ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.72.2015:15
sp. zn. 6 As 72/2015 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, 112 16 Praha 2, týkající se žaloby
na ochranu proti nečinnosti, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesením Krajského soudu
v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 46 A 8/2014 – 26, a ze dne 9. 2. 2015, č. j. 46 A 8/2014 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015,
č. j. 46 A 8/2014 – 22, se odmítá .
II. Kasační stížnost proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015,
č. j. 46 A 8/2014 – 26, se odmítá .
III. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015,
č. j. 46 A 8/2014 – 26, se zamítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označená
usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Usnesením ze dne 9. 2. 2015 vyzval
krajský soud stěžovatele, aby zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč ve lhůtě sedmi
dnů od jeho doručení. Následně stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž
osvobození od soudních poplatků mu nebylo přiznáno výrokem I. usnesení ze dne 5. 3. 2015
a výrokem II. byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení.
[2] Stěžovatel se svým nesrozumitelným podáním u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pravděpodobně domáhal ochrany před nečinností Městského soudu v Praze.
Usnesením ze dne 24. 5. 2013, č. j. 10 Na 48/2013 – 3, byla věc postoupena Městskému soudu
v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému. Stěžovatel však namítal podjatost všech soudců
uvedeného soudu, přičemž usnesením ze dne 28. 11. 2013, č. j. Nad 66/2013 – 17, Nejvyšší
správní soud jeho námitce vyhověl a věc přikázal Krajskému soudu v Praze.
[3] Jelikož stěžovatel spolu s podáním žaloby nezaplatil soudní poplatek, byl krajským
soudem vyzván k jeho zaplacení a zároveň poučen o možnosti být za zákonem stanovených
podmínek osvobozen od soudních poplatků. Stěžovatel reagoval žádostí o osvobození
od soudních poplatků ze dne 28. 2. 2015, kterou doložil čestným prohlášením, v němž uvedl,
že je svobodný, bydlí v „nenájemním, nevlastnickém, samostatném nebytovém obydlí“, výše jeho
zdanitelných příjmů je nulová, výše nezdanitelných příjmů činí „přes tři tisíce korun měsíčně“.
Dále uvedl, že důvodem jeho nevýdělečné činnosti je plná invalidita; výše jeho závazků činí
„desetitisíce“ a má „nenarušenou způsobilost zcizovat". Z prohlášení je dále zřejmé, že stěžovatel
je příjemcem „příspěvku na živobytí“ (což doložil potvrzením Úřadu práce ČR, krajské pobočky
v Pardubicích), vlastní elektrický psací stroj, digitální televizor, jízdní kolo. Běžné výdaje
dle prohlášení stěžovatel vynakládá na „stravu, tisk, jízdné, papír, poštovné, DPH“. V žádosti
dále uvedl, že nebude vysvětlovat, proč své majetkové poměry dokládá ve formě čestného
prohlášení, že nebude podepisovat „listinu, která svým obsahem není potvrzením, natož
na tiskopis nepřijatý vůlí zákonodárného sboru…“.
[4] Napadeným usnesením ze dne 5. 3. 2015 krajský soud stěžovateli nepřiznal osvobození
od soudních poplatků a vyzval jej k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč. V odůvodnění
napadeného usnesení krajský soud konstatoval, že stěžovatel řádně nedoložil skutečnosti, které
uváděl ve svém prohlášení k žádosti o osvobození od soudních poplatků. Soud zdůraznil,
že problémem není sama skutečnost, že odmítl vyplnit vzorový formulář s údaji o posouzení jeho
majetkových poměrů, ale stěžovatel tvrzené skutečnosti neprokázal, nelze tudíž jeho žádosti
vyhovět. Dále krajský soud upozornil, že stěžovatel soustavně uplatňuje svá práva šikanózním
způsobem, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které institut
osvobození od soudních poplatků nemá sloužit chudým osobám k tomu, aby mohly vést spory
podle své libosti, i když se věc skutečně nedotýká jejich životní sféry.
[5] Nejvyšší správní soud vzhledem k předmětu posuzované věci (tj. kasační stížnost
proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) netrval na zaplacení soudního
poplatku ani na povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti z důvodu řetězení
řešeného problému (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, oba dostupné
na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
[6] Stěžovatel podal kasační stížnosti jak proti usnesení ze dne 5. 3. 2015, kterým nebylo
vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a byl opětovně vyzván k zaplacení
soudního poplatku za žalobu, tak také proti předešlé výzvě k zaplacení soudního poplatku ze dne
9. 2. 2015. Tato výzva je však v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu toliko
procesním usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým
je zasahováno do jeho práv či povinností. Proti takovému rozhodnutí není dle §104 odst. 3
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř.s.“), kasační stížnost přípustná (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2006, č. j. 5 As 15/2005 – 47, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008,
č. j. 1 As 2/2008 – 47), o čemž byl ostatně stěžovatel předmětným usnesením poučen. Nejvyšší
správní soud proto výrokem I. tohoto rozsudku dle §120 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. kasační stížnost proti uvedenému usnesení odmítl.
[7] Druhé jmenované usnesení krajského soudu je kasační stížností napadeno v celém
rozsahu, tj. včetně výzvy k zaplacení soudního poplatku. Jedná se o stejnou procesní situaci, jako
u usnesení ze dne 9. 2. 2015. Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů kasační stížnost
v rozsahu, v němž je napadán výrok II. usnesení ze dne 5. 3. 2015, podle ustanovení §120 s. ř. s.
ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. výrokem II. tohoto rozsudku jako nepřípustnou odmítl.
[8] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval věcně námitkami, které stěžovatel vyslovil
k samotnému neosvobození od soudních poplatků. Namítá-li stěžovatel, že z jeho strany
v posuzovaném případě nejde o šikanózní výkon práva, nelze mu přisvědčit. Stěžovatel touto
námitkou nerozporoval závěry uvedené v napadeném usnesení a pouze zcela obecně uvedl,
že se závěrem krajského soudu ohledně kverulantnosti stěžovatelovy žaloby nesouhlasí. Přímo
ve vztahu ke stěžovateli a jeho žádostem o poskytování informací již Nejvyšší správní soud
několikrát dovodil, že se z jeho strany jedná o šikanózní výkon práva. Například rozsudkem
zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, bylo konstatováno, že o uvedený
případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících
se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí). Nejvyšší správní soud se proto
ztotožnil v tomto ohledu s vypořádáním věci krajským soudem.
[9] Tvrdí-li stěžovatel, že nemohl odmítnout vyplnit formulář o majetkových poměrech,
neboť mu ho soud ani nezaslal, pak s ním nelze souhlasit. Krajský soud sice formulář stěžovateli
nezasílal, avšak z důvodu, že již ve své žádosti stěžovatel jasně sdělil, že uvedený formulář
vyplňovat nebude a doložil místo něj své čestné prohlášení. Stěžovateli je přitom nutno
přisvědčit, že zákon nestanovuje přesnou formu, kterou lze doložit majetkové poměry žadatele
o osvobození od soudních poplatků. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že ani krajský
soud netrval na doložení poměrů účastníka řízení výhradně formou vyplnění formuláře „Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ (příloha č. 20 Kancelářského a spisového řádu
Nejvyššího správního soudu), když v napadeném usnesení vyslovil, že samotné odmítnutí vyplnit
předepsaný formulář není problémem. Stěžovatel tedy nebyl povinen žádané údaje sdělit soudu
výhradně formou vyplnění uvedeného tiskopisu. Chtěl-li však dosáhnout kladného rozhodnutí
o jeho žádosti, bylo nutné sdělit soudu jakoukoliv jinou formou veškeré požadované údaje
a v požadovaném rozsahu je doložit. S výjimkou výše pobíraných dávek však stěžovatel
svá tvrzení ničím nedoložil, přičemž Nejvyšší správní soud ke stížnostní námitce uvádí, že nelze
rozumně požadovat, aby doložil absenci dalších příjmů, avšak například uvedené závazky
či výdaje byl stěžovatel povinen přesvědčivě doložit. Lze tak shrnout, že stěžovatel skutečně
neunesl důkazní břemeno, a jeho žádosti tudíž nemohl krajský soud vyhovět. S ohledem
na vše zde uvedené nelze stěžovateli ani přisvědčit, že by krajský soud danou věc neposoudil
individuálně a nehodnotil okolnosti posuzovaného případu.
[10] Při hodnocení stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků se zdejší
soud přidržel požadavků, které vyjádřil např. v usnesení ze dne 5. 9. 2012, č. j. 8 As 70/2012 - 17,
či usnesení ze dne 16. 1. 2013, č. j. 1 As 179/2012 - 36, kde byla hodnocena obdobná
stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků jako v nynější věci. Není
přitom důvodu se jakkoli odchylovat od závěrů vyjádřených v těchto usneseních
o nekonkrétnosti, nedostatečnosti a nedoloženosti tvrzení obsažených ve stěžovatelem
doloženém prohlášení, o které se žádost opírá. Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnou.
[11] V ostatním stěžovatel uplatňuje argumentaci, jež vyvolává otázku, je-li vůbec míněna
vážně, nejde-li dokonce o projev výsměchu či pohrdání soudem. Stěžovatel bazíruje na tom,
že nežádal o osvobození od soudních poplatků, ale toliko jednoho, aby dále označil toto
hodnocení věci soudem jako nikoliv „prkotinu“, ale „hrubou nesprávnost“. Soudkyni krajského
soudu dále vytýká „arogantní nesoudnost“ či „arogantní intriky“, samotný krajský soud
pak napadá různými vulgárními verbálními útoky, kdy například tvrdí, že jeho odůvodnění
je jen „opileckým tlachem zaujatého soudu“ či že „zaujatému zkorumpovanému krajskému soudu
není žádná machinace s podklady cizí“. Nesoudnost pak stěžovatel namítá také ve vztahu
k judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky tohoto typu
nejsou důvodné a jedná se spíše o obecná nepodložená tvrzení, jimiž se stěžovatel snaží urážet
soudy, jakož i soudce a jednající úřední osoby, způsobem zjevně přesahujícím hranice slušného
chování.
[12] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti výroku I. usnesení krajského soudu
ze dne 5. 3. 2015, č. j. 46 A 8/2014 - 26, zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Náhrada
nákladů řízení by příslušela žalovanému, jelikož mu však žádné náklady nevznikly a Nejvyšší
správní soud ani žádné náklady, které by přesahovaly běžnou administrativní činnost žalovaného,
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu