ECLI:CZ:NSS:2015:8.AZS.31.2015:28
sp. zn. 8 Azs 31/2015 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: B. H. V.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2014, čj. CPR-17182-2/ČJ-2014-
930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 2. 2015, čj. 4 A 62/2014 - 36,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie,
vydala dne 7. 9. 2014 rozhodnutí čj. KRPA-7482-74/ČJ-2014-000022, kterým žalobci uložila
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, v délce 2 let. Počátek této doby stanovila od okamžiku, kdy cizinec pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobci stanovila dobu k vycestování v délce
40 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Uvedla, že podle §120a zákona o pobytu cizinců
se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.
[2] Důvodem správního vyhoštění bylo to, že žalobce porušoval právní předpisy České
republiky a pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn.
[3] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním vyhoštění.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud
žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Neshledal pochybení v závěrech správních
orgánů o uloženém správním vyhoštění ani o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
s ohledem na osobní a rodinný život žalobce. Žalobce pobýval na území České republiky
bez platného víza a dle městského soudu si zde nevytvořil společenské, ekonomické a kulturní
vazby. Byť žalobce žije se svou rodinou, manželkou a dvěma dcerami narozenými v r. 2012
a 2014, přičemž manželka a starší dcera mají povolený trvalý pobyt na území České republiky,
městský soud shledal, že rodina žalobce jej může v případě vycestování do Vietnamu následovat.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Současně
navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti uvedl, že jeho individuální zájem na ochraně procesních práv významně
převyšuje potenciální újmu, která by mohla vzniknout jiným osobám, i potenciální ohrožení
důležitého veřejného zájmu. Přiznání odkladného účinku podle něj nemůže způsobit újmu žádné
třetí osobě, vyloučil rovněž rozpor s důležitým veřejným zájmem. Připustil, že uložení správního
vyhoštění může být ve veřejném zájmu, tento veřejný zájem ovšem podle jeho názoru nelze
stavět do konfliktu se zájmem stěžovatele na spravedlivý proces. Zájem jednotlivce spojený
se zcela zásadními dopady do jeho života totiž převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem.
Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se odkladného účinku (rozhodnutí
čj. 6 As 82/2012 - 37, čj. 8 As 26/2005 - 76, čj. 5 As 73/2011 - 100 a čj. 2 Afs 77/2005 - 96).
Svá tvrzení ohledně splnění zákonných podmínek přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
však nepodepřel žádným tvrzením ohledně skutkových okolností svého případu ani důkazem
k jejich prokázání.
IV.
[6] Žalovaná vyjádřila svůj nesouhlas s přiznáním odkladného účinku. Měla však za to,
že Nejvyšší správní soud ve věcech cizinců čelících správnímu vyhoštění přiznává odkladný
účinek paušálně. Uvedla, že proto očekává, že i v dané věci bude odkladný účinek přiznán a další
vyjádření považuje za neefektivní.
V.
[7] Kasační stížnost nemá dle §107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně použije §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73
odst. 2 s. ř. s. lze přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl po zvážení návrhu stěžovatele k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku byly splněny.
[9] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[10] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou
zásadně individuální, závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud
jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud již v usnesení čj. 1 Azs 160/2014 - 25, publikovaném ve Sb. NSS
pod č. 3169/2015, vyložil, že uložené správní vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České
republiky představují zásah do práva na respektování rodinného, či alespoň soukromého života
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásahy do zájmů
chráněných čl. 8 Úmluvy musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý,
a poskytuje dostatečný respekt k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého
a rodinného života (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne
10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému království, č. 28945/95, §72, či rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království,
č. 20348/92, §76). Osobám, do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, musí být dostatečným
způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá
provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6
Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
[12] Proto Nejvyšší správní soud ve výše uvedené věci dovodil, že je-li přezkoumáváno
rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, „je újma, hrozící stěžovateli z jeho
výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva
na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy,
jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti
svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“
[13] Tyto skutečnosti musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmou, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do stěžovatelových procesních práv dle čl. 8 Úmluvy by byl v případě nepřiznání odkladného
účinku podstatný. Byť je stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, pro řádný
výkon jeho práva na spravedlivý proces je vhodné, aby mohl setrvat na území České republiky
do skončení řízení o jeho kasační stížnosti (srov. §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
který přiznává žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek na vykonatelnost
napadeného rozhodnutí ex lege; srov. přiměřeně také usnesení rozšířeného senátu
čj. 7 As 26/2009 - 58, podle něhož „[r]ealizace vyhoštění v průběhu odvolacího řízení navíc fakticky
zásadně oslabuje možnost cizince uplatňovat svá práva v odvolacím řízení, neboť jej nutí vést odvolací řízení
‚na dálku‘, a tedy pouze prostřednictvím svého zástupce či písemně“).
[14] Proti tomu nelze dovodit, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv
újmu jiným osobám. V tomto vyvažování proto lze dojít k závěru, že újma hrozící stěžovateli
v důsledku nepřiznání odkladného účinku je nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným
osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[15] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je třeba uvést, že pro zamítnutí
návrhu nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, dle §73 odst. 2 s. ř. s. se musí
jednat o důležitý veřejný zájem. S ohledem na důvody správního vyhoštění (žalobce pobýval
na území České republiky bez víza pět dní a porušení právních předpisů žalobcem spočívalo
v provozování řemeslné živnosti zednictví bez živnostenského oprávnění) Nejvyšší správní soud
neshledal, že by stěžovatelův pobyt na území České republiky po dobu řízení o kasační stížnosti
představoval riziko, které by zakládalo rozpor s důležitým veřejným zájmem. Nepovažuje setrvání
stěžovatele v České republice do doby rozhodnutí o jeho kasační stížnosti, při jejím přednostním
projednání (srov. §56 odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.), za natolik závažné, aby nebylo
možné po tuto dobu připustit jeho přítomnost v České republice.
[16] Protože obě zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku byly splněny, Nejvyšší
správní soud stěžovateli vyhověl a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Do skončení řízení
před Nejvyšším správním soudem se tak pozastavují veškeré účinky napadeného rozsudku
městského soudu. Vzhledem k tomu, že žaloba proti rozhodnutí žalované o správním vyhoštění
má podle §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců odkladný účinek ze zákona, fakticky
se tak do meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti obnovuje i odkladný účinek ve vztahu
k vykonatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalované, kterým bylo stěžovateli pravomocně
uloženo správní vyhoštění.
[17] Nejvyšší správní soud současně však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného
účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného
účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107
odst. 1 s. ř. s.). Dále upozorňuje, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je rozhodnutím
předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 26/2005 - 76).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. května 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu