ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.143.2014:28
sp. zn. 6 Azs 143/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) B. P.,
b) O. F., oba zastoupeni Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 2011/19,
Praha 4, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2, proti žalovanému: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2014, č. j. CPR-13319-2/ČJ-2013-930310-V238, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 4 A
10/2014 - 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 4 A 10/2014 - 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále také „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu
v Praze (dále „městský soud“) ze dne 13. 5. 2014, č. j. 4 A 10/2014 – 34 (dále „napadený
rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2014, č. j. CPR-13319-
2/ČJ-2013-930310-V238 (dále „napadené rozhodnutí“), a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu
řízení. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců (dále také „účastníci řízení“)
proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha (dále „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 5. 9. 2013, č. j. KRPA-12082-135/ČJ-2011-000022 (dále „prvostupňové
rozhodnutí“).
Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci a) uloženo správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla
stanovena na 2 roky.
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobců a prvostupňové rozhodnutí
potvrdil. K námitce, že účastník řízení je rodinným příslušníkem občanky Evropské unie
a že spolu vedou společnou domácnost, žalovaný uvedl, že je nezbytné posoudit, zda má cizinec
s občankou Evropské unie trvalý vztah obdobný rodinnému a žije s ní ve společné domácnosti
ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Aby se jednalo o vztah obdobný
rodinnému, musí dojít ke kumulativnímu splnění dvou podmínek, tj. musí být takové osoby
k sobě navzájem ve vztahu obdobném vztahu rodinnému a dále vzájemný poměr mezi těmito
osobami musí být ve skutečnosti tak osobně a citově intenzivní, že by újmu, kterou by utrpěla
jedna z nich, druhá pociťovala důvodně jako vlastní. Toto posouzení je nezbytné provádět podle
okolností konkrétního případu, a to i s přihlédnutím k tomu, zda je splněna podmínka trvalosti
takového vztahu. Odvolací orgán měl za to, že byť byla účastnice řízení nejméně
v případě tří prováděných pobytových kontrol na udávané adrese zastižena (pobývala
i u své matky) v daném případě se nejedná o vedení společné domácnosti. Z vyjádření účastnice
vyplynulo, že dlouhodobější pobyt u její matky je běžnou záležitostí. I kdyby však společnou
domácnost se žalobcem sdíleli, nejedná se o vztah natolik osobně a citově intenzivní, že by újmu,
která by byla způsobena vycestováním účastníka řízení, účastnice pociťovala jako újmu vlastní.
I v případě, že by začali sdílet domácnost od srpna 2012 (po měsíci známosti), délku tohoto
vztahu nelze považovat za trvalou. Nejedná se o vztah vybudovaný na upřímných a hlubokých
citech, protože zásadní informace o druhé osobě nejsou účastníkům řízení známy. Správní orgán
prvního stupně nepochybil, když nepohlížel na účastníka řízení jako na osobu ve smyslu
§15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V odvolání žalobce sice uvedl, že vztah s účastnicí
se blíží kvalitou vztahu manželskému, žádné podrobnější skutečnosti však neuvedl, omezil
se pouze na obecné konstatování, že v budoucnu hodlají uzavřít sňatek a mít děti. Ze spisu
nevyplývá, že by matka účastnice dala v řízení najevo, že se jí rozhodnutí o správním vyhoštění
týká, tudíž že by měla být účastníkem řízení. Žalovaný připomněl, že žalobce v řízení nejprve
účelově deklaroval vztah a sdílení společné domácnosti s nezletilou občankou České republiky,
která byla umístěna ve výchovném ústavu mládeže. K námitce nedostatečného zjištění toho,
do jaké míry se mají účastnící řízení rádi, žalovaný uvedl, že je zejména na účastnících řízení,
aby správnímu orgánu doložili, že právě na jejich vztah je nutno pohlížet jako na vztah obdobný
vztahu rodinnému. K námitce neprovedení šetření v místě bydliště za účasti zástupce, žalovaný
uvedl, že předem avizované místní šetření by nepřispělo ke zjištění skutečného stavu věci.
Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně zjistil skutečný stav věci a opatřil
si potřebné podklady, a také zjistil všechny rozhodné skutečnosti ve prospěch i neprospěch
účastníků řízení. Ze všech důvodů odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Žalobci v žalobě namítali nezákonnost napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí podle nich
zasáhlo nepřiměřeným způsobem do jejich práv, protože žalobce žije rodinným životem
se žalobkyní, občankou České republiky. Pro žalobce by správní vyhoštění znamenalo definitivní
odloučení od své životní partnerky, ke které má vřelý citový vztah. Žalovaný dle nich nezkoumal
hloubku jejich vztahu. Vztah žalobce a žalobkyně je pevný a stabilní, obdobný vztahu
manželskému, žalobce vstřícně přijali i nejbližší příbuzní družky. Žalobce si na území vytvořil
kromě vztahu rodinného i další přátelské a obchodní vztahy a plně se integroval do společnosti.
Žalovaný se podle žalobců neměl spokojit pouze s neaktuálními informacemi starého data, jelikož
od té doby se mnoho změnilo. Dále uvedli, že intenzita veřejného zájmu na tom, aby opustil
Českou republiku, nedosahuje intenzity veřejného zájmu na ochraně jeho rodinného života.
V napadeném rozsudku městský soud uvedl, že správní orgán prvního stupně rozhodl
dne 5. 9. 2013, bylo přitom vycházeno ze skutečností, které byly zjištěny v průběhu celého řízení
od jeho zahájení v únoru 2011, protokol o výslechu účastníků řízení byl sepsán dne 14. 3. 2013,
poté bylo provedeno ještě několik šetření. Od zahájení řízení ve věci správního vyhoštění žalobce
v únoru 2011 do vydání napadeného rozhodnutí uplynula dlouhá doba, v níž došlo ke změně
jeho osobních poměrů. Městský soud rozpory ve výpovědích obou účastníků, kdy se zcela
neshodli v některých skutečnostech, nepovažoval za tak závažné, aby byl možno jednoznačně
dospět k závěru, že se jedná o účelový vztah, a poukázal na to, že podklady, z nichž bylo
při rozhodování v této věci vycházeno, jsou staršího data. Od posledního výslechu obou
účastníků uplynulo téměř šest měsíců do doby, než bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu
v I. stupni. Je třeba vyjít z toho, že žalobcův vztah se žalobkyní následoval krátce po ukončení
jiného vztahu. V době, kdy bylo prováděno šetření, jaké je společné soužití žalobce se žalobkyní,
byl tento vztah v počátcích a je možné, že určité skutečnosti v tu dobu mezi nimi nebyly dořešeny
a nebyla jim přikládána důležitost. Do vydání napadeného rozhodnutí o odvolání uplynula doba
téměř jednoho roku od posledního výslechu obou účastníků. Je zřejmé, že vzájemný vztah
žalobce a žalobkyně prošel určitým vývojem. Městský soud přisvědčil námitce žalobců, že správní
orgány vycházely z neaktuálních informací. V zájmu obou účastníků podle městského soudu bylo,
aby správní orgán provedl nové šetření zaměřené ke zjištění, zda lze vydat rozhodnutí o správním
vyhoštění žalobce s přihlédnutím k §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy
zda by důsledkem správního vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
obou účastníků. Z uvedených důvodů městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Stěžovatel kasační stížností napadá rozsudek městského soudu z důvodu nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti současně (§103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nezákonnost spatřuje
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, nepřezkoumatelnost
pak v nesrozumitelnosti a v nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel nejprve zrekapituloval
skutková zjištění v řízení před správním orgánem, dále stručně zrekapituloval průběh většiny
z provedených pobytových kontrol ve správním řízení (ze dne 17. 12. 2012, 3. 1. 2013, 2. 2. 2013,
15. 3. 2013, 21. 3. 2013, 25. 3. 2013, 25. 4. 2013, 7. 5. 2013, 10. 5. 2013, 13. 5. 2013). Pokud
městský soud v odůvodnění uvádí, že od posledního výslechu žalobců uplynulo téměř šest
měsíců, než bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nelze k tomu přihlédnout.
Stěžovatel se neztotožňuje s názorem soudu, že bylo vycházeno z neaktuálních informací,
neboť správním orgánem prvního stupně byly prováděny výše uvedené pobytové kontroly,
na základě kterých dospěl k závěru, že se nejedná o trvalý vztah obdobný rodinnému. Žalobci
měli možnost nahlédnout do správního spisu, čehož využil právní zástupce cizince. Od doby, kdy
zástupce doručil vyjádření před vydáním správního rozhodnutí, do samotného vydání rozhodnutí
v prvním stupni uplynuly necelé tři měsíce. Tato doba nemůže být natolik významná,
aby se vztah žalobců zásadním způsobem změnil a měl být považován za vztah trvalý obdobný
vztahu rodinnému na základě nově provedeného protokolu o vyjádření. Stěžovatel polemizuje
s názorem městského soudu, že vztah byl v počátcích a určité skutečnosti nebyly mezi žalobci
dořešeny. Žalobci shodně uváděli, že se znají od července 2012, tato doba je dostatečně dlouhá
na to, aby se na zásadních náležitostech chodu jejich deklarované společné domácnosti shodli,
jakož i např. na způsobu komunikace. Stěžovatel posuzuje případ komplexně a přihlíží také
k předchozímu deklarovanému vztahu, který byl správním orgánem prvního stupně vyvrácen.
Závěry městského soudu, na základě kterých bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno
a věc byla vrácena zpět k novému projednání, považuje stěžovatel za zcela nezákonné
a nepřezkoumatelné.
Žalobci se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 8. 2014, č. j. 6 Azs 143/2014 - 23, přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu následující skutečnosti. Žalobce
přicestoval na území České republiky letecky dne 28. 3. 2007 pod identitou P. S. Dne 30. 3. 2007
poprvé požádal o azyl, řízení bylo ukončeno zamítnutím kasační stížnosti, toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 16. 3. 2009. Dne 29. 5. 2007 mu bylo uděleno správní vyhoštění na 1 rok. Dne
13. 5. 2009 opětovně projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu, druhé řízení o mezinárodní
ochraně bylo zahájeno 4. 8. 2009 a bylo zastaveno rozhodnutím krajského soudu, které nabylo
právní moci dne 6. 1. 2011. Dne 5. 3. 2011 mu bylo uděleno správní vyhoštění na dva roky, dne
16. 9. 2011 rozhodnutím odvolací orgán rozhodnutí ze dne 5. 3. 2011 zrušil a věc vrátil. Správní
orgán dne 10. 4. 2012 vydal rozhodnutí o správním vyhoštění na 2 roky. Proti rozhodnutí podal
žalobce odvolání a dne 12. 9. 2012 odvolacímu orgánu sdělil, že došlo ke změnám v jeho
osobním životě, neboť se rozešel se svou bývalou přítelkyní a nyní sdílí společnou domácnost
s novou přítelkyní, také občankou České republiky. Z důvodu, že tuto novou skutečnost bylo
nezbytné prošetřit, odvolací orgán dne 26. 11. 2012 správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí. Poté vydal správní orgán dne 5. 9. 2013 rozhodnutí o
správním vyhoštění, o odvolání rozhodl žalovaný dne 7. 3. 2014 napadeným rozhodnutím.
V rámci správního řízení provedl správní orgán prvního stupně následující šetření: dne
17. 12. 2012 šetření na adrese pobytu žalobce, zvonek byl označen jménem žalobce, v bytě však
nebyl nikdo zastižen. Dne 3. 1. 2013 bylo provedeno další šetření, v bytě byla zastižena
žalobkyně, která uvedla, že se s žalobcem poznali v červenci 2012 v klubu Radost FX a začali
spolu hned bydlet, za byt platí dohromady 10.000 Kč měsíčně. Dne 2. 2. 2013 bylo provedeno
šetření, v bytě byl zastižen žalobce. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne
14. 3. 2013 žalobkyně uvedla následující: se žalobcem spolu mluví česky, a pokud si nerozumí,
tak anglicky; je v plném důchodu ze zdravotních důvodů, a proto nepracuje; nájem platí ona
a je to celkově 13.000 Kč; když jí není dobře, tak jde bydlet k matce, která se o ni stará; do země
původu by se bála žalobce následovat, a po stránce zdravotní nemůže, matka by jí nepustila,
protože se bojí cizinců. Žalobce do protokolu ze dne 14. 3. 2013 uvedl, že spolu mluví pouze
česky; neví, kvůli jaké nemoci pobírá přítelkyně důchod; bydlení financují dohromady
- ona 5.000 Kč, on 8.000 Kč; žalobkyně s ním do Bangladéše pojede ráda. Dne 15. 3. 2013 bylo
provedeno šetření na místě, v bytě zastižen žalobce, žalobkyně byla nemocná, a proto pobývala
u matky. Během šetření ze dne 21. 3. 2013 nebyl v bytě nikdo zastižen. Dne 25. 3. 2013 byl v bytě
zastižen pouze žalobce, podle jeho vyjádření byla žalobkyně nemocná a pobývala přes den
u své matky. Dne 26. 3. 2013 bylo provedeno další šetření, v bytě byla zastižena žalobkyně,
která uvedla, že je v invalidním důchodu a do práce nechodí, pouze často navštěvuje svojí matku.
Dne 25. 4. 2013 bylo provedeno šetření, v bytě nikdo nezastižen, podle pronajímatelky žalobkyně
bydlí v bytě se žalobcem. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 9. 5. 2013 plyne,
že navázání známosti žalobce se žalobkyní považuje za jednání ryze účelové, výpovědi se zcela
rozcházejí, dlouhodobější pobyt žalobkyně u matky je zcela běžnou záležitostí, správní orgán
považuje za prokázané, že jmenovaní na adrese neplatí náklady na bydlení společně, potažmo
ve skutečnosti nepobývají ve společné domácnosti, správní orgán poukázal na další rozpory
ve vyjádřeních, z nichž usoudil, že vztah nelze ani klasifikovat jako vztah druha s družkou. Dne
7. 5. 2013 bylo provedeno šetření, v bytě nebyl nikdo nezastižen. Dne 10. 5. 2013 proběhlo další
šetření na místě šetření, v bytě zastižen žalobce, žalobkyně je u rodičů. Během šetření ze dne
13. 5. 2013 byli v bytě přítomni oba. Dne 11. 6. 2013 správní orgán oznámil žalobcům, že byly
shromážděny všechny podklady v rámci správního řízení a vyzval je k případnému vyjádření.
Na základě žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření správní orgán vyzval žalobce k vyjádření
do 20. 6. 2013. Žalobci ve vyjádření ze dne 24. 6. 2013 uvedli, že jejich vztah je trvalý a vážný, žijí
spořádaným rodinným životem, postaveným na roveň života manželského. Navrhli také
vyslechnout matku žalobkyně. Žalobkyně dále uvedla, že by byla správním vyhoštěním žalobce
mimořádně poškozena. Dne 5. 9. 2013 vydal správní orgán rozhodnutí o správním vyhoštění
v délce dvou let. Žalovaný během odvolacího řízení další šetření neprováděl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Zákon o pobytu cizinců v §15a odst. 3 písm. b) stanoví: „(u)stanovení tohoto zákona, týkající
se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem
doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné
domácnosti.“ Podle §119a odst. 2 téhož zákona, „(r)ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
Podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř.“) „(n)evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2.“ Podle §50 odst. 3 věta druhá s. ř. , „[v] řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena.“
Podle §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, věta první „(s)právní orgán je oprávněn
vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení,
zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména
zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství.“
Správní orgán tedy musí zjistit skutečný stav věci v takovém rozsahu, aby mohl řádně
posoudit, zda je možné rozhodnutí o správním vyhoštění vydat.
Žalovaný v kasační stížnosti namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud povinen
zkoumat i ex offo. V případech, kdy soud zruší rozhodnutí správního orgánu, může být jeho
rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů například tehdy, není-li z něj zřejmé,
proč soud považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné, resp. jaká konkrétní vada řízení
před správním orgánem nastala. Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je též rozsudek,
v němž výtky soudu vůči správnímu orgánu nemají oporu ve správním spisu či v provedeném
dokazování před soudem a správním orgánem. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 5. 2009, č. j. 1 Azs 20/2009 - 68, dostupný na www.nssoud.cz)
Městský soud přisvědčil námitce žalobců, že správní orgány vycházely z neaktuálních
informací, a tento závěr odůvodnil tak, že vzájemný vztah žalobců prošel určitým vývojem,
a do rozhodnutí o odvolání uplynula doba téměř jednoho roku od posledního výslechu obou
účastníků řízení. Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za nepřezkoumatelný, není zjevné,
proč městský soud nevzal v úvahu, že od vyjádření účastníků v březnu 2013 probíhalo opakovaně
šetření na místě až do června 2013 a účastnící před vydáním prvostupňového rozhodnutí využili
možnost vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům. Také je nepřezkoumatelné tvrzení
soudu, že v době, kdy bylo prováděno šetření, byl vztah v počátcích a určité skutečnosti mezi
nimi nebyly dořešeny, když ze správního spisu vyplývá, že deklarovaný vztah měl trvat
už od července 2012 a vyjádření účastníků proběhlo v březnu 2013, tedy po téměř 7 měsících
vztahu a po půl roce údajného sdílení společné domácnosti.
Z odůvodnění také nevyplývá, na základě jakých skutečností měl městský soud za to,
že ve vztahu došlo k změnám, které by odůvodňovaly nezbytnost opakovaného výslechu nebo
opakovaného provádění šetření na místě. Ve vyjádření k podkladům před vydáním
prvostupňového rozhodnutí účastnící řízení uvedli, že jejich vztah je trvalý a vážný, postavený
na roveň života manželského a uložení správního vyhoštění by bylo kruté a nepřiměřené,
účastnice řízení dále uvedla, že by byla rozhodnutím o správním vyhoštění účastníka mimořádně
poškozena. Z těchto podkladů správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel
a vypořádal se s nimi. Odvolání ze dne 17. 9. 2013 obsahuje stejné námitky. Shodné námitky jsou
uvedeny i v žalobě, v níž navíc namítají, že se žalovaný neměl spokojit pouze s neaktuálními
informacemi starého data, jelikož od té doby se mnoho změnilo. Co se v deklarovaném vztahu
změnilo od doby vydání prvostupňového rozhodnutí do doby vydání napadeného rozhodnutí,
však žalobci blíže nekonkretizovali. Z protokolu o jednání vplývá, že městský soud u jednání četl
dopis žalobkyně ze dne 16. 4. 2014, v němž jsou uváděny skutečnosti týkající se soužití
se žalobcem, a též dopis matky žalobkyně ze dne 17. 4. 2014, tyto přílohy však byly žalobcům
podle č. l. 32 soudního spisu vráceny. Z protokolu o jednání ani z odůvodnění napadeného
rozsudku nelze zjistit obsah těchto listin, a zda případně tento obsah vedl městský soud
k závěrům o nedostatečnosti zjištění skutkového stavu žalovaným v průběhu správního řízení.
Žalovaný měl přitom podle napadeného rozhodnutí za to, že dostál své povinnosti zjistit stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Nejvyšší správní soud si je vědom nezbytnosti aktuálních informací pro zjištění
případného zásahu do soukromého a rodinného života, zejména s ohledem na to, že soukromý
a rodinný život se v čase může vyvíjet a dokonce vztahy, které mohly být na počátku účelové,
se mohou v průběhu času změnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 - 6, dostupný na www.nssoud.cz, týkající se posuzování
účelového manželství, ve kterém soud uvádí, že „(…) nelze „účelovost“ posuzovat pouze ke dni vzniku
manželství, ale je třeba vztahy mezi manželi posuzovat i po dobu správního řízení až do rozhodnutí odvolacího
správního orgánu, protože vztahy mezi manželi se mohou vyvíjet. Pokud by tedy bylo v řízení před správními
orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci (i když by tomu tak od jeho úplného počátku nebylo), nebylo
by možné takové manželství považovat za účelově uzavřené.“). Výtky městského soudu vůči žalovanému
jsou však zjednodušující a neodpovídají plně obsahu správního spisu. Samotná skutečnost,
že některé podklady jsou staršího data, nemůže bez dalšího založit důvodnou pochybnost
o úplnosti zjištěného skutkového stavu. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, v čem konkrétně
spatřuje městský soud skutečnost, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, resp. že nezjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
stěžovatele. Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nejvyšší
správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, v němž bude městský
soud vázán názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu, tj. pokud opakovaně shledá,
že žalovaný měl doplnit zjištění skutkového stavu, tento závěr bude muset odůvodnit
přezkoumatelným způsobem.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v konečném
rozhodnutí ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu