ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.31.2015:36
sp. zn. 6 Azs 31/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: N. R., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, proti rozho dnutí
žalovaného ze dne 15. 12. 2014, č. j. CPR-19625-2/ČJ-2014-930310-V242, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 A 67/2014 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se dne 23. 10. 2014 dobrovolně dostavil na pracoviště Ministerstva vnitra ČR,
odbor azylové a migrační politiky v Praze, kde byl ještě téhož dne zajištěn. Důvodem byla
skutečnost, že během kontroly žalobce bylo zjištěno, že jeho žádost o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu ze dne 23. 9. 2010 byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra
ze dne 13. 5. 2014, č. j. OAM-13761-18/DP-2011 (dále též jen „rozhodnutí ministerstva“),
jež nabylo právní moci dne 11. 6. 2014 a žalobce tak pobývá na území bez příslušného povolení
k pobytu.
[2] Na základě takto zjištěných skutečností Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „krajské ředitelství
Policie“) dne 29. 10. 2014, pod č. j. KRPA-412240-18/ČJ-2014-000022, uložilo žalobci správní
vyhoštění a dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, stanovilo na jeden rok. Důvodem
vyhoštění z území České republiky dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), bylo zjištění, že žalobce pobýval na území České republiky bez oprávnění
k pobytu od 12. 6. 2014 do 23. 10. 2014.
[3] Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, č. j. CPR -19625-2/ČJ-2014-930310-V242, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí krajského ředitelství Policie.
[4] V žalobě proti tomuto rozhodnutí podané Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobce namítl neoprávněnost již samotného zahájení řízení o správním vyhoštění,
neboť rozhodnutí ministerstva ze dne 13. 5. 2014, jímž byla zamítnuta jeho žádost o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu, mu nebylo vůbec doručeno a správní orgán ho nesprávně
doručil „zmocněnci“. Žalovaný měl podle žalobce zkoumat, zda je toto rozhodnutí o zamítnutí
jeho žádosti pravomocné či se jedná o právní moc toliko nezákonnou a zdánlivou. Žalovaný
vydáním napadaného rozhodnutí porušil rovněž §174a zákona o pobytu cizinců a §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „ správní řád“), neboť nedostatečně zjistil skutečný stav
věci a nedostatečně se vypořádal s otázkou druhu a závažnosti tvrzené protiprávnosti. Konečně
žalobce také namítal porušení §174a zákona o pobytu cizinců tím, že v rozhodnutí žalovaného
absentuje úvaha o přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění v rozsahu požadovaném
tímto ustanovením.
[5] Městský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 A 67/2014 – 35, žalobu zamítl.
Předeslal, že řízení ani rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému
pobytu nejsou předmětem přezkumu v projednávané věci. Žalobcem namítané pochybení
při doručení rozhodnutí ministerstva ze dne 13. 5. 2014 městský soud neshledal důvodným.
Uznal, že pakliže by skutečně nedošlo k řádnému doručení rozh odnutí ministerstva o zamítnutí
žádosti žalobce o dlouhodobý pobyt, v důsledku čehož by žalobci nepočala plynout odvolací
lhůta, nemohla by být naplněna skutková podstata pro udělení správního vyhoštění předvídaná
v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o po bytu cizinců, na němž je založeno napadené
rozhodnutí (§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), neboť žalobce by se fakticky nedopustil
žádného protiprávního jednání. Skutková situace je však dle zjištění městského soudu
poněkud odlišná. Rozhodnutí ministerstva bylo žalobci doručeno prostřednictvím zástupce,
jehož k zastupování pro řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu žalobce zmocnil
dle plné moci ze dne 21. 1. 2014. Námitku, že plná moc byla udělena pro řízení o prodloužení
dlouhodobého pobytu a nikoliv pro řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu,
městský soud (stejně jako žalovaný) hodnotil jako účelovou. Upozornil přitom na skutečnost,
že sám žalobce ještě dne 23. 10. 2014 do protokolu o vyjádření účastníka správního říze ní ve věci
vyhoštění uvedl, že byl v řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu zastoupen
zmocněncem, s nímž však není v kontaktu a tudíž ani nemá zprávu o výsledku zmíněného řízení.
V důsledku toho nabylo rozhodnutí ministerstva o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu právní moci. Žalovaný nebyl oprávněn, ani povinen, posuzovat vztah mezi zmocněncem
a žalobcem spadající do odlišného správního řízení. Doručení zástupci představuje důkaz
řádného zákonného doručení zastoupenému účastníku řízení a z této skutečnosti žalovaný
v řízení o vyhoštění správně vycházel. Dle městského soudu je zřejmé, že předmětná plná moc
„směřovala k řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, neboť jestliže o tento druh pobytového oprávnění
žalobce žádal, nemohlo současně probíhat také řízení o jeho prodloužení, jak se snaží žalobce naznačit “. Plnou
moc ve správním řízení o udělení dlouhodobého pobytu žalobce nejprve sám doložil a v průběhu
řízení ji nijak nezpochybňoval, z čehož lze dovodit úmysl být v řízen í zastoupen zmocněncem.
Obdobně uvažoval také žalovaný v napadeném rozhodnutí a námitkami tohoto typu se zabýval
a dostatečně se s nimi vypořádal. Soud vyhodnotil skutkový stav zjištěný v řízení o správním
vyhoštění jako úplný a bezchybný.
[6] Stejně tak se městský soud neztotožnil ani s námitkou žalobce, že žalovaný dostatečně
nezohlednil přiměřenost správního vyhoštění ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Správní
orgán prvního stupně vzal do úvahy konkrétní poměry žalobce a s jeho hodnocením se ztotožnil
i žalovaný, přičemž na tomto místě odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 – 34, z něhož vyplývá, že není třeba, aby se správní
orgán rozhodující o vyhoštění výslovně vyjadřoval ke všem 11 k ritériím dle §174a zákona
o pobytu cizinců. Dle městského soudu nic nenasvědčovalo tomu, že by případné vyhoštění
žalobce mělo být nepřiměřené a považuje rozhodnutí správních orgánů za správná a dostatečně
zdůvodněná, přičemž neshledal ani jiná pochybení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek městského soudu,
kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta z výše nastíněných důvodů.
Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a navrhuje
zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.
[8] Spolu s kasační stížností podal stěžovatel také návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, jemuž Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 6 Azs 31/2015 – 32 ze dne
18. 3. 2015 vyhověl.
[9] Ve své kasační stížnosti setrval stěžovatel na totožných námitkách, jež uplatnil již v řízení
před městským soudem. Tvrdí, že právní moc rozhodnutí ministerstva, jímž by la zamítnuta
jeho žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, je toliko zdánlivá, neboť předmětem
řízení byla „žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu“, zatímco plná moc ze dne 21. 1. 2014 byla zmocněnci stěžovatele udělena pro řízení „o prodloužení dlouhodobého pobytu“.
Je tedy evidentní, že rozhodnutí ministerstvo nemělo doručit tomuto zmocněnci,
který nedisponoval potřebným zmocněním, nýbrž samotnému stěžovateli.
[10] Rovněž v souvislosti s uvedenou námitkou stěžovatel tvrdí, že správní orgán musí
ve smyslu §174a o pobytu cizinců zohlednit závažnost a druh protiprávního jednání cizince.
Ačkoliv připouští, že žalovaný nemohl přezkoumávat důvodnost zamítnutí jeho žádosti
o povolení dlouhodobého pobytu, je však dle jeho názoru povinen posoudit, zda vůbec došlo
k „naplnění skutkové podstaty protiprávnosti“, za kterou lze uložit správní vyhoštění. V řízení
o správním vyhoštění může správní orgán přezkoumat, zda je podkladové rozhodnutí
pravomocné a nejedná se o právní moc nezákonnou a zdánlivou.
[11] Stěžovatel má dále za to, že žalovaný porušil §174a zákona o pobytu cizinců,
neboť neuvedl dostatečnou úvahu týkající se přiměřenosti rozhodnutí. Dle blíže nespecifikované
judikatury Nejvyššího správního soudu neobstojí rozhodnutí, které „postrádá některý z faktorů“
dle citovaného ustanovení. Stěžovatel poukazuje, že žalovaný (resp. krajské ředitelství Policie)
nezjišťoval či se alespoň nezabýval společenskými a kulturními vazbami, intenzitou vazeb
k domovskému státu, věkem stěžovatele a jeho zdravotním stavem.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření toliko odkázal na své vyjádření k žalobě, kdy se plně
ztotožnil s názorem městského soudu, a navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost žalobce není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že předně je třeba přezkoumat napadené rozhodnutí
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a teprve pokud by soud neshledal
nepřezkoumatelnost rozhodnutí či takové pochybení v postupu soudu, které by mohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, může posuzovat ostatní námitky týkající se samotného
vypořádání věci městským soudem (vymezené důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) .
Je-li totiž námitka směřující k uvedenému kasačnímu důvodu opodstatněná, je překážkou dalšího
věcného přezkumu napadeného rozsudku z dalšího stěžovatelem uplatněného kasačního důvodu.
[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoliv v úvodu kasační stížnosti stěžovatel tvrdí,
že ji podává také z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nijak však nekonkretizuje,
zda nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spatřuje v nesrozumitelnosti, v nedostatku
důvodů či jiné vadě řízení před soudem a v čem takovou vadu shledává. Námitky kasační
stížnosti je třeba zkoumat především dle jejich obsahu a nikoliv jen podle jejich formálního
označení, jak vyslovil Nejvyšší správní soud již v usnesení č. j. 1 As 7/2004 – 47 ze dne
18. 3. 2004. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel ani ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. přímo nespecifikoval, jaké závěry městského soudu považuje za nesprávné, s právním
posouzením věci soudem nijak nepolemizuje a pouze doslovně do kasační stížnosti převzal
námitky, které uplatnil již v žalobě. Přesto lze stěžovatelovy námitky podřadit pod důvody
kasační stížnosti, jak je vymezuje ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., a nelze jeho kasační
stížnost považovat za nepřípustnou. Dle obsahu kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatel
nesouhlasí jednak s posouzením právní otázky soudem (posouzením právní moci rozhodnutí
ministerstva o žádosti stěžovatele o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, jehož vydání
předcházelo žalobou napadenému rozhodnutí), jednak se závěrem městského soudu
o přezkoumatelnosti samotného rozhodnutí žalovaného (stran aplikace §174a zákona o pobytu
cizinců). Nutno však podotknout, že kvalita a obsah posouzení věci soudem odpovídá kvalitě
a míře konkretizace stížnostních bodů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu
ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal v postupu městského soudu žádné vady mající vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, ani jeho přezkoumatelnost. Ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. rozlišuje nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a v nedo statku
důvodů. Nejvyšší správní soud v tomto duchu zhodnotil napadený rozsudek a dospěl k závěru,
že je přezkoumatelný. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela srozumitelné, jsou
z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání veškerých žalobních
námitek. Nevykazuje tak žádné vady způsobující nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 5/2003 - 52 ze dne
29. července 2004, veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), ani pro nesrozumitelnost (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS). Lze proto uzavřít,
že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný.
[18] Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v nesprávném právním hodnocení otázky
právní moci rozhodnutí ministerstva o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o vydání povolení
dlouhodobého pobytu, neboť právě okamžik nabytí právní moci tohoto rozhodnutí byl
rozhodný pro závěr, že stěžovatelův pobyt na území České republiky byl od 12. 6. 2014
do 23. 10. 2014 nelegální. V této věci lze považovat za klíčové zodpovězení otázky, zda byl
pan V. S. zplnomocněn k zastupování stěžovatele v řízení o jeho žádosti o vydání povolení
dlouhodobého pobytu a zda tedy doručení rozhodnutí ministerstva tomuto zmocněnci lze
považovat za zákonné doručení rozhodnutí stěžovateli. Nejvyšší správní soud se na tomto místě
zcela ztotožňuje se závěry městského soudu a považuje jeho právní posouzení za správné.
[19] Správní řád dle ustanovení §33 odst. 1 umožňuje zastoupení účastníka správního
řízení zvoleným zmocněncem na základě plné moc i, kterou lze učinit buď v písemné formě,
nebo může být udělena ústně do protokolu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26, uvedl, že „[o]bsahem průkazu plné moci musí být konkrétní rozsah
zmocnění (viz ust. §33 ods t. 2 správního řádu), uvedení osoby, která je k zastupování účastníka zmocněna,
podpis zmocnitele a je také třeba, aby plná moc obsahovala datum (není -li její časové omezení vyjádřeno
ve vlastním textu), aby bylo zřejmé, od kterého konkrétního okamžiku je zmocněnec oprávněn úkony
za zastoupeného činit.“ V této souvislosti lze poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2005, č. j. 7 As 13/2005 - 62, kde uvedl, že „[p]ři posuzování, jestli písemná plná
moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít
především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení.
V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností,
za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné
vady plné moci za řízení význam.“
[20] Nejvyšší správní soud s odkazem na shora citované závěry konstatuje, že předmětná plná
moc ze dne 21. 1. 2014 splňuje všechny obsahové náležitosti, jak byly výše vymezeny ,
a z jejího obsahu, jakož i z dalších okolností a chování stěžovatele, lze bez pochyb dovodit vůli
stěžovatele, aby byl panem V. S. zastupován v řízení o žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu vedeném Ministerstvem vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky v
Praze (dále také jen „Ministerstvo vnitra“). Předložená plná moc spolehlivě prokazuje oprávnění
označeného zástupce jednat za stěžovatele v uvedeném řízení. Namítaná nepřesná formulace plné
moci, která doslovně nespecifikuje řízení vedené Ministerstvem vnitra tak, jak je to uvedeno
v zákoně (resp. v rozhodnutí ministerstva) nemůže na tomto závěru nic změnit. Jak je popsáno
v rozhodnutí ministerstva, byl stěžovatel v průběhu řízení vyzýván k odstranění vad žádosti
doložením potřebných dokladů, přičemž následně stěžovatel předložil plnou moc, ve které je
výslovně uvedeno, že zplnomocňuje pana V. S. k zastupování „na Ministerstvu Vnitra ČR, Odboru
azylové a migrační politiky, regionální pracoviště Praha – Chodov, a to k dodání veškerých chybějících náležitostí
potřebných k prodloužení mého dlouhodobého pobytu v ČR, dále k vyřízení veškerých formalit týkajících se shora
uvedené záležitosti. Dále zplnomocňuji p. S. k podepisování a přebírání písemností, potřebných k dokončení
řízení“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem). Z obsahu plné moci nelze dospět k
jinému závěru, než že byla udělena pro předmětné řízení o žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu, neboť jiné obdobné řízení nebylo Ministerstvem vnitra vedeno,
přičemž z plné moci je zřejmé, že se vztahuje k řízení, které již probíhá, nadto je výslovně
zmíněno, že zmocněnec má doplnit chybějící náležitosti, jimiž jsou zcela jistě Ministerstvem
vnitra požadované doklady, jež k žádosti nebyly dosud doloženy. Ministerstvo vnitra nemohlo
mít objektivně pochybnosti o oprávnění pana V. S. stěžovatele v řízení zastupovat. Naopak by
bylo vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí, pokud by správní orgán k předložené plné moci
přistupoval nepřiměřeně formalisticky, s uvedeným zmocněncem by v řízení odmítl jednat a
rozhodnutí doručil přímo stěžovateli, a to jen v důsledku formulace neodpovídající přesné
zákonné definici daného řízení. Nepochybně by tím Ministerstvo vnitra porušilo právo
stěžovatele nechat se ve správním řízení zastupovat. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje
s hodnocením městského soudu o účelovosti argumentace stěžovatele, když ještě dne 23. 10.
2014 ve svém vyjádření uváděl, že v řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu
měl zmocněnce, který ho o jeho výsledku neinformoval. Nečinnost zástupce však není pro
soudní přezkum relevantní. Nyní prezentovaný názor stěžovatele tak jako nepřípustně
formalistický nelze akceptovat a lze se důvodně domnívat, že kdyby takovým způsobem správní
orgán skutečně postupoval, zcela jistě by stěžovatel předestřel argumentaci opačnou, avšak
v takovém případě již oprávněnou. Nejvyšší správní soud tudíž uvedenou námitku neshledal
důvodnou.
[21] Stěžovateli nelze přisvědčit ani co do tvrzeného porušení ustanovení §174a zákona
o pobytu cizinců žalovaným. Nejvyšší správní soud se v plném rozsahu ztotožňuje s argumentací
městského soudu, který vycházel z judikatury zdejšího soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34), od které není důvodu se odchylovat.
Při posuzování přiměřenosti zásahu do práv cizince musí správní orgán vážit kritéria,
která vypočítává ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců, avšak nemusí v rozhodnutí všechna
zde uvedená kritéria vyjmenovat a předjímat u nich případný dopad na rozhodnutí. Postačí
výslovně zohlednit důvody, které jsou v daném případě specifické a nikoliv ty, které žádným
způsobem nevyplývají z průběhu řízení. Správní orgány v daném případě neopomněly posuzovat
přiměřenost zásahu do stěžovatelových práv ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší
správní soud přitom neshledává uložené správní vyhoštění vůči stěžovateli nepřiměřeným
a považuje závěry žalovaného za přezkoumatelné a správné. Správní orgány zohlednily všechny
rozhodné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Stěžovatel v rámci správního řízení
výslovně uvedl, že v České republice nemá žádné ekonomické ani kulturní vazby, stýká se
pouze se státními příslušníky Kosova, rodinu (manželku a 5 dětí) má v Kosovu a jeho návrat
do domovského státu není „žádný problém“, ani mu nejsou známy žádné překážky znemožňující
jeho vycestování. Stěžovatel není ve věku seniora, uvedl, že nemá zdravotní problémy, lékaře
nenavštěvuje, nemá zde ekonomické vazby, nepodniká a nemá ani pracovní povolení.
Z toho také správní orgány při hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění vycházely.
Již z prvostupňového rozhodnutí je tak zřejmé (str. 4 a 5), že byla zohledněna i ta kritéria,
která stěžovatel výslovně vyjmenoval ve své kasační stížnosti, ačkoli stěžovatel tvrdí, že nebyla
zjišťována, či se jimi správní orgány alespoň nezabývaly (viz bod [11] tohoto rozsudku).
Ani tyto námitky proto nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalob ce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu