ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.152.2015:61
sp. zn. 9 As 152/2015 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. A.
K., zast. Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí
ministryně spravedlnosti ze dne 20. 2. 2015, č. j. MSP-29/2014-LO-ROZ/2, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 3 A
49/2015 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
ministryně spravedlnosti ze dne 20. 2. 2015, č. j. MSP-29/2014-LO-ROZ/2. Tímto rozhodnutím
byl zamítnut žalobcův rozklad proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 10. 2014, č. j. MSP-
19/2012-LO-INSO/155, jímž bylo zrušeno žalobcovo zvláštní povolení vykonávat činnost
insolvenčního správce. Důvodem pro zrušení žalobcova povolení byla skutečnost, že nepředložil
ověřenou kopii dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby nebo osvědčení fyzické osoby,
o nichž pojednává §4 odst. 4 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“).
[2] Městský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, shledal,
že žalobou napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce
v podaném rozkladu namítl, že již dne 23. 4. 2014 požádal Národní bezpečností úřad o vydání
dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby a stěžovateli též sdělil, že v průběhu řízení
o vydání tohoto dokladu dne 23. 7. 2014 vykonal pohovor. Žalobce dále v rozkladu namítal,
že v jeho případě došlo k prodloužení lhůty pro ukončení bezpečnostního řízení do 23. 1. 2015,
což si měl stěžovatel ověřit u Národního bezpečnostního úřadu. Žalobce ve svém rozkladu
dovozoval, že stěžovatel měl své řízení přerušit dle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), do doby než Národní
bezpečnostní úřad vyřeší předběžnou otázku. Městský soud dospěl k závěru, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, není z něho totiž zřejmé, proč nebyl akceptován žalobcův
návrh na přerušení řízení. Právě v tomto návrhu ovšem bylo těžiště žalobcova rozkladu.
Odůvodnění:
námitek týkajících se přerušení řízení je dle městského soudu toliko v obecné
rovině. Rozkladový orgán na námitky de facto nereagoval, nýbrž podal jen obecný výklad
k jednotlivým zákonným ustanovením, aniž by je aplikoval na posuzovaný případ. Z těchto
důvodů městský postupoval dle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a napadené správní rozhodnutí zrušil,
přičemž věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že podstatou §76 s. ř. s. je vymezení důvodů,
pro které musí být napadené správní rozhodnutí vždy zrušeno. Typicky se jedná o vady,
které jsou patrné nade vší pochybnost z předložené spisové dokumentace či ze žaloby. V těchto
případech se ústní jednání nenařizuje a žaloba se věcně neprojednává. Přestože může soud
k těmto vadám přihlížet z úřední povinnosti, měl by tak činit pouze v případech, kdy není
rozhodnutí schopno soudního přezkumu z hlediska vznesených žalobních námitek.
[4] Správní řízení bylo zahájeno dne 4. 8. 2014, tj. první pracovní den po uplynutí doby,
v níž byli všichni insolvenční správci, kterým bylo vydáno zvláštní povolení přede dnem účinnosti
zákona č. 185/2013 Sb., povinni si obstarat ověřenou kopii dokladu o bezpečnostní způsobilosti
fyzické osoby nebo osvědčení fyzické osoby ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“). U všech insolvenčních správců se zvláštním
povolením, kteří tento požadavek po uplynutí zákonem stanoveného přechodného období
nesplňovali, bylo zahájeno řízení o zrušení zvláštního povolení insolvenčního správce. Vzhledem
k tomu, že po celou dobu trvání správního řízení trval stejný stav, jako při jeho zahájení,
bylo žalobci zrušeno zvláštní povolení.
[5] Právní předpis jasně stanoví podmínky pro výkon činnosti insolvenčního správce
se zvláštním oprávněním i postup správního orgánu při nedodržení těchto podmínek. Stěžovatel
zde nemá správní diskreci. Výkon činnosti insolvenčního správce se zvláštním povolením
je činností natolik odbornou a kvalifikovanou, že je nutné ji podrobit dohledu ze strany státu.
Nikomu, kdo nesplňuje předepsané podmínky, nesmí být umožněno tuto činnost vykonávat.
[6] Napadené správní rozhodnutí obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti,
které musí obsahovat. V rozhodnutí je podrobně objasněno, proč stěžovatel návrhu na přerušení
řízení nevyhověl. Tento důvod spočívá ve významu této odborné funkce a v zachování veřejného
zájmu, který by byl ohrožen při jejím nekvalifikovaném výkonu. Řízení nebylo přerušeno
též s ohledem na zásadu ignorantia iuris neminem excusat, neboť žalobce měl dostatek času na to,
aby vyhodnotil následek, k němuž dojde, přestane-li zákonné podmínky splňovat.
[7] Stěžovatel má za to, že podmínky pro přerušení řízení naplněny nebyly, neboť dle §64
odst. 3 správního řádu může být správní řízení přerušeno jen tehdy, nebude-li to v rozporu
s ochranou veřejného zájmu. Na přerušení řízení navíc není právní nárok. Pokud by stěžovatel
správní řízení přerušil, připustil by tím dočasné zhojení absence jednoho z předpokladů
pro výkon funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením, což by bylo protizákonné.
[8] Stěžovatel tak má za to, že se ke každé námitce uplatněné v rozkladu vyjádřil a §76 s. ř. s.
neměl být vůbec aplikován, jelikož pro to nebyly důvody.
[9] Městský soud na jednu stranu ve svém rozsudku ověřil, že stěžovatel ve svém rozhodnutí
shrnul rozkladové námitky, přičemž i rekapituloval, co bylo v rozhodnutí o rozkladu
konstatováno k otázce přerušení řízení. Na druhou stranu však dle stěžovatele dospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti, čímž si soud protiřečí. Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Pokud by stěžovatel připustil správnost obou tvrzení
soudu (tj. jednak to, že soud ověřil, že stěžovatel shrnul rozkladové námitky, k nimž se následně
vyjádřil, a jednak to, že soud shledal napadené správní rozhodnutí nepřezkoumatelným),
šlo by o zjevné porušení zásady tertium non datur, neboť platí-li tvrzení A, nemůže zároveň platit
jeho negace, a třetí možnost není.
[10] Stěžovatel dále namítl, že městský soud nenařídil jednání, čímž mu znemožnil ovlivnit
svou argumentací konečný výsledek sporu. Na závěr kasační stížnosti navrhl, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti správního orgánu
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelova argumentace se míjí
se závěry městského soudu. Důvodem pro zrušení správního rozhodnutí bylo to, že stěžovatel
se vůbec nevypořádal se skutečnostmi, které žalobce v řízení předkládal, a to s tím, že žalobce
požádal Národní bezpečnostní úřad o vydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti 100 dnů
před uplynutím lhůty stanovené v novele k zákonu o insolvenčních správcích. Řízení
před Národním bezpečnostním úřadem mělo dle legitimního očekávání trvat 75 dnů, v dané věci
však trvalo podstatně déle.
[12] Základním smyslem novely zákona o insolvenčních správcích je, aby zvláštním
insolvenčním správcem byla jen taková osoba, která bude vzhledem ke své bezpečnostní
způsobilosti jednat nezávisle. Z tohoto žalobce dovozuje, že samotné nepředložení dokladu
ve stanovené lhůtě nemusí znamenat zrušení zvláštního povolení, neboť tato skutečnost sama
o sobě nemusí znamenat, že insolvenční správce je osobou bezpečnostně nezpůsobilou.
Stěžovatel ostatně sám ve své správní praxi postupoval tak, že ve chvíli, kdy zvláštní správce
po uplynutí lhůty doklad o bezpečnostní způsobilosti předložil, řízení zastavil.
[13] Žalobce má za to, že stěžovatelova argumentace o ohrožení veřejného zájmu neobstojí
s ohledem na požadavek odůvodnění správního rozhodnutí. Není totiž jasné, jak by byl
přerušením řízení ohrožen veřejný zájem za situace, kdy žalobce jednal zcela transparentně,
o doklad požádal včas a stěžovatele o průběhu řízení před Národním bezpečnostním úřadem
informoval. Ustanovení o přerušení řízení nemůže správní orgán aplikovat libovolně, ale je jeho
povinností s přihlédnutím ke všem okolnostem uvážit, zda řízení přeruší. Stěžovatel vydal
své rozhodnutí pouhých 6 dnů před tím, než Národní bezpečnostní úřad vydal žalobci doklad
o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby.
[14] Stěžovatelovo tvrzení o tom, že si městský soud protiřečí, považuje žalobce
za nepodložené. Z napadeného rozsudku je patrná zásadní úvaha, jež vedla k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o rozkladu. Námitku porušení stěžovatelových procesních
práv považuje žalobce rovněž za nedůvodnou, ústní jednání bylo nadbytečné za situace,
kdy je napadené správní rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce navrhl kasační stížnost
zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, za stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti jedná jeho zaměstnanec, jenž má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Důvody kasační stížnosti odpovídají
důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, a to z důvodu jeho vnitřní rozpornosti. Nejvyšší správní soud se nejprve zaměřil
na tuto námitku, jelikož v případě její důvodnosti by nebylo možno již z podstaty vady spočívající
v nepřezkoumatelnosti vypořádat další kasační námitky, které se vztahují ke správnosti závěrů
městského soudu. Tuto vadu stěžovatel spatřoval v tom, že není možno na jednu stranu
v rozsudku konstatovat, že ke každé z rozkladových námitek stěžovatel ve svém rozhodnutí
uvedl hodnocení, ale na druhou stranu dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
o rozkladu.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí o rozkladu obsahuje na stranách 2 a 3
v pěti odstavcích text, který se dle výslovného znění věty, která tomuto textu předchází, má týkat
otázky přerušení řízení. Zdejší soud však upozorňuje, že samotná skutečnost, že stěžovatel
do svého rozhodnutí vtělil text zabývající se otázkou přerušení řízení, automaticky neznamená,
že tento text obsahuje též úvahy, které by dostatečným způsobem objasnily, proč by měla být
lichá, mylná nebo vyvrácená žalobcova argumentace, v níž v rozkladu dovozoval vadu řízení,
která dle jeho názoru ovlivnila zákonnost rozkladem napadeného rozhodnutí.
[18] I přesto, že se stěžovatel k otázce přerušení řízení vyjadřoval, bylo úkolem městského
soudu ověřit, zda jde o dostatečné vypořádání rozkladových námitek. Žalobce totiž v žalobě
výslovně namítal, že stěžovatel se jeho námitkami ve vztahu k přerušení nezabýval a hodnocení
stěžovatele k otázce přerušení řízení žalobce považoval za nedostatečné. Městský soud srovnal
rozkladové námitky a hodnocení stěžovatele v rozkladu, shledal přitom, že stěžovatel na námitky
týkající se přerušení řízení reagoval nedostatečně.
[19] Namítanou vnitřní rozpornost v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal.
To, že se stěžovatel určitým způsobem vyslovil k otázce přerušení řízení, totiž bez dalšího
ještě neznamená, že svým hodnocením beze zbytku postihnul všechny rozkladové námitky,
které se přerušení řízení týkaly. V případě, že by stěžovatel ponechal některé námitky uplatněné
v rozkladu bez povšimnutí, či pokud by z hodnocení stěžovatele uvedeného v jeho rozhodnutí
nešlo seznat, proč tyto námitky považoval za nedůvodné, bylo by jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné i přes to, že určité hodnocení ve vztahu k přerušení řízení uvedl.
[20] Hodnocení, zda stěžovatel řádně reagoval na všechny námitky týkající se přerušení řízení,
se týká další kasační námitka.
[21] Ve vztahu k této námitce Nejvyšší správní soud ze spisu konstatuje, že zákonem
č. 185/2013 Sb. byl s účinností od 1. 8. 2013 do zákona o insolvenčních správcích vložen nový
§2a, dle něhož se za citlivou činnost podle zákona o ochraně utajovaných informací považuje
výkon činnosti insolvenčního správce dlužníka, k němuž je třeba zvláštní povolení dle §3 odst. 2
zákona o insolvenčních správcích. Dle §80 odst. 2 a 3 zákona o ochraně utajovaných informací
může citlivou činnost vykonávat fyzická osoba, která je držitelem platného dokladu
o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby nebo která je držitelem platného osvědčení fyzické
osoby ve smyslu §54 tohoto zákona. Podle přechodných ustanovení v čl. II. bodu 1. zákona
č. 185/2013 Sb. insolvenční správce, kterému bylo vydáno zvláštní povolení přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, nemusel splňovat předpoklady pro výkon citlivé činnosti podle zákona
o ochraně utajovaných informací po dobu 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
tj. do 1. 8. 2014.
[22] Žalobce v podaném rozkladu tvrdil, že požádal Národní bezpečnostní úřad více
než 3 měsíce před koncem přechodného období o vydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti
fyzické osoby. Uvedl zde rovněž, že dne 23. 7. 2014 vykonal pohovor v rámci řízení o vydání
dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby, přičemž došlo k prodloužení lhůty
pro ukončení bezpečnostního řízení na 9 měsíců. V rozkladu dále žalobce tvrdil, že řízení
o zrušení zvláštního povolení před orgánem I. stupně mělo být přerušeno dle §64 odst. 1
písm. c) správního řádu do doby rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu o žádosti.
Měl totiž za to, že v řízení před Národním bezpečnostním úřadem se řeší předběžná otázka,
zda účastník fakticky splňuje předpoklady pro výkon citlivé činnosti dle zákona o ochraně
utajovaných informací. Tuto otázku si dle žalobcova názoru vyjádřeného v rozkladu nebyl
stěžovatel oprávněn zodpovědět sám. Dle žalobce platí, že pokud by v průběhu řízení o zrušení
zvláštního povolení byl na základě před tím zahájeného bezpečnostního řízení účastníku vydán
doklad bezpečnostní způsobilosti, jde o důvod pro zastavení řízení o zrušení zvláštního povolení.
Doklad o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby žalobce považoval za deklaratorní rozhodnutí.
[23] V doplnění rozkladu žalobce zdůraznil, že dle §117 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných
informací má Národní bezpečnostní úřad ukončit řízení o vydání dokladu bezpečnostní
způsobilosti fyzické osoby do 75 dnů od jeho zahájení. Uvedl rovněž, že Národní bezpečnostní
úřad však využil zákonem stanovené možnosti prodloužení této lhůty, která po prodloužení
v jeho případě dosáhla délky 9 měsíců, což nemohl předpokládat. Dvanáctiměsíční přechodné
období proto považoval za nepřiměřené, což dle jeho názoru měl stěžovatel vzít v potaz a řízení
přerušit do konce řízení před Národním bezpečnostním úřadem.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že stěžovatel v rozhodnutí
o rozkladu nereagoval na takto shrnutou žalobcovu argumentaci a že jeho rozhodnutí je tudíž
nepřezkoumatelné. Vhodné je poznamenat, že z hlediska posuzování přezkoumatelnosti
rozhodnutí o rozkladu je podstatný text odůvodnění tohoto rozhodnutí, dodatečné uvedení
důvodů např. ve vyjádření k žalobě či v kasační stížnosti podané správním orgánem je z tohoto
pohledu bez významu, pokud nebyly obsahem již samotného správního rozhodnutí.
[25] V rozhodnutí o rozkladu stěžovatel k otázce přerušení řízení uvedl, že s ohledem
na zákon č. 185/2013 Sb. musí insolvenční správce, kterému bylo před účinností tohoto zákona
vydáno zvláštní povolení, splňovat podmínky pro výkon citlivé činnosti, a to po uplynutí ročního
přechodného období od účinnosti zmíněného zákona. Dále byl v rozhodnutí o rozkladu uveden
text ustanovení zákona o insolvenčních správcích [konkrétně jeho §6 odst. 2 a §13 odst. 1
písm. b)] a zákona o ochraně utajovaných informací (jeho §80 odst. 1 a §88). Na základě těchto
ustanovení stěžovatel konstatoval, že zvláštní povolení se insolvenčnímu správci zruší, pokud ten
přestane splňovat některou ze zákonem stanovených podmínek, mezi něž patří i splnění
předpokladů pro výkon citlivé činnosti. Citlivou činnost pak může vykonávat jen osoba,
která je držitelem dokladu o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby či osvědčení fyzické osoby,
který však stěžovatel ve správním řízení nepředložil. V rozhodnutí o rozkladu stěžovatel dodal,
že výkon činnosti insolvenčního správce je vysoce specializovanou činností, která má dosah
do majetkové sféry dlužníka i jeho věřitelů, proto je kladen důraz na to, aby ji vykonávala osoba
odborně vybavená. Dle stěžovatele pak mohl žalobce v souladu se zásadou ignorantia iuris non
excusat (neznalost práva neomlouvá) předpokládat, co se stane, když přestane splňovat některou
z vyžadovaných podmínek.
[26] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z rekapitulovaného stěžovatelova rozhodnutí
není patrné, jak stěžovatel nahlížel na námitky uplatněné v rozkladu. Z rozhodnutí o rozkladu
není totiž zřejmé, zda stěžovatel souhlasí či nesouhlasí se žalobcovým názorem, že řízení
před Národním bezpečnostním úřadem představuje řízení o předběžné otázce. Jako předběžnou
otázku v rozkladu žalobce považoval to, zda jsou v jeho případě fakticky splněny předpoklady
pro výkon citlivé činnosti.
[27] Dále není z rozhodnutí o rozkladu patrno, jak stěžovatel nahlížel na argumentaci,
v níž žalobce dovozoval, že doklad o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby je deklaratorní
rozhodnutí, které ve vztahu k minulosti osoby žadatele konstatuje, že nenastaly skutečnosti
bránící výkonu citlivé činnosti. Stěžovatel se nevypořádal ani s navazujícím žalobcovým tvrzením,
že takový doklad vydaný byť až v průběhu řízení o zrušení zvláštního povolení by vedl k nutnosti
řízení o zrušení zvláštního povolení zastavit. Žalobce se přerušení řízení domáhal též s poukazem
na to, že podal žádosti o vydání dokladu o bezpečnostní způsobilosti v předstihu 3 měsíců,
který považoval za dostatečný vzhledem k 75denní lhůtě pro skončení řízení o vydání tohoto
dokladu. Stěžovatel však nijak nereagoval na tvrzení žalobce, v nichž se dle jejich smyslu
dovolával ochrany svého legitimního očekávání, které měl v době podání žádosti o zmíněný
doklad, že řízení o něm bude před Národním bezpečnostním úřadem skončeno před 1. 8. 2014.
[28] Podstatná část zákonných ustanovení, jejichž text stěžovatel uváděl v rozhodnutí
o rozkladu, byla uvedena již v prvostupňovém správním rozhodnutí. Na to v rozkladu žalobce
reagoval argumentací o předběžné otázce a o tom, že žádost k Národnímu bezpečnostnímu
úřadu podal dle jeho názoru v dostatečném předstihu. Poukazoval rovněž na procesní cestu
v podobě přerušení řízení, která by dle jeho názoru chránila jeho práva a legitimní očekávání
a adekvátně reagovala na všechny okolnosti jeho případu. Za dostatečné v takovém případě nelze
považovat, když stěžovatel v rozhodnutí o rozkladu de facto zopakoval zákonná ustanovení,
která uvádělo již prvostupňové správní rozhodnutí, aniž by se řádně vyslovil k tomu,
proč přerušení řízení bylo či nebylo možné, a aniž by na požadované míře podrobnosti sdělil,
jak nahlíží na žalobcova tvrzení, která se vztahovala k jeho legitimnímu očekávání. V daném
ohledu je zcela nedostatečné tvrzení o tom, že činnost insolvenčního správce je vysoce
specializovanou činností a že žalobce mohl předpokládat, co se stane, když přestane splňovat
některou ze zákonných podmínek.
[29] Jak již bylo uvedeno výše, pro hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí o rozkladu
je určující text jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud proto nebral zřetel na tvrzení uplatněné
v kasační stížnosti, že přerušit řízení nebylo možno s ohledem na §64 odst. 3 správního řádu,
jelikož by to bylo dle stěžovatele v rozporu s veřejným zájmem. Pro posouzení této otázky nebylo
možno zohledňovat ani tvrzení v kasační stížnosti, že přerušením řízení by stěžovatel připustil
vědomé, cílené a dlouhodobé udržování protizákonného stavu, který by mohl vést k zásadním
důsledkům do probíhajících insolvenčních řízení. Tato argumentace totiž nebyla uvedena
v samotném rozhodnutí o rozkladu.
[30] Městský soud tudíž správně posoudil, že rozhodnutí o rozkladu je stiženo vadou
spočívající v nepřezkoumatelnosti.
[31] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že stěžovatel byl v řízení
před městským soudem zbaven práva vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem,
jelikož nebylo ve věci nařízeno jednání.
[32] Dle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud o věci samé rozhodnout bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Dle tohoto ustanovení se má dále za to,
že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy
senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.
[33] V nynější věci stěžovatel s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasil (svůj nesouhlas
sice vyjádřil až po dvoutýdenní lhůtě, což však není podstatné, jelikož nejde o lhůtu propadnou;
k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50,
publ. pod č. 975/2006 Sb. NSS, dostupný též z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu). Tento stěžovatelův nesouhlas však nebyl určující, a to s ohledem
na §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle něhož soud zruší rozsudkem napadené správní rozhodnutí
pro vady řízení bez jednání pro nepřezkoumatelnost. Možnost soudu rozhodnout dle §76 s. ř. s.
bez nařízení jednání představuje zákonnou výjimku z povinnosti a contrario stanovené v §51
s. ř. s. (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68).
[34] Co se týče možnosti stěžovatele vyjádřit se ke všem skutečnostem relevantním pro věc,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka nepřezkoumatelnosti byla vznesena v žalobě,
kterou městský soud stěžovateli k vyjádření zaslal. Ve svém vyjádření k žalobě pak stěžovatel
zmínil své stanovisko i k námitce nepřezkoumatelnosti. V řízení před městským soudem
se tak stěžovateli dostalo prostoru k tomu, aby bránil své rozhodnutí. Jak však vyplývá z §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s., je-li správní rozhodnutí zrušeno z toho důvodu, že je nepřezkoumatelné,
jednání není třeba nařizovat.
[35] To, že městský soud nenařídil jednání, nemohlo stěžovatele v posuzované věci omezit
ani v možnostech obrany proti zrušujícímu rozsudku, jak namítal v kasační stížnosti. Stěžovatel
poukazoval na to, že kasační stížnost se může opírat jen o důvody uvedené v §103 s. ř. s.
K tomu zdejší soud uvádí, že v §103 písm. a) s. ř. s. mezi důvody kasační stížnosti figuruje
nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem – na základě
tohoto důvodu je možno napadnout závěr soudu o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí.
Kasační stížnost lze podávat též z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vady
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada vliv na zákonnost [§103 písm. d) s. ř. s.]
či zmatečnosti řízení před soudem [§103 písm. c) s. ř. s.]. Uvedené představuje poměrně široký
okruh důvodů, pro které je možno kasační stížnost podat a Nejvyšší správní soud neshledal,
že by byly pro stěžovatele v nynější věci jakkoli omezující.
[36] Omezení možnosti stěžovatelovy obrany v řízení o kasační stížnosti nelze spatřovat
ani v tom, že městský soud zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudky ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, či ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 - 99) nepřipustil možnost
napravení vady správního rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění tím, že by tyto
důvody byly sděleny až dodatečně např. ve vyjádření k žalobě. Tento závěr nelze interpretovat
tak, že městský soud zcela opomenul příslušné části vyjádření stěžovatele. Městský soud
je neopomenul, ale zcela správně vyhodnotil, že dodatečné uvedení důvodů rozhodnutí nemá
relevanci pro posuzování otázky přezkoumatelnosti. Smysluplná obrana žalovaného
správního orgánu proti námitce nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí spočívá zejména
v poukazu na ty části správního rozhodnutí, které se příslušnými otázkami zabývají, případně
ve vysvětlení toho, proč nebylo bez újmy na zákonnosti rozhodnutí třeba vůbec řešit
otázky, s nimiž je v žalobě spojována nepřezkoumatelnost. Úspěšně však na námitku
nepřezkoumatelnosti nemůže správní orgán reagovat tím, že tuto vadu napravuje
ve svém vyjádření. Zcela shodně nelze připustit napravování vady správního rozhodnutí
při ústním jednání před soudem či v řízení o kasační stížnosti.
[37] Tím, že městský soud neumožnil stěžovateli napravovat vady svého rozhodnutí
ve vyjádření či při ústním jednání, které nebylo nařízeno, nijak stěžovatele nepoškodil. Stěžovatel
dostal možnost uplatnit smysluplnou procesní obranu ve vyjádření, řízení před městským soudem
proto v daném ohledu netrpělo vadou.
[38] Ve vztahu ke stěžovatelovu odkazu na čl. 38 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší
správní soud poukazuje na stanovisko Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st 9/99
(publ. jako ST 9/16 SbNU 372, dostupné též z http://nalus.usoud.cz), kde bylo uvedeno: „Pokud
stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci
není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření
smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury.
Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění
(subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení
v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury.“
V. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., který takový postup předpokládá.
[40] Náhrada nákladů řízení před správními soudy se dle §60 odst. 1 s. ř. s. přiznává podle
úspěchu ve věci. Ačkoli žalobce byl ve věci úspěšný, Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů
řízení nepřiznal, jelikož se jich výslovně vzdal ve svém podání ze dne 31. 8. 2015 a sdělil, že jejich
náhradu nepožaduje.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu