ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.145.2014:44
sp. zn. 7 As 145/2014 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) MUDr. L.
V., b) MUDr. I. V., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem
Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se
sídlem 28. října 117, Ostrava - Moravská Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014, č. j. 58 A 54/2012 – 69,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014, č. j. 58 A 54/2012 – 69,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č. j. 58 A 54/2012 – 69, zamítl
žalobu podanou žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 14. 8. 2012, č. j. MSK 104465/2012,
jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 28. 6. 2012, č. j. SO/40035-12/tvr – SO R-549/11,
R-550/11_3151/2011/tvr. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla stěžovatelka a) uznána
vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. §49 odst. 1 písm. c) zákona
č. 220/1990 Sb., ve znění dalších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se dopustila
tím, že dne 5. 9. 2011 kolem 7:30 hod. na volně přístupných prostorách před budovou mateřské
školy na ul. Komenského v Bruntále nastříkala slzotvorný sprej do obličeje Ing. M. M. a Ing. M.
M. a způsobila jim drobná poranění. Za spáchání tohoto přestupku jí byla uložena pokuta ve výši
1.000 Kč. Tímtéž rozhodnutím byl stěžovatel b) uznán vinným ze spáchání přestupku proti
občanskému soužití podle ust. §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím,
že dne 5. 9. 2011 kolem 7:30 hod. na volně přístupných prostorách před budovou mateřské školy
na ul. Komenského v Bruntále nastříkal slzotvorný sprej do obličeje Ing. M. M. a M. M. a
způsobil jim drobná poranění. Za spáchání tohoto přestupku mu byla uložena pokuta ve výši
1.000 Kč. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byli poškození Ing. M. M. a Ing. M. M.
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení u příslušného státního orgánu ve věcech
občanskoprávních a stěžovateli b) byla uložena povinnost nahradit poškozené M. M. částku 60
Kč za dva zaplacené regulační poplatky u lékaře.
V odůvodnění rozsudku krajský soud k námitce nepřípustnosti použití videonahrávky
pořízené Ing. M. M. jako důkazu v přestupkovém řízení, uvedl, že správní orgán I. stupně
vycházel při posouzení přípustnosti použití videonahrávky ze správního spisu, ze kterého bez
pochyby vyšly najevo nedobré vztahy stěžovatelky a) a Ing. M. M. Dále dodal, že pořízená a
použitá videonahrávka přispěla k objasnění průběhu incidentu, a je proto nelogické, že jsou to
právě stěžovatelé, kteří brojí proti jejímu použití, když tento důkaz mohl přispět k prokázání
jejich tvrzení, že jednali v nutné obraně. K námitce týkající se nutné obrany stěžovatelů krajský
soud dále uvedl, že žádná výpověď ani videozáznam neprokazují důvodné obavy stěžovatelky a)
z hrozícího útoku Ing. M. M. K námitce stěžovatelů, že mělo být posuzováno subjektivní
vnímání útoku s ohledem na trestní řízení s Ing. M. M., krajský soud konstatoval, že v době
vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně a krajského úřadu nenabyl rozsudek Okresního
soudu v Bruntále v trestní věci Ing. M. M. právní moci, a tudíž tato okolnost nemohla být
rozhodující pro posouzení otázky, zda ze strany stěžovatelů šlo o jednání v nutné obraně. Podle
krajského soudu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, čj. 1 As 35/2008 - 51,
na který stěžovatele odkazovali, na projednávaný případ nedopadá, jelikož se jedná o zcela
odlišnou skutkovou situaci. K žalobní námitce týkající se prokázání zavinění ve formě úmyslu
krajský soud uvedl, že úmysl stěžovatelů vyplývá jak z výpovědí stěžovatelů před Policií České
republiky, tak před správním orgánem I. stupně. Dále se krajský soud zabýval námitkou, že
správní orgány nezjistily všechny rozhodné okolnosti. Podle krajského soudu správní orgán I.
stupně zjistil všechny potřebné skutečnosti pro objasnění skutkového stavu věci, aby o něm
nebyly důvodné pochybnosti, přičemž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
čj. 5 As 104/2008 - 45, na který stěžovatelé odkazovali, na danou věc nedopadá. K námitce
stěžovatelů, že se správní orgány nevypořádaly s rozpory ve výpovědích stěžovatelů a
poškozených, krajský soud uvedl, že rozpory ohledně vzdálenosti a směru, ve kterém byl slzný
sprej použit, nezakládají důvod pro pochybnosti o spáchání přestupku. K žalobní námitce, že
z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá závěr, že slzný plyn nastříkali poškozeným
do obličeje právě stěžovatelé, krajský soud uvedl, že lékařské zprávy sice nemohou prokázat
nastříkání slzného spreje do očí poškozených právě stěžovateli, avšak svědčí o zdravotním
poškození tímto způsobem, přičemž příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelů a poraněním
poškozených jednoznačně vyplývá z ostatních důkazů. Krajský soud se rovněž zabýval námitkou
stěžovatelů, že při ústním jednání před správním orgánem I. stupně došlo pouze k přečtení
úředního záznamu poškozených, k čemuž nedali souhlas. Tuto žalobní námitku vyhodnotil
krajský soud jako nedůvodnou, protože podle obsahu správního spisu se poškození účastnili
ústního jednání, v jehož průběhu odkázali na své předchozí výpovědi. Pokud s tímto postupem
stěžovatelé nesouhlasili, mohli u ústního jednání reagovat a požadovat další informace.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelů správní orgány
pochybily, pokud v řízení použily jako důkaz videonahrávku pořízenou Ing. M. M., protože pro
její použití nebyly splněny podmínky podle ust. §5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). V této souvislosti
stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, ze
kterého vyplývá, že základní právo, v daném případě právo na ochranu soukromí, lze omezit
pouze v zájmu jiného základního práva nebo svobody. Správní orgány ani krajský soud neuvedly,
jaké základní právo poškozených bylo ohroženo a odkázaly pouze na „nedobré vztahy“ mezi
stěžovatelkou a) a Ing. M. M. Stěžovatelé dále namítali, že se správní orgány ani krajský soud
dostatečně nezabývaly otázkou nutné obrany, jelikož nevzaly v úvahu závěry vyplývající
z trestního řízení vedeného proti Ing. M. M., které bylo v době rozhodování krajského soudu
pravomocně skončeno a Ing. M. M. byl odsouzen za přečiny pomluvy a nebezpečného
pronásledování právě ve vztahu ke stěžovatelce. Stěžovatelé v souvislosti s touto námitkou
odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, čj. 1 As 35/2008 - 51, ze
kterého vyplývá, že pro zhodnocení oprávněnosti nutné obrany je rozhodující nejen objektivní,
nýbrž i subjektivní posouzení. Jelikož správní orgány a krajský soud nezjistily veškeré skutečnosti
týkající se nutné obrany, trpí napadený rozsudek nezákonností z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky a také nepřezkoumatelností z důvodu nedostatku odůvodnění.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívá podle stěžovatelů také v tom, že
z provedeného dokazování nelze v žádném případě dovodit závěr, že stěžovatelé měli v úmyslu
spáchat přestupek ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o přestupcích. Dalším důvodem
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je nezohlednění dlouhodobého jednání Ing. M. M. ve
smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008 - 45.
Stěžovatelé rovněž poukázali na to, že k prokázání jejich viny nebyly opatřovány důkazy, přičemž
závěr krajského soudu o nedůvodnosti této námitky je také nepřezkoumatelný. Stěžovatelé dále
odmítli závěr krajského soudu, že rozpory ve výpovědích (směr, ve kterém byl slzný sprej použit
a vzdálenost od dotčených osob) nejsou důvodem pro pochybnosti o spáchání předmětného
přestupku. Nepřezkoumatelný je podle jejich názoru také závěr krajského soudu, že slzný plyn byl
nastříkán poškozeným do obličeje. Stěžovatelé dále uvedli, že nebyli přítomni u výpovědi údajně
poškozených a nemohli se tedy vyjádřit jak k jejich výpovědi, tak k možnosti užití úředního
záznamu jako důkazu. Stěžovatelé na závěr namítali existenci tzv. opomenutých důkazů. Krajský
soud neprovedl navrhované důkazy (trestní spisy ve věci Ing. M. M.) a žádným způsobem
neodůvodnil, proč tyto neprovedl. Z toho důvodu trpí napadený rozsudek nepřezkoumatelností a
protiústavností. Proto stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že poškozený Ing. M. M. byl
oprávněn pořídit videonahrávku. Podle krajského úřadu stěžovatelé v řízení neobjasnili, v čem
měl spočívat hrozící útok ze strany Ing. M. M. , potažmo jakým jednáním měl ve stěžovatelce
vyvolat pocit hrozícího útoku. Podle krajského úřadu bylo v řízení bez důvodných pochybností
zjištěno, že jednání stěžovatelů nepředcházel jakýkoliv objektivně zjistitelný náznak hrozícího
útoku, přičemž tyto závěry vyplynuly i z pořízené videonahrávky. Krajský úřad proto odmítl
argumentaci stěžovatelů, podle které s ohledem na subjektivní vnímání útoku byla stěžovatelka
oprávněna užít vůči Ing. M. M. násilí z důvodu jeho předchozího spáchání trestného činu.
K otázce zavinění krajský úřad uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka užila obranný
sprej v blízkosti Ing. M. M. a z hlediska zavinění jí bylo zcela lhostejné, zda ohrozí zájem
chráněný zákonem, a to lidské zdraví, a tím odvozeně naruší druhový objekt - občanské soužití.
Z toho důvodu byl správný závěr správních orgánů, že byla srozuměna s následkem svého
jednání spočívajícím v drobném ublížení na zdraví. Krajský úřad v dalším odkázal na své
vyjádření k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační
stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v kasační stížnosti poukazovali na nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto stížním důvodem.
Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený
rozsudek nepřezkoumatelný nebo založený na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
čj. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval
popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Jelikož stěžovatelé namítali nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v několika
ohledech [podle jejich tvrzení krajský soud nezohlednil jednak závěry vyplývající z trestního řízení
vedeného proti Ing. M. M., a jednak jeho dlouhodobé jednání vůči stěžovatelce a), a neodůvodnil
dostatečně své závěry týkající se úmyslu stěžovatelů, opatřování důkazů správními orgány,
způsobu použití slzného spreje či opomenutých důkazů], zabýval se Nejvyšší správní soud
nejprve těmito námitkami, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Krajský soud se v rozsudku
vypořádal s námitkou, proč správní orgány nepřihlížely k závěrům vyplývajícím z trestního řízení
vedeného proti Ing. M. M., a dospěl ke zcela přezkoumatelnému závěru, že v době rozhodování
správních orgánů nenabyl rozsudek v trestním řízení právní moci, a proto nemohly být závěry
vyplývající z trestního řízení zohledněny. Nepřezkoumatelný není rozsudek krajského soudu ani
v části, která se týká zavinění stěžovatelů. Krajský soud k subjektivní stránce přestupku uvedl, že
úmysl stěžovatelů vyplývá z jejich výpovědí před Policií České republiky, jakož i před správním
orgánem I. stupně. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stížní námitku, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný z toho důvodu, že krajský soud nezohlednil dlouhodobé jednání
Ing. M. M. Podle Nejvyššího správního soudu se touto námitkou krajský soud v odůvodnění
rozsudku přezkoumatelným způsobem vypořádal. Nejvyšší správní soud neshledává
nepřezkoumatelným ani závěr krajského soudu týkající se směru použití slzného plynu. I v tomto
ohledu je z odůvodnění napadeného rozsudku zcela zřejmé, z jakých důvodů argumentaci
stěžovatelů nemůže obstát. Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu ani ohledně vypořádání námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů, jelikož
z rozsudku krajského soudu je patrné, z jakých důvodů nemohly být zohledněny závěry
vyplývající z trestního řízení vedeného proti Ing. M. M. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami se krajský soud
řídil při utváření závěru o skutkovém stavu a z jakých důvodů nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatelů v žalobě. Krajský soud se předmětnými žalobními námitkami zabýval a
uvedl důvody, pro které je považoval za neopodstatněné, přičemž jeho závěry jsou
přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud však shledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným v části týkající se námitky nepřípustnosti použití videonahrávky pořízené
Ing. M. M. jako důkazu v přestupkovém řízení. Již v žalobě (bod IX.) stěžovatelé namítali, že
„daná videonahrávka jako důkaz v přestupkovém řízení připuštěna být neměla, neboť nebyly splněny podmínky
pro její použití podle §5 odst. 2 písm. e) zákona na ochranu osobních údajů.“ Krajský soud se však
v odůvodnění rozsudku nezabýval posouzením použitelnosti uvedené videonahrávky, nýbrž
konstatoval, že správní orgán I. stupně vycházel při posouzení přípustnosti videonahrávky ze
správního spisu, ze kterého bezpochyby vyšly najevo nedobré vztahy stěžovatelky a) a Ing. M. M.
Krajský soud k této námitce dodal, že „pořízená a použitá videonahrávka Ing. M. přispěla k objasnění
průběhu incidentu, který se odehrál dne 5. 9. 2011, a je proto nelogické, že jsou to žalobci, kteří žalobou brojí
proti jeho použití, když právě tento důkaz mohl přispět k prokázání jejich tvrzení, že jednali v nutné obraně “.
Podle Nejvyššího správního soudu není z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, z
jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelů o nepřípustnosti
použití videonahrávky jako důkazu v přestupkovém řízení. Nejvyšší správní soud se otázkou
přípustnosti použití videonahrávky jako důkazu v přestupkovém řízení zabýval např. v rozsudku
ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 As 45/2010 - 68, publ. pod č. 2518/2012 Sb. NSS, ve kterém vyslovil,
že videozáznam je použitelný v rámci sankčního řízení bez dalšího pouze tehdy, pokud nemůže
vůbec zasáhnout do práva zobrazovaného osoby na soukromí či jejího práva na ochranu před
neoprávněným pořizováním a používáním obrazových záznamů (do práva na soukromí tak
nemohou zasáhnout např. záznamy, které neumožňují identifikaci zobrazované osoby). Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozsudku dále konstatoval, že pokud zásah do zaručených práv nelze
vyloučit, pak je nutno zjistit, kdo záznam pořídil. Pokud videozáznam pořídila soukromá osoba,
pak nelze vyloučit použití tohoto důkazu v řízení ani za předpokladu, že nejsou splněny všechny
zákonné podmínky. Pokud tedy soukromá osoba pořizovala videozáznam v souladu se
zákonnými podmínkami (v rovině zákona o ochraně osobních údajů např. na základě souhlasu
zobrazované osoby či na základě výjimek uvedených v §5 odst. 2 citovaného zákona) nejedná se
o zásah do soukromí dotčené osoby. Pokud by byl naopak videozáznam pořizován neoprávněně,
je nutné provést test proporcionality, kdy na jedné straně bude uvažováno o legitimitě cíle,
kterého má být prostřednictvím provedení tohoto důkazu dosaženo, a na straně druhé musí být
posouzena přiměřenost užitého postupu, a to vždy přísně individuálně. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku uvedl, že se tudíž jedná „nejen o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv
garantovaných Listinou, tedy práva na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1), a zájmu společnosti na ochraně před
deliktním jednáním a na tom, aby tato jednání byla odhalena a potrestána, ale především o konfrontaci práva na
(zjednodušeně řečeno) ochranu soukromí zaznamenané osoby s taktéž ústavně zaručenými právy (zejména v čl. 7
odst. 1, čl. 10 Listiny) osoby, která záznam pořídila (například pro potřeby případně uplatňovaného nároku na
náhradu škody způsobené protiprávním jednáním).“Je třeba však zvážit i ostatní aspekty případu jako je
např. cíl natáčení, předchozí okolnosti případu, zda se jedná o náhodný záznam nebo o cílený
monitoring konkrétní osoby, zda se jedná o soukromou záležitost nebo o veřejnou událost apod.
Podle Nejvyššího správního soudu v odůvodnění rozsudku krajského soudu zcela absentuje
posouzení přípustnosti použití videozáznamu jako důkazu v přestupkovém řízení. Proto je
v této části rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Závěr o přípustnosti, resp.
nepřípustnosti použití videozáznamu pořízeného Ing. M. M. jako důkazu v přestupkovém řízení
je navíc zcela zásadní pro vyhodnocení, zda se jednalo u stěžovatelky a) o nutnou obranu. Správní
orgán I. stupně totiž k jejímu tvrzení o nutné obraně [Ing. M. M. na ni slovně útočil, držel se v její
blízkosti, a stěžovatelka a) ho několikrát varovala, aby s agresivním chováním přestal] uvedl, že
„z použitého záznamu je zcela patrné, že v okamžiku, kdy [stěžovatelka a)] zaútočila na Ing. M. M., ji ten
nijak neohrožoval, když se bavil se [stěžovatelem b)], kterého také nijak neohrožoval.“ Obdobně také
krajský soud k námitce nutné obrany uvedl, že tvrzené důvodné obavy stěžovatelky a) z hrozícího
útoku Ing. M. M. nevyplynuly ani z videozáznamu. Závěry správního orgánu I. stupně a
krajského soudu týkající se nutné obrany jsou tudíž odůvodněny právě videozáznamem, jehož
použitelností jako důkazu v přestupkovém řízení se však krajský soud vůbec nezabýval.
Jelikož krajský soud neodůvodnil rozsudek přezkoumatelným způsobem, nemohl
Nejvyšší správní soud vyslovit jakýkoliv právní názor týkající se merita věci. Je proto třeba,
aby se krajský soud nejprve vypořádal s námitkou přípustnosti použití videozáznamu pořízeného
Ing. M. M. jako důkazu v přestupkovém řízení a teprve poté posoudil, zda byl dostatečně zjištěn
skutkový stav a zda správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, pokud uznaly stěžovatele
vinnými ze spáchání přestupku proti občanskému soužití.
Vzhedem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.
zrušil a soud věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je tento soud
podle ust. §110 odst. 4 s. ř. s. vázán jeho právním názorem.
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu