ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.278.2015:46
sp. zn. 7 As 278/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: T. B.,
zastoupený Mgr. Kateřinou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Vinohrady 45, Brno, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, se
sídlem ul. 30. dubna 24, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2015, č. j. 19 A 44/2015 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 3.000 Kč, který bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně žalobce, Mgr. Kateřiny
Tomáškové, advokátky se sídlem Vinohrady 45, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2015, č. j. 19 A 44/2015 - 23, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnut í Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského k raje (dále jen „Policie ČR“)
ze dne 5. 5. 2015, č. j. KRPT -11788-16/ČJ-2015-0700DP, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Moravskoslezského kraje, územního odboru Frýdek-Místek (dále jen „správní orgán I. stupně“),
o zamítnutí žádosti stěžovatele o obnovu řízení ve věci blokové pokuty .
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení o povolení obnovy se zkoumá
pouze splnění zákonných předpokladů pro obnovu řízení podle ust. §100 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) , tedy je nedůvodná
stěžovatelova námitka, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyl zjištěn skutkový stav
bez důvodných pochybností. Tento by se stal předmětem řízen í až v případě, že by obnova byla
povolena. Jako nedůvodné vyhodnotil krajský soud výhrady stěžovatele, že správní orgány
neprovedly důkazy, které navrhl ke svým tvrzením. Dokazování vedené až v řízení o obnově
podle ust. §100 odst. 1 správního řádu by t otiž fakticky suplovalo správní řízení o přestupku
a byl by popřen smysl blokového řízení. Krajský soud odkázal na závěry obsažené v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č . j. 1 As 21/2010 - 65,
a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 4 As 93/2014 - 40, a poukázal
na to, že z obsahu pokutového bloku vyplývá, že stěžovatel svým podpisem souhlasil
s projednáním přestupku v blokovém řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti předně namítal, že svým
podpisem na pokutovém bloku vyjádřil souhlas pouze s tím, že nebyl za jízdy připoután
bezpečnostním pásem, ale nikoliv s tím, že by se dopustil přestupku, jelikož měl lékařské
potvrzení o tom, že nemůže použít bezpečnostní pás ze zdravotních důvodů. Ačkoliv toto
potvrzení neměl u sebe, nemohl se dopustit přestupku podle ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona
č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále je n „zákon o silničním provozu“). Krajský
soud zatížil svůj rozsudek vadou nezákonnosti, protože nepostupoval v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu, a rovněž vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů,
protože se dostatečně nevypořádal se žalobními námitkami. Stěžovatel také s odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítal, že nelze bez dalšího vycházet pouze
z úředního záznamu o spáchání přestupku, pokud se v řízení vyskytnou pochybnosti o údajích
v něm zaznamenaných. Krajský soud však nenapravil nezákonnost postupu správních orgánů,
které nepřihlédly k stěžovatelem navrhovaným svědkům, a zatížil tak svůj rozsudek vadou mající
vliv na jeho zákonnost. Rozsudek krajského soudu označil stěžovatel také za nesrozumitelný.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
V doplněních kasační stížnosti stěžovatel poukázal na závěry obsažené v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2015 - 69,
resp. zásady v něm obsažené, které lze podle jeho názoru plně převzít i na danou věc . Podle
stěžovatele mu body nebyly přiděleny ústavně konformním způsobem a byl porušen princip
ne bis in idem. Stěžovatel polemizoval i s udržitelností bodového systému a přidal své úvahy
de lege ferenda. Rovněž poukázal na to, že Policie ČR se ve svém rozhodnutí nezabývala rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011 – 103 a ze dne 24. 10. 2013,
č. j. 4 As 102/2013 - 38, na které stěžovatel poukazoval. Jelikož se s touto argumentací
nevypořádal ani krajský soud, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
Policie ČR ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se s rozsudkem krajského soudu
ztotožňuje a navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační
stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu byl stěžovatel dne 29. 1. 2014 kontrolován policejní
hlídkou a souhlasil s projednáním zjištěných přestupků v blokovém řízení, což stvrdil podpisem
na pokutovém bloku. Ten obsahuje také podpis úřední osoby – pprap. P. H.,
který se stěžovatelem pokutový blok sepsal. V kolonce popisující přestupkové jednání
je uvedeno: „29. 1. 2014 v 16:25 hodin, ulice Hlavní třída, I/48, Frýdek -Místek (směr Místek), řidič
motorového vozidla Nissan Terrano, RZ X nepřipoután bezpečnostním pásem, na vozidle neměl rozsvícená
obrysová a potkávací světla pro denní svícení, vozidlo technicky ne způsobilé k provozu, §6 odst. 1 písm. a), §32
odst. 1, §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Pokuta uložená za přestupek dle §125c odst. 1 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb. ve výši 1.500,- Kč“. S obsahem pokutového bloku koresponduje oznámení o
uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 4. 2. 2014 zpracované pprap. P. H. a také úřední
záznam ze dne 10. 2. 2015 sepsaný také policistou pprap. H., v němž je uvedeno, že stěžovatel
s vyřešením přestupků na místě v blokovém řízení a s výší pokuty souhlasil. Stěžovatel podal dne
14. 1. 2015, tj. téměř po uplynutí jednoho roku od spáchání předmětného přestupku, u správního
orgánu I. stupně žádost o obnovu řízení, k níž připojil lékařské potvrzení o nemožnosti připoutat
se bezpečnostními pásy na sedadle motorového vozidla ze zdravotních důvodů, vydané dne 2. 1.
2014 MUDr. V. B. s tím, že toto potvrzení se vydává na dobu do 30. 4. 2014. V žádosti o obnovu
řízení uvedl, že porušení ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu se nemohl dopustit,
protože nemůže užít bezpečnostní pás ze zdravotních důvodů podle ust. §6 odst. 2 písm. b)
zákona o silničním provozu. Lékařské potvrzení u sebe v době kontroly neměl, jelikož
ho zapomněl v přihrádce jiného vozidla. Namítal, že policisté s ním dne 29. 1. 2014 řešili tři
přestupky, se všemi souhlasil s výhradou, že povinnost připoutání se bezpečnostním pásem
se na něj nevztahuje. Policisty byl mylně ubezpečen, že se nedopustil přestupku,
za který se ukládají body. Jeho podpis na pokutovém bloku je jen souhlasem s přestupkem
nepoužití bezpečnostních pásů za situace, kdy u sebe neměl lékařské potvrzení. Správní orgán
I. stupně žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci blokové pokuty podle ust. §100 odst. 6
správního řádu zamítl, neboť nebyly splněny podmínky obnovy řízení taxativně stanovené
v odst. 1 citovaného ustanovení. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně bylo potvrzeno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal také nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto stížním důvodem.
Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by napadený rozsudek
byl nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze d ne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura, např. nález ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové r ozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“ . Nejvyšší správní soud také judikoval
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zás ady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou p rávní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnos t ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro n edostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. “
Z toho, že krajský soud neakceptoval argumentaci stěžovatele a dospěl k odlišným
závěrům, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku. Z jeho odůvodnění zřejmé, z jakého
skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro vě c rozhodné skutkové okolnosti
a jak je následně právně posoudil. Při svých úvahách vycházel z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 - 65, a vzhledem k tomu,
že neshledal důvody popsané v citovaném usnesení, nebylo nutné vypořádávat se výslovně
s každou žalobní námitkou, když obnovu řízení nebylo možné povolit. Nejvyšší správní soud
neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný ani z důvodu nesrozumitelnosti, kterou
stěžovatel rovněž namítal. Napadený rozsudek neobsahuje vnitřně rozporný výrok, je rozlišen
výrok a odůvodnění a obsahuje všechny stanovené náležitosti. Ostatně stěžovatel jeho obsahu
porozuměl, když proti němu podal kasační stížnost obsahující obsáhlou argumentaci.
Nesrozumitelný není rozsudek ani v důsledku argumentace krajského soudu k nepřiléhavě
uvedenému ust. §100 odst. 6 správního řádu ve výrocích rozhodnutí správních orgánů,
který srozumitelně objasnil, proč nepovažuje tyto výroky za vnitřně rozporné. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další vady rozsudku krajského soudu, pro které by byl napadený
rozsudek nepřezkoumatelný.
Podle ust. §100 odst. 1 správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy
ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem
rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy
nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že v řízení o obnově
řízení lze pouze zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky podle ust. §100 odst. 1 až 3
správního řádu. Otázkou, zda byl v původním řízení zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, by se správní orgány, a následně soudy, mohly zabývat až v novém řízení.
Správním orgánům a krajskému soudu tak nelze vytýkat, že v dané věci odmítly důkazní návrhy
stěžovatele. V této souvislosti lze odkázat na závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 - 65: „Provádění dokazování
za účelem zjišťování skutkového stavu věci až v rámci obnovy blokového řízení by bylo i ve zjevném rozporu
se smyslem blokového řízení jako neformálního typu řízen í o přestupku, v němž se zachycují skutkové otázky
zjednodušeným způsobem. Navíc dokazování vedené až v rámci řízení o obnově podle §100 odst. 1 písm. a)
správního řádu by fakticky suplovalo běžné správní řízení o přestupku, v němž by s ohledem na značný časový
odstup od spáchání skutku častokrát nastával stav důkazní nouze, který by bezdůvodně svědčil žadatelům
o obnovu.“
Stěžovatel dále uváděl, že svým podpisem na pokutovém bloku vyjádřil souhlas pouze
s tím, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, a nikoliv s tím, že by se dopustil
přestupku, jelikož v té disponoval lékařským potvrzením prokazujícím, že nemůže ze zdravotních
důvodů používat bezpečnostní pás. Za dané procesní situace, kdy je předmětem přezkumu
rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení, se Nejvyšší správní soud nemůže vyjadřovat
k tomu, zda se stěžovatel dne 29. 1. 2014 dopustil jednání majíc ího znaky přestupku, protože
by tím fakticky přezkoumával pravomocné rozhodnutí vydané v blokovém řízení. Touto otázkou
se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již rovněž zabýval v citovaném usnesení, v němž
vyslovil, že „povaha blokového řízení tedy vylučuje, aby osoba, která udělila souhlas s projednáním přestupku
v blokovém řízení, následně v žádosti o obnovu řízení podané podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu
zpochybňovala závěry učiněné v tomto řízení a namítala, že přestupek nebyl spolehlivě zjištěn či že jej bylo možné
vyřídit pouhou domluvou. Naopak s ohledem na zásadu vigilantibus iura (nechť si každý střeží svá práva )
je nutné vycházet z toho, že obviněný z přestupku se souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení dobrovolně
vzdal důkladnějšího zjišťování skutkového stavu věci v rámci běžného řízení o přestupku, a proto se této možnosti
nemůže dovolávat v řízení o ob nově.“ Obnova řízení tedy v případě přestupku, který byl řešen
v blokovém řízení, zásadně nepřichází v úvahu. Připuštěna je v souladu se závěry vyjádřenými
v citovaném usnesení rozšířeného senátu pouze v případech, kdy žadatel o obnovu řízení neudělil
souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, neboť souhlas ve skutečnosti učinila jiná osoba.
Příkladně by se tak mohlo stát v situaci, kdy by byl podpis na pokutovém bloku zfalšován.
O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť je i s ohledem na stěžovatelovu
argumentaci nesporné, že souhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení a svůj souhlas
potvrdil podpisem na pokutovém bloku, v němž bylo v souladu se zákonem popsáno jednání
i právní kvalifikace předmětného přestupku. V takovém případě přestupce nemůže zpochybňovat
závěry učiněné v blokovém řízení a namítat, že přestupek nebyl spolehlivě zjištěn. Je jeho osobní
odpovědností, zda se při podpisu pokutového bloku dostatečně pozorně seznámil s jeho
obsahem. Pokud následně zjistil, že tak neučinil, není to důvod pro obnovu blokového řízení
podle ust. §100 správního řádu (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014,
č. j. 9 As 45/2013 - 40). Pokud tedy stěžovatel namítal, že skutkové okolnosti případu byly jiné,
případně že se zmýlil v následcích, které pro něho bude mít souhlas s jednáním popsaným
v pokutovém bloku, nemůže to být důvodem pro obnovu řízení (srv. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 4 As 93/2014 - 40).
Poukázal-li stěžovatel na závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55, a z něho vyplývající zásady (zákaz
dvojího trestání, princip zahlazení trestu, retroaktivita ve prospěch), Nejvyšší správní soud v této
souvislosti připomíná, že klíčovou otázkou v dané věci je, zda byly splněny podmínky pro
obnovu řízení ve smyslu ust. §100 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
spatřuje důvod obnovy řízení ve změně judikatury , lze pouze zkoumat, zda tento důvod
koresponduje s důvodem uvedeným v ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Otázkou
obnovy řízení v souvislosti se změnou judikatury se Nejvyšší správní soud již několikrát e zabýval.
Např. v rozsudku ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 - 74, uvedl, že o bnova řízení podle
citovaného ustanovení je určena k nápravě skutkových nesprávností. Případná změna či ustálení
judikatury spadá do oblasti právního posouzení věci a není skutečností či důkazem, z něhož
by bylo možné dovodit konkrétní skutková zjištění podstatná pro objasnění skutkové stránky
případu. Na tyto závěry poté Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 3 As 38/2012 - 27, v němž uvedl: „Vzhledem k principu ochrany právní jistoty účastníků řízení však
není možné dovozovat podmínky pro obnovu řízení dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu pouze na základě
vývoje právního posuzování určité problematiky, nebo vyslovením právního názoru zcela nového. Jiný výkla d
zmíněného ustanovení by vedl k takovému zásahu do právní jistoty účastníků, že b y popíral základní principy,
na kterých je vystavěn právní stát. Jakákoli změna právního názoru by totiž otvírala možnost domáhat
se obnovou řízení revize pravomocných rozhodnutí a princip právní jistoty by se stal pouhou iluzí nahrazenou
nekončícím cyklem revizí soudních rozhodnutí. Takovým postupem by bylo porušeno základní prá vo zakotvené
v čl. 1 Ústavy ČR, který v rámci definice právního státu obsahuje i princip právní jistoty a ochrany na bytých
práv.“ Závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55, na které poukázal stěžovatel, nejsou novou skutkovou
okolností, ale týkají se pouze posouzení okolností právních. V takovém případě je však obnova
řízení podle ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu vyloučena. Navíc citované usnesení
rozšířeného senátu neřeší identickou věc. Rozšířený senát se v něm zabýval otázkou, zda
je či není záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle ust. §123b odst. 1 zákona
o silničním provozu trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základn ích práv a svobod a čl. 7
odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nevyslovil,
že by se v něm uvedené závěry či zásady měly aplikovat i na řízení o obnově řízení. Stěžovatelem
vyjádřené úvahy de lege ferenda a námitky týkající se udržitelnosti bodového hodnocení jsou
pro posouzení dané konkrétní věci irelevantní.
Pokud dále stěžovatel poukazoval na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2013, č. j. 4 As 102/2013 - 38, a ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011 - 103, nebyla
v nich řešena identická právní a skutkovou situace, jaká je v dané věci, protože v nich byly
posuzovány námitky proti záznamu bodů v evidenční kartě řidiče a nikoliv splnění podmínek
pro obnovu řízení.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že správní orgány
a krajský soud vycházely z nesprávné judikatury. Jejich argumentace vychází ze závěrů
vyslovených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 1 As 21/2010 - 65, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014,
č. j. 4 As 93/2014 - 40, které jsou aplikovatelné i v této věci.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Policii ČR žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Výrok o vrácení soudního poplatku vychází z toho, že stěžovatel v řízení o kasační
stížnosti splnil svou poplatkovou povinnost, když uhradil soudní poplatek za podání kasa ční
stížnosti ve výši 5.000 Kč. Dne 24. 11. 2015 však stěžovatel uhradil na účet Nejvyššího správního
soudu další soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Podle ust. §10 odst. 1 věty druhé zákona
o soudních poplatcích, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí
soud přeplatek. Jelikož stěžovatel zaplatil na soudním poplatku o 3.000 Kč více, než činila
poplatková povinnost, rozhodl Nejvyšší správní soud o vrácení tohoto přeplatku. Pokud bylo
úmyslem stěžovatele uhradit soudní poplatek za žalobu, je třeba, aby jej zaplatil příslušnému
krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu