ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.33.2012:87
sp. zn. 7 As 33/2012 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: C. J. G. S.,
zastoupený JUDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 8 Ca 123/2008 - 36 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 8 Ca 123/2008 – 36 - 39,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního
města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 10. 1. 2008, č. j. S-MHMP172236/2007, kterým bylo
zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007,
č. j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o vydání osvědčení o státním občanství
České republiky podle ust. §20 a §24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“).
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ust. §2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákona
č. 124/1969 Sb. (dále jen „zákon č. 39/1969 Sb.“), nelze interpretovat tak, že by pro nabytí
občanství jedné z republik postačovalo, aby na území této republiky měl poslední trvalý pobyt
pouze jeden z rodičů matky stěžovatele.
Kasační stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud
zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 As 33/2012 - 36. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím,
že za komunistického režimu nic na úrovni ústavního práva nebránilo zákonodárci proti vůli
jednotlivce jeho státoobčanský status modifikovat. Příslušná právní úprava poskytovala
československému státnímu občanovi, který nenabyl občanství žádné z republik, velmi komfortní
a časově neomezenou možnost vyhnout se vyloučení ze svazku s Československou socialistickou
republikou prohlášením. Navíc se nejednalo o zbavení československého státního občanství
v pravém slova smyslu. Československý státní občan, který nenabyl občanství žádné
z federativních republik, totiž nemohl své československé státní občanství svému potomku
„předat“ jeho narozením, jelikož nebyl schopen mu „předat“ občanství žádné z republik. Jako
nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud také námitku rozporu federálního a republikových
zákonů o státním občanství s tehdejší ústavní úpravou i s hodnotami, na nichž je založena ústavní
úprava státního občanství od roku 1991, resp. 1993. Stížní důvod týkající se domovského práva,
který nebyl uplatněn v žalobě, vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustný
podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Ústavní soud nálezem ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, uvedený rozsudek
Nejvyššího správního soudu zrušil, protože podle jeho názoru bylo porušeno základní právo
stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se Nejvyšší správní
soud nezabýval námitkou týkající se domovského práva. Státoobčanský svazek je totiž tím
nejzákladnějším právním vztahem, na základě něhož je teprve možno posuzovat, podle kterého
právního řádu budou další právní vztahy, do nichž daná osoba vstoupí, posuzovány. Právě
výjimečná povaha státního občanství společně s dalekosáhlými důsledky zbavení státního
občanství, s historickou zkušeností České republiky a se specifiky řízení ve věcech státního
občanství vyžaduje v případě možného zásahu do čl. 12 odst. 2 Ústavy přezkum námitek, které
mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před městským soudem, vznesených
stěžovatelem až před Nejvyšším správním soudem, a to bez ohledu na znění ust. §104 odst.
4 s. ř. s. Ústavní soud však neshledal důvodné stěžovatelovy námitky, že správní orgány i soudy
interpretovaly ust. §2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. příliš restriktivním a formalistickým
způsobem. Jazykový, logický, systematický i teleologický výklad tohoto ustanovení svědčí ústavní
stížností napadeným závěrům. Za situace, kdy zákon č. 39/1969 Sb. v ust. §3 zmírňuje dopady
ust. §2 odst. 2 tím, že umožňuje zvolit si české republikové občanství prohlášením, nelze
ust. §2 odst. 2 vykládat jinak než restriktivně. Navíc stěžovatelova matka nebyla zbavena
československého státního občanství, nýbrž jí pouze nebylo přiznáno občanství republikové,
které však mohla kdykoliv až do konce účinnosti zákona č. 39/1969 Sb. nabýt prohlášením podle
ust. §3 tohoto zákona. Zásada ius sanguinis nefunguje vždy bezvýhradně ani v řadě současných
ústavních demokracií a prolomení bezvýhradnosti zásady ius sanguinis tak nelze považovat a priori
za protiústavní ani prizmatem současného ústavního pořádku České republiky. Posuzovanou
úpravu tak nelze považovat za zjevnou nespravedlnost minulého režimu. Ústavní soud také
zdůraznil, že stěžovatel je občanem Chile, nikdy nebyl apatridou a v důsledku rozhodnutí českých
správních orgánů a soudů se ani apatridou nestal. Dokonce mohl kdykoliv získat státní občanství
České republiky prohlášením (srov. §6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb.). Není tedy pravdou, jak
tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu české státní orgány znemožnily žít v České republice
jako její občan. Požadavek zřeknutí se jiného státního občanství sám o sobě však Ústavní soud
neposoudil jako extrémně rozporný s principy spravedlnosti, ačkoliv tento požadavek není zcela
v souladu s trendem v členských zemích Evropské unie. Podle Ústavního osudu nemá stěžovatel
ani funkcionální státní občanství ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy.
Po vydání nálezu Ústavního soudu doplnil stěžovatel svou kasační stížnost. V tomto
doplnění pouze rozvedl svá předchozí tvrzení a upozornil na několik pochybení, kterých se podle
jeho názoru dopustil Ústavní soud. Ohledně otázky ochrany materiálního a funkcionálního
občanství vycházel Ústavní soud ze skutkového stavu, který nebyl pro účely této otázky
dostatečně zjištěn. Tato právní otázka přitom nebyla předmětem procesního diskursu a v řízení
se objevila až na samém konci a stěžovatel na ni nemohl skutkově a ani právně reagovat.
Stěžovatel namítal, že jeho matce české státní orgány osvědčení o státním občanství České
republiky nikdy nerevokovaly. Považují ji za českou občanku, aniž by provedla volbu českého
občanství, minimálně od roku 2000. Má dokonce český cestovní pas, který užívá. Ve stejném
právním postavení jako stěžovatelova matka je i jeho sestřenice. Dále stěžovatel poukázal na to,
že na jeho případ se právní možnost volby nevztahovala. Podle čl. 11 chilské ústavy je totiž
možné se zříci chilského občanství pouze tehdy, má-li už zříkající se osoba jiné občanství a tuto
skutečnost doloží. Stěžovatel má za to, že je zde prostor, aby soud v následném řízení, kdy
je tento omyl odstraněn, aplikoval úvahu o nezbytné spravedlnosti výsledku na takto doobjasněný
skutkový stav. Skutečnost, že babička stěžovatele byla československou státní občankou, vyvolává
paradoxně jeho horší státoobčanské postavení, než kdyby byla cizinkou. K posuzované situaci
by nikdy nedošlo, pokud by stěžovatelovi prarodiče nebyli sezdáni. Pokud stát nemá právo
někoho, koho považoval po nějakou dobu za občana, znenadání považovat za cizince, stejně tak
nemá právo ztížit něčí postavení pouze z toho důvodu, že jeho babičku, kterou považoval po celý
její život za cizinku, začne více než dvacet let po její smrti považovat za občanku a popře tak její
materiální status cizince. Podle stěžovatele je třeba na právo nahlížet konsistentně. Buď k němu
přistupujeme konzervativně a přiznáme absurdně občanství a přiznáme současně i ochranné
prvky s ním související a statuty na ně navazující, nebo k němu přistupujeme moderně a dojdeme
k závěru, že státní občanství, které bylo zcela nenaplněné a nikdy neevidované a neznámé,
nemůže zhoršit právní situaci potomstva, z čehož pak plyne, že toto potomstvo má materiální
právo na aplikaci ust. §17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. V obou případech je výsledkem
konstatování existence českého státního občanství stěžovatele, kdežto nepřípustnou kombinaci
nesourodých postupů aplikovat nelze. Stěžovatel se pokoušel v soudním řízení argumentovat
principem in dubio pro mitius, kdežto v řízení před Ústavním soudem argumentoval obecnou
spravedlností. V tomto směru je argumentačně vyčerpán a již nic nového vymyslet nedokáže.
Pouze tedy prosí Nejvyšší správní soud, aby na věc nahlížel z odstupu a prizmatem obou
posledně zmíněných principů.
Nejvyšší správní soud je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat zřetelně
argumentačně vyjádřený právní názor Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 Afs 115/2008 - 80, a ze dne 12. 6. 2009,
č. j. 7 Afs 114/2008 – 92). Nejvyšší správní soud proto, vázán právním názorem Ústavního
soudu vysloveným ve zrušujícím nálezu, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Svůj nárok na české státní občanství dovozuje stěžovatel od své matky, která podle jeho
názoru získala státní občanství narozením, a to buď na základě ust. §2 odst. 2 ve spojení
s §17 odst. 2 zákona o č. 39/1969 Sb., anebo, alternativně, na základě domovského práva její
matky, tj. stěžovatelovy babičky.
Podle obsahu správního spisu se stěžovatel narodil dne… v Argentině. Jeho otec C. F. G.
R. byl v té době státním občanem Chile. Stěžovatelova matka I. E. S. se narodila v roce… v
Chile, měla československé státní občanství, které nabyla narozením po svém otci O. S. a nikdy
neměla trvalý pobyt na území České republiky. Její otec O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935
a byl sčítán v obci K., okres P. Její matka T. S., roz. S. R. T., na území České republiky nikdy
nepobývala.
Podle ust. §2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. československý státní občan, který se narodil
v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím
území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na území Slovenské
socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče,
před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.
K námitkám, ve kterých stěžovatel vytýká Ústavnímu soudu nedostatečné nebo chybné
posouzení některých skutkových otázek, uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Skutečnost, že osvědčení o státním občanství České republiky vydané matce stěžovatele
bylo později českými státními orgány revokováno, zmínil Ústavní soud v kontextu rozsáhlejší
argumentace, jejímž nosným bodem není revokace osvědčení, nýbrž nedostatek osobního vztahu
stěžovatele k jednání českých státních orgánů, tedy že stěžovatel nikdy nebyl beneficiářem
funkcionálního občanství. Podle Ústavního soudu stěžovatel nemůže dovozovat žádná práva
ani legitimní očekávání na vydání osvědčení o státním občanství České republiky z toho, že bylo
takové osvědčení vydáno jeho matce. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelem Česká republika
nikdy nenakládala jako se svým občanem, není ani nutné zabývat se dobou faktického nakládání,
která je nezbytnou podmínkou poskytnutí ochrany podle čl. 12 odst. 2 Ústavy. Zda bylo
osvědčení vydané stěžovatelově matce následně revokováno či nikoliv, není ve výše uvedeném
směru rozhodné. Případné pochybení Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal, tak nemůže
mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovateli lze jednoznačně souhlasit, že n ekonsistentní rozhodování státní správy není
nijak žádoucí. Ovšem jak vyplývá ze spisu i z tvrzení stěžovatele, správní orgány vydaly v roce
2000 osvědčení o státním občanství jeho matce a sestřenici a následně ve věci stěžovatele dospěly
k odlišnému právnímu hodnocení rozhodujících skutkových okolností. Spíše než
o nekonsistentní rozhodovací praxi se jedná o posun v rozhodování, kterému nelze bránit, je-li
podložen zásadními důvody. Jiná situace by nastala, pokud by správní orgány rozhodovaly podle
své libovůle, bez řádného vymezení důvodů rozhodnutí nebo na základě argumentů, které lze
objektivně považovat za naprosto nedostatečné nebo celkem nepochopitelné. Nejvyššímu
správnímu soudu nepřísluší spekulovat o důvodech, proč nedošlo k revokaci osvědčení vydaného
stěžovatelově matce, ovšem v jejím případě, stejně jako v případě stěžovatelovy sestřenice, lze
přinejmenším uvažovat o faktickém nakládání jako s občanem a vzniku důvodů ochrany
funkcionálního občanství z důvodu dlouhodobosti tohoto nakládání. V odlišném zacházení
se stěžovatelem a jeho příbuznými v rovině státoobčanské, k němuž v současnosti podle
stěžovatelova tvrzení dochází, nelze bez dalšího spatřovat znaky nezákonnosti či protiústavnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal ani důvodu, aby se odchýlil od závěru Ústavního soudu,
že stěžovatel a jeho matka mohli nabýt státní občanství prohlášením podle ust. §6 odst. 6 zákona
č. 40/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení si mohou potomci fyzické osoby, která byla
k 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní
občanství České republiky, ani státní občanství Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli
zletilosti, zvolit státní občanství České republiky prohlášením pouze za předpokladu, že nemají
jiné státní občanství.
Požadavek zachování jediného občanství lze považovat za tradiční, byť se od něj
současná úprava státního občanství v moderních státech odklání. Vzestupná tendence uznávání
dvojího občanství je však jevem teprve posledních dvou desetiletí. Právní úprava v souvislosti
s pozbýváním státního občanství České republiky prohlášením neumožňovala pozbytí státního
občanství České republiky těm státním občanům České republiky, kteří žádali o udělení cizího
státního občanství, a právní řád cizího státu zpravidla vyžadoval prokázání pozbytí dosavadního
státního občanství, neboť zákon č. 40/1993 Sb. umožňoval platně se vzdát prohlášením státního
občanství České republiky až poté, kdy státní občan České republiky toto cizí státní občanství
nabude, a nemůže tak učinit před jeho nabytím. Tento problém, který zmiňuje i důvodová zpráva
k zákonu č. 183/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, jenž
od koncepce jednotného občanství ustupuje, je také důvodem, proč se mezi státy rozvinula
dlouhodobá praxe, kterou lze považovat za obecně známou. Ta spočívá v tom, že doklad
o pozbytí občanství nepředkládá cizinec při podání žádosti, neboť získat takový doklad by
s ohledem na Úmluvu o omezení případu bezdomovectví zpravidla ani nebylo možné, protože
stát jej nevydá, dokud nebude mít jistotu, že jeho občan získá občanství jiného státu. Teprve
v případě, že se správní orgán rozhodne státní občanství udělit, usnesením řízení o žádosti přeruší
a vyzve žadatele k předložení dokladu o pozbytí původního občanství. V usnesení o přerušení
zároveň vyjádří tzv. příslib udělení státního občanství. S tímto dokladem se cizinec obrací na stát,
jehož je státním občanem, se žádostí o pozbytí tohoto občanství. Po získání dokladu o pozbytí
a jeho předložení je občanství cizinci uděleno. Z existence této obecné praxe nepovažuje Nejvyšší
správní soud za prokázané, že ji ve stejné či podobné podobě zavedlo také Chile. Odkaz na znění
části chilské ústavy nepovažuje Nejvyšší správní soud za dostatečný k vyvrácení této domněnky.
Stěžovatel ani nikdy nenamítal, že by byl v postupu podle ust. §6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb.
neúspěšný z důvodu obstrukcí na straně chilských správních orgánů.
Pro posouzení dané věci je nicméně podstatné, že Ústavní soud ve svém nálezu uvedl,
že požadavek zřeknutí se jiného státního občanství sám o sobě v současnosti nepovažuje
za extrémně rozporný s principy spravedlnosti. Svůj závěr o správnosti interpretace ust. §2 odst.
2 zákona č. 40/1993 Sb. opřel zejména o tři dílčí závěry, které obstojí i bez ohledu na průběh
řízení o zbavení občanství v Chile v návaznosti na českou úpravu nabývání občanství
prohlášením podle ust. §6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., která reflektuje rozpad federace
a nad rámec dalších způsobů nabývání občanství přiznává možnost nabytí občanství i potomkům
státních občanů České a Slovenské Federativní Republiky, kteří neměli občanství České republiky
ani státní občanství Slovenské republiky. Je tomu tak z důvodu, že tito státní občané
se v důsledku politického rozhodnutí ocitli na cizím státním území, resp. stali se cizinci v místě
svého trvalého pobytu. Citovaná úprava je tak úpravou v určitém směru doplňkovou, zavedenou
teprve zákonem č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb. Argumentace Ústavního
soudu v bodě 51 jeho nálezu má proto podobně doplňkovou pozici k argumentaci předchozí.
Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodné stěžovatelovo tvrzení, že skutkový stav, který
Ústavní soud vedl k závěru, že výsledek řízení ve věci stěžovatele nebyl obecně nespravedlivý,
je ve skutečnosti zcela jiný.
Co se týče námitky domovského práva, stěžovatel poukazoval na to, že současně
s občanstvím nabyla jeho babička v roce 1943 rovněž domovské právo v obci K., politický okres
P. Má-li správní orgán za to, že oba rodiče stěžovatelovy matky byli od svého sňatku
československými občany, tak platí, že měli i domovské právo na území dnešní České republiky.
V takovém případě pak stěžovatelova jeho matka nepochybně spadá pod definici ust. 2 odst. 2
zákona č. 39/1969 Sb., a to zejména za situace, kdy právo v době, kdy stěžovatelův dědeček
opustil Československo nebo kdy se oženil, neznalo pojem trvalý pobyt.
V době, kdy se tak stalo, neexistoval právní institut trvalého pobytu, ale pouze právní
institut domovského práva, který historicky trvalému pobytu předcházel. Lze dovodit,
že stěžovatelova babička nabyla sňatkem domovské právo na území dnešní České republiky.
Domovské právo bylo podle zákona č. 105/1863 ř. z., o domovském právu, který byl účinný
do roku 1949, institutem příslušnosti k obci, tj. právem zdržovat se ve své domovské obci.
Tomuto právu odpovídaly i některé povinnosti obce, především v rovině chudinského zaopatření
a zaopatření ve stáří. Zákonem č. 174/1948 Sb., o zrušení domovského práva, bylo domovské
právo zrušeno a podle ust. §2 odst. 4 tohoto zákona byla podmínka domovského práva,
na kterou bylo podle některého předpisu vázáno určité oprávnění, až na přechodné výjimky,
nahrazena podmínkou československého státního občanství. Tím došlo k přesunu primárního
vztahu jednotlivce ze vztahu vůči obci ke vztahu vůči státu. Je tedy patrná souvislost mezi
domovským právem a československým státním občanstvím.
Evidence obyvatel v dnešním pojetí souvisela na počátku 20. století spíše se sčítáním lidu
a soupisem majetku, od kterého se pak odvozovala případná práva či povinnosti. Vycházela
z nařízení ze dne 15. 2. 1857, č. 33 ř. z., o hlášení, ve znění nařízení ze dne 15. 1. 1860, č. 20 ř. z.,
a předpisů podle něho vydaných. Komplexní úprava v podobě zákona č. 51/1935 Sb., o hlášení
pobytu, nenabyla účinnosti, neboť nebylo nikdy vydáno prováděcí vládní nařízení. Teprve zákon
č. 52/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům, přinesl výraznější změnu.
Prováděcí vyhláška č. 448/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva, pak stanovila jak pobyt trvalý,
tak i přechodný. Institut domovského práva tak v posuzovaném období s institutem trvalého
pobytu blízce souvisel, neboť umožňoval, zejména na úrovni obcí, sledovat počet obyvatelstva,
jeho pohyb a příslušnost k jednotlivým obcím. Dále je patrné, že ust. §2 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb. konstruuje vazbu trvalého pobytu na občanství republiky, tedy identifikuje vztah
ke státu i v evidenci obyvatele. Tím je dána další podobnost s domovským právem.
Nicméně i pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že lze zaměnit
podmínku trvalého pobytu za podmínku domovského práva, neznamenalo by to,
že stěžovatelova matka na základě ust. §2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. nabyla občanství České
socialistické republiky. Co se týče případu upraveného ve větě první citovaného ustanovení,
je podmínkou nabytí občanství republiky přihlášení k trvalému pobytu na území republiky
k 1. 1. 1969. Je zřejmé, že tento případ směřuje nikoliv na osoby, kterým někdy v minulosti
svědčil trvalý pobyt na území republiky, ale na osoby, které tohoto institutu ke dni 1. 1. 1969
aktivně využívaly. Tuto podmínku nesplňovali ani prarodiče, ani matka stěžovatele. Stěžovatelova
matka tak nemohla nabýt občanství podle ust. §2 odst. 2 věta prvá zákona č. 39/1969 Sb.
Ust. §2 odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb. pak spojuje nabytí občanství s podmínkou,
že československý státní občan, popřípadě jeho rodiče, měl na území republiky poslední trvalý
pobyt před odchodem do ciziny. Babička stěžovatele nikdy do ciziny neodešla, protože pobývala
výhradně v cizině. Nemohla tudíž stanovenou podmínku splnit, a to ani ve vztahu
k domovskému právu. Proto ani stěžovatelova matka nemohla nabýt občanství
podle ust. §2 odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb.
Nejvyšší správní soud tedy ohledně interpretace pojmu rodiče v ust. §2 odst. 2 zákona
č. 39/1969 Sb. setrval na závěrech, ke kterým dospěl již v rozsudku ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 7 As 33/2012 - 36, a které potvrdil v nálezu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13
i Ústavní soud. Stěžovatel nemůže dovozovat své státní občanství od své matky, která toto státní
občanství narozením podle ust. §2 odst. 2 ve spojení s §17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.
nenabyla. Aby osoba nabyla občanství České socialistické republiky, museli mít oba rodiče
československého státního občana před odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý
pobyt. To znamená, že každý z jeho rodičů musel mít na území České socialistické republiky
aspoň po určitou dobu trvalý pobyt, přičemž u obou musela být splněna podmínka, že jde
o poslední trvalý pobyt rodiče na území Československé socialistické republiky. Na tomto závěru
nic nemění ani existence domovského práva prarodičů stěžovatele, neboť nejsou splněny další
podmínky pro nabytí státního občanství stanovené v ust. §2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.
Apel stěžovatele na to, aby se Nejvyšší správní soud přiklonil k těm výkladovým
variantám, které svědčí ve prospěch závěru, že je státním občanem českého státu, předpokládá,
že existuje možnost dvojího výkladu zákonných podmínek nabývání občanství. Tak tomu ovšem
v dané věci není a Nejvyšší správní soud proto neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio
pro mitius nebo principu obecné spravedlnosti. Při posuzování, zda fyzická osoba je či byla
českým, resp. československým, státním občanem, bude vždy postupováno podle právních
předpisů účinných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí českého,
resp. československého, státního občanství. Očekávání stěžovatele nebylo, a ani být nemohlo,
takové povahy, aby nepřiznání státního občanství, respektive nevydání osvědčení o státním
občanství, bylo v rozporu s principem obecné spravedlnosti. Jak uvedl Ústavní soud, podobnou
úpravu občanství nelze mít za zjevnou nespravedlnost minulého režimu, která by dnes
nepochybně v testu ústavnosti neobstála. Výsledek aplikace státoobčanských norem, které
reflektují historický vývoj, nepovažuje Nejvyšší správní soud za perzekuční ve vztahu
ke stěžovateli, který nespadá do žádné z kategorií potomků československých emigrantů, jimž by
zákonodárce přiznával výhodnější postavení a nárok na české občanství.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání v souladu s ust. 109 odst. 2 s. ř. s., neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu