ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.147.2015:22
sp. zn. 6 Azs 147/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. A. N.,
zastoupen JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
za účasti: D. T. N., zastoupena JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí
116/5, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. CPR-19606-2/ČJ-2014-930310-V231
ze dne 25. 2. 2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 2 A 21/2015 – 38 ze dne 6. 5. 2015, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015,
č j. 2 A 21/2015 – 38, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“) ze dne 6. 5. 2015, č. j. 2 A 21/2015 - 38 (dále „napadený
rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 2. 2015, č. j. CPR-19606-2/ČJ-2014-930310-V231 (dále „napadené rozhodnutí“), jímž bylo
zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne
14. 10. 2014, č. j. KRPA-160941-41/ČJ-2014-000022, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno
(dále „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo žalobci podle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena
doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 18
měsíců.
Stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek. K tomu uvedl, že ačkoli podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění
má odkladný účinek přímo ze zákona, u kasační stížnosti tomu tak není. Avšak i řízení o kasační
stížnosti může mít skutečné a velmi intenzivní dopady do soukromého a rodinného života
stěžovatele. Bez přiznání odkladného účinku kasační stížnosti reálně hrozí, že stěžovatel bude
na základě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění muset opustit Českou republiku,
vynaložit značné náklady na cestování a zajištění ubytování v zemi původu, což mu již nebude
nahrazeno, ani pokud by Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnosti vyhověl. Bude
tak nepochybně zcela zásadně zasaženo do rodinného a soukromého života stěžovatele, který má
se svou ženou na území České republiky rodinné, sociální a pracovní zázemí a vychovávají
zde ve společné domácnosti nezletilého potomka. Ze všech těchto důvodů by stěžovateli výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění způsobil nenahraditelnou újmu, když přitom přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti se nijak nedotkne práv třetích osob a zcela nepochybně není
ani v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaný k tomuto návrhu uvedl, že s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
nesouhlasí, neboť jak stěžovatel, tak jeho manželka jsou v projednávaných věcech
(pozn. Nejvyšší správního soudu: manželka taktéž brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou,
ta byla usnesením městského soudu odmítnuta a následně bylo toto usnesení ke kasační stížnosti
manželky stěžovatele zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení) zastoupeni
stejným advokátem, který je i nadále může na základě plné moci na odborné úrovni zastupovat,
tudíž jejich osobní přítomnost na území České republiky není po dobu řízení o kasační stížnosti
nezbytná.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelův návrh je důvodný a kasační stížnosti
odkladný účinek přiznal.
Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
„soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo
jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
K první podmínce Nejvyšší správní soud uvádí následující. Již ze samotné povahy
rozhodnutí o správním vyhoštění je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá. Uložené
správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky totiž představují zásah
do práva na respektování rodinného, či alespoň soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak k čl. 8
Úmluvy uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25
(veškerá zde uváděná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz), „[z] tohoto ustanovení kromě
substantivních negativních a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných
článkem 8 Úmluvy totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný
respekt k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001, T. P. a K. M. proti Spojenému království,
stížnost č. 28945/95, bod 72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996, Buckley
proti Spojenému království, stížnost č. 20348/92, bod 76). Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo,
musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá
provázanost mezi článkem 8 Úmluvy a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle článku 6
Úmluvy (viz Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).“
Přitom Nejvyšší správní soud má za to, že „může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na
spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti.
Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout,
že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100).
Stěžovatel uvedenou újmu tvrdil a Nejvyšší správní soud jak ze soudního,
tak ze správního spisu ověřil, že tato újma je reálná.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedená újma je nepoměrně větší,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. To, že by přiznání
odkladného účinku v tomto případě mohlo jiným osobám způsobit jakoukoliv újmu, nelze
dovozovat bez dalšího (nic takového ostatně žalovaná ani netvrdila). První podmínka je
tak splněna.
K druhé podmínce zdejší soud uvádí následující. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, „[p]okud jde o možný rozpor
s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání
odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje
pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s.
Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality
vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb.
NSS).“ Nejvyšší správní soud však neshledal, že by v daném případě bylo posečkání s výkonem
rozhodnutí o správním vyhoštění v rozporu s důležitým veřejným zájmem; žalovaná ostatně
ani žádný veřejný zájem netvrdila. Stěžovatel nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti
státu, veřejného pořádku či zdraví, nýbrž z důvodu, že na území ČR pobýval bez platného
oprávnění k pobytu. V této skutečnosti samo o sobě nelze shledat ohrožení důležitého veřejného
zájmu. Druhá podmínka je tudíž také naplněna.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že jsou splněny obě podmínky pro přiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud připomíná, že k tomu, aby přiznání odkladného účinku mohlo
v tomto případě naplnit jeho smysl, který spočívá v oddálení nepříznivých důsledků napadeného
správního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli, je třeba odkladný účinek vztahovat
nejen k napadenému rozsudku, nýbrž současně také k napadenému rozhodnutí a stejně
tak i k prvoinstančnímu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyšší správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 – 96).
Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí
o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 26/2005 - 76 ze dne
4. 10. 2005, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu