ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.214.2015:25
sp. zn. 9 As 214/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Mgr. D. H., MBA, zast. Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem 8. března 20/13,
Liberec 5, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje , se sídlem U Jezu 642/2a,
Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2014, č. j. OD 497/14- 3/67.1/14141/Rg,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2015, č. j. 59 A 51/2015 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2014,
č. j. OD 497/14-3/67.1/14141/Rg, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí
Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení přestupků
(dále jen „magistrát“), ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 4163/2013/SPR/OPŘ/1062-Dpř/Tá,
č. j. 31451/2014. Posledně zmíněným správním rozhodnutím byla stěžovatelce dle §125f odst. 3
ve spojení s §125c odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „zákon o silničním provozu), uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a bylo
jí uloženo uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Důvodem pro uložení pokuty bylo
to, že stěžovatelka jako provozovatelka vozidla nezajistila, aby při užití vozidla byly dodrženy
povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže
neurčený řidič s vozidlem, které provozovala, neoprávněně stál (parkoval) bez uhrazení poplatku
v úseku označeném dopravní značkou IP 13c s dodatkovou tabulí E 8d (parkoviště s parkovacím
automatem s úsekem platnosti a směrem umístění automatu).
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, ze správního
spisu ověřil, že předmětné dopravní značení je na mís tě přibližně 15 let a bylo zde umístěno
na základě schválení tehdejšího dopravního inspektorátu. Dále ověřoval skutečnosti týkající
se Nařízení statutárního města Jablonec nad Nisou č. 1/2013, o placeném stání motorových
vozidel na místních komunikacích na území města Jablonec nad Nisou. Nepominul ani,
že magistrát ve svém rozhodnutí konstatoval, že uvedené nařízení nemělo vliv na umístění
stávajícího dopravního značení, pouze nově upravilo režim parkování vozidel.
[3] V napadeném rozsudku se rovněž uvádí, že stěžovatelka nerozporovala skutková zjištění,
namítla však, že nařízení o regulaci parkování společně s rozhodnutím o změně informací
na parkovacím automatu, resp. dodatkové tabulce dopravního značení, jsou nicotné správní akty.
Dle závěrů napadeného rozsudku je dopravní značka IP 13c s dodatkovou tabulí E 8d opatření
obecné povahy. Dokud není prokázán opak, musí se na značku nahlížet jako na zákonnou.
Pokud se řidič předmětného vozidla domníval, že nebyl povinen danou značku respektovat,
byl to jen jeho soukromý názor, který mu však neumožňoval porušovat předpisy. Ze zákona
o silničním provozu ani z jiných nelze dovodit, že by si účastník provozu na pozemních
komunikacích mohl činit soudy o zákonnosti dopravní značky.
[4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti uvedla, že za vadné považuje toliko právní závěry
krajského soudu, nikoli však učiněná skutková zjištění. Má za to, že nařízení města Jablonec
nad Nisou ve spojení s rozhodnutím o umístění dopravního značení, resp. jeho dodatečných
informací, jsou nicotná. Nicotnost rozhodnutí je správní orgán povinen zkoumat z úřední
povinnosti a pokud tak neučinil, dopustil se vady, pro kterou jeho rozhodnutí nelze považovat
za správné.
[6] Dodatková tabulka nebo informace na parkovacím automatu je způsobilá výrazně
zasáhnout do regulace provozu na pozemních komunikacích, a proto i uložení povinnosti jejich
prostřednictvím musí podléhat schvalovacímu režimu vlastnímu pro uložení povinnosti
prostřednictvím svislého dopravního značení.
[7] Nařízení o stanovení omezení míst k parkování nebo uložení pravidel při parkování
na určeném úseku pozemní komunikace naplňuje materiální znaky opatření obecné povahy
a na jeho základě je umísťováno svislé dopravní značení. Obojí tvoří spojenou nádobu,
přičemž při nedostatku jedné její části se nutně vyprazdňuje i část druhá. Prvním opatřením
obecné povahy v dané věci je nařízení dle §23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), s nímž je spojen speciální režim schvalování. Tento režim se však již nevztahuje
na opatření obecné povahy vydané v souvislosti s umístěním každé značky, kde je třeba dodržet
pravidla s ním spojená v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). V řízení před správním orgánem bylo prokázáno, že dopravní značka
byla na místo umístěna přibližně před 15 lety, přičemž prostou logickou dedukcí lze uzavřít,
že po celou dobu tu byla měněna její dodatková tabule nebo informace na parkovacím automatu
pouze z blíže neidentifikovaného rozhodnutí obce.
[8] Za nicotné je považováno i takové rozhodnutí, které bylo vydáno nepříslušným orgánem,
nebo takové, které má nedostatek formy. Pokud byla informace na parkovacím automatu
nebo dodatkové tabulce upravena v důsledku pouze nařízení rady statutárního města Jablonec
nad Nisou, jednalo se o rozhodnutí učiněné nepříslušným orgánem a je tedy nicotné.
Pokud se dostala informace na parkovací automat nebo na dodatkovou tabulku pouhou delegací
od orgánu samosprávy, pak nemělo rozhodnutí správnou formu a je opět nicotné. Nicotné
rozhodnutí není nadáno presumpcí správnosti.
[9] Bez ohledu na to, na které části dopravního značení (zda na dodatkové tabulce, informaci
na automatu nebo na vlastním značení) byl příkaz uložen, byl uložen na základě nicotného
správního aktu a řidič jím není vázán.
[10] Stěžovatelka se nikdy nedomáhala toho, aby správní orgány zrušily předmětné dopravní
značení. Upozorňovala však na skutečnost, že toto dopravní značení je nicotné a jako takové
nepožívá presumpce správnosti. V závěru kasační stížnosti pak navrhla napadený rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 1. 9. 2014, kde
poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 - 83.
Zmínil rovněž, že se s napadeným rozsudkem ztotožňuje a navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatelka byla pokutována za správní delikt dle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu, protože jako provozovatelka vozidla v rozporu s §10 daného zákona nezajistila,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Porušení povinností řidiče
bylo spatřováno v neoprávněném parkování v Jablonci nad Nisou v ulici Komenského
ve dnech 4. 11. 2013, 5. 11. 2013 a 6. 11. 2013. Ač byla v daném místě umístěna značka IP 13c
(parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou E 8d určující úsek platnosti, nebyl
řidičem příslušný poplatek uhrazen.
[14] Stěžovatelka se bránila argumentací, že zmíněná dopravní značka byla umístněna
na základě nicotných správních aktů.
[15] Nejvyšší správní soud uvádí, že nicotnost správního aktu je spojena s natolik vážnou
kategorií vad správního aktu, která způsobuje, že se nedá vůbec hovořit o tom, že by byl daný
akt existující. Doktrína dovozuje, že nicotnost může stíhat správní akty, aniž by ji svazovala
jen se správními rozhodnutími, jakožto specifickou kategorií správních aktů (viz např. Hendrych,
D. a kol. Správní právo. Obecní část. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012s. 213–218). Ostatně
na základě §174 odst. 1 správního řádu lze na řízení dle části šesté, která upravuje opatření
obecné povahy, přiměřeně aplikovat ustanovení části druhé, kam je zařazen i §77 správního řádu
pojednávající o nicotnosti rozhodnutí.
[16] K nicotnosti správního aktu lze pak obecně poukázat na závěry, které uvedl rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu k nicotnosti správního rozhodnutí:
„Nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt, abso lutní zmatečnost, pseudorozhodnutí,
non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost, či dokonce
procesní potrat) představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem
ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí,
je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není ‚běžným‘ rozhodnutím nezákonným,
nýbrž ‚rozhodnutím‘, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocensk é rozhodnutí správního orgánu považovat,
a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě ‚běžných‘ vad správních rozhodnutí
se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako
na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností
jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících
nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší
následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj,
jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času.
‚Definičně lze za nicotný správní akt považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec
není schopen vyvolat žádné právní účinky. Logicky jde o právní nullum a platí zásada „quod
nullum est, nullum produsit effectum‘ (srov. Máša, M. K otázce tzv. nicotných správních aktů. Správní
právo, 1972, č. 3, s. 139). […]
Jak plyne z výše uvedeného, podstatu nicotnosti, obdobně jako skupinu vad, které ji způsobují, v dobách,
kdy institut nicotnosti rozhodnutí nebyl legislativě upraven, vymezovala především teorie správního práva a správní
judikatura. Na doktrinální a judikatorní závěry navázal zákonodárce právní úpravou institutu nicotnosti
rozhodnutí obsaženou v ustanoveních §77 a §78 nového správního řádu. Při jeho tvorbě se do značné
míry rovněž projevily závěry německé teorie správního práva a právní úpravy obsažené v tamním správním řádu
(zákon ze dne 25. 5. 1976, Verwaltungsverfahrengesetz, dále jen ‚VwVfG‘). Podle §44 odst. 1 VwVfG
je správní akt nicotný, pokud obsahuje tak závažné vady, resp. trpí zvlášť závažnými nedostatky,
přičemž se zřetelem na všechny okolnosti je jeho nicotnost každému zcela zřejmá a je očividná. Podle zmíněné
generální klauzule nicotnosti jsou nicotné takové správní akty, které trpí: a) obzvláště závažnou vadou,
která je současně b) zjevná. Závažnost je kvalifikovaným pochybením, není prostou nezákonností. “
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74,
publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS; dostupný z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu).
[17] V bodě [32] svého usnesení ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65 (publ. pod
č. 2837/2013 Sb. NSS), k tomu rozšířený senát dodal: „Současná právní úprava, judikatura i doktrína
tedy považují nicotnost za samostatný právní institut, který je odlišný od institutu nezákonnosti z hlediska
právních účinků dotyčného správního aktu. Nezákonné rozhodnutí existuje, je právně závazné, vynutitelné
a vychází se z presumpce jeho správnosti, dokud není zrušeno. Proti němu lze brojit opravnými či dozorčími
prostředky, avšak pokud tyto nejsou včas a řádně uplatněny, zůstává nezákonné rozhodnutí objektivně existující
a nelze ho již odstranit. Naproti tomu se na nicotné rozhodnutí vždy hledí jako na neexistující, zdánlivé,
nezakládající žádné právní následky, a proto nemusí být respektováno a veřejnou mocí dokonce ani nesmí být
vynucováno. Nicotnost nelze zhojit uplynutím času a může tak k ní být přihlédnuto kdykoliv z úřední
povinnosti.“ Vhodné je dodat, že jedna z vad, která činí správní akt nicotným, je i absolutní
nedostatek pravomoci či věcné příslušnosti.
[18] Stěžovatelčiny námitky poukazující na nicotnost nejsou důvodné z následujících důvodů.
[19] Dle §23 odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích: „Pro účely organizování dopravy
na území obce může obec v nařízení obce vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené
úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy
a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu čas ově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin,
b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci na dobu potřebnou k zajištění celního
odbavení,
c) k stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem
podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce,
nebo k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu
nebo je vlastníkem nemovitosti ve vymezené oblasti obce,
nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem.
V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. “
[20] K organizování dopravy na základě §23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích
se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08 (dostupném
z http://nalus.usoud.cz, kde v bodech 24. a 28. uvedl, že dané ustanovení předpokládá „ existenci
dvou, svou formou, právních předpisů. Prvním je nařízení, kterým se vymezují oblasti obce, resp. místní
komunikace nebo jejich určené úseky, jejichž obecné užívání je omezeno jen pro osoby uvedené v ust. §23 odst. 1
písm. a) až c) ZPK [tj. zákona o pozemních komunikacích, pozn. NSS] a podléhá zpoplatnění a stanoví
způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení (Nařízení). Druhým je pak cenový výměr,
pro který zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, předvídá formu nařízení (viz ust. §10
odst. 1), a kterým obec stanoví pro tyto osoby cenu za užití těchto místních komunikací (Ceník). Právním
předpisem, jenž obsahuje všechny komponenty právní normy (zejm. obecně vymezený předmět, regulativnost
a obecně vymezený okruh adresátů), je tak Ceník (k charakteru cenových výměrů jako právních předpisů viz též
usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ao 3/2010 a judikatura tam uvedená), a to i přes nedostatek
formy […] Nařízení splňuje definiční znaky opatření obecné povahy, když pro neurčitý okruh subjektů
konkretizuje prostorové vymezení, na něž se vztahuje povinnost uložená Ceníkem. Stanovení místní úpravy užití
místních pozemních komunikací provedené způsobem zakládajícím pro účastníky silničního provozu odlišné
povinnosti, než které by měli podle obecné úpravy užití pozemních komunikací, má tedy povahu opatření obecné
povahy v materiálním smyslu. Posouzení, zda konkrétní místo je či není místní komunikací dle ZPK, zda
se nachází v katastru obce či zda je v daném místě splněna podm ínka potřebnosti z hlediska účelu právní úpravy
(organizování dopravy) je primárně předmětem správního, nikoli ústavního práva.“ Pro bližší odůvodnění lze
odkázat na dané usnesení Ústavního soudu.
[21] Pražská úprava, která stála v základu citovaného usnesení Ústavního soudu, spočívala
ve vydání dvou samostatných nařízení rady města. V jednom nařízení byly určeny jednotlivé
oblasti obce, v nichž byla zavedena regulace předvídaná v §23 odst. 1 písm. a) a c) zákona
o pozemních komunikacích (to Ústavní soud v citované části označil jako „Nařízení“),
ve druhém pražském nařízení (Ústavním soudem označeném jako „Ceník“) byly stanoveny ceny
parkovacích karet. Úprava, kterou zvolil Jablonec nad Nisou, spočívala ve vydání jediného
nařízení rady města (konkrétně šlo o na řízení č. 1/2013), v němž byly stanoveny jak oblasti, jichž
se týká regulace v §23 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pozemních komunikacích, tak zde byly
stanoveny ceny za stání v těchto oblastech. V zájmu zachování jednotného judikaturního přístupu
k jedné otázce mezi Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem zdejší soud nahlíží na ty
části předmětného nařízení města Jablonec nad Nisou, v nichž jsou stanoveny zpoplatněné
oblasti, z materiálního hlediska jako na opatření obecné povahy, byť vydaného ve formě
právního předpisu. Ty části daného nařízení vymezující cenu pak představují z materiálního
i formálního hlediska právní předpis.
[22] Tam, kde jde v případě Nařízení statutárního města Jablonec nad Nisou č. 1/2013
z materiálního hlediska o opatření obecné povahy, je možno vyvrátit námitku nicotnosti, kterou
stěžovatelka spojovala s tím, že bylo vydáno nepříslušným orgánem. Byť jde v dané části
materiálně o opatření obecné povahy, jeho vnější forma je určena přímo zákonem o pozemních
komunikacích, vydáváno je tak jako nařízení rady obce [§23 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích ve spojení s §11 odst. 1 a §102 odst. 2 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecní zřízení“)]. Nařízení statutárního
města Jablonec nad Nisou č. 1/2013 bylo vydáno radou města, námitka nicotnosti je tudíž
nepodložená.
[23] Již jen na okraj pak lze s odvoláním na čl. 95 odst. 1 Ústavy poznamenat, že i tam, kde
nařízení č. 1/2013 stanovuje cenu za parkování (tj. tam, kde představuje právní předpis jak
z formálního, tak materiálního hlediska), bylo vydáno k tomu kompetentním orgánem – radou
města [viz §23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s §10 odst. 1 zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a §11 odst. 1 a §102 odst. 2 písm. d)
obecního zřízení].
[24] Na výše citovaný §23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích navazuje §23 odst. 2
daného zákona, dle něhož: „Místní komunikace nebo jejich určené úseky podle odstavce 1 musí být označe ny
příslušnou dopravní značkou podle zvláštního právního předpisu.
2)
“ Poznámka pod čarou 2) směřuje
k zákonu č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
(dále jen „zákon o bezpečnosti a plynulosti provozu“), a vyhlášce Federálního ministerstva vnitra
č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „pravidla silničního provozu“).
[25] Magistrát zjistil (viz č. l. 53 správního spisu), že předmětné dopravní značení bylo
na místě instalováno před rokem 2000 na základě předchozího schválení Policie České republiky,
v prvostupňovém rozhodnutí správní orgán upřesnil, že šlo o dopravní inspektorát. Spisový
materiál správní orgán však neměl k dispozici, jelikož uplynula skartační lhůta. Nicméně samotné
zjištění, který orgán rozhodl o umístění dopravní značky, je dostatečné k vyvrácení vznesené
námitky nicotnosti.
[26] Vzhledem k tomu, že předmětná dopravní značka byla dle zjištění správního orgánu
na daném místě umístěna před rokem 2000, je třeba vycházet z předpisů platných a účinných
v této době. Jde zejména o zákon o bezpečnosti a plynulosti provozu a pravidla silničního
provozu.
[27] Dle §1 odst. 1 zákona o bezpečnosti a plynulosti provozu vykonávala státní sprá vu
ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích vedle Ministerstva
vnitra Policie České republiky a v jejím rámci okresní a krajské dopravní inspektoráty a Ředitelství
služby dopravní policie Policejního prezidia České republiky. Dle §5 odst. 1 písm. b) daného
zákona okresní dopravní inspektorát stanovoval užití dopravních značek a dopravních zařízení,
pokud tento zákon nestanovoval jinak (jinak bylo stanoveno pro dálnice, rychlostní silnice
a účelové komunikace, dále pro Prahu, Brno, Ostravu a Plzeň a rovněž pro značky stanovené
prováděcím předpisem, o jejichž užití rozhodoval drážní úřad; viz §2 odst. 1 písm. a) a §10
daného zákona). Nynější případ nespadá pod žádnou z kategorií, kdy by zákon stanovil jinak.
Užití dopravních značek se týká i §48 odst. 2 písm. a) pravidel silničního provozu,
dle něhož okresní dopravní inspektorát stanovuje užití dopravních značek po projednání
s příslušným správním orgánem (dodat lze to, že hodnocení, zda došlo k tomuto projednání,
je již otázka zákonnosti, nikoli nicotnosti).
[28] Tím, že magistrát objasnil, že o umístění značky rozhodl příslušný dopravní inspektorát
Policie České republiky, dostatečně ozřejmil, že nemohlo jít o nicotné rozhodnutí z důvodu
tvrzeného stěžovatelkou, tj. z důvodu vydání věcně nepříslušným orgánem. Zkoumanou
kompetenci totiž Policie České republiky měla a o umístění rozhodoval dopravní inspektorát,
jak to zákon předpokládá. Ani v daném ohledu není námitka nicotnosti důvodná.
[29] Zcela nepodložené jsou stěžovatelčiny spekulace o tom, že dodatková tabulka
na dopravní značce byla v průběhu času měněna, či o tom, že k jejímu umístění, resp. informace
na ní došlo „pouhou delegací od orgánu samosprávy“. Z těchto spekulací stěžovatelka opět dovozovala
nicotnost. Dle sdělení odboru stavebního a životního prostředí, oddělení dopravního a silničního,
magistrátu předmětné dopravní značení se nijak nezměnilo od doby jeho osazení, k němuž došlo
před rokem 2000.
[30] Žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na §12 odst. 1 písm. p) vyhlášky Ministerst va
dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních
komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů. Dle daného ustanovení se řidič musí řídit údaji na značce „parkoviště s par kovacím
automatem“ (č. IP 13c), dodatkové tabulce nebo na parkovacím automatu (hodinách). Nejvyšší
správní soud konstatuje, že pro umístění údaje na parkovacím automatu lze nalézt oporu přímo
v nařízení dle §23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Přímo v návaznosti na přijetí
nařízení nebo jeho změn je možno provést příslušnou úpravu údaje na automatu. O tom,
že Nařízení statutárního města Jablonec nad Nisou č. 1/2013 bylo vydáno k tomu oprávněným
orgánem, bylo pojednáno již výše.
[31] Nejvyšší správní soud konstatuje, že již magistrát ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti,
které vyvrací následné námitky stěžovatelky o nicotnosti. V bodě 1. tohoto rozhodnutí uvedl,
že předmětná dopravní značka byla umístěna před přibližně 15 lety, a to na základě schválení
dopravního inspektorátu. Dále se v bodě 2. svého rozhodnutí zabýval tím, že Nařízení
statutárního města Jablonec nad Nisou č. 1/2013 bylo vydáno radou města dne 18. 4. 2013.
Jde o podstatná zjištění, která proti stěžovatelkou následně vzneseným námitkám nic otnosti
dostatečně odůvodňují závěr, že nešlo o nicotné správní akty (viz body [19] až [22] shora).
Žalovaný se ve svém rozhodnutí s odůvodněním odvoláním napadeného správního rozhodnutí
ztotožnil a označil je za vyčerpávající. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne
29. 7. 2010, č. j. 2 As 83/2009 - 239, v řízení vystavěném na apelačním principu nepochybně obě
jeho fáze (tedy řízení prvostupňové a případné řízení odvolací) tvoří jeden celek, což nutně platí
i pro rozhodnutí v těchto stupních vydaná. Proto za situace, kdy je o určité otázce v odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí pojednáno správně a vyčerpávajícím způsobem, nic nebrání
odvolacímu orgánu tyto skutkové a právní závěry prostě aprobovat a v podrobnostech
na ně odkázat.
[32] Krajský soud na straně 2 a 3 svého rozsudku ověřil skutečnosti, z nichž vycházely správní
orgány. Jde přitom o skutečnosti, z nichž je jasně patrné, kdo vydal zmíněné správní akty. Krajský
soud přitom v daném ohledu neshledal pochybení, nesouhlasil s námitkou nicotnosti, a mohl
tak přejít k tomu, že v navazujících správních řízeních nebylo možno zkoumat zákonnost
předcházejících správních aktů (srov. v bodě [17] shora citovanou část usnesení rozšířeného
senátu).
V. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání, jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu