspěchu) jí nebyl sdělen, a to ani ústně. Napadené rozhodnutí je tudíž neplatné
a nemohlo se nikdy stát právně účinným.
[7] Vážné procesní pochybení v řízení před krajským soudem spatřuje stěžovatelka v tom,
že nebyla seznámena s vyjádřením žalované k žalobě. Až z napadeného usnesení
se tak zprostředkovaně dozvěděla, že ze zápisu ze zasedání komise pro obhajobu vyplývá,
že důvodem neudělení požadovaného titulu byla nedostatečná publikační činnost a nedostatečné
zodpovězení položených otázek. Tyto důvody jí však osobně nikdo nesdělil a takto dodatečně
působí neautenticky. Ani oponenti ani školitel pak stěžovatelce před obhajobou nedostatečnou
publikační činnost nevytkli.
[8] Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že měla napadnout pozdější rozhodnutí – rozhodnutí
děkana Fakulty právnické o námitkách, případně následující rozhodnutí o ukončení studia. Kdyby
tak učinila, soud by jí nepochybně vytkl, že nenapadla rozhodnutí komise pro obhajobu. Je
naopak logické, že napadla první rozhodnutí, na němž jsou ostatní rozhodnutí závislá. Po zrušení
rozhodnutí o neudělení požadovaného titulu se stěžovatelce obnoví status studenta bez ohledu
na následné rozhodnutí o ukončení studia, a v této pozici může žádat o nové rozhodnutí komise
pro obhajobu, včetně odůvodnění.
[9] Návrhem, aby soud přiznal žalobkyni nárok na akademický titul „doktor“ (bod 2
žalobního petitu) se neměl soud vůbec věcně zabývat a měl jej vypořádat až v případě,
že by žalovaná opětovně odmítla stěžovatelce požadovaný titul udělit. Ani bodem 3) žalobního
petitu, v němž stěžovatelka požadovala uložit žalované povinnost vydat diplom o udělení
akademického titulu „doktor“, se krajský soud neměl věcně zabývat. Stačilo uvést,
že se jím s ohledem na nevyhovění první části žaloby zabývat nebude. Stěžovatelka
tudíž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že komise pro obhajobu splnila
veškeré povinnosti stanovené zákonem a SZŘ a nikde není stanoveno, že výsledek hodnocení
komise musí být studentovi sdělen v písemné formě. Důvody neúspěchu při obhajobě disertační
práce nebyly uváděny dodatečně, jsou uvedeny v písemném zápisu ze zasedání komise,
který stěžovatelka osobně podepsala. Žalované konečně není zřejmé, z jakého důvodu
požadovala stěžovatelka, aby krajský soud rozhodl o udělení akademického titulu doktor a uložil
povinnost vydat osvědčení o titulu (diplom), když v kasační stížnosti dovozuje, že se soud těmito
návrhy vůbec neměl zabývat, neboť se jedná o návrhy podmíněné dalším jednáním žalované.
Navrhuje tudíž, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[12] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že jediným a současně rozhodným důvodem
kasační stížnosti je důvod uvedený pod ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V případě, kdy je kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí návrhu (nebo o zastavení řízení), lze totiž kasační stížnost podat
pouze z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Krajský soud se v napadeném usnesení zřetelně inspiroval rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009 – 141, v němž se zdejší soud zevrubně
věnoval otázce, zda se v případě rozhodování děkana ohledně klasifikace u státní zkoušky jedná
o rozhodování v oblasti veřejné správy, které podléhá přezkumu ve správním
soudnictví. Nejvyšší správní soud má za to, že východiska citovaného rozsudku se uplatní
i v posuzovaném případě stěžovatelky.
[15] Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl: „Zákon o vysokých školách stanoví,
že vysokoškolské vzdělání se získává studiem v rámci akreditovaného studijního programu podle studijního plánu,
jenž stanoví časovou a obsahovou posloupnost předmětů, formu jejich studia (prezenční, distanční
nebo jejich kombinaci) a způsob ověření studijních výsledků. Studijní programy se rozlišují na bakalářský,
magisterský a doktorský, přičemž studium se ukončuje absolutoriem příslušného studijního programu, tj. dnem,
kdy byla vykonána státní zkouška předepsaná na závěr studia nebo její poslední část. Státní zkouška se koná
před zkušební komisí a má veřejný charakter, neboť její průběh i vyhlášení výsledků jsou veřejné. Právo zkoušet
při státní zkoušce mají pouze profesoři, docenti a odborníci schválení příslušnou vědeckou radou, případně i další
významní odborníci v daném oboru jmenovaní Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále
jen „ministerstvo“). Dokladem o absolvování studijního programu v příslušném studijním oboru je vysokoškolský
diplom. Podle zákona o vysokých školách je vysoká škola právnickou osobou a rozlišuje se na dva typy:
univerzitní nebo neuniverzitní. V souzené věci se jedná o vysokou školu univerzitního typu, která je jako veřejná
vysoká škola zřízena zákonem o vysokých školách, jenž upravuje jak samosprávu, tak i veřejnou správu
na úseku vysokého školství.
[16] Samosprávný charakter veřejné vysoké školy je zvláště patrný z možnosti vydávat vnitřní předpisy veřejné
vysoké školy, z nichž nejvýznamnější je statut, jenž obsahuje mj. i podmínky studia v rámci některého
ze studijních programů. Jejich tvorba a uskutečňování, stejně jako organizace studia a rozhodování o právech
a povinnostech studentů, tedy patří do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Tato skutečnost,
která výslovně vyplývá z ustanovení §6 odst. 1 písm. c), d) a e) zákona o vysokých školách, však nic nemění
na tom, že studijní programy podléhají akreditaci, neboť není-li studijní program akreditován, nelze k jeho studiu
přijímat uchazeče, konat výuku, zkoušky ani přiznávat akademické tituly. O udělení akreditace rozhoduje
ministerstvo (v návaznosti na stanovisko Akreditační komise), které v rámci své působnosti, jež mu byla svěřena
jako ústřednímu orgánu státní správy, rovněž registruje výše zmíněné vnitřní předpisy vysokých škol.
[17] Touto formou státní správa zabezpečuje realizaci základních úkolů veřejné správy v oblasti vysokého
školství, mezi které patří i umožnění přístupu k vysokoškolskému vzdělání a získání odpovídající profesní
kvalifikace. Přístup k vysokoškolskému vzdělání a získání odpovídající profesní kvalifikace vysoká škola
tedy umožňuje prostřednictvím akreditovaných studijních programů, v jejichž rámci ověřuje znalosti, jež jsou
vyústěním její pedagogické činnosti na straně jedné a přípravy samotného studenta na straně druhé. Součástí
tohoto systému je mimo jiné i státní zkouška, při které se jedná o finální ověření znalostí studenta získaných
během studia v příslušném studijním programu.
[18] S konáním každé zkoušky přitom není spojeno pouze její ohodnocení, ale zákon s konáním zkoušky
spojuje také subjektivní veřejné právo studenta na to, aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených
studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem [§62 odst. 1 písm. d)], přičemž tomuto právu studenta
odpovídá povinnost vysoké školy stanovené podmínky dodržet. V tomto kontextu lze v kontrole jejich dodržení
spatřovat výkon státní správy. Jinými slovy veřejná vysoká škola, resp. její orgán rozhodující ve věci dodržení
podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem pro konání státní zkoušky
je vykonavatelem veřejné správy, která na něho byla přenesena právě prostřednictvím akreditace daného studijního
programu a registrace vnitřních předpisů, včetně studijního a zkušebního řádu.
[19] Rozhodování ve věci dodržení stanovených podmínek během zkoušky se tedy nepochybně týká
rozhodování o právech a povinnostech studenta, na které se vztahuje ustanovení §68 zákona o vysokých školách;
to znamená, že pokud student v tomto směru podá žádost, musí být o této žádosti rozhodnuto a student
o tom musí být prokazatelně uvědoměn (§68 odst. 1 a 2 uvedeného zákona). Příslušný orgán vysoké školy
přitom rozhoduje jako orgán veřejné správy.
[20] V obecné rovině má tedy rozhodnutí ve věci dodržení podmínek (stanovených studijním programem
nebo studijním a zkušebním řádem) pro konání státní zkoušky charakter rozhodnutí ve věcech veřejné správy,
které podléhá přezkumu ve správním soudnictví.
[21] Zákon o vysokých školách nestanoví, že student má právo na úspěšné vykonání zkoušky
a z toho plynoucí právo žádat o změnu klasifikace udělené při státní zkoušce. Zjednodušeně řečeno student
při konání státní zkoušky nemá právo na „výsledek“, ale na „řádný proces“ s ní související, který je primárně
určován podmínkami danými studijním programem, resp. studijním a zkušebním řádem [§62 odst. 1 písm. d)
zákona o vysokých školách]. „Řádný proces“ garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty
za obecným způsobem stanovených podmínek.
[22] Hodnocení vědomostí uplatněných studentem u zkoušky náleží pouze zkušební komisi,
před níž ji student koná… Jak již bylo výše uvedeno, právo na vzdělání v sobě (bez dalšího) negarantuje právo
na dosažení určité úrovně vzdělání. To je, zvláště u vysokoškolského vzdělání, jakožto nejvyšší formy vzdělání,
podmíněno řadou faktorů, včetně vědomostí studenta, které jsou výslednicí jeho předchozí přípravy a pedagogické
činnosti vysoké školy a které lze zvláště při ústní formě zkoušek zpětně jen obtížně hodnotit, a to tím spíše,
že hlediska odborná mohou převážit nad právními. V tomto směru tedy Nejvyšší správní soud souhlasí
s městským soudem, že klasifikací státní zkoušky jsou hodnoceny vědomosti studenta, které nemohou být
podrobeny soudnímu přezkumu.
[23] Princip přezkumu (státních) zkoušek na vysoké škole nespočívá a ani spočívat nemůže v přezkumu
vědomostí uplatněných studentem při výkonu zkoušky a přezkumu tomu odpovídajícího ohodnocení ze strany
zkoušejícího, nýbrž v přezkumu zákonnosti těch postupů, které lze ve smyslu shora uvedeného podřadit pod výkon
státní správy.“
[24] V závislosti na zjištěném porušení podmínek „řádného procesu“ stanovených pro konání státní závěrečné
zkoušky (či jiné zkoušky) by bylo možné např. z důvodu neúplného či chybného obsazení zkušební komise,
případně jiného porušení pravidel stanovených právními či studijními předpisy, rozhodnout o anulaci příslušné
zkoušky (práva studenta by byla obnovena analogicky v souladu s §68 odst. 5 zákona o vysokých školách).
[25] Vztaženo na případ stěžovatelky, pokud dojde k porušení podmínek „řádného procesu“
při obhajobě disertační práce, má ve smyslu §68 odst. 1 zákona o vysokých školách
[na rozhodování o právech a povinnostech studenta se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Rozhodnutí
musí být vydáno do 30 dnů ode dne přijetí žádosti nebo oznámení předmětné skutečnosti] právo žádat
o opakování obhajoby disertační práce tak, aby bylo zachováno její právo disertační práci
obhajovat v souladu se zákonem o vysokých školách a vnitřními předpisy vysoké školy, zejména
Studijním a zkušebním řádem. Rozhodnými předpisy jsou v tomto případě ustanovení §47
zákona o vysokých školách a zejména čl. 50 – 53 Studijního a zkušebního řádu, který detailně
upravuje podmínky vyhlášení obhajoby disertační práce, složení a způsob rozhodování komise
pro obhajobu a samotný průběh obhajoby. Rozhodnutí orgánu vysoké školy pak v tomto rozsahu
podléhá soudnímu přezkumu jako rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.
[26] Stěžovatelka však v tomto ohledu ničeho nenamítala a domáhá se toliko věcného
přezkumu rozhodnutí komise pro obhajobu, a to zejména s odkazem na vady odůvodnění. Věcný
soudní přezkum rozhodnutí komise pro obhajobu disertační práce o tom, že se stěžovatelce
neuděluje akademický titul doktor, je však s ohledem na shora uvedené vyloučen. Krajský soud
tudíž rozhodl správně, pokud žalobu v této části odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a námitky
stěžovatelky jsou nedůvodné. Krajský soud (bod [47] rozsudku) rovněž správně poukázal
na čl. 53 odst. 7 SZŘ, podle něhož výsledek obhajoby disertační práce oznamuje předseda komise
pro obhajobu disertační práce studentovi neprodleně po ukončené neveřejné části a student
podepíše na formuláři., že byl se stanoviskem komise seznámen, jak se v daném případě stalo.
[27] Další námitku představuje skutečnost, že krajský soud nedoručil stěžovatelce vyjádření
žalované k podané žalobě, což stěžovatelka považuje za vážné procesní pochybení. Dle §74
odst. 1 s. ř. s. předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou… Současně uloží žalovanému,
aby nejdéle ve lhůtě jednoho měsíce předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě… Došlé vyjádření doručí
žalobci a osobám zúčastněným na řízení. Nejvyšší správní soud interpretuje toto ustanovení tak,
že jestliže soud nezaslal ostatním účastníkům řízení vyjádření jednoho z účastníků,
přitom z něho ve svém rozhodnutí vychází a účastníci se s ním nemohli seznámit ani během jednání,
od kterého soud upustil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 – 90). Postup
krajského soudu, který nezaslal stěžovatelce vyjádření žalované je tedy vadou řízení spočívající
v porušení §74 odst. 1 s. ř. s. Důvodem pro zrušení usnesení krajského soudu je však dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. jen taková vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (tj.
jeho výroku). Vada musí dosahovat takové intenzity, že není možné s určitostí říci,
že pokud by nenastala, byl by výrok rozhodnutí totožný (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, či rozsudek ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 11/2008 - 72).
[28] Důvodem pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu by mohla být shora popsaná
vada jen tehdy, je-li pravděpodobné, že mohla mít vliv na zákonnost závěru soudu
o nepřípustnosti žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 5/2012 – 31). Stěžovatelka však s danou vadou řízení spojuje pouze námitku,
že teprve z odůvodnění napadeného usnesení (které odkazuje na vyjádření žalované)
se dozvěděla, že důvodem neúspěchu u obhajoby disertační práce byla nedostatečná publikační
činnost a nedostatečné zodpovězení položených otázek. Tímto tvrzením však stěžovatelka
nebrojí proti důvodům, které vedly krajský soud k odmítnutí žaloby, ale opět pouze věcně napadá
rozhodnutí komise pro obhajobu disertační práce. Toto tvrzení navíc nemá oporu ve spise
žalované, kde je založen zápis ze zasedání komise pro obhajobu disertační práce, který je
stěžovatelkou podepsán, a uvedené důvody neúspěchu u obhajoby jsou v něm uvedeny.
Stěžovatelka s nimi tudíž musela být seznámena. S ohledem na tyto skutečnosti namítaná vada
řízení nedosahuje takové intenzity, která by měla vliv na zákonnost napadeného usnesení.
[29] Úvahy krajského soudu o tom, že stěžovatelka mohla ve správním soudnictví napadnout
až rozhodnutí prorektora pro studijní a pedagogickou činnost č. j. PR-P 11983/2012 ze dne
20. 4. 2012, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí děkana ze dne
5. 3. 2012, čj. DFPR-OVV-CII/1d-8386/2012, jímž bylo rozhodnuto o ukončení jejího studia,
nejsou pro posuzovaný případ podstatné. Rozhodnutí o ukončení studia lze jistě správní žalobou
napadnout, nicméně ani v řízení o této žalobě by nebylo možné věcně přezkoumat důvody
rozhodnutí komise pro obhajobu disertační práce.
[30] Nedůvodná je také námitka, že krajský soud se vůbec neměl zabývat návrhy stěžovatelky
výše označenými jako bod 2) a bod 3) žalobního petitu a měl vyčkat dalšího postupu žalované,
resp. v napadeném usnesení konstatovat, že se těmito body zabývat nebude. Je naopak
povinností soudu návrh projednat a rozhodnout o něm, krajský soud tedy postupoval v souladu
s objektivním právem, když rozhodl i o těchto částech žaloby.
IV.
Závěr a náklady řízení
[31] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadené usnesení není nezákonné
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu