ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.67.2015:8
sp. zn. 6 As 67/2015 - 8
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1, týkající se žaloby
na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 11 A 125/2013 – 56 o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 24. 6. 2013 u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, kterou
se domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o určení
advokáta ze dne 2. 5. 2013. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 10 Na 60/2013 - 3 postoupil věc k vyřízení Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“). Městský soud usnesením ze dne 28. 8. 2013 č. j. 11 A 125/2013 – 13 vyzval žalobce
k zaplacení soudního poplatku za žalobu.
[2] V reakci na výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku zaslal žalobce soudu
elektronicky dne 29. 10. 2013 žádost o osvobození od soudních poplatků. Městský soud k této
žádosti nepřihlížel, jelikož nebyla opatřena elektronickým podpisem ani nebyla do tří dnů
potvrzena písemným podáním téhož obsahu a usnesením ze dne 4. 3. 2014,
č. j. 10 A 125/2013 - 33 zastavil řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení
bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014, č. j. 4 As 70/2014 – 12
s tím, že žádost o osvobození od soudních poplatků není úkonem, jímž se disponuje řízením
a není ji tudíž třeba podávat v kvalifikované formě dle §37 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Usnesením ze dne 5. 3. 2015, č. j. 11 A 125/2013 – 56 (dále jen „napadené usnesení“)
městský soud žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. Z odůvodnění
napadeného usnesení vyplývá, že důvodem zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků
je skutečnost, že žalobce nemůže být ve věci úspěšný, jelikož se žalobou domáhá ochrany proti
nečinnosti ve věci, v níž bylo o návrhu žalobce žalovaným rozhodnuto.
[4] Proti napadenému usnesení městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností ze dne 21. 3. 2015 a domáhá se jeho zrušení. V textu kasační stížnosti stěžovatel
způsobem sobě příznačným a veskrze nesrozumitelným vytýká postupu městského soudu
nejrůznější skutečnosti, resp. domnělé skutečnosti opřené o své představy o správnosti postupu
městského soudu. Z celkem šestnácti kasačních námitek, lze-li je tak označit, vyplývá pouze
stěžovatelův obecný nesouhlas s postupem soudu a skutečnost, že se stěžovatel domáhá náhrady
nákladů řízení (ve formě 3x poštovné, 7x papír – celkem 89 Kč).
[5] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. března 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné
vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. června 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13). V evidenci zdejšího
soudu je vedeno ke dni 23. 4. 2015 celkem 1.303 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici
stěžovatele, resp. navrhovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů,
přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující
je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných
či zcela identických argumentů. V podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. února 2013, č. j. 8 As 130/2012 - 10, jež stěžovatel taktéž v procesní roli
stěžovatele obdržel.
[6] Stěžovatel vytkl krajskému soudu především nesprávný postup v řízení, neuvedl
však námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr městského soudu, že o žádosti žalobce
o určení advokáta ze dne 2. 5. 2013 bylo žalovaným rozhodnuto. Ze soudního spisu městského
soudu vyplývá, že žalovaný o žádosti žalobce ze dne 2. 5. 2013 o určení advokáta rozhodl pod
č. j. 1250/13 dne 17. 5. 2013 tak, že žalobci nebyl určen advokát pro zastupování před Ústavním soudem
proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Ans 2/13. Ze strany žalovaného však došlo
při písemném vyhotovení rozhodnutí k omylu, když stěžovatel žádal o určení advokáta
pro zastupování před Krajským soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 10 Na 18/2013.
Poté, kdy žalovaný zjistil, že k uvedenému omylu došlo, vydal dne 10. 12. 2013 opravné
rozhodnutí tak, že žalobci nebyl určen advokát pro zastupování v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 10 Na 18/2013. O žádosti žalobce tak bylo rozhodnuto nejpozději
doručením opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2013.
[7] Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že pokud bylo po zahájení soudního řízení
vydáno rozhodnutí či osvědčení, čímž došlo k ukončení tvrzené nečinnosti správního orgánu,
nemůže být žaloba ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu úspěšná (např. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 – 62 a ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 8 Ans 1/2009 – 75 nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007,
č. j. 9 Ca 71/2006 – 62).
[8] Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Nejvyšší správní soud vymezil ve své judikatuře některé případy, kdy je obsah pojmu
„zjevně neúspěšný návrh“ naplněn (viz např. rozsudky ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 - 72
či ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011 - 135). Obecně lze říci, že zjevná neúspěšnost návrhu by
měla být zjistitelná bez pochyb, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo
nutné provést dokazování (blíže viz např. rozsudek ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 - 105).
V dané věci lze aprobovat závěr městského soudu, že stěžovatel nemůže být ve věci žaloby
na ochranu proti nečinnosti úspěšný. Zjevná neúspěšnost jeho návrhu spočívá ve skutečnosti,
že o žádosti stěžovatele ze dne 2. 5. 2013 bylo žalovaným rozhodnuto.
[9] Nejvyšší správní soud podotýká, že nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační
stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel
opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné
a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím
advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, soudu je z úřední činnosti známo (srov.
např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012, sp. zn. 8 As 79/2012 či sp. zn. 6 As 240/2014),
že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto
výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který
prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti
a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, resp. o povolení
splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. srpna 2012, č. j. 8 As 71/2012 - 13 a ze dne 4. října 2012, č. j. 8 As 71/2012 - 22, která
byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá
jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
[10] Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci, bez dalšího proto odmítl kasační stížnost, neboť jiný postup
by byl procesně neefektivní.
[11] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení
ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. října 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14,
či ze dne 10. října 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem
a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně
vědom.
[12] Stejně jako v nyní posuzované věci opakovaně rozhodoval i Nejvyšší správní soud,
např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. února 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013
ze dne 4. června 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. června 2013 či usnesení
sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. října 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti stěžovatele proti
těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k jejich
odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne
7. června 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. listopadu 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. října 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. října 2013).
[13] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 -
48, č. 869/2006 Sb. NSS. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek
ze dne 30. prosince 2010, č. j. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal
na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném podávání
žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají
a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je
třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr
nezpochybnil ani Ústavní soud (viz usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) aplikovaného na základě §120 s. ř. s.
[15] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu