ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.260.2014:35
sp. zn. 9 As 260/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: J. B.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2014, č. j. KrÚ 22547/2014/ODSH/13, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 21. 8. 2014, č. j. 61 A 7/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Přelouč, odbor vnitřních věcí, oddělení dopravně správních agend
(dále jen „městský úřad“), rozhodnutím ze dne 20. 11. 2013, č. j. MUPC 19065/2013, uznal
žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů („zákon o silničním
provozu“), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních
komunikacích“). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 20. 6. 2013 v 10:42 hodin v obci
Břehy, ul. Obránců míru, jako řidič nákladního automobilu tov. zn. IVECO, reg. zn. X,
s nákladním přívěsem reg. zn. Y, překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci, stanovenou §18
odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, o 11km/h, respektive o 8 km/h po
odečtení možné odchylky měřicího zařízení. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve
výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení o přestupku.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím
citovaným v záhlaví tohoto rozsudku, neboť i dle jeho názoru byla vina žalobce prokázána
a sankce byla uložena v souladu se zákonem.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), ten však jeho žalobu zamítl rozsudkem uvedeným
v záhlaví. Námitky žalobce neshledal důvodnými.
[4] Krajský soud v prvé řadě uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že měření prováděl
strážník R. Ž., nikoliv jiná osoba (civilista), jak namítal žalobce. Strážník toto uvedl ve své
svědecké výpovědi, o které neměl krajský soud důvod pochybovat. V souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu lze policistu obecně považovat za nestranného svědka, neprokáže-li
se opak. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by výpověď strážníka relevantním způsobem
zpochybnily.
[5] Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce o neprůkaznosti fotodokumentace, kterou
dovozoval z absence záměrného kříže. Z porovnání detailu registrační značky zaměřeného
vozidla je zřejmé, že se jedná o vozidlo žalobce, ztotožnění bylo navíc provedeno i jinými
markantami.
[6] Na základě uvedených skutečností krajský soud zhodnotil, že správní orgány dostatečně
zjistily skutkový stav, vina žalobce byla prokázána, a proto by bylo nadbytečné provádět
dokazování odborným posudkem, který nechal vyhotovit žalobce. Krajský soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
[7] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel v prvé řadě objasňoval své pochybnosti o tom, že byla změřena rychlost právě
jeho vozidla. Na fotografii jsou totiž vozidla dvě a vzhledem k tomu, že zde chybí záměrný kříž,
nelze zcela jistě určit, které z nich bylo zaměřeno.
[9] V tomto směru dále zpochybnil dostatečnost odůvodnění krajského soudu. Argumentaci
stěžovatele lze shrnout tak, že detail registrační značky (případně jeho obličeje) za daných
okolností nedeterminuje skutečnost, že bylo zaměřeno právě jeho vozidlo. Detailní výřez
fotografie se totiž provádí manuálně až po provedení měření, proto vypovídá pouze o domněnce
zpracovatele o tom, u kterého vozidla bylo měření prováděno. V této souvislosti stěžovatel
namítl nesprávnou interpretaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2009,
č. j. 9 As 54/2008 – 62.
[10] Ze všech těchto důvodů má stěžovatel za to, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn,
jeho vina tak nebyla prokázána a soud měl provést důkaz jím předloženým odborným posudkem.
[11] Upozornil také na to, že žalovaný sám přiznal, že rozhodoval na základě podkladů, které
nejsou obsaženy ve správním spise. Tím však zkrátil stěžovatele na jeho právech, konkrétně
dle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“).
[12] Dále stěžovatel předestřel své argumenty, kterými zpochybňoval, že měření provedl
strážník. Dle jeho názoru rychlost měřila jiná osoba, patrně zaměstnanec soukromé společnosti,
což dle judikatury Nejvyššího správního soudu není přípustné. Výpověď strážníka R. Ž. přitom
podle něj není důvěryhodná. Pokud by totiž přiznal, že měření prováděla jiná osoba, přivodil by
tím potíže svému zaměstnavateli, potažmo i sám sobě.
[13] Závěrem se stěžovatel vyjádřil k poznámce krajského soudu o své procesní strategii,
která dle jeho názoru není relevantní. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ve svém vyjádření omezil na konstatování, že se zcela ztotožňuje
s napadeným rozsudkem.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zastoupen advokátem. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, že napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Důvody kasační stížnosti stěžovatel podřadil (a i dle jejich obsahu spadají) pod §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pod vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelovy námitky totiž v souhrnu směřují k tomu, že zjištěný skutkový stav jednoznačně
nevyplývá z obsahu spisu, správní orgány rozhodovaly i na základě podkladů, které ve spise
nejsou obsaženy, a že při měření rychlosti vozidla byl porušen zákon (prováděla jej soukromá
osoba).
[18] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkami stěžovatele, kterými
zpochybňoval průkaznost pořízené fotodokumentace. Dle jeho názoru není jisté, zda byla
měřena rychlost jeho vozidla, neboť předmětná fotografie neobsahuje záměrný terč, správní
orgány vycházely z podkladů, jež nebyly součástí spisu, a krajský soud se dostatečně nevypořádal
s jeho souvisejícími námitkami.
[19] Již samotný základ této argumentace je však lichý, neboť na fotografii pořízené při měření
rychlosti vozidla záměrný terč je, a to vlevo dole od registrační značky automobilu stěžovatele.
Je tedy zřejmé, že byla měřena rychlost právě jeho vozidla. Stěžovateli lze přisvědčit pouze potud,
že kvalita fotografie, která je založena na č. l. 2 správního spisu městského úřadu, není vysoká
(fotografie je černobílá a lehce rozostřená), což ale nic nemění na výše uvedeném závěru.
[20] Této skutečnosti si byl vědom i městský úřad, který později, s ohledem na procesní
postup stěžovatele, doplnil do spisu kvalitnější fotodokumentaci (barevné snímky většího
formátu, které byly i ostřejší, viz č. l. 43 – 46 správního spisu městského úřadu). Ani tvrzení
stěžovatele o absenci barevných a větších snímků ve správním spise tedy není pravdivé. Lze
k němu pouze dodat, že se stěžovatel se snímky prokazatelně seznámil, neboť před vydáním
rozhodnutí žalovaného využil svého práva nahlížet do spisu. Jeho zástupci byla na žádost
poskytnuta kopie kompletní spisové dokumentace (viz úřední záznam ze dne 27. 2. 2014,
založený na č. l. 17 správního spisu žalovaného), měl tak možnost seznámit se se všemi podklady
pro rozhodnutí žalovaného, případně se k nim vyjádřit. Správní orgány svým postupem
neporušily §36 odst. 3 správního řádu. Pro úplnost zdejší soud dodává, že barva záměrného kříže
je pro věc zcela nepodstatná, nicméně na barevných fotografiích má kříž skutečně červenou
barvu, jak uváděly správní orgány, nikoliv barvu černou, kterou by měl mít dle názoru stěžovatele.
[21] Vzhledem ke stěžovatelovým námitkám krajský soud doplnil i další argumenty, kterými
podpořil závěr o tom, že byla měřena rychlost vozidla stěžovatele. Z detailu fotografie je totiž
seznatelná i registrační značka; navíc se jednalo o bílé nákladní vozidlo s nápisem ODTAHOVÁ
SLUŽBA. O skutkovém stavu tedy nebylo pochyb.
[22] Z uvedených důvodů krajský soud nepovažoval za nezbytné, aby ve věci doplňoval
dokazování, a zdejší soud se s ním ztotožňuje. Za této situace by bylo další dokazování zcela
nadbytečné, neboť by ve věci nemohlo přinést nic nového. Stěžovatel v tomto směru
argumentuje jiným správním řízením, kde měl odborný posudek totožného zpracovatele změnit
závěr o skutkovém stavu věci; tím však pouze tvrdil kvalitu odborného posudku. Za situace,
kdy byl skutkový stav najisto postaven, se tento argument zcela míjí s rozhodovacími důvody
krajského soudu, neboť o úrovni odborného posudku nebyla řeč.
[23] Popsaný skutkový děj dále potvrdila i svědecká výpověď strážníka R. Ž., o jejíž
věrohodnosti ani zdejší soud nepochybuje. Policisté či strážníci obecní policie a tedy i jejich
výpovědi jsou obecně věrohodné, neboť tyto osoby nemají na věci a jejím výsledku zájem.
Vykonávají jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah
do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním
zákrokem nebo úkonem (srovnej konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudky ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114, ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 1 As 64/2008 – 42, ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 As 46/2014 – 23; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[24] Tím samozřejmě není vyloučena možnost, že v některých případech tomu tak nebude
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63);
vždy je totiž třeba vážit konkrétní a specifické okolnosti věci. Nejvyšší správní soud však
ve výpovědi policisty neshledal žádné rozpory, nejasnosti ani jiné faktory, které by mohly zakládat
pochybnosti o její pravdivosti, a žádný takový důvod nepřinesl ani stěžovatel. Již krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč strážník postupoval zcela standardně a logicky,
zdejší soud tedy odkazuje na stranu 4 odstavec čtvrtý jeho rozsudku. Argument stěžovatele,
že kdyby strážník přiznal chybnost svého postupu, přivodil by si negativní následky, je zcela
zavádějící, neboť vychází z premisy, že postup strážníka chybný byl. Tomu ovšem nenasvědčuje
jediná okolnost věci. Zástupce stěžovatele byl přítomen výslechu strážníka a sám mu kladl
nezanedbatelný počet otázek, ani odpovědi na ně však nevzbuzují pochybnosti o tom,
že se skutkový stav udál tak, jak je uvedeno výše. Důvodem pro to, aby soud těmto námitkám
nevěnoval více prostoru, je primárně jejich irelevance, nikoliv okamžik, kdy je stěžovatel vznesl,
jak je uvedeno v kasační stížnosti.
[25] Ze stejných důvodů je nedůvodná i námitka stěžovatele, dle které měření neprováděl
strážník městské policie, ale zaměstnanec soukromé společnosti. Ani pro toto tvrzení nesvědčí
jediná okolnost věci a soud nepochybuje o pravdivosti výpovědi strážníka, který uvedl, že měření
rychlosti vozidla stěžovatele realizoval on. Nad rámec lze pouze uvést, že zdejší soud neshledal
žádný rozumný důvod, proč by měření rychlosti vozidel měla provádět soukromá osoba, když
na místě byli přítomni strážníci městské policie. V tomto ohledu je pravděpodobný i závěr
krajského soudu o účelovosti tvrzení stěžovatele, který si byl vědom judikatury Nejvyššího
správního soudu, a pouze uměle vytvářel další důvody, které by hypoteticky mohly vést
k nezákonnosti ve zjišťování skutkového stavu.
[26] Konečně polemikou stěžovatele s odůvodněním rozsudku krajského soudu, který toliko
obiter dictum upozornil na charakteristiku procesního postupu stěžovatele, se zdejší soud
nezabýval, neboť sám stěžovatel ji označil za irelevantní.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu