ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.106.2015:33
sp. zn. 8 As 106/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: E SIDE PROPERTY
LIMITED, organizační složka v České republice, se sídlem U Slavie 1540/2a, Praha 10,
zastoupeného Mgr. Václavem Slavíčkem, advokátem se sídlem Ctiborova 3091, Kladno,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2011, čj. S-MHMP 953771/2010/OST/Pt, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015,
čj. 8 A 144/2011 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4114 Kč
k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Slavíčka, advokáta se sídlem Ctiborova 3091,
Kladno, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2010, čj. P10-081434/2010 (dále „rozhodnutí o správním
deliktu“), Úřad městské části Praha 10, odbor stavební (dále „stavební úřad“) uznal žalobce
vinným ze spáchání správního deliktu podle §180 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu ve znění do 31. 12. 2012 (dále „stavební zákon“), kterého se žalobce
jako vlastník stavby dopustil tím, že neodstranil závadu zjištěnou při kontrolní prohlídce stavby
ve lhůtě stanovené ve výzvě stavebního úřadu ze dne 19. 7. 2010, a za spáchání tohoto deliktu
uložil žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 4. 2011, čj. S-MHMP 953771/2010/OST/Pt (dále „napadené
rozhodnutí“), Magistrát hlavního města Prahy (dále „žalovaný“) zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí o správním deliktu a toto rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud zrušil napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, čj. 8 A 144/2011 – 49.
Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne
25. 3. 2015, čj. 8 As 126/2014 – 36 (všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou
dostupná na http://www.nssoud.cz). Uzavřel, že městský soud vyšel z nesprávných právních
závěrů o právním podkladu správního deliktu a jeho skutkové závěry a závěr o procesním
pochybení žalovaného byly nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.
[4] V navazujícím řízení měl městský soud podle Nejvyššího správního soudu odpovědět
zejména na otázku, zda výzva ze dne 19. 7. 2010 ke zjednání nápravy byla po obsahové stránce
dostatečně určitá tak, aby ji mohl žalobce vykonat. Dále se měl městský soud zabývat
naplněním a prokázáním vytýkaných porušení kolaudačního rozhodnutí při koncertu zpěvačky
Pink dne 20. 7. 2010 a zhodnotit, zda procesní pochybení stavebního úřadu, který žalobci
neumožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu, mělo vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, zejména pak měl zhodnotit, zda správní orgán vyšel
z důkazů, se kterými se žalobce mohl seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
[5] Městský soud následně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, čj. 8 A 144/2011 – 94,
kterým opětovně zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uzavřel,
že žalovaný vypořádal žalobcovy odvolací námitky v souladu s právním názorem vyjádřeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 126/2014 – 36. Městský soud však přisvědčil
žalobci, že stavební úřad porušil §36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci neumožnil seznámit
se s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Tato vada měla vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[6] Žalobce konkrétně namítl, že podkladem rozhodnutí o správním deliktu i napadeného
rozhodnutí byla stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy (dále „hygienická stanice“)
z října a května 2009, se kterými nebyl seznámen dříve, než při vydání napadeného rozhodnutí,
a nemohl se s nimi tedy dříve seznámit ani se k nim vyjádřit. Městský soud žalobci přisvědčil,
protože ze správního spisu nebylo zřejmé, zda byla předmětná stanoviska jeho součástí již dne
16. 9. 2010, kdy proběhlo ústní jednání před stavebním úřadem. Správní spis totiž v rozporu
s §17 správního řádu neobsahoval údaje o datu, kdy se konkrétní listiny uvedené v soupisu
staly jeho součástí. Tato okolnost jde k tíži žalovaného, který je odpovědný za řádné vedení
správního spisu.
III.
[7] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítl,
že stanoviska hygienické stanice, které údajně chyběla ve spise, byla podkladovými rozhodnutími
pro kolaudační rozhodnutí ze dne 5. 5. 2009. Žalobce tudíž musel být s jejich obsahem nutně
obeznámen již v kolaudačním řízení. Stavební úřad je zmiňoval pouze pro objasnění podmínek
uvedených v kolaudačním rozhodnutí. Tato stanoviska nebyla podstatná pro zjištění skutkového
stavu; relevantním podkladem pro závěr o spáchání správního deliktu bylo kolaudační
rozhodnutí, jehož podmínky žalobce nesplnil. Stěžovatel také podotkl, že stavební úřad zmínil
stanovisko hygienické stanice ze dne 7. 10. 2009 pouze v rozhodnutí o správním deliktu a není
tudíž zřejmé, proč žalobce nenamítl jeho absenci ve spise již v odvolání.
[8] Z odůvodnění rozsudku městského soudu dále není podle stěžovatele zřejmé,
proč by měla údajná absence zmíněných stanovisek ve správním spise mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí; rozsudek je tudíž nedostatečně odůvodněný a je v rozporu s požadavky
Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v rozsudku čj. 8 As 126/2014 – 36.
IV.
[9] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl
kasační stížnost zamítnout. Zdůraznil, že pro řádnou aplikaci §36 odst. 3 správního řádu
je zejména podstatné nejen to, zda byl účastník řízení seznámen s obsahem všech podkladů
rozhodnutí, ale také, zda byl před vydáním rozhodnutí obeznámen s tím, že tyto dokumenty tvoří
obsah spisu, a tedy i potenciální podklad rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2011, čj. 8 As 40/2010 – 59). Stěžovatel nevedl řádně správní spis, takže z něj
nebylo zřejmé, kdy se předmětná stanoviska stala jeho součástí, a ani nevyzval žalobce k vyjádření
se k podkladům rozhodnutí. Je přitom nepochybné, že předmětná stanoviska byla podkladem
rozhodnutí. I tato okolnost implikuje závěr, že spis nebyl před vydáním rozhodnutí o správním
deliktu kompletní. Tato procesní pochybení měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[10] Žalobce dále podotkl, že podle stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 29. 3. 2012,
sp. zn. 4953/2010/VOP/TM, vzniká ojedinělým pořádáním hudebních produkcí ve stavbě
k tomu výslovně neurčené kolaudačním rozhodnutím pouze zanedbatelné riziko ohrožení
veřejného zájmu. Žalobce tedy nenaplnil vytýkaným jednáním materiální stránku správního
deliktu, neboť toto jednání nebylo společensky škodlivé.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů a neshledal ji důvodnou. Podle ustálené judikatury
jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů zejména rozhodnutí, u nichž není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jak se vypořádal
s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52). Dílčí nedostatky odůvodnění, které nebrání soudnímu
přezkumu napadeného rozhodnutí, nemohou být příčinou zrušení tohoto rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS).
[14] Rozsudek městského soudu netrpí takovými vadami. Z jeho odůvodnění je zřejmé,
proč městský soud považoval porušení §36 odst. 3 správního řádu za takovou vadu, která měla
vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Městský soud spatřoval nezákonnost zejména v tom,
že mezi podklady rozhodnutí patřila i stanoviska hygienické stanice, u nichž stěžovatel nebyl
schopen prokázat pro nedostatečné vedení správního spisu, zda tato stanoviska byla součástí
spisu v den konání ústního jednání před stavebním úřadem, a zda se tedy žalobce mohl s nimi
během tohoto jednání seznámit a vyjádřit se k nim. Městský soud považoval zmíněná stanoviska
za podklady rozhodnutí, neboť je správní orgány zmiňovaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
S tímto závěrem městského soudu ostatně stěžovatel vedl klíčovou stížnostní polemiku.
[15] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že spisový soupis obsahuje pouze údaje
potřebné k identifikaci listin obsažených ve správním spise, nikoli však údaje o tom, kdy se tyto
listiny staly součástí spisu. Podle §17 odst. 1 poslední věty správního řádu přitom musí soupis
obsahovat i údaje o datu, kdy byla konkrétní písemnost či jiná spisová součást do spisu vložena.
Dané pravidlo vychází ze zásady řádného vedení spisu, která má svůj základ již v římskoprávní
zásadě quod non est in actis, non est in mundo (co není ve spisech, není na světě; v podrobnostech
srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, čj. 6 As 81/2013 – 56). Jedná
se o klíčový požadavek správního řádu, jehož nedodržení může mít vliv na zákonnost správního
rozhodnutí, protože bez těchto údajů není správní orgán schopen prokázat, jaký byl obsah
správního spisu ke konkrétnímu datu. Za vedení správního spisu odpovídá správní orgán;
lze proto přitakat městskému soudu, že nedůslednosti v tomto směru nelze přičítat k tíži
účastníků řízení.
[16] Stěžovatel zejména namítal, že pochybení stavebního úřadu, který žalobci neumožnil
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu, nemělo vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí. Zmiňovaná stanoviska hygienické stanice nepatřila podle stěžovatele
mezi stěžejní podklady rozhodnutí, neboť se jednalo pouze o podkladová stanoviska
kolaudačního rozhodnutí, jehož obsah byl určující pro závěry správních orgánů. Z hlediska
zákonnosti napadeného rozhodnutí tedy není rozhodné, zda byla tato stanoviska součástí
správního spisu při ústním jednání dne 16. 9. 2009 a zda s nimi byl žalobce seznámen a dostal
možnost se k nim vyjádřit.
[17] Žalobci bylo kladeno za vinu, že navzdory předchozí výzvě stavebního úřadu užíval dne
20. 7. 2010 stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, neboť v ní pořádal hudební produkci
zvyšující hlukovou zátěž obyvatel v lokalitě (koncert zpěvačky Pink), a neodstranil tak závadu
zjištěnou při kontrolní prohlídce stavby ve lhůtě stanovené stavebním úřadem ve výzvě ze dne
19. 7. 2010, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle §180 odst. 2 stavebního
zákona ve znění do 31. 12. 2012.
[18] Stavební úřad dospěl k závěru o žalobcově vině na základě kolaudačního
rozhodnutí vydaného stavebním úřadem dne 5. 5. 2009, čj. P10-035594/2009 (dále „kolaudační
rozhodnutí“), podle kterého sestává kolaudovaná stavba s názvem „Fotbalový stadion Slavie,
k. ú. Vršovice, Praha 10“ mimo jiné z „vlastního stadionu s doprovodnými funkcemi nezbytnými pro pořádání
sportovních akcí určených pro sport a doprovodné akce spojené s pořádáním těchto sportovních událostí s vyloučením
hudebních a jiných produkcí, jimiž může docházet ke zvýšení hlukové zátěže obyvatel v lokalitě, s maximální
kapacitou 19 370 diváků, s denním provozem od 6:00 do 22:00 hodin.“ Poukázal dále na výzvu k účasti
na kontrolní prohlídce stavby ze dne 7. 7. 2010, protokol o kontrolní prohlídce stavby ze dne
19. 7. 2010, kdy se na stadionu započalo s instalací koncertního pódia, výzvu ke zjednání nápravy
doručenou žalobci dne 19. 7. 2010 a spočívající v užívání stavby fotbalového stadionu k účelu
uvedenému v kolaudačním rozhodnutí v den doručení této výzvy a po celou dobu platnosti
kolaudačního rozhodnutí, a protokol o kontrolní prohlídce ze dne 20. 7. 2010, vyhotovený
v průběhu koncertu; podle protokolu ze dne 20. 7. 2010 diváci obsadili místa na hrací ploše
i k sezení v hledišti, čímž žalobce jako vlastník stavby umožnil užívání stavby v rozporu
s kolaudačním rozhodnutím. Tím žalobce dle stavebního úřadu nesplnil výzvu ke zjednání
nápravy ze dne 19. 7. 2010.
[19] Stavební úřad označil žalobcovo jednání za společensky škodlivé, neboť nevhodné
užívání stavby ovlivňuje okolí, přičemž poukázal na stanovisko MUDr. I. Ch., vedoucí oddělení
komunální hygieny Hygienické stanice hlavního města Prahy, ze dne 7. 10. 2009,
čj. V.HK/2778/44863/09, k žádosti žalobce ze dne 1. 10. 2009 o prodloužení provozní doby
stadionu do 23 hodin, podle kterého „je stavba z hlediska ochrany veřejného zdraví vyhovující při provozu
do 22 hod.“, a dále na blíže nespecifikované stanovisko hygienické stanice vydané v kolaudačním
řízení.
[20] Žalobou napadeným rozhodnutím stěžovatel potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu,
přičemž stanovisko MUDr. Ch. ze dne 7. 10. 2009 ponechal stranou a poukázal naopak
na stanovisko hygienické stanice ze dne 4. 5. 2009, čj. V.HK/1187/42108/09, podle kterého
žalobce předložil hygienické stanici „Závazné prohlášení stavebníka o stanovení funkce a kapacity stavby“
ze dne 27. 4. 2009, podle něhož „stadion bude sloužit výhradně sportu a doprovodným akcím spojeným
s pořádáním sportovních událostí. Stadion nebude pronajímán ke konání hudebních a jiných produkcí, jimiž může
docházet ke zvýšení hlukové zátěže obyvatel v lokalitě. Sportovní a doprovodné akce se budou konat pouze
v denní době 6:00 – 22:00 hod., maximální kapacita stadionu je 20 800 sedících diváků (část určená pro trvalé
užívání 19 370, část navržená ke zkušebnímu provozu 1 430 sedících diváků).“ Hygienická stanice dále
uvedla, že „toto prohlášení koresponduje s funkčním využitím stavby navrženým ve stavebním řízení a plní
podmínku stanovenou stavebním odborem.“
[21] Stěžovateli lze přisvědčit, že popis stavby, jejíž užívání bylo povoleno shora citovaným
kolaudačním rozhodnutím ze dne 5. 5. 2009, obsahově koresponduje se shora citovaným
stanoviskem hygienické stanice ze dne 4. 5. 2009. K posouzení, zda stěžovatelovo jednání
naplnilo znaky shora uvedeného správního deliktu, proto nebyl obsah stanoviska hygienické
stanice ze dne 4. 5. 2009 nezbytný. Stavební úřad však poukazoval zejména na jiné stanovisko
MUDr. Ch. ze dne 7. 10. 2009, na jehož základě dospěl k závěru o společenské škodlivosti
žalobcova jednání, a tedy o naplnění materiální stránky správního deliktu. Uvedené stanovisko
totiž objasňovalo (nad rámec kolaudačního rozhodnutí), že využívání fotbalového stadionu jinak
než podle kolaudačního rozhodnutí je nežádoucí z hlediska ochrany veřejného zdraví. Jednalo
se tedy o samostatný podklad rozhodnutí, se kterým měl být žalobce seznámen.
[22] Správní spis neobsahuje stanovisko MUDr. Ch. ze dne 7. 10. 2009; předmětné stanovisko
není uvedeno ani ve spisovém přehledu. Správní spis obsahuje převážně stanoviska hygienické
stanice z doby před vydáním kolaudačního rozhodnutí; jedinou výjimku představuje stručné
sdělení hygienické stanice ze dne 20. 8. 2009, že při koncertu skupiny DEPECHE MODE
konaném na stadionu dne 25. 6. 2009 došlo k překročení hygienických limitů hluku. Nejvyšší
správní soud poznamenává, že tato okolnost má rovněž za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí, neboť stavební úřad shledal žalobcovo jednání společensky škodlivým na základě
listiny, která nebyla součástí správního spisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, čj. 4 Azs 55/2003 – 51, č. 638/2005 Sb. NSS).
[23] Žalobce sice v odvolání výslovně nenamítl, že ve správním spise chybí stanovisko
MUDr. Ch. ze dne 7. 10. 2009, zdůraznil však, že mu stavební úřad zcela upřel právo vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel tuto námitku zamítl s tím,
že žalobce měl možnost se k podkladům rozhodnutí vyjádřit, neboť do protokolu uvedl, že se
nedopustil žádného protiprávního jednání. Stěžovatel tak zaměnil právo účastníka řízení vyjádřit
své stanovisko k věci podle §36 odst. 2 správního řádu, jehož porušení žalobce nenamítal, a
právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu.
[24] Protokol o ústním jednání ze dne 16. 9. 2010, který je součástí správního spisu, obsahuje
pouze výzvu podle §36 odst. 2 správního řádu, aby účastník využil svého práva vyjádřit
své stanovisko k věci; není z něj zřejmé, zda a jaké listiny byly žalobci předloženy k nahlédnutí.
Z protokolu ani z navazujících písemností nevyplývá, že by stavební úřad umožnil žalobci
vyjádřit se během ústního jednání k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu.
[25] Podle §36 odst. 3 správního řádu platí, že „nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před
vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud
se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“
[26] Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází stabilně z předpokladu, že právo vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí patří mezi stěžejní procesní práva účastníka správního řízení,
neboť se jedná o součást práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny
základních práv a svobod; na ústavní rovině je garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny,
podle kterého má každý právo „vyjádřit se ke všem prováděným důkazům“ (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, čj. 2 As 60/2011 – 101). Správní orgán
není povinen umožnit účastníkovi řízení výkon tohoto práva pouze v případě, stanoví-li
tak zákon. Odvolací správní orgán například nemusí v odvolacím řízení postupovat podle §36
odst. 3 správního řádu, pokud v odvolacím řízení neshromáždí žádné nové podklady [srov. §90
odst. 1 písm. c) správního řádu]. Judikatura též dovodila obdobnou aplikaci tohoto pravidla
pro případy doplnění odvolacího spisu o další písemnosti, které se nestanou podkladem
odvolacího rozhodnutí (například dokumenty předložené jinými účastníky řízení – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, čj. 3 As 87/2013 – 31). Rovněž není samo
o sobě porušením §36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán stanoví účastníkům řízení
lhůtu, v níž se mohou účastníci vyjádřit k podkladům rozhodnutí, v návaznosti na lhůtu,
ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 – 243). Z judikatury Nejvyššího správního soudu ani z textu
zákona však nelze dovodit, že by bylo možné účastníkovi řízení zcela upřít právo vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, jestliže se následné správní rozhodnutí opírá o podklad, se kterým
účastník správního řízení nebyl seznámen, resp. podklad, který vůbec nebyl součástí správního
spisu.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud přiznal úspěšnému
žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v podobě odměny jeho zástupce. V souladu
s §7, §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tato odměna činí 3100 Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti). Soud dále žalobci přiznal paušální náhradu
hotových výdajů zástupce ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané
hodnoty ve výši 21 %. Žalobci se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4114 Kč. Tuto částku je stěžovatel – žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho
zástupce Mgr. Václava Slavíčka, advokáta se sídlem Ctiborova 3091, Kladno do 30 dnů od právní
moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. prosince 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu