ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.177.2015:24
sp. zn. 6 Azs 177/2015 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: O. P.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 4. 2014, č. j. MV-59016-16/SO-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2015, č. j. 57 A 32/2014 - 53, o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalobkyně se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl na území České republiky povolen pobyt na vízum k pobytu nad 90 dnů
za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečné činná, a to nejprve s dobou platnosti
od 9. 10. 2007 do 1. 7. 2008. Následně byl žalobkyni udělen dlouhodobý pobyt na území České
republiky za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, a to s platností od 2. 7. 2008
do 1. 7. 2010. Dne 10. 6. 2010 žalobkyně podala žádost o prodloužení doby platnosti uvedeného
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle §44a
odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc, tj. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 427/2010 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutím Policie
České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, inspektorátu cizinecké
policie Brno (dále jen „cizinecká policie“ nebo též „prvostupňový správní orgán“), ze dne
25. 8. 2010, č. j. CPBR-07910/CI-2010-064061, nebylo žádosti žalobkyně dle §44a odst. 3,
s odkazem na §35 odst. 3, v návaznosti na §37 odst. 2 písm. b), ve spojení s §56 odst. 1 písm.
k), věty druhé zákona o pobytu cizinců, vyhověno. Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost,
že žalobkyně nevykonávala v období od 30. 6. 2008 do 31. 1. 2010 činnost jako osoba samostatně
výdělečně činná, a tedy neplnila účel, pro který jí byl pobyt povolen. Shora označeným
rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
prvostupňové správního orgánu.
[2] Žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 57 A 32/2014 - 53.
II. Návrh na odkladný účinek
[3] Nejvyšší správní soud obdržel ve výše nadepsané věci dne 31. 7. 2015 kasační stížnost
žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) datovanou dnem 23. 7. 2015, kterou se domáhá zrušení
označeného rozsudku krajského soudu. Současně stěžovatelka podala návrh na přiznání
odkladného účinku dle §107 odst. 1 ve spojení s §73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Důvody kasační stížnosti i návrhu na přiznání odkladného účinku doplnila
podáním ze dne 18. 8. 2015, doručeným zdejšímu soudu téhož dne.
[4] Stěžovatelka je přesvědčena, že je třeba umožnit jí legální pobyt na území ČR minimálně
po dobu probíhajícího soudního řízení, přičemž upozorňuje, že krajský soud v posuzované věci
jejímu návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověl. Poukazuje, že má na území ČR fungující
živnost, jejíž chod je povinna zajišťovat a v důsledku pobytu mimo ČR by mohlo dojít
až k zániku podnikání samého, což bude mít vliv na chod celé rodiny. Naopak jiným osobám
nemůže být přiznáním odkladného účinku způsobena jakákoliv újma.
[5] Stěžovatelka uvádí, že nepřiznáním odkladného účinku její stížnosti by došlo také
k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť by nemohla uplatňovat
svoje legitimní práva spojená se soudním řízením, přičemž poukazuje na závěry vyslovené
v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100 (všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[6] Přiznání odkladného účinku nebude dle stěžovatelky v rozporu s důležitým veřejným
zájmem, naopak je v zájmu ČR, aby jí bylo umožněno pobývat na území a pokračovat
v podnikání. Pobyt stěžovatelky na území ČR není způsobilý být komukoliv na újmu.
[7] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nikterak nevyjádřil.
III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem
[8] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu
§107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.
[9] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[10] Nejvyšší správní soud po posouzení důvodů uváděných stěžovatelkou dospěl k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §107 s. ř. s. jsou naplněny.
[11] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že ačkoliv k bezprostřednímu opuštění území
České republiky by mohla být stěžovatelka donucena až v souvislosti s rozhodnutím o správním
vyhoštění, není nereálné, že do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění z nejrůznějších důvodů dojde, a skutečnost, že stěžovatelce
nehrozí vyhoštění bezprostředně, nemůže být dle názoru soudu důvodem k zamítnutí návrhu
na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pokud by nedošlo
k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
stěžovatelka by neměla oprávnění pobývat na území České republiky, byla by tedy povinna ještě
před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu její území opustit. Potvrzený stav nelegálního
pobytu cizince s sebou nese závažné a nevratné důsledky. Povinnost vycestování totiž nevzniká
až rozhodnutím o vyhoštění. Správní vyhoštění (§118 zákona o pobytu cizinců) je až následný
prostředek (nastupující mimo jiné v souvislosti s nelegálním pobytem), který kromě ukončení
pobytu cizince na území stanoví i dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území
členských států Evropské unie. Bez platného titulu k pobytu je pobyt cizince v České republice
v rozporu se zákonem, protiprávní stav nastává nikoliv až vydáním rozhodnutí o vyhoštění,
ale v daném případě právní mocí rozhodnutí, jímž nebylo stěžovatelce prodlouženo povolení
k pobytu.
[12] Stěžovatelka odůvodnila návrh na přiznání odkladného účinku především nepřiměřeným
zásahem do ústavního práva na spravedlivý proces. Z důvodu hrozby újmy na tomto právu
přiznal odkladný účinek žalobě stěžovatelky taktéž krajský soud, a to usnesením ze dne 5. 6. 2014,
č. j. 57 A 32/2014 – 31. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je vhodné, aby stěžovatelka
mohla zůstat na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti. Byť je v tomto
řízení zastoupena advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo
účastníka být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon
zastoupení atd. (srov. také stěžovatelkou citované usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 73/2011 – 100).
[13] Stěžovatelka dále tvrdila možný nepřiměřený zásah do výkonu podnikatelské činnosti,
a v konečném důsledku též do chodu její rodiny. Nejvyšší správní soud nemá k dispozici důkazy
prokazující tato tvrzení a s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka svou podnikatelskou činnost
v období od 30. 6. 2008 do 31. 1. 2010 sama přerušila a pobývala mimo území České republiky
(což nebylo v průběhu správního ani soudního řízení zpochybněno), nepovažuje uvedené obavy
stěžovatelky za oprávněné. Na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však uvedený závěr
nemá žádný vliv.
[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě shledal příčinnou souvislost mezi
právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem újmy na straně
stěžovatelky.
[15] Soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku mohlo v posuzované věci způsobit
jiným osobám větší újmu, než která hrozí stěžovatelce. Důvody nevyhovění stěžovatelčině
žádosti o prodloužení povolení k pobytu nebyly takové povahy, že by její další pobyt na území
České republiky mohl znamenat hrozící nebezpečí pro třetí osoby, či jinou újmu. Nejvyšší správní
soud neshledal ani jiné okolnosti, které by tomu nasvědčovaly. Soud je proto přesvědčen,
že nepřiznání odkladného účinku by pro stěžovatelku znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká
by jeho přiznáním mohla vzniknout jiným osobám.
[16] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné
straně újmu hrozící stěžovatelce v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé
důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího
veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Toto
ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu
proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci
s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS). S ohledem na skutečnost,
že stěžovatelka se na území České republiky nedopouštěla žádné nelegální činnosti, je oproti újmě
hrozící stěžovatelce, riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo maximálně mírné intenzity.
Jakkoliv Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že pokračování jejího podnikání
je ve veřejném zájmu, v kontextu konkrétních skutkových okolností posuzované věci nelze
ani předpokládat, že by pobyt stěžovatelky na území České republiky po dobu řízení před
Nejvyšším správním soudem představoval riziko, které by zakládalo rozpor s důležitým veřejným
zájmem.
[17] Je třeba připomenout, že v usnesení ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 – 96,
č. 786/2006 Sb. NSS (na které ostatně upozornila také stěžovatelka), Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[o]dkladný účinek podle §107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán
a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu
ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo.“
Za dané situace se tedy do rozhodnutí o kasační stížnosti pozastavují účinky nejen ve vztahu
k napadenému rozsudku krajského soudu, ale odkladný účinek kasační stížnosti působí
i ve vztahu k rozhodnutí cizinecké policie ze dne 25. 8. 2010, č. j. CPBR-07910/CI-2010-064061,
ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 4. 2014, č. j. MV-59016-16/SO-2011.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud shodně se stěžovatelkou připomíná, že usnesení
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné
povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu