ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.84.2015:29
sp. zn. 8 As 84/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: BEMETA
DESIGN s. r. o., se sídlem Žatčany 60, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem
se sídlem Poštovská 455/8, Brno, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 5. 2011,
čj. PUV2008-20066/047306/2010/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, čj. 9 A 160/2011 – 49,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, čj. 9 A 160/2011 – 49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 8. 2010, čj. PUV-2008-20066/6585/2010/ÚPV (dále
„prvostupňové rozhodnutí“), Úřad průmyslového vlastnictví (dále „žalovaný“) určil, že předmět
určení „držák ručníků na topné těleso – RAVELL single, bílý, závěsný“ využívaný žalobcem
spadá do rozsahu užitného vzoru č. 18843 „Konzola k připojení na žebříkový radiátor“,
jehož majitelem je společnost GOZ METAL s. r. o.
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2011, čj. PUV2008-20066/047306/2010/ÚPV (dále
„napadené rozhodnutí“), předseda žalovaného zamítl žalobcův rozklad proti shora uvedenému
prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud žalobu odmítl podle §70 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 155/99, podle kterého
nejsou rozhodnutí vydaná v určovacím řízení podle §67 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech
a zlepšovacích návrzích ve znění účinném do 9. 5. 2000 (dále „zákon o vynálezech“)
přezkoumatelná ve správním soudnictví, protože závazně nemění, neurčují ani nezakládají
subjektivní veřejná práva žalující strany. Prvostupňové rozhodnutí a na něj navazující napadené
rozhodnutí autoritativně osvědčují, že nějaké technické řešení je již chráněno existujícím
zákonným patentem; ostatní subjekty tak mají povinnost respektovat práva vyplývající z tohoto
patentu. Nejedná se o úkony správního orgánu, které by podle §70 písm. d) s. ř. s. samy o sobě
představovaly překážku výkonu povolání, zaměstnání, podnikatelské nebo jiné hospodářské
činnosti, protože předmět ochrany byl takovým předmětem z hlediska zápisu u Úřadu
průmyslového vlastnictví již před tím, než jeho majitel požádal v řízení podle §67 zákona
o vynálezech o určení, zda žalobcův výrobek spadá do rozsahu ochrany jeho užitného vzoru
či nikoli.
[4] Podle městského soudu není pro posouzení věci podstatné, že shora uvedené usnesení
Ústavního soudu se týkalo dříve platné právní úpravy obsažené v §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2002 (dále „o. s. ř.“), neboť i nyní platí, že soudně
přezkoumatelná jsou pouze ta rozhodnutí správních orgánů, která závazně mění, určují
či zakládají subjektivní veřejná práva žalující strany (srov. §65 s. ř. s.).
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Namítl,
že z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 155/99 nelze v projednávané věci vycházet,
neboť v mezidobí došlo ke změně právních předpisů. Podle §63 odst. 3 zákona o vynálezech
ve znění od 26. 5. 2006 je proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného přípustná žaloba podle
soudního řádu správního, a to bez výslovných výjimek. Uvedené ustanovení nabylo účinnosti
několik let po vydání zmíněného usnesení Ústavního soudu. Pokud by zákonodárce zamýšlel
zabránit účastníkům řízení podat žalobu proti rozhodnutím vydaným v určovacích řízeních,
nepochybně by tak učinil přímo v zákoně o vynálezech, popřípadě v zákoně č. 221/2006 Sb.,
o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového
vlastnictví (dále „zákon č. 221/2006 Sb.“), kterým byl §63 zákona o vynálezech rozšířen o shora
uvedený třetí odstavec. Stěžovatel poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 221/2006 Sb.,
podle které bylo třeba zrušit dosavadní právní úpravu vymáhání práv z průmyslového vlastnictví
pro její nekonzistentnost. Na závěr stěžovatel podotkl, že městský soud rozhodl o odmítnutí jeho
žaloby v nepřiměřeně dlouhé době, čímž zvýšil jeho právní nejistotu.
IV.
[6] Žalovaný shrnul ve svém vyjádření dosavadní průběh řízení a přisvědčil městskému
soudu, že stěžovatel není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť napadené rozhodnutí
(které má podle žalovaného technicistní charakter) nemění, neruší ani závazně neurčuje jeho
veřejná subjektivní práva. Stěžovatel nekonkretizoval, který technický znak jím užívaného řešení
má odlišný účel či funkci od řešení chráněného užitným vzorem. Zákon o vynálezech ani zákon
č. 221/2006 Sb. sice nevylučují podání žaloby proti rozhodnutím žalovaného, nicméně v nyní
posuzované věci je podání žaloby vyloučeno přímo soudním řádem správním.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Podstatou kasační stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právním názorem městského
soudu, že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70
písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil.
[10] Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v určovacím řízení, které se týkalo
užitného vzoru. Podle §21 odst. 2 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech ve znění účinném
od 26. 5. 2006 (dále „zákon o užitných vzorech“) se pro určovací řízení ve věcech užitných vzorů
použijí obdobně ustanovení zákona o vynálezech. Podle §67 zákona o vynálezech ve znění
od 26. 5. 2006 „na žádost toho, kdo osvědčí právní zájem, Úřad rozhodnutím určí, zda předmět v žádosti
popsaný spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález.“ Závazné určení, že konkrétní předmět
spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, je způsobilé zkrátit veřejná subjektivní
práva jeho výrobce (zejména pak právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle
čl. 26 odst. 1 Listiny), neboť bez souhlasu majitele patentu nesmí takový předmět například
vyrábět, dovážet či uvádět na trh (v podrobnostech srov. §13 a §13a zákona o vynálezech).
[11] Městský soud vyšel z právního názoru vyjádřeného v usnesení Ústavního soudu ze dne
3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 155/99. Tento právní názor však nelze na projednávanou věc aplikovat
z důvodu změny rozhodné právní úpravy a souvisejícího vývoje judikatury.
[12] Zmíněným usnesením Ústavní soud pro neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1998, čj. 5 A 54/98 – 18, kterým vrchní soud
zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o určení, že konkrétní
postup spadá do rozsahu patentu č. 271 306. Podle vrchního soudu naplnilo uvedené rozhodnutí
podmínky podle §248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002, a tudíž nebylo soudně
přezkoumatelné. Ústavní soud především zdůraznil, že jeho základním úkolem je ochrana
ústavně zaručených základních práv a svobod, že není běžnou soudní instancí a že právní názor
soudu o nesplnění podmínek řízení nelze sám o sobě považovat za odepření spravedlnosti.
Podle Ústavního soudu určovací rozhodnutí Úřadu nezakládalo, neměnilo ani nerušilo práva
či povinnosti stěžovatele ve smyslu §244 o. s. ř.; povinnost respektovat patentová práva vyplývá
přímo z rozhodnutí o udělení patentu. Určovacím rozhodnutím proto nemohlo podle Ústavního
soudu dojít k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud zopakoval tento právní názor
také v usnesení ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 497/02.
[13] Nynější právní úprava výluk ze soudního přezkumu ve správním soudnictví není shodná
s právní úpravou, podle níž rozhodoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 155/99. Podle
§248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002 soudy nepřezkoumávaly „rozhodnutí, jejichž
vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě
neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti.“
Oproti tomu jsou podle §70 písm. d) s. ř. s. ve znění od 1. 1. 2003 ze soudního přezkoumání
vyloučeny úkony správního orgánu, „jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob
nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání
nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“ Aplikace uvedené
výluky ze soudního přezkumu je tedy od 1. 1. 2003 na rozdíl od předchozího právního stavu
výslovně podmíněna neexistencí speciální právní úpravy.
[14] Zákon o vynálezech, jakož i zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech ve znění
od 26. 5. 2006 (dále „zákon o užitných vzorech“), takovou zvláštní úpravu obsahují. Podle §63
odst. 3 zákona o vynálezech ve znění od 26. 5. 2006 je proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví přípustná žaloba podle soudního řádu správního. Obdobná úprava
je obsažena v §21 odst. 3 zákona o užitných vzorech. Napadené rozhodnutí je pravomocným
rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví vydaným podle zákona o užitných vzorech
ve spojení se zákonem o vynálezech ve znění od 26. 5. 2006. Výluku ze soudního přezkumu
podle §70 písm. d) s. ř. s. na něj proto nelze uplatnit.
[15] Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 19. 7. 2006, čj. 7 A 127/2001 – 91,
v (dosud ve vztahu k úpravě správního soudnictví v části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002),
že „rozhodnutí o návrhu na zrušení patentu není rozhodnutím výlučně závisejícím na posouzení technického
stavu, neboť hodnotí splnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o udělení patentu, tedy skutečnost, zda v době
jeho udělení k tomu byly splněny všechny zákonné podmínky.“ Tento právní názor zaujal Nejvyšší správní
soud i v rozsudku ze dne 17. 7. 2007, čj. 4 As 68/2006 – 98. V rozsudku ze dne 4. 7. 2007,
čj. 4 As 17/2006 – 60, Nejvyšší správní soud výslovně aplikoval uvedený právní názor
i na přezkoumatelnost určovacích rozhodnutí podle §67 zákona o vynálezech, když uvedl,
že „obdobně ani rozhodnutí, zda předmět určení spadá či nespadá do rozsahu dřívějšího patentového nároku,
jako tomu bylo v tomto případě, není rozhodnutím výlučně závisejícím na posouzení technického stavu.“
Posouzení, zda předmět určení spadá do rozsahu patentové ochrany vymezeného patentovými
nároky (srov. §12 zákona o vynálezech), je totiž otázkou právní, která vychází z posouzení
technického stavu věci, obdobně jako tomu je u definice novosti technického řešení
u vynálezů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015,
čj. 7 As 69/2014 – 50).
[16] V usnesení čj. 7 As 9/2014 – 50 se rozšířený senát podrobně zabýval i přezkoumatelností
rozhodnutí o zrušení patentu. Zdůraznil, že podle Evropského soudu pro lidská práva je článek 6
Úmluvy, který zakládá mimo jiné i právo na soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů
v režimu plné jurisdikce, aplikovatelný i v patentových věcech; tato právní úprava koresponduje
také s požadavkem Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004
o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví, implementované do českého právního řádu zákonem
č. 221/2006 Sb., kterým byl zákon o vynálezech doplněn §63 odst. 3, který výslovně stanovil,
že proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví lze podat žalobu podle
soudního řádu správního. V bodě 46. uvedeného usnesení rozšířený senát podotkl, že na řešený
případ nedopadá výluka ze soudního přezkumu podle §70 písm. d) s. ř. s., a zdůraznil, že „výluky
z přezkumu rozhodnutí soudem je nutno vykládat restriktivně, neboť představují odmítnutí soudní ochrany
(k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/12). Již vůbec nelze tuto výluku vyložit
způsobem, jehož se dovolává žalovaný ve svém vyjádření, totiž jako výluku dílčí, a to „části správní úvahy týkající
se existence vynálezecké činnosti, při níž nutně dochází i k technickému posouzení věci“, a podrobit tak soudnímu
přezkumu tuto úvahu jen „v rozsahu její úplnosti a správnosti“. Takový postup soudu by vybočil
z mezí uvedeného ustanovení, které vylučuje z přezkumu jen úkony (tam vymezené). Současně by byl i v rozporu
s výslovným zněním §63 odst. 3 zákona č. 527/1990 Sb., které právo podat žalobu k soudu podle soudního
řádu správního výslovně zakládá. Aplikaci uvedeného ustanovení nemůže poskytovat legitimní důvod
ani skutečnost, že nejsou konstituovány speciální patentové soudy s technicky kvalifikovanými soudci.“
[17] Shora uvedené závěry lze vztáhnout i na určovací rozhodnutí, která se týkají užitných
vzorů. Podle §21 odst. 2 zákona o užitných vzorech se pro určovací řízení ve věcech užitných
vzorů použijí obdobně ustanovení zákona o vynálezech; podle §21 odst. 3 zákona o užitných
vzorech je proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví přípustná žaloba
podle soudního řádu správního. Jedná se tedy o úpravu obdobnou úpravě v §63 odst. 3 zákona
o vynálezech, na kterou poukázal rozšířený senát ve shora citovaném usnesení.
[18] Nejvyšší správní soud proto zrušil kasační stížností napadené usnesení městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (srov. §110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] V navazujícím řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (srov. §110 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud
rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (srov. §110 odst. 3
věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. října 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu