ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.261.2014:42
sp. zn. 7 As 261/2014 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) S. S., b) M.
S., oba zastoupeni JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha
2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. arch. Z. O., zastoupený Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem,
advokátem se sídlem Gogolova 228/8, Praha 1, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 46 A 47/2012 - 127,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 46 A 47/2012 - 127, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení rozhodnutí
Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 12. 6. 2012,
č. j.089160/2012/KUSK, jímž krajský úřad zamítl jejich odvolání a potvrdil usnesení Městského
úřadu Benešov (dále jen „stavební úřad“) ze dne 8. 3. 2012, č. j. MUBN/17352/2012/VÝST,
o přerušení řízení o odstranění stavby projektového ateliéru, elektrické přípojky a zpevněných
ploch na pozemcích st. p. 20/2, p. č. 26/1, 27, 664/1 a 711 v k. ú. M. (dále jen „stavba“), jejímž
vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení. Současně se stěžovatelé podanou žalobou domáhali
zrušení rozhodnutí krajského úřadu ze dne 23. 6. 2012, č. j. 090404/2012/KUSK, jímž krajský
úřad zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 4. 2012,
č. j. MUBN/22470/2012/VÝST, o dodatečném povolení předmětné stavby.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 As 31/2007 - 165, není možné v projednávané věci
dospět k závěru, že neukončené společné územní a stavební řízení vytváří překážku litispendence
pro řízení o dodatečném povolení stavby. Pro vznik překážky litispendence musí být naplněna
nejen podmínka totožnosti účastníků a skutkového děje, ale také totožnosti předmětu řízení.
V případě společného územního a stavebního řízení a řízení o dodatečném povolení stavby
se obě řízení sice týkají téže stavby, ale v řízení o dodatečném povolení stavby se jedná o stavbu
již zcela či částečně provedenou, a tedy o odlišný předmět řízení. Krajský soud dále uvedl,
že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006 - 98,
je pro rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby určující právní a skutkový stav v době jeho
vydání. I pokud by došlo po podání návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby ke změně
územně plánovací dokumentace, je podkladem pro vydání územního rozhodnutí tato změněná
územně plánovací dokumentace, nikoliv ta, která platila v době podání návrhu. Stavební úřad
proto postupoval správně, když pro účely dodatečného povolení vycházel z aktualizovaného
územního plánu a nikoliv z územního plánu platného v době zahájení společného územního
a stavebního řízení. Nezákonnost rozhodnutí o povolení stavby podle krajského soudu nezakládá
ani skutečnost, že se osoba zúčastněná na řízení podílela na změnách územního plánu. Stavební
zákon explicitně vylučuje, aby zhotovitel územně plánovací dokumentace mohl věcně měnit
využití určitého území. Navíc proti změnám územního plánu se mohli stěžovatelé bránit v řízení
o zrušení opatření obecné povahy. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že stavební
úřad dodatečně povolil stavbu v širším rozsahu, než byl uveden v žádosti osoby zúčastněné
na řízení. Krajský soud sice uznal, že žádost o dodatečné povolení stavby nedopadala
na inženýrské sítě a zpevněné plochy na dotčených pozemcích, nicméně podle jeho názoru lze
úmysl osoby zúčastněné na řízení interpretovat z připojené projektové dokumentace. Krajský
soud se také neztotožnil s názorem stěžovatelů, že v příslušných správních řízeních rozhodovala
osoba podjatá. K tomu uvedl, že důvody pro vyloučení úředních osob nebyly dány, neboť nebylo
možné dovodit relevantní poměr uvedených úředních osob k věci. Stěžovateli tvrzený
nepřátelský poměr úředních osob vůči nim nelze vyvozovat z rozhodovací činnosti správního
orgánu, resp. z toho, že jeho rozhodnutí bylo zrušeno nadřízeným správním orgánem
nebo soudem.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnosti z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spatřují primárně v posouzení žalobní námitky o nemožnosti souběhu společného územního
a stavebního řízení a řízení o dodatečném povolení stavby, aniž by bylo první z uvedených řízení
pravomocně ukončeno. Dále poukázali na to, že společné územní a stavební řízení zahájené
v roce 2008 bylo ve svém rozsahu širší, než řízení o odstranění stavby, resp. řízení o jejím
dodatečném povolení. Krajský soud nesprávně vyhodnotil i to, že v době vydání původního
územního rozhodnutí a stavebního povolení byla předmětná stavba v rozporu s tehdy platným
územním plánem. Územní plán byl navíc posléze změněn, přičemž na této změně se podílela také
osoba zúčastněná na řízení. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas i se závěrem krajského soudu,
že správní orgány správně posoudily podmínky pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
ke dni jeho vydání a nikoliv ke dni vybudování předmětné stavby. Stěžovatelé dále uvedli,
že ust. §110 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. ve znění v účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„stavební zákon“) vyžaduje, aby údaje o pozemcích, na nichž má být záměr realizován,
resp. základní údaje o požadovaném záměru a jeho rozsahu, byly uvedeny v žádosti o dodatečné
povolení stavby. Nelze tedy akceptovat, aby stavební úřad nad rámec obsahu žádosti činil závěry
o rozsahu požadovaného záměru na základě vlastního vyhledávání v projektové dokumentaci.
Stěžovatelé poukázali i na nesprávnost závěrů krajského soudu ve vztahu k podjatosti úřední
osoby. Pro vyloučení úřední osoby nemusí být rozhodující, zda ve skutečnosti je či není podjatá,
ale zda mohou o její nepodjatosti vzniknout důvodné pochybnosti, spočívající
např. v opakovaném rozhodování poškozující vždy jen jednu stranu. Z uvedených důvodů
stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle obsahu správního spisu vydal dne 25. 8. 2008 stavební úřad rozhodnutí
č. j. MUBN/26016/2008, kterým schválil umístění stavby a současně povolil její provedení. Proti
tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě krajský úřad rozhodnutím
ze dne 3. 9. 2008, č. j. 130226/2008/KUSK, napadené rozhodnutí částečně změnil.
Dne 26. 1. 2009 stavební úřad vydal osobě zúčastněné na řízení, která
disponovala pravomocným územním rozhodnutím a stavebním povolením, kolaudační souhlas
č. j. MUBN/4100/2009/VÝST. Následně byla žaloba podaná stěžovateli proti rozhodnutí ze dne
3. 9. 2008, č. j. 130226/2008/KUSK rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009,
č. j. 9 Ca 348/2008-51, zamítnuta. Tento rozsudek byl zrušen ke kasační stížnosti stěžovatelů
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010, č. j. 9 As 70/2009 - 88 a městský soud
poté rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 9 A 126/2010, zrušil rozhodnutí krajského úřadu
ze dne 3. 9. 2008, č. j. 130226/2008/KUSK. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 23. 3.
2011, č. j. 059244/2011/KUSK, zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 8. 2008,
č. j. MUBN/26016/2008, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 11. 11. 2011 zahájil stavební úřad
na základě podnětu stěžovatelů řízení o odstranění stavby. Toto řízení bylo přerušeno
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 8. 3. 2012, č. j. MUBN/17352/2012/VÝST, z důvodu
podání žádosti o dodatečné povolení stavby osobou zúčastněnou na řízení. Rozhodnutím ze dne
30. 4. 2012, č. j. MUBN/12826/2012/HR, stavební úřad stavbu dodatečně povolil. Stěžovatelé
podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, které krajský úřad rozhodnutím ze dne 23. 6. 2012,
č. j. 090404/2012/KUSK, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Následně stavební úřad vydal
dne 14. 8. 2012 rozhodnutí č. j. MUBN/49472/2012/VÝST, jímž zastavil řízení o odstranění
stavby. Také proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl krajský úřad
napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, protože by bylo předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl
napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž
jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54
odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění
rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah
odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj
rovněž patrné, z jakých důvodů má krajský soud právní závěry vyslovené správním orgánem
za správné a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky stěžovatele nedůvodné. Pokud
stěžovatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovali v tom, že se krajský soud místo
otázky souběhu pravomocně neskončeného společného územního a stavebního řízení
zahájeného s řízením o dodatečném povolení stavby zabýval souběhem společného územního
a stavebního řízením s řízením o odstranění stavby, nelze jim přisvědčit. V odůvodnění
napadeného rozsudku (str. 7 a následující) se krajský soud explicitně zabýval otázkou souběhu
společného územního a stavebního řízení s řízením o dodatečném povolení stavby, přičemž
se řádně vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud považuje
argumentaci krajského soudu za srozumitelnou a dostatečnou. Nepřezkoumatelnost rozsudku
nezpůsobuje ani to, že krajský soud v této části odůvodnění konstatoval, že stavební úřad
v souladu se zákonem zahájil s osobou zúčastněnou na řízení o odstranění stavby. Toto
konstatování odpovídá obsahu správního spisu. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu použití povrchní a obecné argumentace.
Krajský soud se poměrně podrobně vypořádal jak s otázkou překážky litispendence, tak ostatními
žalobními námitkami, přičemž své závěry řádně odůvodnil.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se nesprávného právního
posouzení věci. Stěžovatelé předně namítali, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §129
stavebního zákona, když dospěl k závěru, že jeho obsah lze použít nejen na stavby postavené
bez stavebního povolení, ale také na stavby postavené v souladu se stavebním povolením,
jež bylo následně zrušeno. Na projednávanou věc podle nich tato analogie aplikovaná být
nemůže, jelikož společné územní a stavební řízení zahájené v roce 2008 bylo ve svém rozsahu
širší, než řízení o dodatečném povolení stavby. Co se týče otázky analogického použití ust. §129
stavebního zákona, Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 8 As 31/2007 - 165, publ. pod č. 2722/2012 Sb. NSS, v němž byl vyjádřen právní názor,
že je-li stavba již zcela nebo zčásti realizována, je nutno postupovat analogicky podle ustanovení
upravujících řízení o dodatečném povolení stavby, a tedy nahlížet na tuto stavbu de facto jako
na realizovanou bez stavebního povolení od počátku. Na tuto ustálenou rozhodovací praxi
reagoval rovněž zákonodárce v případě novelizace ust. §129 stavebního zákona (zákon
č. 350/2012 Sb.), který s účinností od 1. 1. 2013 explicitně uvádí, že dodatečné stavební povolení
lze vydat rovněž v situacích, v nichž bylo řádné stavební povolení pravomocně zrušeno
v přezkumném řízení nebo rozhodnutím soudu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
samotná skutečnost, že původní stavební řízení (v dané věci společné územní a stavební řízení)
nebylo pravomocně ukončeno, respektive že o záměru v něm projednávaném nebylo v rámci
dodatečného stavebního povolení rozhodnuto v plném rozsahu, bez dalšího nezakládá
nezákonnost rozhodnutí, jímž byla již realizovaná stavba dodatečně povolena. Byl-li v původním
společném územním a stavebním řízení řešen širší záměr, než který byl následně předmětem
řízení o dodatečném povolení stavby, je nutno o zbývajícím předmětu řízení rozhodnout,
popřípadě řízení zastavit, je-li k tomu dán právně relevantní důvod. V opačném případě
je stavební úřad nečinný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2013,
č. j. 1 Ans 11/2013 - 51). Tento stav však nijak nebrání tomu, aby o zbytku stavby, která již byla
realizována, bylo rozhodnuto v řízení o dodatečném povolení stavby, neboť se jedná o odlišný
předmět řízení, o němž již nelze v řádném stavebním řízení rozhodnout (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2011, č. j. 7 As 92/2011 - 93).
Nesprávného právního posouzení se krajský soud podle stěžovatele dále dopustil,
když uvedl, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby má vycházet z aktuálního stavu územně
plánovací dokumentace a nikoliv ze stavu platného v době zahájení původního společného
územního a stavebního řízení. Podle ustálené judikatury správních soudů, např. rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006 - 98, nebo rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2006, č. j. 30 Ca 24/2005-36, publ.
pod č. 904/2006 Sb. NSS, je pro účely vydání rozhodnutí ve stavebním řízení rozhodující
skutkový a právní stav (tedy i stav územně plánovací dokumentace) nikoliv ke dni podání žádosti,
ale ke dni vydání rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal důvody
pro odchýlení se od tohoto právního názoru. Stejně tak jsou nedůvodné stížní námitky, v nichž
stěžovatelé poukazují na vady v procesu aktualizace územního plánu. Mají-li stěžovatelé výhrady
nikoliv proti rozhodnutí, které z územního plánu vychází, nýbrž proti obsahu tohoto územního
plánu, resp. procesu jeho přijímání, nelze tyto otázky řešit v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, nýbrž v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle
ust. §101a a násl. s. ř. s.
Stěžovatelé brojili také proti závěru krajského soudu, že stavební úřad nepochybil, když
na základě obsahu projektové dokumentace připojené k žádosti o dodatečné povolení stavby
rozšířil rozsah tohoto dodatečného stavebního povolení nad rámec obsahu žádosti o inženýrské
sítě a zpevněné plochy na citovaných pozemcích. Nejvyšší správní soud uznává, že žádost osoby
zúčastněné na řízení o dodatečné povolení stavby je stručná, resp. užší než následné rozhodnutí
stavebního úřadu, jímž byla povolena nejen stavba projektového ateliéru č. p. 22 na pozemcích
st. p. 20/2 a p. č. 711 a 27 v k. ú. M., ale také inženýrské sítě na pozemcích p. č. 27, 664/1 a 711 a
zpevněné plochy na pozemcích p. č. 711 v k. ú. M. Současně se však ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že tato skutečnost nepředstavuje vadu, která by byla důvodem pro zrušení
napadeného správní rozhodnutí. Předně je třeba poukázat na historii daného případu a z toho
plynoucí správnímu orgánu dostatečně známý skutkový stav věci. Dále je třeba uvést, že podle
ust. §110 odst. 1 stavebního zákona obsahuje žádost o stavební povolení základní údaje o
požadovaném záměru a identifikační údaje o pozemcích a stavbách. K této žádosti je stavebník
podle ust. §110 odst. 2 písm. b) povinen připojit projektovou dokumentaci, která tak
je obligatorní přílohou žádosti o stavební povolení, potažmo dodatečného stavebního povolení,
jejímž úkolem je detailní specifikace záměru. V projektové dokumentaci přiložené k žádosti
o dodatečné povolení stavby se opakovaně a explicitně hovoří o dodatečném povolení stavby
„Projektový ateliér včetně inženýrských sítí a zpevněných ploch“. Takovému úmyslu svědčí i další listiny
připojené k žádosti, např. stanoviska správních orgánů a jiných osob. Lze tedy možno dovodit,
co bylo skutečným cílem žádosti. Nejeví se navíc ani logické, aby žadatel žádal o dodatečné
povolení pouze k části stavby. Nejvyšší správní soud se v minulosti obdobně vyjádřil ke vztahu
projektové dokumentace a výroku stavebního povolení, když dospěl k závěru, že stavební
povolení se vztahuje i na části stavby výslovně nezmíněné ve výroku stavebního povolení, jestliže
je záměr jejich vybudování zřejmý z projektové dokumentace, která byla podkladem pro povolení
stavby (viz rozsudky ze dne 21. 11. 2007, č. j. 3 As 24/2007 - 114, a 24. 6. 2014,
č. j. 7 As 130/2013 - 29). Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
že zrušení napadeného správního rozhodnutí pouze z tohoto namítaného důvodu by bylo
přílišným formalismem.
Rovněž jako neopodstatněnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud i stížní námitku ohledně
podjatosti úředních osob. Výkladem ust. §14 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, upravujícím vyloučení úřední osoby z projednávání a rozhodování věci se již Nejvyšší
správní soud opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1 Afs 7/2009 - 753,
publ. pod č. 2906/2013 Sb. NSS, vyjádřil právní názor, že při posouzení, zda konkrétní úřední
osoba je či není podjatá, je nutno aplikovat následující třífázový algoritmus: „Nejprve je třeba zjistit,
zda existuje relevantní poměr úřední osoby k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Relevantnost
poměru lze přitom odvozovat z řady skutečností, ať už předem daných – např. příbuzenský či profesní vztah
k účastníkům (jejich zástupcům), či vzniklých až v průběhu správního řízení – např. přátelský či nepřátelský
poměr úřední osoby vyplývající ze způsobu vedení řízení, z komunikace s účastníky (jejich zástupci),
z komunikace úřední osoby s médii nebo zapříčiněný protiprávním jednáním úřední osoby (převzetí úplatku
apod.). Následně je třeba zhodnotit, zda z takového poměru vyplývá zájem úřední osoby na výsledku řízení.
Do třetice je nutné posoudit, zda tento zájem má takový charakter, že lze pro něj pochybovat o nepodjatosti
příslušné úřední osoby.“ Teprve jsou-li plněny všechny tyto podmínky, je možno vyloučit úřední
osobu z úkonů v konkrétním řízení, přičemž tyto podmínky se mohou vázat pouze na faktický
a nikoliv hypotetický poměr úřední osoby k projednávané věci či účastníkům řízení. Nejvyšší
správní soud se neztotožňuje se stěžovateli, že k vyloučení úřední osoby v daném případě
postačovalo vydání nesprávného rozhodnutí. Vydá-li úřední osoba nezákonné rozhodnutí, slouží
k nápravě tohoto stavu v prvé řadě opravné prostředky ve správním řízení, potažmo žaloba
ve správním soudnictví. Nelze však tuto situaci řešit bez dalšího za použití institutu vyloučení
úřední osoby, neboť ten se vztahuje pouze na případy, v nichž byl dán důvodný předpoklad
jejího zájmu na výsledku řízení prokázáním relevantního poměru k věci, k účastníkům řízení
nebo jejich zástupcům na základě shora uvedených kritérií.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení se opírá o ust. §60 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele
ji může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba
zúčastněná na řízení neplnila žádnou povinnosti, kterou by ji soud uložil, přičemž nebyly
shledány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu