ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.150.2014:29
sp. zn. 9 As 150/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Š.
N., zast. Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem Mikulášské náměstí 487/11, Plzeň, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 11. 2012, č. j. DSH/12611/12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2014, č. j. 17 A 58/2012 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovaném v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Klatovy
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. ZN/OD/665/12-465,
č. j. OD/8369/12/Ka, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro posuzovanou
věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením §18 odst. 4 téhož zákona, za což mu byla
uložena pokuta 6 000 Kč, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 6 měsíců a bylo mu uloženo uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupek
spočíval v tom, že stěžovatel měl dne 8. 5. 2012 při řízení motocyklu po silnici č. I/27 v obci
Švihov překročit nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o minimálně 41 km/hod.
[2] V žalobě proti napadenému rozhodnutí setrval stěžovatel zejména na tvrzení ze správního
řízení, že není osobou, které byla změřena policisty rychlost. Poukázal zejména na rozpory
ve výpovědích policistů, na nemožnost toho, aby se jejich vozidlo zařadilo těsně za měřený
motocykl a následně jej měli policisté stále v zorném poli. Žalovaný se snažil vymyslet alespoň
teoretické možnosti, aby mohla být výpověď policistů považována za věrohodnou, a naopak
konstruuje teorii o nelogičnosti výpovědí svědků ve prospěch stěžovatele. Později žalobu rozšířil
o argumentaci nepřesností měření v důsledku překročení maximální přípustné vzdálenosti měření
a u ústního jednání poukázal na procesní nepoužitelnost výpovědí zasahujících policistů.
[3] Krajský soud žalobu dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Jako opožděné
vyhodnotil námitky týkající se nepřesnosti přístroje a procesní nepoužitelnosti výpovědi policistů.
Správní orgány obou stupňů se opíraly o skutečnosti uváděné policisty a porovnávaly
je navzájem, dále s obsahem úředního záznamu i oznámením o přestupku a s radarovým
záznamem. Tyto podklady se shodují a věrohodnost policistů zvyšuje i jejich postavení
nezávislých svědků. Policisté si neodporovali v tvrzení o neexistenci dalších vozidel, když oba
shodně popsali, že žádné vozidlo se nenacházelo mezi policejním vozidlem a sledovaným
motocyklem. Rovněž vzdálenosti uváděné policisty byly reálné. Nastartování vozidla a jeho
zařazení za motocykl bylo technicky realizovatelné. Díky tomu jsou reálná i ostatní stěžovatelem
zpochybňovaná tvrzení policistů. Výpovědi svědků navržených stěžovatelem byly správně
zhodnoceny jako nevěrohodné. Díky kamarádskému vztahu ke stěžovateli měli motivaci
mu pomoci. Jejich výpovědi (byť navzájem shodné) odporovaly jak výpovědím policistů,
tak zejména snímku pořízenému radarovým zařízením. Ten zachycuje pouze osamělý motocykl
a v jisté vzdálenosti za ním automobil. Fotografií zdokumentovaná situace vyvrací tvrzení, že jelo
více motocyklů několik metrů za sebou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností. Předně poukazuje
v obecné rovině na rozpory ve výpovědích zasahujících policistů ohledně jakýchkoliv vozidel
v měřeném úseku, vzdálenostech a rychlostech jízdy služebního vozu a měřeného motocyklu,
jakož i neustálé kontrole nad měřeným motocyklem.
[5] Není možné, aby se v reakční době přibližně 7 vteřin policisté svým zaparkovaným
služebním vozem zařadili těsně za měřený motocykl a ve vzdálenosti přibližně 50 m jej sledovali,
když podle výpovědí policistu motocykl nijak výrazně rychle nestíhali a jeli rychlosti do 90 km/h.
Pokud měřený motocykl dosahoval rychlosti 94 km/h, pak se každou vteřinou vzdaloval z nulové
rychlosti se rozjíždějícímu vozu policistů o přibližně 30 m. Doposud se nikdo nevypořádal
s prostým matematickým výpočtem, který by výše uvedená tvrzení policistů vyvrátil,
neboť napadené rozhodnutí vždy obsahuje pouze strohé konstatování soudu, že podle jeho
názoru je tato konstrukce technicky přijatelná a i další tvrzení např. o vzdálenosti sledování
motocyklu jsou reálná. Soud se ztotožnil s ničím nepodloženými spekulacemi žalovaného,
že sledovaný motocykl nemusel jet neustále 90 km/h, neboť jeho řidič mohl po zahlédnutí hlídky
zpomalit, apod. K žádné z těchto spekulativních teorií však neexistuje jakýkoli důkaz či jiný
podklad, a jde proto o konstrukce provedené tak, aby zapadaly do tvrzeného příběhu a mohlo být
konstatováno, že přes svou rozpornost jsou výpovědi policistů věrohodné. I správní orgán
připouští, že údaj o viditelnosti měřeného motocyklu v ostré zatáčce pod viaduktem, může být
nesprávný a nepravdivý. Proto jsou irelevantní obecné úvahy o tom, že policisté nemají důvod
údaje zkreslovat. Skutkový stav tak nebyl dostatečně zjištěn, neboť nebyla jednoznačně
prokázána pravdivost výpovědi policistů, a tudíž ani identifikace osoby řidiče.
[6] Na fotografii pořízené policií není ani on, ani jeho motocykl, a nebyl prokázán opak. Dále
stěžovatel poukázal na certifikát o schválení příslušného měřidla, z něhož vyplývá, že měření bylo
provedeno v rozporu s tímto dokumentem.
[7] Navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s argumenty v kasační stížnosti
nesouhlasí a odkázal se na své napadené rozhodnutí, jakož i na vyjádření učiněná před krajským
soudem. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamnítnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené
rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán rozsahem a důvody, které
uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Důvody kasační stížnosti uplatňované stěžovatelem je třeba podřadit pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pod vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Fakticky tak dochází k opětovnému přezkumu dodržení zejména
§50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá
správním orgánům, aby, pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán
závazný, hodnotily podklady, zejména důkazy, podle své úvahy a při tom pečlivě přihlížely
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Stěžovatel dovozuje,
že z důkazů založených ve správním spise není jednoznačně prokázáno, že se dopustil skutku
právě on.
[11] Z napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že pro zjištění skutkového stavu byly
klíčovými důkazy zejména výpovědi policistů P. Č. a M. R., snímek z rychloměru a výpovědi V.
B., P. P. a M. T. a dále informace o průběhu silničního tělesa a o vzdálenostech týkajících se
měření, pronásledování motocyklu a jízdy dle tvrzené domluvy stěžovatele a jím navržených
svědků.
[12] Pokud jde o posouzení a hodnocení výpovědí strážníků obecní policie nebo
policistů je potřeba vycházet z konstantní judikatury. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 - 114, soud uvedl, že „[k] osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší
správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl
policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán
závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma,
nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný
důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 – 42). Citovaná judikatura vychází
z úvahy, že u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné,
že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé.
K obdobnému závěru dospěl soud i v rozsudku ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 As 46/2014 – 23.
[13] V některých projednávaných případech soud zpochybnil rovněž výpověď policistů
(viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63),
učinil tak však vždy s ohledem na konkrétní a specifické okolnosti dané věci (v cit. věci
pro šikanózní jednání vůči dotčenému řidiči, spočívající v ničím neodůvodněné a nanejvýš
rozsáhlé kontrole řidiče poté, co odmítl vyřídit přestupek v blokovém řízení). Na premise
o zásadní hodnověrnosti policisty tudíž ani tato rozhodnutí nic nemění (ke shodnému závěru
srov. rozsudek ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 - 115, body [40] až [44] odůvodnění).
[14] Výpovědi policistů by mohly být v dané věci zpochybněny, zejména pokud by bylo
zřejmé, že se událost tak, jak jí popisují, stát nemohla, v jejich výpovědích by byly zcela zásadní
rozpory, které by snižovaly významnou měrou jejich věrohodnost, nebo by byly vyvráceny jinými
důkazy. Stěžovatel tvrdí, že všechny tyto okolnosti nastaly. Jak je dále rozvedeno, tento závěr
soud nesdílí, a naopak dochází k závěru, že žádný z těchto předpokladů nenastal.
[15] V prvé řadě stěžovatel poukazuje na to, že, se událost nemohla stát tak, jak tvrdí policisté.
Jednak podle něj není možné, aby se policisté zařadili během 7 vteřin těsně za měřený motocykl.
K tomu soud uvádí, že z údajů rychloměru vyplývá, že projíždějící motocykl byl ve vzdálenosti
205,6 m od policistů a jel rychlostí 94 km/h (tedy přibližně 26,1 m/s, když 1 km/h = 0,2777
m/s). Pokud by motocykl pokračoval konstantní rychlostí, dosáhl by místa, odkud bylo měření
prováděno za 7,9 vteřiny. Aby se policisté zařadili přibližně 50 m za motocykl, musela uběhnout
doba dalších přibližně 1,9 vteřiny. Celkem tak nejde o 7 vteřin, ale o 9,8 vteřiny. Za situace,
kdy je řidič připraven k okamžitému nastartování motoru a řízení, a nejde o zimní období,
je to doba nepochybně dostatečná pro nastartování vozidla, jeho vyjetí ze stání kolmo k vozovce
a zařazení do pruhu. Pokud jde o automobil, který se nacházel za motocyklem, pak je z fotografie
zřejmé, že jeho odstup byl minimálně 10 m, ale spíše více. Pokud se vyjde z toho, že toto vozidlo
povolenou rychlost nepřekračovalo a jelo tudíž 50 km/h (tedy přibližně 13,9 m/s), dosáhlo
by místa měření za 15,5 vteřiny [215,6 : 13,9]. Pokud by se policisté zařadili během 9,8 vteřiny,
bylo by od nich druhé vozidlo v danou dobu vzdáleno 5,7 vteřiny, tedy 79,23 m [(15,5 -9,8)
x 13,9]. Standardní bezpečná vzdálenost mezi vozidly je udávána zpravidla v časovém vyjádření
2 vteřin (viz například http://www.ibesip.cz/cz/ridic/bezpecne-rizeni-vozidla/bezpecna-
vzdalenost). Nejvyšší správní soud považuje závěr o technické proveditelnosti zařazení vozidla
policistů za změřený motocykl za zcela reálný.
[16] Druhý argument poukazuje na údajnou spekulaci žalovaného a krajského soudu o tom,
že pokud jeli policisté rychlostí 90 km/h, nemusel se jim motocykl vzdalovat, neboť mohl oproti
původně změřené rychlosti zpomalit. Uvedené považuje stěžovatel za snahu bez jakéhokoliv
důkazu či podkladu konstruovat teorie, které by zapadaly do tvrzeného příběhu. Soud se s tímto
hodnocením nemůže ztotožnit. Správní orgány i soud naopak nepochybně musí při neexistenci
důkazů opačných vycházet zejména z obvyklých dějových a časových posloupností
případů obdobného druhu (viz např. bod 23 usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68, publ. pod č. Sb. NSS 3014/2014). Za obvyklé lze považovat, že vozidla
nejezdí konstantní rychlostí, ale rychlost kolísá, když jednak řidič musí reagovat na změny
na vozovce, a jednak při manuální regulaci přívodu paliva nepochybně dochází k drobným
odchylkám s ohledem na aktuálně vyvíjenou sílu. Rozhodně tedy nelze považovat
za nepravděpodobné, že by i bez reakce na jakékoliv vnější podněty snížil motocykl rychlost
o necelých 5%. Navíc je zcela logická úvaha žalovaného, že řidič motocyklu mohl přizpůsobit
svou rychlost poté, co za ním vyjelo policejní vozidlo. S ohledem na povinnost řidiče sledovat
průběžně situaci v provozu na pozemních komunikacích [viz §5 odst. 1 písm. b) zákona
o silničním provozu] je vysoce pravděpodobné, že řidič motocyklu za sebou zpozoroval policejní
vozidlo, a tudíž si začal hlídat dodržování rychlosti, zejména při vědomí, že se chvíli před tím
dopustil přestupku.
[17] Je i zcela správný poukaz žalovaného na to, že kromě rychlosti motocyklu v době měření,
byly všechny policisty uváděné údaje pouze odhady rychlosti a vzdálenosti v dynamickém ději.
Nelze tak považovat za jakkoliv nepravděpodobné například i to, že by vozidlo policistů naopak
drobně rychlost 90km/h překračovalo. Událost se proto mohla udát tak, jak uváděli policisté.
[18] Pokud jde o drobné nepřesnosti či rozpory ve výpovědích policistů, veškeré namítané
rozpory a nepřesnosti byly logicky vysvětleny v napadeném rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
ani v žalobě, ani v kasační stížnosti, v zásadě nijak nespecifikuje, v čem konkrétně byla tato
vysvětlení žalovaného nesprávná a v čem konkrétně spatřuje rozpory. Tudíž nejde o žalobní
bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz zejména rozsudek rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS) a následně tudíž
ani o kasační námitku ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s. Pokud se krajský soud těmto námitkám
stručně věnoval, učinil tak nad rámec toho, k čemu byl povinen. Vzhledem k tomu, že tato
okolnost nemá na výsledek řízení žádný vliv, neměl tento postup žádný vliv na zákonnost
rozsudku. Jediným projednatelným bodem může být námitka, že i správní orgán I. stupně
připouští, že pokud jde o ostrou zatáčku pod viaduktem, nemuseli policisté mít celou dobu
sledovaný motocykl v zorném úhlu, ačkoliv ve svých výpovědích uvedli, že jej sledovali
kontinuálně. Zde je nicméně třeba zdůraznit, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí
rozhodně nevyloučil to, že by policisté i u viaduktu museli ztratit kontakt se sledovaným
motocyklem, pouze připustil, že je možné, že jej mohli na několik vteřin ztratit. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že v důsledku možného snížení rychlosti s ohledem
na zatáčku se zvýšila pravděpodobnost, že policisté po celou dobu sledovaný motocykl viděli.
Zároveň dodal, že i pokud by se tak stalo, pak by se jednalo o ztrátu na několik vteřin, během
kterých nemohlo dojít k jakékoliv záměně. Správní orgány dospěly k závěru, že vizuální kontakt
možný byl, a pokud by došlo k jeho přerušení, šlo by o přerušení na několik málo vteřin. Pokud
policisté vypověděli, že i v místě zatáčky pod viaduktem měli motocykl v zorném poli,
pak pravdivost jejich výpovědi nebyla vyvrácena. Navíc by bylo možné považovat kontinuální
sledování za zachované i za situace, kdyby motocykl na několik vteřin skutečně vidět nebyl,
pokud byl vizuální kontakt během několika málo vteřin obnoven. Drobné rozpory ve výpovědích
policistů nebyly relevantně zpochybněny, případně jsou nedůvodné. Nad rámec uvedeného soud
uvádí, že i stěžovatelem další uváděné drobné rozpory by jen těžko mohly znevěrohodnit
výpověď policistů.
[19] Posledním důvodem pro zpochybnění výpovědi policistů měly být bezrozporné výpovědi
V. B., P. P. a M. T. Bezrozpornost výpovědí je však pouze jedním z faktorů pro hodnocení jejich
věrohodnosti. Je třeba je také konfrontovat s dalšími důkazy, zkoumat jejich pravděpodobnost a
podpůrně také vztah k obviněnému z přestupku. Soud se ztotožňuje zejména se závěry
žalovaného uvedenými v jeho rozhodnutí, že pokud, dle tvrzení stěžovatele, se členové
motorkářské skupinky dohodli na tom, že se vzhledem k rozdílným výkonům motocyklů sjedou
v Klatovech, je zvláštní, že následně spolu jeli 34 km a posléze na úseku 1,4 km (tedy přibližně na
začátku poslední čtvrtiny smluvené trasy) se první dva jezdci odpojili natolik, že ani ve zpětném
zrcátku neviděli, že je stěžovatel stavěn policejní hlídkou. Pokud se dále vyjde z toho, že policisté
nemohli zaměnit pronásledovaný motocykl s jiným, jak je rozvedeno výše, pak jsou jejich
výpovědi též v rozporu s fotodokumentací, na které je vidět pouze osamělý motocykl, jak uvedl
krajský soud. Podpůrně je též třeba přihlédnout k tomu, že tito svědci mohli být motivování
snahou pomoci stěžovateli s ohledem na jejich kamarádský vztah k němu. Nad rámec důvodů,
které uváděly správní orgány a krajský soud, nemůže Nejvyšší správní soud přehlédnout další
důvody nevěrohodnosti jejich svědeckých výpovědí. Jako vysoce nepravděpodobnou hodnotí
výpověď P. P. ohledně způsobu zastavení stěžovatele. Podle ní je policejní vozidlo předjelo a na
úrovni stěžovatele ukázalo, aby zastavil. Za jízdy si lze těžko představit jiný způsob zastavení než
zapnutím signálu na policejním automobilu, nebo vysunutím zastavovacího terče. Pokud pak jel
P. P. 5 m za stěžovatelem, není vůbec zřejmé, jak by si mohl vyhodnotit, že signál je určen právě
stěžovateli a ne (i) jemu. I pokud by to takto vyhodnotil, není zřejmé, proč by za této situace také
nezastavil, když nevěděl, proč je stěžovatel stavěn. S ohledem na jejich vzájemný vztah by se
jevilo naopak zcela logickým, aby jednak zjistil důvod zastavení (například zpozorovaný defekt na
motocyklu) a pokud by důvodem bylo, jako standardně při silniční kontrole, podezření ze
spáchání přestupku, mohl sám obratem závěrům policistů oponovat. Pokud by navíc skutečně
došlo ke stěžovatelem předestírané záměně s jiným motocyklistou, pak by nepochybně policisté
zpozorovali, že nově se těsně za sebou pohybují dva motocykly. O tom, že by se kdekoliv
na trase či při zastavování stěžovatele vedle něj pohyboval další motocykl, se však policisté nijak
nezmiňují. Výpovědi V. B., P. P. a M. T. se tak jeví nevěrohodnými bez ohledu na to, že jsou
navzájem bez rozporů.
[20] Pokud jde o námitku, že na předmětné fotografii není stěžovatel ani jeho motocykl,
přičemž nebyl prokázán opak, pak je třeba poukázat na to, že stěžovatel takto neformuloval
žádnou žalobní námitku a tudíž takový důvod nemůže uplatňovat v řízení o kasační stížnosti
(viz §104 odst. 4 s. ř. s.). Navíc stěžovatel konkrétně netvrdí, proč by o něj a jeho motocykl jít
nemělo (například, že by bylo z fotografie zřejmé, že jde o jiný typ motocyklu nebo používá
odlišnou přilbu, apod.) a zůstává v rovině zcela obecného tvrzení. Do obdobné kategorie se řadí
námitka týkající se měření v rozporu s vystaveným certifikátem. Krajský soud na str. 7 rozsudku
uvedl, že tato argumentace byla opožděná s ohledem na to, že byla vznesena po uplynutí lhůty
podle §72 odst. 1 s. ř. s., a proto se jí věcně nezabýval. Stěžovatel však nijak neuvádí,
proč je tento závěr krajského soudu chybný. Kasační stížnost se tak v této části míjí
s rozhodovacími důvody krajského soudu. Podle §106 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost
musí mimo jiné obsahovat vymezení, z jakých důvodů stěžovatel napadá rozhodnutí krajského
soudu. Mělo by se tedy jednat o polemiku s konkrétními právními či skutkovými závěry,
které krajský soud v napadeném rozhodnutí učinil. Tyto kasační námitky je tak třeba vyhodnotit
jako nepřípustné.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[22] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu