ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.238.2014:48
sp. zn. 7 As 238/2014 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: J. S.,
zastoupená Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti žalovanému:
Městský úřad Aš, se sídlem Kamenná 473/52, Aš, zastoupený JUDr. Janou Wenigovou,
advokátkou se sídlem Vítězná 10, Karlovy Vary, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Aš,
se sídlem Kamenná 473/52, Aš, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem
Vítězná 10, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 10. 9. 2014, č. j. 57 A 74/2010 - 262,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 57 A 74/2010 - 262, zamítl krajský soud v Plzni
žalobu, kterou se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhala, aby krajský soud konstatoval
nezákonnost zásahu Městského úřadu Aš (dále jen „stavební úřad“) spočívajícího ve vydání
kolaudačního souhlasu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. SÚ/10/013669/M, č. j. 10/018031/SÚ
(dále jen „kolaudační souhlas“) a aby bylo stavebnímu úřadu zakázáno vycházet z kolaudačního
souhlasu ve své další úřední činnosti a přikázáno, aby postupoval ve vztahu ke kolaudačnímu
souhlasu ve smyslu ust. §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stavební úřad nebyl
příslušný k řešení stěžovatelčiných námitek směřujících vůči křížení in-line dráhy s místní
komunikací, a vůči umístění dopravních značek a závory, a nebyl proto ani oprávněn řešit
je v rámci rozhodování o kolaudačním souhlasu. Stěžovatelka se tak proti křížení místní
komunikace s in-line dráhou, proti úpravě provozu dopravními značkami a proti umístění
předmětné závory a důsledkům z toho plynoucím nemohla bránit v řízení podle zákona
č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), ale v řízení podle
zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“). Podle krajského soudu by mohl být kolaudační souhlas označen za nezákonný
zásah, pokud by stěžovatelka důvodně poukazovala např. na to, že je stavba umístěna v rozporu
s územním rozhodnutím nebo že byla postavena zcela jiná stavba, než pro kterou bylo vydáno
stavební povolení. Kolaudační souhlas proto nebyl ve smyslu ust. §82 s. ř. s. nezákonným
zásahem. Dále krajský soud konstatoval, že o vydání kolaudačního souhlasu není vedeno správní
řízení, a proto stěžovatelka ani nemohla být účastníkem takového řízení. Není proto důvodná její
námitka, že měla být účastníkem kolaudačního řízení, přičemž pokud by jím byla, mohla
by uplatnit své námitky vůči vydání kolaudačního souhlasu. Podle krajského soudu nemohla být
stěžovatelka zkrácena na svém vlastnickém právu ani tím, že je povinna strpět existenci vodního
díla (kanalizace) na svém pozemku, když se k této povinnosti zavázala podpisem smlouvy
o smlouvě budoucí. Navíc se jedná o námitku, která nemůže být řešena při vydávání
kolaudačního souhlasu, jelikož se týká stavebního povolení. Krajský soud také uvedl, že při svém
rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014,
čj. 6 Aps 8/2013 - 85, jímž byl předchozí rozsudek krajského soudu zrušen, a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
namítala, že byla a je podle definice obsažené v ust. §109 stavebního zákona účastníkem
stavebního řízení. Stavební úřad navzdory této skutečnosti stěžovatelku o zahájení stavebního
řízení v projednávané věci neinformoval. Tím porušil svou povinnost stanovenou
v ust. §112 stavebního zákona a znemožnil ji uplatnit ve správních řízeních konkrétní námitky.
Dále stěžovatelka namítala, že kolaudační souhlas byl vydán v rozporu se stavebním zákonem,
jelikož stavební úřad neměl v době jeho vydání k dispozici všechna závazná stanoviska dotčených
orgánů podle ust. §122 stavebního zákona. Podle stěžovatelky neměl být kolaudační souhlas
k předmětné stavbě vůbec vydán, neboť stavba ohrožuje život, veřejné zdraví a život a zdraví
zvířat. Tyto skutečnosti měl správní orgán podle ust. §122 odst. 3 a 4 stavebního zákona
posuzovat. Kolaudační souhlas byl navíc vydán v rozporu se stavebním povolením, což lze
spatřovat v rozdílném umístění dopravních značek nebo umístění závory, s níž stavební povolení
nepočítalo (tyto závady nebyly dosud odstraněny). Stěžovatelka dále uvedla, že předmětný areál,
jenž je neprůjezdný kvůli in-line dráze, resp. závoře přehrazující místní komunikaci, která tuto
dráhu kříží, jí znemožňuje přístup a příjezd k nemovitostem v jejím vlastnictví, čímž zasahuje
do jejich vlastnických práv. Spolu s tímto zásahem je také omezen průjezd vozidel záchranné
služby, hasičů a jiných záchranných složek. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.
Stavební úřad a osoba zúčastněná na řízení podali ke kasační stížnosti společné vyjádření,
v němž uvedli, že řízení před krajským soudem nebylo stiženo žádnou procesní vadou a práva
účastníků řízení v něm nebyla jakkoliv dotčena. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci se stěžovatelka domáhala zrušení kolaudačního souhlasu, který vydal stavební
úřad podle ust. §122 stavebního zákona k žádosti osoby zúčastněné na řízení za účelem užíváním
stavby „Sportovní a rekreační areál včetně ubytování na vrchu Háj Aš“. Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 31. 7. 2012, č. j. 57 A 74/2010 - 52, odmítl žalobu podanou stěžovatelkou
podle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že byla podána osobou
neoprávněnou. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost a Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, čj. 6 As 58/2012 - 39, napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Zrušení napadeného usnesení Nejvyšší správní soud odůvodnil
tím, že po vydání napadeného usnesení se povahou kolaudačního souhlasu zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 - 76,
dospěl k závěru, že „souhlasy vydávané dle stavebního zákona z roku 2006, zejména dle §96, §106, §122,
§127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s.; soudní ochrana práv
třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu dle §82 a násl. tohoto zákona. Žadatel o vydání souhlasu či oznamovatel může být v soudním řízení
správním, vedeném na základě žaloby třetí osoby, napadající tento souhlas v postavení osoby zúčastněné na řízení
dle §34 s. ř. s.“ Poté stěžovatelka k výzvě krajského soudu žalobu doplnila a mimo jiné tvrdila,
že kolaudačním souhlasem bylo schváleno křížení in-line dráhy s místní komunikací vedoucí
k nemovitostem v jejím vlastnictví, resp. osazení závory na tuto komunikaci. V důsledku umístění
závory jí byl znemožněn přístup a příjezd k nemovitostem v jejím vlastnictví. Proto se domáhala,
aby krajský soud v řízení o ochraně před nezákonným zásahem konstatoval, že předmětný
kolaudační souhlas byl nezákonným zásahem, dále aby bylo stavebnímu úřadu zakázáno vycházet
z kolaudačního souhlasu ve své další úřední činnosti a přikázáno, aby postupoval ve vztahu
ke kolaudačnímu souhlasu ve smyslu ust. §156 odst. 2 správního řádu. Této žalobě krajský soud
vyhověl rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, č. j. 57 A 74/2010 - 190. Proti tomuto rozsudku podali
kasační stížnosti stavební úřad a osoba zúčastněná na řízení a Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 20. 3. 2014, čj. 6 Aps 8/2013 - 85 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího rozsudku uvedl, že krajský soud bez dalšího aplikoval
na danou věc závěry rozšířeného senátu, aniž se nejdříve zabýval tím, zda byl stavební úřad
oprávněn v řízení o kolaudačním souhlasu předmětné otázky posuzovat.
V kasační stížnosti stěžovatelka nejprve namítala, že byla stavebním úřadem protiprávně
opomenuta jako účastník řízení. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud v napadeném
rozsudku správně vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 9. 2012, čj. 2 As 86/2010 - 76, publ. pod č. 2725/2013 Sb. NSS (všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž byl vysloven závěr,
že „Souhlasy vydávané dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
zejména dle §96, §106, §122, §127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou
jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu
§65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou
na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. tohoto
zákona.“ Proto stěžovatelka nemohla být účastníkem správního řízení, když žádné neprobíhalo.
Namítala-li dále stěžovatelka v kasační stížnosti, že byla protiprávně opomenuta jako účastník
řízení ve stavebním řízení, které vydání kolaudačního souhlasu chronologicky předcházelo, tato
otázka nemůže být předmětem přezkumu v dané věci, kdy je posuzováno, zda bylo vydání
kolaudačního souhlasu nezákonným zásahem do stěžovatelčiných práv.
V další stížní námitce stěžovatelka uváděla, že předmětná stavba, ve vztahu k níž byl
kolaudační souhlas vydán, ohrožuje život, veřejné zdraví a život a zdraví zvířat. Ani tuto námitku
neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Jednou ze základních podmínek žaloby proti
nezákonnému zásahu, vyplývající z dikce ust. §82 s. ř. s., je mimo existence takového zásahu také
existence důsledků tohoto zásahu v právní sféře žalobce. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005 - 86, publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS,
„[s]oudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala
komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné
správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry
fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných
subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní
kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných
subjektivních práv.“ Žalobce proto může účinně namítat pouze taková pochybení, kterými reálně
může být dotčen ve svých právech. V této stížní námitce však stěžovatelka pouze obecně
poukázala na možná rizika hrozící třetím osobám v důsledku křížení in-line dráhy s místní
komunikací.
Shodně je tomu i u stížní námitky, že kolaudační souhlas byl vydán v rozporu
se zákonem, neboť stavební úřad neměl k dispozici všechna potřebná závazná stanoviska
dotčených orgánů. Jak už bylo vysloveno Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 20. 3. 2014, čj. 6 Aps 8/2013 - 85, o nezákonný zásah do práv stěžovatelky by se v případě
kolaudačního souhlasu mohlo jednat, pokud by byl vydán např. pro stavbu umístěnou v rozporu
s územním rozhodnutím, nebo v případě, že byla postavena zcela jiná stavba, než pro kterou bylo
vydáno stavební povolení. I pro tento případ platí podmínka, že v důsledku takových pochybení
musí být zasaženo do stěžovatelčiných veřejných subjektivních práv. Není možné domáhat
se správní žalobou konstatování nezákonnosti zásahu v důsledku tvrzených obecných pochybení
správního orgánu, jejichž důsledky do právní sféry dané osoby fakticky neodpadají. K tomu
v projednávané věci nedošlo, a proto Nejvyšší správní soud i tuto stížní námitku vyhodnotil jako
neopodstatněnou. Podrobněji odkazuje k výše uvedeným námitkám Nejvyšší správní soud
na rozsudek krajského soudu.
Stěžovatelka rovněž namítala, že kolaudační souhlas byl vydán v rozporu se stavebním
povolením, což spatřuje v rozdílném umístění dopravních značek a umístění závory, s níž
stavební povolení nepočítalo. Dále uvedla, že předmětný areál, jenž je neprůjezdný kvůli in-line
dráze, resp. závoře přehrazující místní komunikaci, jenž tuto dráhu kříží, jí znemožňuje přístup
a příjezd k nemovitostem v jejím vlastnictví, čímž zasahuje do jejich vlastnických práv a spolu
s tímto zásahem je také omezen průjezd vozidel záchranné služby, hasičů a jiných záchranných
složek. Tato otázka byla již meritorně řešena v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 3. 2014, čj. 6 Aps 8/2013 - 85. V něm byl vyjádřen právní názor,
že k řešení otázky umístění závory jako nepovolené překážky na místní komunikaci ve smyslu
ust. §29 odst. 3 zákona o pozemích komunikacích není příslušný stavební úřad, nýbrž silniční
správní úřad, a tato otázka tak nemohla být řešena při vydání kolaudačního souhlasu. Stejně tak
nebyl stavební úřad příslušný k řešení otázky úpravy provozu na místní komunikaci (jejího křížení
s in-line dráhou) ve smyslu ust. §77 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která
spadá podle odst. 1 písm. c) tohoto ustanovení do působnosti obecního úřadu obce s rozšířenou
působností (ten rozhoduje po předchozím písemném vyjádření příslušného orgánu policie).
Tímto právním názorem se v napadeném rozsudku krajský soud řídil. S ohledem na ust. §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle nějž je kasační stížnost nepřípustná v části, v níž se stěžovatel
domáhá řešení otázek v předešlém řízení před Nejvyšším správním soudem již jednou věcně
přezkoumaných, přičemž toto platí i v případě, kdy první kasační stížnost podal správní orgán
a druhou žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005,
čj. 7 Azs 338/2004 - 106, a ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 69/2009 - 88), Nejvyšší správní soud
se těmito stěžovatelčinými námitkami nezabýval.
Protože podle Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek odpovídá smyslu a účelu
zákona a krajský soud se nedopustil ani žádných procesních pochybení, pro které by bylo nutno
jej zrušit, není kasační stížnost důvodná. Proto ji Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1
poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka úspěch v řízení neměla a stavebnímu úřadu
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ust. §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud
uložil a z důvodů zvláštního zřetele hodných ji může soud na návrh přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti,
které by jí soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu