ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.255.2015:25
sp. zn. 7 Azs 255/2015 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. K.,
zastoupený JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1 ,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2015,
č. j. 2 Az 32/2014 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Anny Doležalové, MBA, se u r č u je částkou 3.400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 Az 32/2014 - 71, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 20. 8. 2014, č. j. OAM-28/LE-BE02-K07-2014, jímž mu nebyla
udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.
O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního
soudu nebo jsou v judikatuře řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost může nastat na úrovni krajských
soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikaturní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o n ěmž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Ostatní
pochybení proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti. K tomu srv. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013, č . j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, ze 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 2, všechny přístupné
na www.nssoud.cz.
Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Je přitom
v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje,
v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci nebylo třeba řešit žádnou právní otázku, která by doposud nebyla
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak není
podle názoru Nejvyššího správního soudu důvod pro to, aby bylo nutno učinit judikaturní
odklon, ani že by se městský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Poukazoval-li stěžovatel na nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, důvodnost této námitky by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační
stížnosti a postačovala by k jeho zrušení. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své stávající
judikatuře konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký
skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci těchto požadavků Nejvyšší
správní soud v napadeném rozsudku městského soudu neshledal.
Stěžovatel v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v zemi původu měl
od roku 2005 potíže se soukromými osobami, bylo mu vyhrožováno a byl asi třikrát fyzicky
napaden neznámými muži. Se žádostí o pomoc se na státní orgány neobrátil, neboť by to podle
jeho názoru nemělo smysl. V dubnu nebo květnu roku 2007 proto Ukrajinu opustil a přijel
do České republiky. Zde pobýval nelegálně a živil se různými brigádami na stavbách. O udělení
mezinárodní ochrany požádal až v roce 2014 poté, co by zadržen příslušníky Policie České
republiky a byl o této možnosti informován. Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany
uvedl legalizaci pobytu na území České republiky, obavu z jednání mafiánů a ze současné
bezpečnostní situace na území Ukrajiny.
Nejvyšší správní soud se otázkou pronásledování soukromými osobami zabýval již v řadě
svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48,
v němž dospěl k závěru, který formuloval v právní větě: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/200 2 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V právní větě k rozsudku ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54 je uvedeno, že „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách
z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání e xistence takového nebezpečí,
za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit
pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území
České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti p rodloužen pobyt, na území
České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ Dále v právní
větě k rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, je uvedeno, že Pouhá nedůvěra občana
ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze
podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“ V této souvislosti lze poukázat i na rozsudek ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, v jehož právní větě je uvedeno, že „I. Ustanovení §2 odst. 7 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (ve znění účinném do 20. 12. 2007), je nutno vykládat v souladu s čl. 6 směrnice
Rady 2004/83/ES (tzv. kvalifikační směrnice), a to tak, že pokud jde o povahu původců pronásledování,
potažmo vážné újmy, uplatní se definice u vedená v tomto ustanovení také na osoby s nárokem na doplňkovou
ochranu. Jinak řečeno nestátní subjekty (soukromé osoby) mohou být původci jak pronásledování ve vztahu
k osobám majícím nárok na udělení azylu, tak vážné újmy ve vztahu k osobám s nárokem na doplňkovou
ochranu. II. Pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen,
dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla
za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát, či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kr oky
k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému
pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způ sobení vážné újmy, a žadatel
má k této ochraně přístup.“
Pokud jde o bezpečnostní situaci na Ukrajině lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, v němž byl vysloven závěr,
že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém
skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory
(ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bu de právě on.“
Ani dříve, ani v současné době nelze situaci na Ukrajině klasifikovat jako „totální konflikt“,
neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná
se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených
oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu
stěžovatele na území Ukrajiny bylo město Žuravno ve Lvovské oblasti v západní části země,
která není ozbrojeným konfliktem dotčena. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje poukaz
stěžovatele na vnitřní nepokoje na východní Ukrajině za přiléhavý, neboť západní část Ukrajiny
nebyla vojenskými událostmi nijak zasažena, a nelze tudíž dovo zovat, že by zde stěžovateli
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a odst. 1 zákona o azylu. Odhlédnout
nelze ani od možnosti podat opakovanou žádost o udělení azylu. K tomu srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96,
publikovaný pod č. 2642/2012 Sb. NSS, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 4. 2012, č. j. 4 Azs 4/2012 – 19, a ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65.
V případě stěžovatele je nutno přihlédnout i k tomu, že o udělení mezinárodní ochrany
požádal dne 13. 2. 2014 poté, kdy byl dne 6. 2. 2014 kontrolován hlídkou Policie České republiky,
přičemž bylo zjištěno, že u sebe nemá doklad totožnosti . Následně bylo zjištěno, že nemá
povolený pobyt na území České republiky. Proto byl zajištěn a téhož dne mu bylo uloženo
správní vyhoštění. Z uvedených skutečností je tak zřejmé, že o udělení mezinárodní ochrany
požádal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat
jednoznačnou účelovost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto Nejvyšší
správní soud podle ust. §104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení ustanovena zástupkyní advokátka a podle ust. §35 odst.
8 s. ř. s. platí v takovém případě její odměnu včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání ve věci samé) v e výši
3.100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů za jeden úkon
ve výši 300 Kč. Celková částka odměny proto činí 3.4 00 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu