ECLI:CZ:NSS:2015:8.ADS.141.2015:53
sp. zn. 8 Ads 141/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 621/5,
Karviná-Fryštát, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014,
čj. MPSV-UM/5477/14/4S-MSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2015, čj. 18 Ad 39/2014 – 24,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2015, čj. 18 Ad 39/2014 – 24,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Ostravě, rozhodnutím ze dne 27. 2. 2014,
čj. 241255/14/KA, zamítl žádost žalobce o dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení
ode dne 1. 11. 2013.
2. Žalovaný zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014,
čj. MPSV-UM/5477/14/4S-MSK.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, čj. 18 Ad 39/2014 – 24, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení.
III.
4. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
5. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázky, zda je žalobce nájemcem bytu,
a zda mu tím vznikl nárok na příspěvek na bydlení, přestože neprokázal žádným právním titulem
vlastnické nebo nájemní právo k nemovitosti a jako původní vlastník předmětné nemovitosti
uzavřel s osobou blízkou (synem) darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene.
6. Názor krajského soudu, že na žalobce je třeba hledět jako na nájemce bytu ve smyslu
§24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů,
nemá oporu v platné právní úpravě. V čl. VI darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného
břemene je uvedeno, že obdarovaný zřizuje oprávněným věcné břemeno doživotního bydlení
bez jakéhokoliv omezení. Žalobci a jeho manželce tedy vzniklo právo doživotního bydlení
na základě věcného břemene, nevznikl jim tím nájemní vztah, ani povinnost hradit
obdarovanému nájemné. Obdarovaný sice mohl sjednat s rodiči nájemní smlouvu o užívání bytu,
ale přednost před takovou smlouvou má věcné břemeno. Na žalobce nelze nahlížet jako
na nájemce bytu ani z pohledu občanského práva (srov. §685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, a §2235 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Krajský soud nebyl
oprávněn za pomoci rozšiřujícího výkladu uzavřít, že žalobce je nájemcem, přestože postrádá
příslušný právní titul.
IV.
7. Podle vyjádření žalobce ke kasační stížnosti stěžovatel smísil dva právní instituty – nájem
(relativní majetkové právo) a věcné břemeno, resp. služebnost (absolutní majetkové právo).
Byť Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, že kolize
nájmu a věcného břemene nemůže obstát, tento závěr neopravňuje stěžovatele vyložit §24
odst. 1 zákona o státní sociální podpoře rozšiřujícím výkladem v neprospěch subjektu, k jehož
ochraně příslušná právní norma vznikla. Z pohledu předmětného ustanovení je lhostejné,
zda ke stejné věci existuje zároveň právo služebnosti i nájemní právo.
8. Žalobce oprávněně čerpal příspěvek na bydlení do doby, kdy byl vlastníkem předmětné
nemovitosti. Institut věcného břemene zvolil z důvodu větší právní jistoty, že jeho právo bydlení
nebude ohroženo jako u nájmu, který lze jednostranně vypovědět.
9. Dále žalobce zdůraznil, že správní orgány překroutily význam smluvních ustanovení,
pokud z bezúplatného zřízení věcného břemene dovodily, že je věcné břemeno bezúplatné
jednou provždy. Tak tomu být nemusí. Smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje slovní
spojení „bezúplatní doživotní užívání “. Podle žalobce není zřejmé, z čeho správní orgány dovodily
povinnost syna žalobce Z. K. poskytovat svým rodičům zdarma bydlení v předmětné
nemovitosti a hradit za ně také služby. Před změnou vlastnictví bydleli v předmětné nemovitosti
manželé K. i se svým synem. Následně došlo pouze ke změně vlastníka, nikoliv ke změně
rozsahu užívání jednotlivými osobami. Také výše příjmů všech tří osob i náklady na bydlení
zůstaly stejné.
V.
10. Stěžovatel v replice nesouhlasil s tvrzením, že se darováním předmětné nemovitosti
nezměnily okolnosti pro přiznání dávky. Byť by příjmy a výdaje zůstaly stejné, změnila se právní
situace žalobce, který pozbyl zákonem vyžadovaný titul dokládající nájemní nebo vlastnický
vztah k nemovitosti. Předmětná změna měla rovněž vliv na posouzení celkových majetkových
poměrů žalobce.
11. Krajský soud se omezil na závěr, že je absurdní, aby žalobce neměl nárok na příslušnou
sociální dávku, nepodpořil však svůj závěr žádnou právní argumentací.
VI.
12. V duplice žalobce namítl, že krajský soud postupoval v souladu s náhledem Ústavního
soudu na výklad zákona. Obecné soudy jsou povinny zohlednit věcný záměr právních předpisů,
nikoliv pouze slepě odcitovat strohé znění zákona. Podle žalobce je společensky žádoucí,
aby správní orgány uznávaly právní názory nezávislých soudů a nedržely se pouze vlastní
metodiky. Pro přiznání příspěvku na bydlení je rozhodné, že žadateli vznikají náklady na bydlení,
které jsou vyšší než zjištěné příjmy, nikoliv skutečnost, zda je titulem pro užívání nemovitosti
nájem nebo věcné břemeno.
VII.
13. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
14. Kasační stížnost je důvodná.
15. Nejvyšší správní soud se již zabýval právně a skutkově obdobnými věcmi mezi týmiž
účastníky v rozsudcích ze dne 29. 10. 2015, čj. 9 Ads 227/2015 – 41 a čj. 7 Ads 248/2015 – 35.
S ohledem totožné závěry krajského soudu i kasační námitky soud pro stručnost odkazuje
na plné odůvodnění citovaných rozsudků a na tomto místě pouze shrne rozhodné důvody
pro zrušení rozsudku krajského soudu.
16. Krajský soud se v napadeném rozsudku odklonil od znění §24 odst. 1 zákona o státní
sociální podpoře, které přiznává nárok na příspěvek na bydlení pouze vlastníkovi nebo nájemci
bytu, a dovodil nárok žalobce na předmětnou dávku ze smyslu zákona. Nejvyšší správní soud
shledal takto rozšiřující výklad nezákonným.
17. Nejvyšší správní soud i Ústavní soud již dříve opakovaně potvrdily, že rozšiřující výklad
při posuzování otázky, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro přiznání
dávky důchodového pojištění nebo státního sociálního zabezpečení, není namístě. Stanovení
rozsahu státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných
podmínek čerpat podporu státu, je především záležitostí sociální politiky státu, tedy moci
zákonodárné, nikoliv moci soudní (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2008, čj. 4 Ads 2/2007 – 72, a ze dne 27. 8. 2015, čj. 2 Ads 168/2015 – 34, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 138/01, či nález Ústavního soudu ze dne
12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000). Článek 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) zaručuje každému, kdo je v hmotné nouzi, právo na takovou pomoc,
která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Upřesnění rozsahu tohoto práva
však bylo ponecháno zákonodárci, který měl široký prostor pro stanovení druhů dávek
poskytovaných v hmotné nouzi i podmínek pro jejich přiznání.
18. Omezení okruhu příjemců příspěvku na bydlení pouze na vlastníky a nájemce
bytu Nejvyšší správní soud nepovažuje za neúměrně restriktivní podmínku, která by se příčila
základnímu právu žalobce stanovenému v čl. 30 odst. 2 Listiny. Žalobce byl spoluvlastníkem
nemovitosti, v níž bydlí, ale vlastním jednáním změnil právní stav, který byl podstatný z hlediska
§24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Žalobce se sám podílel na ne zcela přehledném
uspořádání vztahů k předmětné nemovitosti, spočívajícím v uzavření nájemní smlouvy a smlouvy
o zřízení věcného břemena. Žalobce má také možnost tyto vztahy upravit podle vlastního
uvážení.
19. Soud uzavřel, že příspěvek na bydlení nelze rozšířit na osoby, které nespadají
do jednoznačně vymezených skupin v §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře.
20. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.).
21. V dalším řízení krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud rozhodne v novém
rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. prosince 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu