ECLI:CZ:NSS:2015:9.ADS.179.2015:137
sp. zn. 9 Ads 179/2015 - 137
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Soukromé gymnázium a Střední zdravotnická škola Havířov, s.r.o., se sídlem K. Světlé
1393/5, Havířov-Podlesí, zast. Mgr. Václavem Žaludem, advokátem se sídlem Platnéřská 191/4,
Praha 1, proti žalované: 1) Okresní správa sociálního zabezpečení Karviná, se sídlem nám.
Budovatelů 1333/31, Karviná, 2) Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, o žalobě proti nezákonnému zásahu, v řízení o kasační stížnosti Vyšší odborné školy
DAKOL a Střední školy DAKOL, o. p. s., se sídlem Petrovice u Karviné č. 570, zast.
JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem Pavlovova 8, Havířov-Město,
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2015, č. j. 78 A 2/2014 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Vyšší odborná škola DAKOL a Střední škola DAKOL, o. p. s., n e má p r áv o
na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaná 1) ani žalovaná 2) n em aj í p ráv o na náhradu nákladů řízení.
IV. Vyšší odborná škola DAKOL a Střední škola DAKOL, o. p. s., je po v i nna zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Václava Žaluda, advokáta
se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se Vyšší odborná škola DAKOL a Střední škola DAKOL,
o. p. s. (dále jen „stěžovatelka“), domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Výrokem I. tohoto rozsudku krajský soud určil,
že nezákonný je zásah žalované 1) spočívající ve zrušení oznámení žalobkyně o skončení
zaměstnání blíže specifikovaných zaměstnankyň v souvislosti s přechodem práv a povinností
z jejich pracovněprávních vztahů založených mezi nimi a žalobkyní na stěžovatelku. Výrokem II.
krajský soud určil, že nezákonný je zásah žalované 2) spočívající v evidování žalobkyně v registru
zaměstnavatelů jako zaměstnavatele uvedených zaměstnankyň. Výrokem III. přikázal žalované 1)
provést výmaz žalobkyně jako zaměstnavatele uvedených zaměstnankyň z registru
zaměstnavatelů. Výrokem IV. přikázal žalované 2) neevidovat žalobkyni v registru
zaměstnavatelů jako zaměstnavatele uvedených zaměstnankyň. Dále krajský soud rozhodl
o nákladech řízení.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že pokynem žalované 1) došlo dne
8. 11. 2013 po dvou letech ke zrušení hlášení o převodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů podaných žalobkyní dne 4. 5. 2011. Tím byla do registru zaměstnavatelů znovu zavedena
žalobkyně se zápisem „od 1. 9. 1997 dosud“ (před tímto pokynem byla v registru evidována jako
zaměstnavatel dotčených zaměstnankyň stěžovatelka).
[3] Pro vyhodnocení, zda byl žalovaný zásah zákonný či nezákonný, krajský soud nejprve
hodnotil předběžnou otázku, zda došlo nebo nedošlo k přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů dle §338 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), tedy zda došlo k přechodu práv a povinností
ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a stěžovatelkou. Dospěl k závěru, že k takovému přechodu
práv a povinností došlo. Krajský soud tak vyhodnotil, že zrušení hlášení žalobkyně ze dne
4. 5. 2011 a jej opětovný zápis do registru zaměstnavatelů představují nezákonný zásah.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že krajský soud o ní nesprávně vyslovil, že není
osobou zúčastněnou na řízení či účastníkem řízení. Řízení před krajským soudem bylo skončeno
rozsudkem ze dne 21. 7. 2015. Stěžovatelka se podáním ze dne 21. 7. 2015 domáhala určení,
že je účastníkem řízení či minimálně osobou zúčastněnou na řízení. V usnesení ze dne 23. 7. 2015
krajský soud konstatoval, že stěžovatelka není účastníkem řízení ani osobou zúčastněnou
na řízení.
[5] Stěžovatelka trvá na tom, že s ní mělo být jednáno jako s účastníkem řízení nebo osobou
zúčastněnou na řízení, neboť zásah, který byl žalobkyní napaden, směřoval nejen vůči žalobkyni,
ale i vůči stěžovatelce. Zásah, který žalovaná 1) a 2) provedly a jenž byl předmětem žaloby, byl
zásahem k návrhu stěžovatelky, která se domáhala změny zápisu v registru zaměstnavatelů a jíž
bylo vyhověno. Dne 6. 8. 2013 jí bylo doručeno oznámení (výsledek šetření a prozatímní závěr
hlášeného převodu č. j. 48004/39321/13/110/SV), kde bylo uvedeno, že dojde ke stornu
navedených pojistných poměrů u stěžovatelky a jejich opětovnému otevření u žalobkyně.
V důsledku napadeného rozsudku krajského soudu dojde k obnovení stavu před tímto zásahem,
tj. v registru zaměstnavatelů bude opět figurovat stěžovatelka. Ta přitom byla od počátku
účastnicí řízení, zásah směřoval jak proti ní, tak proti žalobkyni. Oběma účastníkům byl postup
žalované 1) řádně oznámen a s oběma bylo jednáno jako s účastníky řízení – účastníky pojistného
poměru.
[6] Bez přítomnosti stěžovatelky v řízení před krajským soudem byla porušena nejen její
práva a procesní předpisy, ale nemohl být rovněž řádně zjištěn skutkový stav, který vycházel
ze smlouvy mezi žalobkyní a stěžovatelkou.
[7] Dále kasační stížnost obsahuje námitky, že krajský soud nebyl oprávněn řešit jako
předběžnou otázku to, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Jsou
zde rovněž uvedeny argumenty, proč dle stěžovatelky k přechodu těchto práv a povinností
nedošlo. Současně dle jejího názoru krajský soud ve svém rozsudku vychází ze zjištění, která
nemají oporu ve spisovém materiálu, konkrétně se to týká závěru, že došlo k přechodu veškeré
činnosti ze žalobkyně na stěžovatelku včetně všech oborů, žáků, zaměstnanců a budovy.
[8] Krajský soud v řízení o žalobě jednal pouze se žalobkyní a na základě jí předložených
značně zkreslených skutečností došel k závěru o přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů na základě soukromoprávní smlouvy ze dne 24. 6. 2010. Stěžovatelce nebylo poskytnuto
právo účastnit se řízení, činit zde úkony, předkládat svá tvrzení a důkazy. Jde o vadný postup
krajského soudu, kterým bylo zasaženo do jejích práv. V důsledku napadeného rozsudku bude
stěžovatelka nucena opětovně podat zásahovou žalobu, čímž bude prodlužována nejistota jak
účastníků řízení, tak dotčených zaměstnankyň.
[9] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[10] Žalovaná 1) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v průběhu prověřování
rozhodných skutečností jednala se všemi zúčastněnými stranami (tj. jak s oběma zaměstnavateli,
tak s pojištěnkami) a vyzývala je k předložení dokladů. O stanovisku žalované 1) byli všichni
zúčastnění informováni. Pokud by žalovaná 1) dospěla k závěru, že je nesporné, ke kterému
zaměstnavateli pojistný poměr trvá, rozhodla by o otázce v rámci správního řízení, kde by byly
účastníkem všechny uvedené strany.
[11] Žalovaná 2) vidí podstatu sporu ve vyřešení otázky, zda mezi žalobkyní a stěžovatelkou
došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ke všem zaměstnancům. Řešení
této otázky přísluší výhradně soudům, které jako jediné mohou rozhodnout spory o existenci
či neexistenci pracovněprávních vztahů. Pro správní orgány jde o předběžnou otázku dle
§57 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), a pravomocným rozhodnutím soudů o ní jsou vázány. Nicméně žalovaná 2) sdělila, že ani
ona ani žalovaná 1) nevedly ve věci žádné správní řízení. Zásah, který byl předmětem žaloby,
se dle žalované 2) týká jak žalobkyně, tak stěžovatelky. Jeho účinky nelze oddělit vůči jednomu
a dovozovat je vůči druhému. I kdyby však krajský soud pochybil v tom, že nepřiznal
stěžovatelce postavení účastníka ani osoby zúčastněné na řízení, nejednalo by se o vadu řízení,
která by v daném případě mohla mít vliv na zákonnost.
[12] Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila přípustnost podané kasační stížnosti. Proti
pravomocnému rozsudku vydanému ve správním soudnictví může dle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podat kasační
stížnost účastník řízení nebo osoba zúčastněná na řízení. Stěžovatelka nebyla účastníkem řízení
a z povahy věci nemohla být ani osobou zúčastněnou na řízení.
IV. Replika stěžovatelky, další vyjádření žalobkyně
a doplnění kasační stížnosti
[13] Stěžovatelka má za to, že vyjádření žalované 2) podporuje její tvrzení, že měla být
účastníkem řízení, neboť se jí žalovaný zásah přímo dotýká. Nesouhlasí však s tím, že by
se skutečnost, že se stěžovatelkou krajský soud nejednal, představovala vadu řízení, která
nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Neúčast stěžovatelky v řízení před
krajským soudem měla vliv na posouzení předběžné otázky přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů.
[14] Stěžovatelka doplnila, že dle §34 odst. 2 s. ř. s. bylo povinností žalobkyně označit osoby,
které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. To žalobkyně účelově neučinila,
přestože jí byly takové osoby známy. Stěžovatelka má za splněné podmínky pro to, aby byla
osobou zúčastněnou na řízení, její právní sféra byla bezprostředně zasažena, což je zřejmé
ze samotného rozsudku i z vyjádření obou žalovaných. Stěžovatelka se vymezovala proti názoru,
že v řízení o zásahové žalobě nepřichází v úvahu osoby zúčastněné na řízení odkazem
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 2 As 86/2010 - 76 (ve svém podání chybně poukazovala na rozhodnutí
č. j. 4 Aps 8/2013 - 85). Dle usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 2 As 86/2010 může být žadatel
o vydání souhlasu dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), dále jen „stavební zákon“, v řízení o zásahové žalobě osobou zúčastněnou na řízení.
[15] Žalobkyně ve svém dalším vyjádření setrvala na svém názoru, že kasační stížnost
je nepřípustná (viz bod [12] shora). Dodala, že zápis v registru zaměstnavatelů se dotýkal pouze jí.
Dále uvedla, že i kdyby aplikace §34 s. ř. s. o osobách zúčastěných na řízení přicházela do úvahy,
nebyla splněna podmínka, aby stěžovatelka výslovně oznámila, že bude uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení. Dle žalobkyně stěžovatelka o řízení o zásahové žalobě věděla, ale v jeho
průběhu se do něj nesnažila vstoupit (to žalobkyně dokládá návrhem stěžovatelky ze dne
17. 3. 2014, v němž žádala přerušit civilní řízení kvůli řízení před krajským soudem, z něhož
posléze vzešel napadený rozsudek). Důsledkem napadeného rozsudku je pak odstranění
závadného stavu vůči žalobkyni, což potvrzují jeho výroky, dle nichž nemají žalované evidovat
žalobkyni v registru zaměstnavatelů.
[16] Stěžovatelka svou kasační stížnost posléze v podání ze dne 19. 10. 2015 doplnila
o argumentaci, že správní orgán žalobkyni a stěžovatelce uložil dle §57 odst. 1 písm. c) správního
řádu, aby podaly žalobu na určení, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů. Tato žaloba byla podána, a proto neměly žalované 1) a 2) činit ve věci další úkony,
zejména pak zásah, kterým byla stěžovatelka opětovně navedena do registru zaměstnavatelů. Dále
uvedla, že dle §93 odst. 4 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), je v případě zániku zaměstnavatele
povinen jej jeho právní nástupce odhlásit z registru zaměstnavatelů. V odhlášce z registru, která
byla v řízení před krajským soudem doložena, je uvedeno, že žalobkyně zanikla a právním
nástupcem je stěžovatelka. Odhlášku podala žalobkyně, i když k tomu byla oprávněna jen
stěžovatelka.
V. Vyjádření stran sporu k dotčení na právech či povinnostech
[17] Nejvyšší správní soud stranám sporu umožnil, aby se vyjádřily k tomu, zda se domnívají,
že samotný obsah registrů zaměstnavatelů se může přímo dotýkat práv či povinností, resp. právní
sféry stěžovatelky, a pokud ano, jakým způsobem se tak může dít a jaká její práva či povinnosti
mohou být dotčena.
[18] Stěžovatelka sdělila, že zápisem v registrech zaměstnavatelů na ni přecházejí veškeré
povinnosti, které zákoník práce ukládá zaměstnavatelům. Její evidování jako zaměstnavatele má
vliv rovněž na povinnosti ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu
při pracovním úrazu a nemoci z povolání či hrazení pojistného. Stěžovatelka dále uvedla v 11
bodech, jaké povinnosti, případně důsledky, které pro ni má na základě zákona o nemocenském
pojištění zápis v registru zaměstnavatelů (např. přihlásit se do registru zaměstnavatelů a odhlásit
se z něj; používat přidělený variabilní symbol zaměstnavatele a mzdové účtárny; přijímat žádosti
svých zaměstnanců, pokud onemocněli, o dávky nemocenského pojištění; poskytnout potřebnou
součinnost při kontrole; od obsahu registru zaměstnavatelů se dle stěžovatelky odvíjí kontrola
plnění povinností zaměstnavatelů a zápis v registru vede ke vzniku povinností zaměstnavatelů
ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a přípěvku na státní politiku zaměstnanosti
a ve věcech důchodového pojištění).
[19] Žalovaná 1) sdělila, že na subjekt, který je evidovaný jako zaměstnavatel, dopadají
povinnosti stanovené v §93 a násl. zákona o nemocenském pojištění. Povinnosti
pro zaměstnavatele dále vychází i z jiných právních předpisů, a to jak pro oblast důchodového
pojištění, tak pro oblast hrazení pojistného na sociální zabezpečení.
[20] Žalovaná 2) uvedla, že na základě napadeného rozsudku krajského soudu byl obnoven
stav registru zaměstnavatelů před zásahem se všemi důsledky z toho plynoucími, to znamená,
že žalobkyně přestala být k datu 31. 8. 2010 zaměstnavatelkou dotčených zaměstnankyň a jejich
zaměstnavatelkou se stala stěžovatelka. Žalovaná 2) do svého sdělení dále vtělila výčet základních
práv a povinností v nemocenském pojištění, v důchodovém pojištění a při odvodu pojistného
na sociální zabezpečení a na státní politiku zaměstnanosti, které zaměstnavatelům ukládají
příslušné právní předpisy (jde o oznamovací povinnosti, evidenční povinnosti, placení pojistného
apod.).
[21] Po žalobkyni obdobné vyjádření Nejvyšší správní soud nežádal, jelikož její stanovisko
k dotčení práv či povinností, které dle jejího názoru může zápis v registrech zaměstnavatelů
vyvolat, bylo patrno již z její žaloby ke krajskému soudu. Zde uvedla, že s provedením zápisu
do registru zaměstnavatelů se pojí povinnosti stanovené v §93 a násl. zákona o nemocenském
pojištění.
VI. Posouzení Nejvyšším správním soudem
VI. a) Přípustnost kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátkou. Důvod
kasační stížnosti odpovídá důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[23] Žalobkyně zpochybnila přípustnost kasační stížnosti, proto se Nejvyšší správní soud
nejprve vyjádří k jejím argumentům, kterými svůj názor o nepřípustnosti kasační stížnosti
podkládala. V prvé řadě tvrdila s odvoláním na §102 s. ř. s., že kasační stížnost může podat jen
účastník řízení před krajským soudem, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení. Dle žalobkyně stěžovatelka nebyla ani účastníkem řízení ani osobou
zúčastněnou na řízení.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že do okruhu osob, které mohou dle §102 s. ř. s. podat
kasační stížnost, spadají účastníci řízení, z něhož napadené soudní rozhodnutí vzešlo, a osoby
zúčastněné na tomto řízení. K postavení osoby zúčastněná na řízení se váže materiální znak, jímž
je dotčení na právech či povinnostech dle vymezení v §34 odst. 1 s. ř. s., a formální znak, jímž
je výslovné oznámení, že daná osoba bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
Naplněním obou těchto znaků se daná osoba stává osobou zúčastněnou na řízení, která má práva
uvedená v §34 odst. 3 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 7 As 33/2003 - 80, publ. pod č. 489/2005 Sb. NSS).
[25] K formálnímu znaku lze ve vztahu k přípustnosti kasační stížnosti poukázat na bod [19]
rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 115/2011 - 168 (publ. pod č. 2596/2012
Sb. NSS), kde bylo uvedeno, že kasační stížnost nelze odmítnout proto, že byla podána osobou
zjevně neoprávněnou za situace, kdy formální podmínka nebyla splněna v souvislosti s tím,
že krajský soud nevyzval k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení dle §34 odst. 2, věty
druhé, s. ř. s. Takový postup by představoval přepjatý formalismus. Zdejší soud v uvedeném
rozsudku naopak dospěl s odkazem na §106 odst. 2 s. ř. s. k závěru, že práva osoby zúčastněné
na řízení lze v nastíněném případě uplatnit i podáním kasační stížnosti. V nynější věci
stěžovatelka, která nebyla vyzvána dle §34 odst. 2, věty druhé, s. ř. s., uplatnila práva osoby
zúčastněné na řízení po vydání napadeného rozsudku. Dne 21. 7. 2015 krajský soud vyhlásil
napadený rozsudek a následného dne (tj. 22. 7. 2015) mu stěžovatelka doručila sdělení o tom,
že hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. I v takovém případě nelze s ohledem
na formální podmínku její kasační stížnost odmítnout jako podanou osobou zjevně
neoprávněnou. Šlo by taktéž o přepjatý formalismus, který by kolidoval s poskytnutím soudní
ochrany, jelikož by v takovém případě nebylo možno vůbec zhodnotit, zda po materiální stránce
stěžovatelce postavení osoby zúčastněné na řízení náleželo. Obecně přitom nelze vyloučit,
že k nenaplnění formální podmínky zásadní měrou přispělo pochybení soudu (nezaslání výzvy dle
§34 odst. 2, věty druhé, s. ř. s.). Případné pochybení soudu však nelze účastníkům klást k tíži.
[26] Stěžovatelka má za to, že naplnila materiální znak osoby zúčastněné na řízení. V nynější
věci není na první pohled zjevné, zda stěžovatelka materiální znak splňuje nebo nesplňuje.
K tomuto závěru je třeba rozebrat povahu zápisu v registru zaměstnavatelů, s nímž stěžovatelka
spojuje dotčení na svých právech či povinnostech, resp. právní sféře. Nejvyšší správní soud proto
konstatuje, že ani s ohledem na materiální znak nelze kasační stížnost odmítnout jako podanou
osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Již v minulosti Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 17. 8. 2011, č. j. 9 As 74/2011 - 162, řešil situaci, kdy rozsudek
vydaný soudem ve správním soudnictví napadal stěžovatel, který tvrdil, že měl být osobou
zúčastněnou na řízení. Ve věci sp. zn. 9 As 74/2011 nešlo o osobu, o níž by bylo zjevné,
že je k podání kasační stížnosti neoprávněná, ale otázku naplnění materiální podmínky bylo třeba
blíže zkoumat. Zdejší soud pak v odkazovaném rozsudku konstatoval, že „odmítnutí návrhu proto,
že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], lze vyhradit pouze případům
absolutního nedostatku procesní legitimace, např. absence osoby v právním slova smyslu na místě žalobce,
nedostatek tvrzení o poškozených právech, nedostatek tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné,
a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu
samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat. Vyjde-li v této fázi nedostatek aktivní
legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní-li tak, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod […]“. Vzhledem k tomu, že absence naplnění materiální podmínky
pro postavení osoby zúčastněné na řízení není v nynější věci na první pohled zřejmá, je třeba
rozhodovat rozsudkem, a to i v případě, že při podrobném přezkumu zdejší soud nakonec
zaujme názor, že tato podmínka naplněna nebyla. I v odkazovaném rozsudku
sp. zn. 9 As 74/2011 ostatně zdejší soud dospěl k závěru, že materiální podmínka splněna není,
což byl důvod k vydání zamítavého rozsudku, nikoli odmítavého usnesení.
[27] Z těchto důvodů nebylo možno kasační stížnost odmítnout, ale je nutno o ní rozhodnout
rozsudkem.
VI. b) Obecně k osobám zúčastněným v řízení o zásahové žalobě
[28] Nejprve se zdejší soud vyjádří k tomu, zda je s ohledem na zákonnou úpravu vůbec
možné, aby v řízení o zásahové žalobě vystupovaly osoby zúčastněné na řízení, jsou-li pro
to splněny další podmínky. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 10. 2008, č. j. 3 Aps 5/2008 - 282, konstatoval, že institut osoby zúčastněné na řízení
je vyloučen v řízení o zásahové žalobě. Tento právní názor vycházel z textu §34 od st. 1 s. ř. s.,
dle něhož: „Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech
a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být
přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně
oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.“ Dle odůvodnění rozsudku
sp. zn. 3 Aps 5/2008 pak osoby zúčastněné přichází v úvahu u žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu (§65 a násl. s. ř. s.), jelikož zde obecně může dojít k dotčení vydáním napadeného
správního rozhodnutí nebo jeho zrušením v řízení před soudem, případně u žaloby proti
nečinnosti správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.), kde lze uvažovat o dotčení tím, že rozhodnutí
nebylo vydáno, nebo dotčení jeho vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu.
[29] V bodě [28] shora shrnutý právní názor vyslovený v rozsudku sp. zn. 3 Aps 5/2008 byl
ovšem překonán usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 - 76 (publ. pod
č. 2725/2013 Sb. NSS), kde rozšířený senát shledal, že soudní ochrana třetích osob proti
souhlasům vydávaným dle stavebního zákona se poskytuje prostřednictvím zásahové žaloby.
Rozšířený senát pak připustil, že v řízení o této žalobě může být žadatel o souhlas osobou
zúčastněnou na řízení. V bodě [46] zmíněného usnesení bylo uvedeno, že žadatel o souhlas může
být ve svých právech či povinnostech dotčen důsledky rozhodnutí soudu v řízení o zásahové
žalobě, proto na základě procesní analogie takovým osobám umožnil postavení osoby zúčastněné
na řízení.
[30] Existuje více řízení o zásahové žalobě, kde si lze představit dotčení práv či povinností,
resp. právní sféry dalších osob odlišných od žalobce. Zmínit lze, že rozšířený senát v usnesení
ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98 (publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS), konstatoval,
že skrze zásahovou žalobu se lze bránit proti provedení či neprovedení záznamu do katastru
nemovitostí. V bodě [28] tohoto usnesení pak uvedl, že v tehdy projednávané věci
se neprovedení záznamu dotýkalo práv a povinností nejen tehdejšího stěžovatele (Olomouckého
kraje), ale i dalších osob (konkrétně Správy silnic Olomouckého kraje, příspěvkové organizace).
Dále lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012,
č. j. 8 As 84/2011 - 208 (publ. pod č. 2696/2012 Sb. NSS), kde bylo shledáno, že pokud rada
či zastupitelstvo obce předá osvědčení o tom, že se náhradník stal členem zastupitelstva obce
(§56 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí), ale původní zastupitel
tvrdí, že jeho mandát nezanikl ze zákona rezignací, může se domáhat ochrany proti vydání
předmětného osvědčení prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle
§82 s. ř. s. I v řízení o takové zásahové žalobě přichází v úvahu dotčení práv (právní sféry) jak
náhradníka, tak původního zastupitele.
[31] Nastíněný vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se zásahové žaloby,
k němuž došlo po vydání rozsudku sp. zn. 3 Aps 5/2008, ukázal, že kategorický závěr, který
nepřipouští, že by osoby zúčastněné na řízení mohly figurovat i v řízení o zásahové žalobě,
je problematický. Lze proto konstatovat, že usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 2 As 86/2010
překonalo výše uvedený závěr rozsudku sp. zn. 3 Aps 5/2008 ve vztahu ke všem řízením
o zásahové žalobě, byť v uvedeném usnesení rozšířený senát hodnotil jen řízení o zásahové
žalobě týkající se souhlasů dle stavebního zákona. Shodně se k překonání uvedeného závěru
rozsudku sp. zn. 3 Aps 5/2008 ostatně již vyslovil Nejvyšší správní soud v bodě [7] usnesení
ze dne 13. 12. 2012, č. j. Ars 5/2012 - 55.
[32] V obecné rovině proto lze připustit, že i v řízení o zásahové žalobě mohou vystupovat
osoby zúčastněné na řízení, jsou-li pro to splněny další podmínky vyplývající z analogické aplikace
§34 s. ř. s.
VI. c) Skutkové okolnosti nynějšího případu
[33] Mezi žalobkyní a stěžovatelkou je sporné, zda došlo k přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů ve smyslu §338 a násl. zákoníku práce, od čehož se odvíjí i to, zda
je zaměstnavatelem dotčených zaměstnankyň žalobkyně či stěžovatelka. Krajský soud rozhodoval
o zásahové žalobě, jíž se žalobkyně snažila změnit údaje evidované v registrech zaměstnavatelů.
Žalobkyně nebyla spokojena s tím, že byla v těchto registrech evidována jako zaměstnavatelka.
Jak vyplynulo z předloženého správního spisu, žalobkyně na tiskopisech oznámení o nástupu
do zaměstnání (skončení zaměstnání), které doručila žalované 1) dne 4. 5. 2011, nahlásila ve vztahu
k pěti zaměstnankyním převod zaměstnance (převod práva a povinností z pracovněprávních
vztahů). Následně podala odhlášku z registru zaměstnavatelů ke dni 31. 10. 2010 s tím, že jejím
právním nástupcem je stěžovatelka.
[34] Jak vyplývá z potvrzení ze dne 29. 11. 2013, č. j. 48004/068606/13/110/SV, vydaného
žalovanou 1) v návaznosti na zmíněnou odhlášku z registru zaměstnavatelů, byl u žalobkyně
v registru uveden tento zápis: vznik zaměstnavatele 1. 9. 1997, zánik zaměstnavatele 31. 10. 2010.
K podnětu ze strany zaměstnankyň však bylo ve věci provedeno šetření a na základě
předložených dokladů žalovaná 1) dospěla k závěru, že neexistuje dostatek relevantních důkazů,
které by hlášení o převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů potvrzovaly. Jak vyplývá
ze zmíněného potvrzení ze dne 29. 11. 2013, na základě popsaného zjištění bylo přistoupeno
ke zrušení hlášení o převodu, přičemž tento úkon byl proveden dne 8. 11. 2013. Od tohoto data
bylo v registru zaměstnavatelů u žalobkyně uvedeno, že je zaměstnavatelem od 1. 9. 1997 dosud
(tj. do data vystavení potvrzení). Za tohoto stavu rozhodoval krajský soud o zásahové žalobě,
kterou se žalobkyně bránila proti stavu zápisu v registrech zaměstnavatelů, a rozhodl tak, jak
je uvedeno v bodě [1] shora.
[35] Stěžovatelka a žalobkyně se nemohou shodnout, která z nich je zaměstnavatelkou
dotčených zaměstnankyň, jelikož se liší jejich pohled na to, zda došlo k přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů. Stěžovatelka tvrdí, že zanesením údajů do registru
zaměstnavatelů správní orgán zavazuje zapsaný subjekt k plnění úkolů na úseku pojištění jiný
subjekt. Domnívá se proto, že se jejích práv dotýká stav registru v podobě dle napadeného
rozsudku krajského soudu, jelikož tím, že byla do registru zapsána, je zavázána k plnění úkolů
na úseku pojištění vůči žalované 1) a k plnění povinností, které dle dalších předpisů tíží
zaměstnavatele.
VI. d) Hodnocení materiální podmínky pro to,
aby stěžovatelka mohla být osobou zúčastněnou na řízení
[36] Nejvyšší správní soud konstatuje, že při analogické aplikaci §34 odst. 1 s. ř. s. na řízení
o zásahové žalobě (k tomu srov. bod [46] výše zmíněného usnesení rozšířeného senátu
sp. zn. 2 As 86/2010) bude postavení osoby zúčastněné na řízení příslušet tomu, kdo byl
žalovaným zásahem přímo dotčen na svých právech či povinnostech, a dále též tomu, kdo by byl
na svých právech a povinnostech přímo dotčen tím, že by soud vydal rozhodnutí podle
žalobního návrhu. Vše za podmínky, že tato osoba výslovně oznámí nejpozději ve lhůtě
stanovené soudem, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení.
[37] Pro posouzení nynější věci je rozhodné, zda se obsah údajů v registrech zaměstnavatelů,
které se týkají stěžovatelky a jichž se týkal žalovaný zásah či které mohou být ovlivněny
rozsudkem krajského soudu, může přímo dotknout jejích práv či povinností, resp. její právní
sféry. Jde o zhodnocení toho, zda stěžovatelka splňuje materiální podmínku pro to, aby byla
osobou zúčastněnou na řízení. Formální podmínka není v nynějším případě určující s ohledem
na důvody uvedené již v bodě [25] shora.
[38] Registry zaměstnavatelů dle §121 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění společně
s registry pojištěnců tvoří informační systémy pojištění, které nejsou dle §121 odst. 3 tohoto
zákona veřejně přístupné.
[39] Dle §123 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění: „Registry zaměstnavatelů slouží orgánům
nemocenského pojištění k provádění pojištění, k plnění úkolů vyplývajících pro ně z práva Evropských společenství
a z mezinárodních smluv a ke kontrole plnění povinností zaměstnavatelů ve věcech pojištění a dále k plnění
povinností zaměstnavatelů ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti a ve věcech důchodového pojištění.“
[40] Dle §123 odst. 3 a 4 zmíněného zákona: „(3) V registru zaměstnavatelů spravovaném Českou
správou sociálního zabezpečení se o zaměstnavatelích vedou tyto údaje:
a) obchodní firma, název nebo jméno a příjmení zaměstnavatele včetně adresy jeho sídla nebo místa trvalého
pobytu, popřípadě místa podnikání,
b) den vzniku a zániku zaměstnavatele,
c) identifikační číslo osoby zaměstnavatele, popřípadě individuální číslo zaměstnavatele,
d) variabilní symbol plátce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
e) o výběru pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
f) názvy peněžních ústavů, u nichž má vedeny účty,
g) o zrušení zaměstnavatele.
(4) U zaměstnavatele, který má
a) více mzdových účtáren, registr zaměstnavatelů dále obsahuje
1. variabilní symboly a adresy mzdových účtáren,
2. jména a příjmení osob, které jsou jménem zaměstnavatele oprávněny jednat za tyto jednotlivé
mzdové účtárny,
3. okruh zaměstnanců organizační složky, popřípadě jinak vymezený okruh zaměstnanců,
pro které každá mzdová účtárna vede evidenci mezd nebo platů,
b) jen jednu mzdovou účtárnu, avšak její místo není shodné s jeho sídlem, registr zaměstnavatelů dále
obsahuje
1. variabilní symbol a adresu mzdové účtárny,
2. jméno a příjmení osoby, která je jménem zaměstnavatele oprávněna jednat za tuto mzdovou
účtárnu.“
[41] Stěžovatelka odvozuje své dotčení na právech a povinnostech od toho, že zápisem
do registru zaměstnavatelů na ni dle jejího mínění přechází veškeré povinnosti, které
zaměstnavatelům ukládá zákon o nemocenském pojištění i zákoník práce a vede ke vzniku
povinnosti hradit pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
a důchodové pojištění. Žalovaná 1) možné dotčení na právech a povinnostech spatřuje v tom,
že subjekt evidovaný v registrech zaměstnavatelů jako zaměstnavatel má povinnosti, které zákon
o nemocenském pojištění v §93 a násl. ukládá zaměstnavatelům. Shodné dotčení na právech
a povinnostech s obsahem registrů zaměstnavatelů spojovala v žalobě ke krajskému soudu
i žalobkyně. Žalovaná 2) s předmětným zápisem v registru zaměstnavatelů spojuje ten důsledek,
že žalobkyně přestala být zaměstnavatelkou dotčených zaměstnankyň a že se jí stala stěžovatelka.
Dále pak žalovaná 2) v souvislosti s registrem zaměstnavatelů poukázala na povinnosti, které
má zaměstnavatel u nemocenského a důchodového pojištění a ve vztahu k pojistnému na sociální
zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti.
[42] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že zápis v registru zaměstnavatelů má takové
účinky, které mu stěžovatelka, žalobkyně a obě žalované přikládají ve svých vyjádřeních
shrnutých v bodě [41] shora. Zápisu v registrech zaměstnavatelů Nejvyšší správní soud přikládá
pouze evidenční význam. Právní úprava nevychází z toho, že by samotný zápis v registru
zaměstnavatelů zakládal nějakému subjektu postavení zaměstnavatele, případně že by závazně
deklaroval, že takové postavení má.
[43] Dle §3 písm. b) zákona o nemocenském pojištění se zaměstnavatelem pro účely
zmíněného zákona rozumí: „právnická osoba nebo fyzická osoba, které zaměstnávají alespoň jednoho
zaměstnance […]“. V této souvislosti lze poukázat na vymezení zaměstnání, kterým se pro účely
zmíněného zákona dle jeho §3 písm. g) rozumí: „činnost zaměstnance pro zaměstnavatele, ze které
mu plynou nebo by mohly plynout od zaměstnavatele příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud
by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů podle právního předpisu upravujícího daně
z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny“. [Pro nynější případ není relevantní vymezení, kdo
je považován za zaměstnavatele v dalších případech uvedených v §3 písm. b) zákona
o nemocenském pojištění, tj., že jím je „organizační složka státu, v níž jsou zařazeni zaměstnanci
v pracovním poměru nebo činní na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce, služební
úřad, v němž je státní zaměstnanec zařazen k výkonu státní služby, věznice a vazební věznice (dále jen ‚věznice‘),
v nichž vykonává trest odnětí svobody odsouzený zařazený do práce, ústavy pro výkon zabezpečovací detence,
v nichž vykonává zabezpečovací detenci osoba zařazená do práce, a útvary, složky nebo jiné organizační části
bezpečnostních sborů nebo ozbrojených sil České republiky, které vyplácejí příslušníkům bezpečnostních sborů
služební příjem nebo vojákům z povolání plat, popřípadě organizační složky státu nebo právnické osoby, v nichž
jsou k plnění služebních úkolů vysláni příslušníci bezpečnostních sborů nebo zařazeni vojáci z povolání, (dále jen
‚služební útvar‘)“].
[44] Vznik a zánik právních vztahů, které zákon o nemocenském pojištění souhrnně označuje
pojmem „zaměstnání“, od jehož obsahu se odvozuje obsah pojmu „zaměstnávat“ v definici
zaměstnavatele, není určen zákonem o nemocenském pojištění, ale jinou právní úpravou, typicky
zákoníkem práce. To platí i pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů dle §338
a násl. zákoníku práce. V právní úpravě proto chybí jakýkoli podklad pro tvrzení, že by postavení
zaměstnavatele měl ten, kdo je jako zaměstnavatel veden v registru zaměstnavatelů. Jinými slovy
záznamem v registru zaměstnavatelů, ať již správným či chybným, se postavení zaměstnavatele
nezískává ani neztrácí a ani jím takové postavení není závazně deklarováno.
[45] Zákon o nemocenském pojištění zaměstnavatelům ukládá řadu povinností v §93 a násl.
Jde o rozličné přihlašovací, ohlašovací, oznamovací a evidenční povinnosti a další povinnosti.
Některé povinnosti jsou stanoveny i bývalým zaměstnavatelům (např. odhlásit se z registru
zaměstnavatelů do 8 kalendářních dnů ode dne, kdy přestal být zaměstnavatelem – §93 odst. 4
zákona o nemocenském pojištění). K tomu zdejší soud uvádí, že za zaměstnavatele je zcela
v souladu s §3 písm. b) zákona o nemocenském pojištění třeba pokládat tu fyzickou
či právnickou osobu, která zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance. Pro to, aby někdo byl
zaměstnavatelem ve smyslu zákona o nemocenském pojištění, je rozhodné naplnění znaků
uvedených v §3 písm. b) tohoto zákona, tj. skutková okolnost, že zaměstnává alespoň jednoho
zaměstnance, nikoli to, zda je či není jako zaměstnavatel evidován. Aby bylo možno tvrdit,
jak to činí žalobkyně, stěžovatelka a obě žalované, že zmíněné povinnosti vznikají tomu,
kdo je jako zaměstnavatel evidován v registru zaměstnavatelů, musela by být zákonná úprava
formulována jinak, než je tomu v současnosti v zákoně o nemocenském pojištění.
[46] Nesplnění povinností zmíněných v §93 a násl. zákona o nemocenském pojištění zakládá
u fyzické osoby jakožto zaměstnavatele, který je povinen přihlásit se do registru zaměstnavatelů,
odpovědnost za přestupek [§131 ve spojení s §92 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském
pojištění] a u právnické osoby jakožto zaměstnavatele, který je povinen přihlásit se do registru
zaměstnavatelů, odpovědnost za správní delikt [§136 ve spojení s §92 odst. 1 písm. a) zákona
o nemocenském pojištění]. I zde není odpovědný subjekt vymezen jako ten, kdo je v registru
zaměstnavatelů evidován jako zaměstnavatel, ale jako zaměstnavatel (tj. v případě fyzických
a právnických osob ten, kdo zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance) za podmínky,
že je povinen se přihlásit do registru. Pro uložení sankce je tak rozhodné to, zda daná osoba
je skutečně zaměstnavatelem, zápis v registru není v daném ohledu určující. V řízení o uložení
sankce se pak může subjekt, s nímž je řízení vedeno, bránit např. tím, že nikdy nenaplňoval znaky
zaměstnavatele. V takovém případě bude třeba hodnotit, zda tyto znaky naplnil, zápis v registru
zaměstnavatelů v daném ohledu nebude určující.
[47] Stěžovatelka při popisu toho, jakým způsobem se její právní sféry může zápis v registru
zaměstnavatelů dotknout, poukázala na kontrolní oprávnění orgánů nemocenského pojištění.
Zdejší soud konstatuje, že ani v daném ohledu nelze spatřovat dotčení právní sféry v přímé
souvislosti s obsahem registru zaměstnavatelů. Tam, kde jsou při kontrole zaměstnavateli uloženy
nějaké povinnosti (např. §98 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění ve znění do 30. 4. 2014;
§98 odst. 3 tohoto zákona ve znění od 1. 5. 2014), je opět podstatné naplnění znaků
zaměstnavatele, a nikoli údaj v registru zaměstnavatelů. Navíc zde lze poznamenat, že proti
samotné kontrole či způsobu jejího provádění se nabízí ochrana prostřednictvím zásahové
žaloby, jsou-li splněny všechny podmínky pro její přípustnost.
[48] Nejvyšší správní soud dále nemůže souhlasit s tvrzením, že by evidování určité osoby jako
zaměstnavatele v registru zaměstnavatelů zakládalo této osobě povinnosti zaměstnavatele
dle zákoníku práce. O registru zaměstnavatelů se zákoník práce vůbec nezmiňuje, s jeho obsahem
tak nespojuje vznik, změnu či zánik právních vztahů, které upravuje.
[49] Žalovaná 1) poukazovala na zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provádění sociálního
zabezpečení“), v podobném smyslu se vyjadřovala i stěžovatelka. Uvedený zákon stanovuje
povinnosti zaměstnavatelů při provádění důchodového pojištění (srov. §35a a násl.). I zde však
není osoba zaměstnavatele vymezena tak, že by šlo o subjekt evidovaný v registru
zaměstnavatelů. Ve vztahu k fyzickým a právnickým osobám je v §35a odst. 1 uvedeného zákona
zaměstnavatel vymezen pomocí znaku zaměstnávání jiné fyzické osoby nebo tím, že jsou k němu
fyzické osoby ve vztahu, který zakládá účast na důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud tak
může konstatovat, že zápis v registru zaměstnavatelů se nemůže dotknout právní sféry ani
s ohledem na zákon o provádění sociálního zabezpečení na základě obdobné argumentace, která
byla užita již v bodech [44] a [45] shora.
[50] Ani ze zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na politiku zaměstnanosti“), nelze dovodit, že by evidováním určité
osoby v registru zaměstnavatelů jako zaměstnavatele měla být jen z tohoto důvodu takové osobě
založena, změněna, zrušena či závazně deklarována práva či povinnosti, případně dotčena její
právní sféra. Tento zákon sice má řadu ustanovení, která se týkají zaměstnavatele, nicméně i zde
je zaměstnavatel, jde-li o fyzické a právnické osoby, vymezen pomocí zaměstnávání alespoň
jednoho zaměstnance [viz §3 odst. 1 písm. a) a b) zmíněného zákona], a nikoli jako ten,
kdo je jako zaměstnavatel evidován v registru zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud proto může
konstatovat, že kdyby v registru zaměstnavatelů byl jako zaměstnavatel evidován někdo, komu
toto postavení ve skutečnosti nesvědčí, nemělo by to na jeho postavení z hlediska zákona
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na politiku zaměstnanosti vliv.
[51] Stěžovatelka zmínila dále zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Vymezení pojmu „zaměstnavatel“ pro účely tohoto
zákona lze dovodit z jeho §3 odst. 1 písm. c), v němž je odkaz na zákoník práce v poznámce pod
čarou č. 4. Ta sice směřuje na §8 odst. 1 již zrušeného zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
avšak po přijetí současného zákoníku práce je zřejmé, že se použije vymezení v současném
zákoníku práce (především v jeho §7, dle něhož je zaměstnavatelem „osoba, pro kterou se fyzická
osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu“). Pro nynější věc je pak
podstatné, že zákon o zaměstnanosti nespojuje vymezení pojmu „zaměstnavatel“ s obsahem
registru zaměstnavatelů. Ani v daném ohledu proto nelze spatřovat dotčení právní sféry
stěžovatelky.
[52] Nejvyšší správní soud na tomto místě může výše uvedené shrnout tak, že neshledal
ve vztahu k žalovanému zásahu správních orgánů žádná práva ani povinnosti, na kterých by
stěžovatelka mohla být přímo dotčena, resp. její dotčení na právní sféře. Z tohoto důvodu
stěžovatelka nesplnila materiální podmínku pro postavení osoby zúčastněné na řízení. Krajský
soud proto nepochybil, když stěžovatelku nevyzýval dle §34 odst. 2, věty druhé, s. ř. s. ke sdělení,
zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. V tom, že stěžovatelka v řízení před
krajským soudem nemohla vystupovat jako osoba zúčastněná na řízení, nelze spatřovat vadu
řízení před krajským soudem.
[53] Stěžovatelka dále dovozovala, že měla být účastnicí řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud s ní však nesouhlasí. Dle §33 odst. 1 s. ř. s. jsou účastníky řízení
ve správním soudnictví žalobce (navrhovatel) a žalovaný (odpůrce). Žalobcem je ten, kdo podal
žalobu. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah, nejde-li o zásah
ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného
obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru (§83 s. ř. s.).
Stěžovatelka však nebyla v řízení před krajským soudem ani žalobkyní ani žalovanou. Dodat lze,
že v řízení před správními soudy nepřichází do úvahy ani vedlejší účastenství ve smyslu §93
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov.
rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 As 26/2004 - 71).
[54] Dalšími námitkami, které se týkaly správnosti a zákonnosti právního hodnocení
vysloveného v napadeném rozsudku (zejména části II. a III. kasační stížnosti; části III., IV. a V.
podání stěžovatelky ze dne 19. 10. 2015), se Nejvyšší správní soud nezabýval. Za situace,
kdy dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňovala podmínky pro to, aby mohla být osobou
zúčastněnou na řízení, a že nebyla ani účastnicí řízení před krajským soudem, nelze jí přiznat
právo na přezkum věcného hodnocení krajského soudu, které se vztahuje k zákonnosti
žalovaného zásahu či toho, zda byla žalobkyně zásahem přímo zkrácena na svých právech.
[55] V nynější věci jsou žalobkyně a stěžovatelka nejednotné v náhledu na to, zda došlo
k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, od čehož se odvíjí to, kdo je
zaměstnavatelkou dotčených zaměstnankyň. Stěžovatelka předložila Nejvyššímu správnímu
soudu text její žaloby proti Soukromému gymnáziu a Střední zdravotnické škole Havířov
(žalobkyni v řízení před krajským soudem) adresované Okresnímu soudu v Karviné – pobočce
Havířov. Šlo o žalobu, v jejímž petitu se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva ze dne
24. 6. 2010 je neplatná, eventuálně v případě platnosti smlouvy určení, že na jejím základě
nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Nejvyšší správní soud v dané
souvislosti konstatuje, že věcné soudní rozhodnutí civilních soudů, které ve výroku řeší otázku,
zda zde existují nebo neexistují právní vztahy, které spadají pod definici pojmu zaměstnání (resp.
pojmu zaměstnávat) v jednotlivých zákonech týkajících se nemocenského či důchodového
pojištění, lze přiznat relevanci při postupech a v řízeních dle těchto zákonů, které se týkají
povinností stanovených zaměstnavatelům. V určovací žalobě podané k civilním soudům tak lze
spatřovat obranu, která se dotčeným osobám nabízí.
VII. Závěr a náklady řízení
[56] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[57] Výroky o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle nichž
se náhrada nákladů řízení odvíjí od úspěchu ve věci. Stěžovatelka úspěch v řízení o kasační
stížnosti neměla, nenáleží jí proto náhrada nákladů řízení. Žalovaným nevznikly náklady, které
by překračovaly výkon jejich běžné úřední činnosti, do níž patří i hájení vlastního postupu
před správními soudy. Z tohoto důvodu jim Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
[58] V řízení o kasační stížnosti byla úspěšná žalobkyně. Nejvyšší správní soud jí přiznal
náhradu nákladů řízení v souvislosti s jedním úkonem právní služby, a to za písemné podání
ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že žalobkyně
v řízení o kasační stížnosti zaslala dvě vyjádření k této stížnosti. Nicméně v prvním z nich (ze dne
21. 8. 2015) je právní argumentace obsažena toliko v jednom odstavci textu a až ve druhém
(ze dne 18. 9. 2015) ji rozvádí, přičemž nereaguje na žádné skutečnosti, které by jí nebyly známy
již ke dni 21. 8. 2015, a není patrný důvod, proč tato argumentace nemohla být součástí již
prvního vyjádření. Za takové situace Nejvyšší správní soud nepovažuje obě dvě vyjádření
za důvodně vynaložený náklad řízení, ale má za to, že náhrada nákladů řízení náleží pouze
v souvislosti s jedním. Dále lze uvést, že úkon právní služby v podobě převzetí a přípravy
zastoupení byl uskutečněn již v řízení před krajským soudem, zdejší soud proto za něj náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[59] Výše náhrady nákladů řízení, které je stěžovatelka povinna žalobkyni zaplatit, činí
4 114 Kč. Za jeden úkon právní služby totiž náleží odměna ve výši 3 100 Kč (§7 bod 5. a §9
odst. 4 advokátního tarifu) zvýšená o 300 Kč, jakožto paušální náhradu výdajů na vnitrostátní
poštovné, místní hovorné a přepravné (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu,
že advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se náhrada nákladů
řízení dle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku odpovídající příslušné sazbě daně, tj. o (21 % z 3 400 Kč,
viz §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů). Náhradu nákladů řízení je stěžovatelka povinna uhradit k rukám právního zástupce
žalobkyně, Mgr. Václava Žaluda, advokáta se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu