ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.111.2015:39
sp. zn. 7 As 111/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti
žalovaným: 1) Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Středočeského kraje ,
se sídlem Na Baních 1535, Praha 5 – Zbraslav, 2) Policie České republiky, Krajské ředitelství
Policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 2, Praha 4, 3) Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 9 A 275/2011 – 162,
takto:
I. Výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 9 A 275/2011 - 162
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 9 A 275/2011 - 162 se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 9 A 275/2011 – 162 byla
ve výroku I. odmítnuta žaloba vůči žalovanému 3) a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba vůči
žalovaným 1) a 2), kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal, aby soud vyslovil
nezákonnost zásahů Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) vůči stěžovateli, ke kterým
došlo dne 6. 8. 2011, 12. 9. 2011 , 29. 10. 2011, 13. 11. 2011 a 14. 4. 2012 vyžadováním,
aby se stěžovatel jako řidič vozidla při silničních kontrolách na výzvu Policie ČR podrobil
orientačnímu vyšetření, zda není pod vlivem alkoholu, aniž by byl důvod se domnívat, že řídí
vozidlo pod vlivem alkoholu nebo aniž by bylo důvodné podezření, že přivodil jinému újmu
na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. V odůvodnění rozsudku městský soud
uvedl, že při posouzení sporné otázky vyšel z ust. §5 odst. 1 písm. f ) a §124 odst. 9 písm. f)
zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) ,
z nichž je zcela jednoznačné, že jedinou podmínkou nezbytnou k tomu, aby se řidič vozidla
podrobil vyšetření na ovlivnění alkoholem, je výzva policisty. Jde totiž o kontrolu, která, na rozdíl
od jiných státních kontrol, pro povahu provozu na pozemních komunikacích (při výběru
a zastavení vozidla pro účely kontroly) ani neumožňuje předchozí konkrétní a podloženou
hypotézu či podezření, že řidič řídí vozidlo pod vlivem alkoholu a t oto podezření nelze založit
ani při osobní kontrole řidiče, neboť chování řidičů při možnosti i různého množství alkoholu
v krvi nemusí být u každého transparentní. Proto předpoklad řízení vozidla pod vlivem alkoholu
nemusí být dán u žádného z účastníků silničního provozu nebo může být dán u všech řidičů.
Z tohoto důvodu nemůže na účast v silničním provozu dopadat ust. §16 odst. 1 zákona
č. 379/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“), z hlediska
vytipování činnosti osoby, která se má podrobit vyšetření na alkohol, právě z důvodu její zvlášť
ohrožující a nebezpečné činnosti, na kterou směřuje toto zákonné ustanovení. Městský soud tedy
považoval odkaz stěžovatele na zásadu „v pochybnostech ve prospěch jednotlivce“ a nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 420/09 za irelevantní. Na výše uvedeném závěru nemůže
nic změnit ani skutečnost, že ust. §5 odst. 1 písm. f ) a rovněž i §124 odst. 9 písm. f) zákona
o silničním provozu odkazuje u části textu „vyšetření podle zvláštního právního předpisu“ v poznámce
pod čarou na zákon č. 379/2005 Sb. Městský soud poukázal na to, že podle ustálené judikatury
Ústavního soudu poznámka pod čarou uvedená v zákoně slouží jako interpretační pomůcka,
a není tedy právně závazná. Součástí právního předpisu by byla pouze v případě, že by to bylo
výslovně vyjádřeno, což se však v projednávaném případě nestalo. Především však odkaz
na zákon č. 379/2005 je nutno vázat k části textu „ vyšetření na ovlivnění alkoholem“, nikoliv
k pravomoci policisty přistoupit k tomuto vyšetření. Tato pravomoc je výlučně upravena
v zákoně o silničním provozu. O výše uvedeném svědčí jak gramatický výklad ust. §5 odst. 1
písm. f) a §124 odst. 9 písm. f) zákona o silničním provozu, jenž poznámku pod čarou výlučně
váže na sousloví „vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, tak i teleologický výklad. Jestliže totiž
zákon o silničním provozu ve smyslu ust. §1 mimo jiné upravuje práva a povinnosti účastníků
provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu a dále vymezuje
působnost a pravomoc orgánů státní správy a Policie ČR ve věcech provozu na pozemních
komunikacích, pak je zcela zřejmé, že je to tento zákon, který upravuje oprávnění Policie ČR
v rámci dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích provádět
vyšetření na zjištění, zda řidič vozidla není ovlivněn alkoholem. V této souvislosti městský soud
odkázal i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011 - 63,
ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 As 40/2009 - 125, a ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Aps 9/2013 - 41.
K odkazům stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, zejména sp.zn. I. ÚS 1835/07,
resp. sp. zn. I. ÚS 1849/08, sp. zn. II. ÚS 229/95, sp. zn. I. ÚS 431/04 a sp. zn. II. ÚS 2268/07 ,
z nichž stěžovatel dovozuje, že státní orgány nemohou zasahovat do osobní sféry jednotlivce
jenom proto, že jim to umožňuje jejich kompetence, ale musí mít také důvody k takovému
postupu, městský soud uvedl, že v daném případě byl důvod postupu příslušníků Policie ČR
jednoznačně dán, a to jejich právem dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních
komunikacích. Tato pohnutka pak byla i legitimním důvodem pro zásah do osobní sféry
stěžovatele. Městský soud neshledal přiléhavou ani stěžovatelovu argumentaci odůvodněním
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 8 A 273/2011 - 67. V uvedené věci
se městský soud zabýval ochranou před nezákonným zásahem, který stěžovatel spatřoval v tom,
že mu justiční stráž bránila vstupu do podatelny Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1,
pokud nepředloží občanský průkaz a nestrpí zaznamenání svých osobních údajů. Tyto zásahy
však nejsou srovnatelné s jednáním Policie ČR při silniční kontrole, neboť obě hodnocené
situace se liší jak po stránce skutkové, tak po stránce právního posouzení. Proto závěry vyslovené
v citovaném rozsudku nelze ve vztahu k dané věci aplikovat. Na základě shora uvedeného
městský soud žalobu jako nedůvodnou vůči žalovanému 1) a 2) zamítl. V důsledku nedostatku
pasivní procesní legitimace žalovaného 3) pak byla žaloba podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítnuta.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Předně namítal, že městský soud se neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušovacím
rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Aps 9/2013-41, protože jednal jako se žalovaným s Policií ČR
a zároveň s Ministerstvem vnitra, ačkoliv žalovaným je pouze Policie ČR, a poté rozhodl
o odmítnutí žaloby vůči někomu, kdo nebyl účastníkem řízení. Rozhodnutí o odmítnutí žaloby
proti Ministerstvu vnitra je proto nezákonné. Dále stěžovatel namítal, že městský soud u ústního
jednání dne 3. 12. 2014 usnesením nepřipustil změnu žaloby navrženou v podání ze dne
2. 12. 2014, a to přesto, že se stěžovatel nedomáhal jiného (nového) nároku, ale pouze jinými
slovy formuloval žalobní návrh tak, aby lépe odpovídal žalobním tvrzením. Městský soud
tak v rozporu s ust. §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. neumožnil stěžovateli, aby disponoval s předmětem
řízení a nepřipustil změnu žaloby, aniž by pro takové rozhodnutí byly dány důvody podle
ust. §95 odst. 2 o. s. ř. Tímto způsobem městský soud odňal stěžovateli možnost jednat
před soudem, neboť pro vydání zamítavého usnesení nebyl dán důvod. Ačkoliv usnesení
o nepřipuštění změny žaloby městský soud písemně vyhotovil, doručil účastníkům a nabylo
právní moci až dnem jeho doručení, přesto při jednání dne 3. 12. 2014 pokračoval v řízení,
aniž by vyčkal právní moci tohoto usnesení, a při tomto jednání žalobu zamítl. Řízení
před městským soudem je tak postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel dále namítal, že městský soud i nesprávně posoudil právní
otázku, zda mají policisté právo bezdůvodně zastavit vozidlo a vyzvat řidiče k orientačnímu
vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a v této souvislosti obsáhle polemizoval
s právním názorem městského soudu, že policisté v daném případě realizovali zákonná oprávnění
Policie ČR při výkonu její činnosti podle zákona o silničním provozu. Z uvedených důvodů proto
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že stěžovatel vznáší námitky,
které mohl uplatnit, a také je uplatnil, již v předešlé kasační stížnosti, třebaže zvolil poněkud
odlišnou formulaci. Žalovaný 1) následně rozsáhle polemizoval se stěžovatelovou argumentací,
která se týkala oprávnění Policie ČR vyzvat řidiče k orientačnímu vyšetření ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem. Podle jeho názoru byly zásahy příslušníků Policie ČR tak, jak byly popsány
v žalobě, zákonné. Městský soud tak rozhodl v intencích právního názoru Nejvyššího správního
soudu obsaženého ve zrušujícím rozsudku, jímž byl podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán.
Na základě výše uvedeného považuje žalovaný 1) kasační stížnost za nepřípustnou, neboť nebyl
naplněn žádný z důvodů pro její podání ve smyslu ust. §103 odst. 1 s. ř. s. Napadený rozsudek
byl vydán v souladu s příslušnými právními předpisy a byl řádně odůvodněn, byla zjištěna
v plném rozsahu skutková podstata, z níž městský soud vycházel při svém rozhodování a právní
otázky byly správně posouzeny. Z výše uvedených důvodů žalovaný 1) navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační st ížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že se městský soud neřídil závazným
právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Aps 9/2013 - 41,
protože jednal jako se žalovaným i s Ministerstvem vnitra.
Podle Nejvyššího správního soudu není tato stížní námitka důvodná. Označil-li totiž
stěžovatel v žalobě jako žalovaného Ministerstvo vnitra, i když tento správní orgán nebyl podle
názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku pasivně věcně
legitimován, musel městský soud o žalobě i vůči tomuto žalovanému rozhodnout, což také učinil.
Městský soud se tedy řídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ,
ale pochybil, pokud dovodil, že neexistence pasivní věcné legitimace představuje nedostatek
podmínek řízení. Tento jeho závěr je totiž v rozporu s konstantní judikaturou soudů
rozhodujících v řízení občanskoprávním, podle které podmínky řízení a otázky věcné legitimace
nelze zaměňovat. Nedostatek pasivní věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli
k jejímu odmítnutí (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994,
sp. zn. 1 Co 227/94, Právní rozhledy č. 3/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997
sp. zn. 2 Cdon 1566/96, Sb. NS č. 17/98). Proto nemohl městský soud žalobu vůči žalovanému
3) odmítnout. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
výrok I. napadeného rozsudku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud v rozporu s ust. §95 odst. 1 a 2 o. s. ř.
nepřipustil změnu žaloby, aniž by pro takové rozhodnutí byly dány důvody, a že městský soud
pochybil, když při jednání dne 3. 12. 2014 pokračoval ihned v řízení, aniž vyčkal právní moci
tohoto usnesení.
Podle ust. §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. ž alobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit
do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Soud nepřipustí
změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nem ohly být podkladem pro řízení
o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní
moci usnesení.
V daném případě stěžovatel v podání ze dne 2. 12. 2014, doručeným městskému soudu
dne 3. 12. 2014, mimo jiné navrhl změnu žalobního návrhu. Všem žalovaným byl předmětný
návrh doručen u jednání konaného dne 3. 12. 2014. Městský soud následně usnesením, které bylo
vyhlášeno v průběhu tohoto jednání, nepřipustil navrhovanou změnu žalobního petitu
s odůvodněním, že dosavadní průběh řízení a podklady pro rozhodnutí ve věci by nemohly být
podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Vzhledem k tomu, že se jedná o usnesení, které nemusí být vyhotoveno písemně (§55
odst. 3 s. ř. s.), a vůči kterému není přípustný opravný prostředek [§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.],
nabylo právní moci okamžikem jeho vyhlášení, tj. dne 3. 12. 2014. Skutečnost, že městský soud
toto usnesení následně vyhotovil i písemně a doručoval je účastníkům řízení, je z hlediska
stanovení okamžiku nabytí právní moci irelevantní. Městský soud byl proto oprávněn
po vyhlášení usnesení pokračovat v řízení o původním návrhu. Pokud je jedná o důvody,
které vedly městský soud k nepřipuštění změny žalobního petitu navrženého stěžovatelem,
pak tyto nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumávat, neboť se jedná o rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení, proti němuž není kasační stížnost přípustná.
Ohledně námitky nesprávného posouzení právní otázky, zda lze vyžadovat,
aby se stěžovatel jako řidič vozidla při silniční kontrole na výzvu Policie ČR podrobil
orientačnímu vyšetření, zda neřídí vozidlo pod vlivem alkoholu, lze odkázat na předchozí
zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 7 Aps 9/2013 - 41,
v němž již Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor ve vztahu ke stěžejní sporné
otázce a městský soud ho beze zbytku respektoval. Se závěry městského soudu, resp. správních
orgánů, se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil, neboť mají oporu ve správním spisu a právní
úpravě. S ohledem na ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle ně hož je kasační stížnost
nepřípustná v části, v níž se stěžovatel domáhá řešení otázek v předešlém řízení před Nejvyšším
správním soudem již jednou věcně přezkoumaných (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2005, č . j. 7 Azs 338/2004 - 106, ze dne 29. 1. 2013, č . j. 8 Afs 7/2012 - 32,
a usnesení ze dne 26. 2. 2010, č . j. 8 Afs 7/2012 - 32 a ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56),
se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkami, které již byly v dané věci posouzeny.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost proti
výroku II. napadeného rozsudku důvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákla dů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovaným žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu