ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.130.2015:21
sp. zn. 7 As 130/2015 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. J. H., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne
10. 4. 2015, č. j. 59 Af 191/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce - Ing. J. H. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci, ze dne 10. 4. 2015, č. j. 59 Af 191/2014 – 40, a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, (dále také „krajský soud“),
napadeným usnesením ze dne 10. 4. 2015, č. j. 59 Af 191/2014 – 40, jednak nepřiznal žalobci
Ing. J. H. osvobození od soudních poplatků a jednak zamítl návrh žalobce, aby mu byl ustanoven
zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného Odvolacího finančního ředitelství
(dále též „žalovaný“) ze dne 5. 6. 2014, č. j. 14037/14/5000-14402-809436 a č. j. 14041/14/5000-
14402-704389.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že je třeba ve smyslu ust. §36
odst. 3 s. ř. s. nejprve porovnat výdělkové a majetkové poměry účastníka řízení, který žádá
o osvobození od soudních poplatků, s výší soudních poplatků a dalších případných nákladů
spojených s předmětným řízením. Výsledkem této úvahy musí být závěr, zda je možno
účastníkovi řízení přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2005, č. j. 2 As 72/2003 - 74, dostupný na www.nssoud.cz).
Žalobce ve své žádosti toliko uvedl, že se jedná o věc právně složitou, že mu ve výkonu práv
brání překážka trvalejší povahy, která má být soudu známa, a že z důvodu placení řady soudních
a správních podání není tyto schopen uhrazovat. Vyplněné prohlášení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech žalobce nebylo soudu žalobcem zasláno. Soud proto posoudil tvrzení
žalobce jako neúplná a nekompletní, neboť tento účastník řízení soudu ničeho nesdělil o svých
osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Krajskému soudu též nebyly známy žalobcem
nekonkrétně tvrzené překážky trvalejší povahy, které by mu podle jeho tvrzení objektivně bránily
v řádném jednání a výkonu jeho práv a povinností. Nepřisvědčil ani tvrzení, že by žalobce svou
nemajetnost soudu dokázal v jiném řízení. Naopak, soudu je známo z jeho činnosti, že žalobci ani
v jiných věcech vyvolaných jeho žalobními návrhy nebylo možno vyhovět ohledně jeho žádosti
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Žalobce taktéž soudu nedoložil, že by
byl jiným soudem osvobozen od hrazení soudních poplatků, jak avizoval. Krajský soud
proto vyhodnotil tvrzení žalobce o jeho majetkových, osobních a výdělkových poměrech jako
zcela nedostatečná. Žalobce tak v této otázce neunesl důkazní břemeno. Soud mu proto nepřiznal
osvobození od soudních poplatků. Protože je osvobození od soudních poplatků nezbytným
předpokladem pro ustanovení zástupce žalobci, a žalobce na něj nedosáhl, zamítl krajský soud
i žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce Ing. J. H. jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o důvody uvedené v ust.
§103 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že napadené usnesení je založeno na domněnkách
předsedkyně senátu a nikoliv na základě řádných, důvodných a včas předložených podkladů.
Správní soud vyšel z vykonstruovaného skutkového i právního stavu, ke kterému neměl vůbec
možnost se vyjádřit. Z tohoto důvodu tak byla dotčena jeho ústavní práva, aniž by se vůbec soud
započal zabývat jeho věcí. I nadále má za to, že předmětná žaloba byla podána řádně, včas
a důvodně. Stejně tak byla opodstatněně a důvodně podána žádost o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce, která byla objektivně doložena rozhodnými údaji. Krajský soud
se tak svým postupem a rozhodnutím posunul do pozice toliko „vyřizovače“. Jeho práv jako
účastníka řízení bylo proto zneužito a správní soud postupoval v rozporu s §6 o. s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti
s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, a aby skutečnosti, které jsou mezi
účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí
být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. Z výše uvedeného vyplývá,
že tak tomu nebylo. Stěžovatel současně s kasační stížností požádal i o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalované Odvolací finanční ředitelství považuje kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. K věci samé sděluje, že se ztotožňuje s obsahem
i důvody krajského soudu, které vedly k vydání napadeného usnesení. Stěžovatel skutečně
neprokázal naplnění zákonných předpokladů pro osvobození od soudních poplatků
a pro ustanovení zástupce. Jde-li o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, má
za to, že stěžovatel nedoložil naplnění zákonných podmínek, na jejichž splnění je vázáno přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Jde-li o náklady řízení, žalovaný se domáhá, aby mu kasační
soud přiznal náhradu nákladů řízení v paušální částce 300 Kč, jako náhradu hotových výdajů
na jeden úkon právní služby ve smyslu ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen
„advokátní tarif“), a to za úkon dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyjádření ke kasační
stížnosti). Opírá se při tom podpůrně o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2013,
ze dne 7. 10. 2014.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud především netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Za situace, kdy
předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, znamenalo by trvání na splnění těchto
podmínek řízení jen další řetězení téhož problému (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatel svým mimořádným opravným
prostředkem domáhá zrušení usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků žalobci a o zamítnutí návrhu žalobce na ustanovení zástupce ve věci jeho žaloby proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 6. 2014, č. j. 14037/14/5000-14402-809436
a č. j. 14041/14/5000-14402-704389. Jako důvody podání kasační stížnosti stěžovatel výslovně
uvádí ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) s. ř. s.
Uplatňovaným důvodem kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
se Nejvyšší správní soud v této věci nezabýval. Je tomu tak proto, že uvedený důvod dopadá
na nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V této věci však krajský
soud napadeným usnesením nezastavil řízení ani ho neodmítl. Uplatňovaný kasační důvod
stížnosti [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] tak na danou věc vůbec nedopadá. Nejvyšší správní soud
proto uvedený důvod kasační stížnosti nechal stranou své pozornosti.
V dalším pak stěžovatel podává svůj mimořádný opravný prostředek explicitně nejen
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu obsaženého
v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, případně
pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Vytýkaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, resp. jiná vada řízení
před soudem, jsou vlastnostmi rozhodnutí správního soudu, k nimž je Nejvyšší správní soud
povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení otázky přezkoumatelnosti usnesení krajského
soudu proto Nejvyšší správní soud přistoupil přednostně před právním posouzením věci samé. Je
tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve
zabýval právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, popřípadě zmatečné.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud právní názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo
případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též
judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval při
posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím podaného odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Ponechat stranou nelze ani
okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného
prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci,
o kterou se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobce a námitky v nich uvedené, mělo by to
nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Mělo-li by pak být rozhodnutí správního
soudu zrušeno pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by
se jednat o takovou vadu v řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost soudního rozhodnutí o věci samé
ještě není důvodem pro jeho zrušení.
Uvedeným požadavkům usnesení krajského soudu vyhovuje.
Krajský soud při svém rozhodování zkoumal, zda stěžovatel soudu doložil a prokázal,
že splňuje zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů má krajský soud za to,
že stěžovatelem poskytnuté údaje jsou neúplné, neprůkazné a nevěrohodné. Přitom se opřel
i o vlastní zjištění (skutečnosti mu známé z úřední činnosti) a zásadně též o skutečnost, že
stěžovatel soudu nedoložil žádné údaje o svých majetkových, osobních a výdělkových poměrech
(vyplněný vzor č. 060 OSŘ). Krajský soud tedy přezkoumatelným způsobem objasnil skutečnosti
a právní důvody, které jej vedly k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady
pro to, aby mohl být osvobozen od soudních poplatků, a mohl mu být též ustanoven zástupce
(§36 odst. 3 a §35 odst. 8 s. ř. s). Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by napadené usnesení
bylo nepřezkoumatelné ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu nebylo zatíženo ani jinou vadou řízení ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je tomu tak proto, že stěžovatel správnímu soudu žádnou jinou
vadu řízení nepředestřel a ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozhodování krajského
soudu bylo založeno na jiné vadě řízení. Tím spíše neshledal, že by mělo jít o kvalifikovanou vadu
řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je tomu tak i z důvodu
povahy přezkoumávaného rozhodnutí. Usnesením krajského soudu nebylo rozhodováno o věci
samé, ale o tom, zda bude stěžovatel osvobozen od soudních poplatků a bude mu ustanoven
zástupce, či nikoliv.
Stěžovatel se proto mýlí, dovozuje-li, že je usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné,
popřípadě, že řízení před krajským soudem bylo založeno na jiné vadě ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel také v kasační stížnosti namítl, že je usnesení krajského soudu zmatečné.
K této stížní námitce však nepředestřel žádné konkrétní skutkové a právní výhrady, z nichž by
bylo vůbec možno usuzovat na zmatečnost řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud
proto zcela obecně posoudil, zda v řízení byly dány podmínky řízení, zda o věci nerozhodoval
vyloučený soudce nebo soud nebyl nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch
účastníka v důsledku trestného činu soudce [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
O žádný takový případ v projednávané věci nešlo.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadené usnesení krajského soudu bylo zmatečné
i ve smyslu judikatury, dopadající na projednávanou věc. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 2. 2011, č. j. 4 Ads 150/2010 - 76, který je dostupný na www.nssoud.cz, lze
„za zmatečné pro nedostatek podmínek řízení, považovat řízení, ve kterém soud vyžaduje zaplacení soudního
poplatku, ačkoliv je řízení ze zákona od poplatkové povinnosti osvobozeno (§11 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích)“. V rozsudku ze dne 3. 8. 2005, č. j. 3 Azs 187/2005 - 52, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 684/2005, Nejvyšší správní soud
vyslovil názor, že: „Rozhodne-li o žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta soudní tajemnice, je toto
rozhodnutí zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nesprávné obsazení soudu (§6 odst. 3 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy)“. V rozsudku
ze dne 4. 5. 2005, č. j. 2 Afs 178/2004 - 128, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 624/2005, Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Poučení
o složení senátu neobsahující jména soudců, kteří budou ve věci rozhodovat, nezakládá důvod zmatečnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ani jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud byl
senát obsazen v souladu s rozvrhem práce a žádný z rozhodujících soudců neměl být z rozhodování vyloučen
pro podjatost“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že usnesení krajského soudu není stiženo
zmatečností ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Opodstatněná není ani námitka, že krajský soud po právní stránce vadně posoudil otázku,
zda stěžovatel splnil podmínky pro to, aby byl osvobozen od soudních poplatků a byl mu
ustanoven zástupce [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Rozhodnutí o osvobození či neosvobození účastníka řízení od soudních poplatků,
resp. o ustanovení či neustanovení zástupce tomuto účastníku je výsledkem řízení, v němž soud
z podnětu žadatele (účastníka řízení) zkoumá majetkové a osobní poměry tohoto žadatele,
které následně poměřuje s výší nákladů žadatele (účastníka řízení) na probíhající soudní spor
(nejen s výší soudního poplatku). Soud zde tedy primárně zkoumá, zda si uvedený účastník řízení
„může vedení sporu dovolit“, či nikoliv. Jinak řečeno, soud se zabývá jen otázkou, zda
pro žalujícího účastníka řízení vedení sporu s žalovaným již znamená zásah do jeho práva
na přístup k soudu, či nikoliv.
Zcela přiléhavě a s odkazem na judikáty Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 As 72/2003 a sp. zn. 1 As 39/2009 (oba dostupné na www.nsssoud.cz), poukázal
krajský soud na to, že důkazní břemeno k prokázání nedostatku prostředků k vedení soudního
sporu (k úhradě soudního poplatku, nákladů na zastoupení) nese účastník řízení,
který se osvobození od soudních poplatků domáhá (zde stěžovatel). Za tímto účelem byl proto
krajským soudem poskytnut stěžovateli dostatečný prostor k tomu, aby tento řádně, úplně
a pravdivě soudu sdělil své majetkové a osobní poměry. Bylo tomu tak usnesením krajského
soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 59 Af 191/2014 - 37.
Stěžovatel však k předestřené výzvě nedoručil krajskému soudu požadovaný vyplněný
formulář vzor č. 060 OSŘ. Doručil mu toliko přípis, kde poukázal na složitost projednávané věci
a domáhal se věcného posouzení podané žaloby.
Krajský soud poté vyhodnotil stěžovatelem předestřené údaje o příjmech a výdajích
a o majetkových poměrech jako neúplné a nekompletní, které z tohoto důvodu neposkytují
soudu ucelený a hodnověrný přehled o majetkové a sociální situaci stěžovatele. Správnímu soudu
bylo z úřední činnosti známo, že stěžovatel vlastní také nemovitý majetek, který ale soudu
nepřiznal. Stejně tak neuvedl ani přesnou výši svých závazků. Je to přitom výlučně krajský soud
(nikoliv stěžovatel), kterému přísluší posuzovat otázku, zda stěžovatel splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, či nikoliv.
Krajský soud není při svém rozhodování podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. a ust. §35
odst. 8 s. ř. s. vázán tvrzeními stěžovatele. Uvedené platí tím spíše, pokud stěžovatel svá tvrzení
nedoložil ani vyplněným formulářem vzor 060 OSŘ. Naopak, soud je povinen přihlédnout
i ke skutečnostem, které zná ze své úřední činnosti nebo ke zjištěním svědčícím o tom,
že stěžovatelem předestírané údaje jsou neúplné, nesprávné či nepravdivé. Jinak by postrádalo
soudní rozhodnutí v těchto otázkách své opodstatnění. A právě tak tomu bylo i v nyní
projednávané věci.
Krajský soud ve svém usnesení přesně a jednoznačně vymezil důvody, pro které nepřiznal
stěžovateli osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce. Bylo tomu tak
pro nedoložení soudem vyžadovaného formuláře vzor 060 OSŘ. Chtěl-li být stěžovatel se svou
žádostí úspěšný, měl minimálně soudu ozřejmit své osobní, majetkové, či výdělkové poměry,
a to právě vyplněním zaslaného formuláře. Toto však stěžovatel neučinil. Nejvyšší správní soud
proto neshledal na základě prosté proklamace stěžovatele o nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu žádného důvodu k tomu, aby zrušil usnesení krajského soudu pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, jehož výsledkem bylo právě
stěžovatelem napadené usnesení.
Opodstatněná není ani námitka stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo
k porušení čl. 90 Ústavy a ust. §6 o. s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s., nebyl-li osvobozen
od soudních poplatků, resp. že správní soud s ním jako s účastníkem jednal v řízení
nepředvídatelně, v důsledku čehož mu nebyla poskytnuta soudní ochrana.
Je tomu tak proto, že ze strany krajského soudu byl dán stěžovateli dostatečný prostor
k tomu, aby soudu doložil a prokázal, že nemá dostatek prostředků, aby se mohl domáhat svých
práv vůči žalovanému před krajským soudem. Stěžovatel ale toho zneužil, neboť správnímu
soudu předestřel neúplné a zkreslené údaje. Krajskému soudu, ani nyní Nejvyššímu správnímu
soudu nepřísluší hodnotit, jakými pohnutkami byl stěžovatel veden, pokud soudu uváděl
nepravdivé nebo neúplné údaje. Nejvyšší správní soud však neshledal, že by krajský soud
nerespektoval práva stěžovatele a zásadu součinnosti s účastníky řízení, jak je zakotvena
v ust. §6 o. s. ř. Pokud ale stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro to, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, nelze tuto skutečnost přičítat na vrub krajskému soudu s poukazem
na porušení zákona, ale výhradně vlastnímu postoji stěžovatele k soudní moci (správnímu soudu
neuvedl pravdivé a úplné údaje a okolnosti svědčící o tom, že je ve skutečnosti dostatečně
majetný na to, aby mohl v této věci vést soudní spor se státem z vlastních finančních
a majetkových zdrojů).
Jde-li o stěžovatelem uplatňovaný důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., který tento účastník nadto nedoplnil skutkovou ani právní argumentací, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že přestřený důvod kasační stížnosti vůbec nedopadá na projednávanou
věc (o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce).
Ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se v podstatě týká jen vad v činnosti správního orgánu
při zjišťování skutkového stavu věci předcházejícího žalobou napadenému rozhodnutí
žalovaného, a teprve až následně rozhodnutí krajského soudu, který pro tyto vady nezrušil
rozhodnutí správního orgánu. Touto kasační stížností je však napadeno usnesení krajského
soudu, jímž nebyla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
ale toliko posuzováno splnění zákonných předpokladů pro osvobození stěžovatele od soudních
poplatků krajským soudem a pro ustanovení zástupce stěžovateli tímto soudem. Již z povahy
věci je proto v této věci uvedený důvod kasační stížnosti vyloučen.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 10. 4. 2015,
č. j. 59 Af 191/2014 – 40, neboť není důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud vážil i nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ust. §107 s. ř. s. Při této úvaze dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje
neprodleně. Po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku je rozhodnutí
o odkladném účinku již nadbytečné. Obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz). K rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku Nejvyšší správní soud přistoupil bezprostředně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nevyhověl požadavku žalovaného správního orgánu, aby mu
přiznal náhradu nákladů řízení v paušální částce 300 Kč, a to jako náhradu hotových výdajů
za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti), jejíž opodstatněnost dovozoval
s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/2013. Je tomu tak
proto, že uvedený nález na žalovaného vůbec nedopadá.
Jak Nejvyšší správní soud dříve a opakovaně judikoval např. v rozsudku
ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20, rozsudku ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 - 31
nebo rozsudku ze dne 15. 1. 2015, č. j. 9 Afs 302/2014 - 47, všechny dostupné
na www.nssoud.cz, ve spojení s rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, který byl
publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1260/2007, není nikterak
narušena rovnost účastníků řízení podle ust. §36 odst. 1 s. ř. s., pokud správnímu orgánu,
který měl v soudním řízení správním plný úspěch, není přiznána paušální náhrada nákladů řízení.
Z poukazovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů řízení
nelze přiznat účastníku, pokud by mu tato náhrada nepříslušela ani při zastoupení advokátem.
Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006 - 87, není důvodně vynaloženým nákladem náklad na zastoupení účastníka -
orgánu veřejné správy (zde Odvolací finanční ředitelství) v oboru jeho působnosti (obhajoba
vlastních rozhodnutí před správním soudem). Je tomu tak proto, že povinnost správního úřadu
hájit svá rozhodnutí před soudem představuje samozřejmou součást povinnosti plynoucí z běžné
správní agendy. Pokud by pak za tohoto stavu nebyla přiznána náhrada nákladů žalovanému
správnímu orgánu, byl-li by zastoupen advokátem, tím spíše mu nemůže být přiznána ani paušální
náhrada nákladů, když tento orgán zastoupen advokátem vůbec není. Obdobný závěr lze dovodit
i z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 50, které je dostupné na www.nssoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu