ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.268.2014:55
sp. zn. 9 As 268/2014 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: V. B.,
zast. JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, Liberec 2, proti
žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2013, č. j. OD 826/13-2/67.1/13176/NL KULK
68835/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 9. 2014, č. j. 58 A 7/2013 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Liberec, odbor dopravy, rozhodnutím ze dne 8. 8. 2013,
č. j. MML 147679/12/1671/OD/Se, shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Uložil jí pokutu ve výši 25 000 Kč,
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců od právní moci
rozhodnutí (do doby byla započítána doba zadržení řidičského průkazu) a dále nahradit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobkyně se měla přestupku dopustit tím, že dne 28. 10. 2012 v 15.00 hod. řídila
motorové vozidlo tovární značky BMW, registrační značky X, ulicí Hodkovickou v Liberci, kde
byla kontrolována hlídkou Policie České republiky. Byl proveden test na návykové látky
s pozitivním výsledkem a zjištěna přítomnost látek amphetamin, metamphetamin. Na základě
tohoto testu byla žalobkyně vyzvána, aby se podrobila vyšetření, zda při řízení vozidla nebyla
ovlivněna návykovou látkou. To odmítla, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojené s nebezpečím
pro její zdraví, čímž porušila §5 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
[3] Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného citovaným v záhlaví tohoto
rozsudku.
[4] Žalovaný nejprve shrnul zjištěný skutkový stav s důrazem na momenty, které žalobkyně
rozporovala.
[5] Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně dne 28. 10. 2012 v 15.00 hod. řídila
motorové vozidlo ulicí Hodkovickou v Liberci, kde byla zastavena hlídkou Policie České
republiky za účelem silniční kontroly. Byly provedeny dva orientační testy na zjištění jiné
návykové látky. Žalovaný neuvěřil tvrzení, že první z testů byl negativní, neboť dle výpovědi
policistů byl první test znehodnocen tím, že žalobkyně před jeho provedením snědla čokoládu.
Z toho důvodu bylo také přistoupeno k druhému orientačnímu vyšetření, jehož výsledek byl
pozitivní. Následně byla žalobkyně vyzvána k tomu, aby se podrobila odbornému lékařskému
vyšetření a byla poučena o svých právech a povinnostech.
[6] Žalovaný přisvědčil žalobkyni v tom, že odjela k lékařskému vyšetření dobrovolně.
Posléze jej však odmítla podstoupit. Na základě provedeného dokazování (zejména svědeckých
výpovědí zasahujících policistů a lékaře, který prováděl odborné vyšetření, dále protokolu,
který lékař sepsal) dospěl k závěru, že po prvním neúspěšném pokusu o odběr krve se žalobkyně
začala aktivně bránit. Tím však odběr znemožnila, a to přesto, že její povinností bylo podstoupit
kompletní lékařské vyšetření a strpět odběr biologického materiálu [§16 odst. 3 zákona
č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky,
alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými
výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami“)].
[7] Dále se zabýval námitkou, že ke spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona
o provozu na pozemních komunikacích je třeba úmyslného jednání, kterým osoba jednoznačným
způsobem odmítne podrobit se vyšetření, případně se mu podrobí jen předstíraně, ale úmyslným
a svévolným způsobem zmaří jeho průběh nebo účel. Žalobkyně dle svého názoru tuto
podmínku nenaplnila.
[8] Podle §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti,
pokud zákon výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění. U žalobkyně se jednalo
o nepřímý úmysl. Věděla, že má jako řidička povinnost podrobit se odbornému lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu za účelem zjištění, zda není pod vlivem
jiné návykové látky. Při pokusech o odběr krve se cukala a bránila, čímž jej znemožňovala.
Věděla, že pokud odmítne odborné lékařské vyšetření, dopustí se přestupku, ale předpokládala,
že v případě nezdárného odběru (odvolávala se na strach z jehly a na stres) se přestupku
nedopustí.
[9] Žalovaný také poznamenal, že žalobkyni není kladeno za vinu užití návykové látky nebo
řízení pod jejím vlivem. Správní orgán prvního stupně pouze usoudil, že pokud žalobkyně užila
pervitin intravenózně, zřejmě nemá strach z jehel. Vzhledem k provedenému dokazování,
značnému časovému odstupu a všem zjištěným skutečnostem dospěl k závěru, že návrh
žalobkyně na vypracování znaleckého posudku není opodstatněný.
[10] Závěrem zdůvodnil, proč i uložené sankce považoval za adekvátní. Ze všech těchto
důvodů rozhodl, jak je uvedeno výše.
[11] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), ten však její žalobu zamítl rozsudkem uvedeným
v záhlaví.
[12] Krajský soud konstatoval, že správní orgány založily závěr o vině zejména na svědeckých
výpovědích policistů a lékaře a zopakoval zjištěný skutkový stav.
[13] Poté zrekapituloval relevantní právní úpravu a vyjádřil souhlas s tím, že žalobkyně byla
povinna absolvovat kompletní odborné lékařské vyšetření, včetně odběru biologického materiálu.
Stěžejní je závěr soudu, že žalobkyně měla povinnost podstoupit i další odběr krve,
neboť pro ni nepředstavoval zdravotní riziko (proto tedy nebylo podstatné, proč při prvním
odběru netekla krev, jak krajský soud uvedl v předchozí části odůvodnění). Relevantním
důvodem nemůže být údajný strach z jehel, jediným liberačním důvodem je právě zdravotní
riziko odběru.
[14] Krajský soud shrnul, že vina žalobkyně byla dostatečně prokázána. V této souvislosti
upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je třeba vycházet z premisy
o zásadní hodnověrnosti policisty. V nynější věci soud nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily
o šikanózním postupu policistů, proto jsou jejich výpovědi důvěryhodné. To, že se žalobkyně
aktivně bránila dalšímu odběru, navíc potvrdil i lékař, který prováděl vyšetření. Námitky, že lékař
nebyl odběru přítomen a že žalobkyně chtěla po sepsání lékařské zprávy v odběrech pokračovat,
soud vyhodnotil jako účelové, neboť se poprvé objevily až při ústním jednání, které ve věci
nařídil, a nejsou ničím podložené. Konečně přisvědčil žalovanému v tom, že pokud si zdravotní
sestry na událost nepamatovaly, nemohly přispět k objasnění průběhu odběrů.
[15] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[16] Stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Namítla nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení.
[17] Uvedla, že zásadní otázkou je posouzení hranice, kdy se již jedná o odmítnutí vyšetření
a kdy nikoliv. Z gramatického výkladu §125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních
komunikacích vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty je nutné úmyslné jednání přestupce,
který musí jednoznačným způsobem odmítnout podrobit se vyšetření, popř. se mu podrobí
jen předstíraně, ale úmyslným a svévolným způsobem zmaří jeho průběh nebo účel. Tak tomu
ale v případě žalobkyně nebylo, neboť po provedení orientačního vyšetření souhlasila s odjezdem
do nemocnice za účelem odborného lékařského vyšetření, spolupracovala s policií
a nedohadovala se.
[18] Na podporu názoru o tom, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu přestupku
uvedeného v §125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, stěžovatelka
odkázala na rozhodnutí žalovaného v řízení o odvolání proti rozhodnutí o zadržení řidičského
průkazu. Odcitovala z něj pasáž, kde je uvedeno, že se lékařskému vyšetření podrobila.
Ze stejných důvodů upozornila na str. 2 úředního záznamu o kontrole řidiče a podivovala
se tomu, že policisté vypověděli opak, stejně jako žalovaný obhajoval opačný názor
před krajským soudem.
[19] Výpovědi policistů označila za nedůvěryhodné, neboť ve věci nepostupovali
kompetentním způsobem (neuschovali první orientační test pro účely správního či trestního
řízení, rozporuplným způsobem vyplnili úřední záznam o provedené kontrole, stěžovatelce
nepředali lékařskou zprávu atd.) a snažili se svá pochybení „zakrýt“. Stěžovatelka také poukázala
na rozpory mezi jejich výpověďmi a pořízenou fotodokumentací, na které jsou viditelné dva
vpichy, ne jeden.
[20] Stěžovatelka dobrovolně podstoupila minimálně jeden odběr. Je možné, že při druhém
již hýbala paží, nicméně taková reakce je pochopitelná, neboť se mělo jednat o nápich do hřbetu
ruky, který je bolestivější. Stejně tak je zcela pochopitelné, že poté již nechtěla podstoupit další
pokus, neboť dva předchozí byly neúspěšné a projevil se její strach z jehel, na který od počátku
upozorňovala. Obavy z odběru krve přitom mohou být legitimním důvodem pro odmítnutí
vyšetření ze zdravotních důvodů, jak dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. I. ÚS 987/07.
[21] Dále upozornila na definici orientačního a odborného lékařského vyšetření uvedenou
v §2 zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem
a jinými návykovými látkami, která počítá s různými variantami odběru biologického materiálu.
O způsobu odběru biologického materiálu však stěžovatelka nerozhodovala a nebyla
o něm poučena. Je obecně známo, že přítomnost jiných návykových látek lze zjistit také z moči
či vzorku vlasů. Proto se stěžovatelka podivovala tomu, že po neúspěšném odběru krve lékař
nepřistoupil k odběru jiného typu biologického materiálu. Místo toho ukončil vyšetření
konstatováním, že krev netekla.
[22] Na tomto místě stěžovatelka také odporovala názoru krajského soudu, že by byla povinna
absolvovat „kompletní“ lékařské vyšetření, tedy nikoliv jen dva nápichy žíly. Ad absurdum by tedy
musela podstoupit úplně vše, aby k odběru došlo, ať by jí to bylo sebevíc nepříjemné
či pro ni traumatizující, a to až do chvíle, kdy by zdravotnický personál dospěl k závěru,
že je v ohrožení života.
[23] Dále obsáhle komentovala postup lékaře a narážela na jeho neodbornost. Zdůraznila,
že fakt, že lékař nebyl odběrům přítomen, vyplývá z jeho svědecké výpovědi. Za těchto okolností
však nemohl dospět k závěru, že krev netekla a stěžovatelka se bránila odběru. Nikdy neuvedl,
že by tyto informace převzal od sester. Ony samy si na událost ani stěžovatelku nepamatovaly,
i jejich výpovědi jsou však pro věc podstatné, neboť kdyby stěžovatelka skutečně dělala „scény“,
sestry by na to pravděpodobně nezapomněly. Potvrdily také zjištění stěžovatelky, že dojde-li
k nápichu, nelze ze strany pacienta bránit tomu, aby krev tekla. To muselo být způsobeno jinými
okolnostmi. Pokud měl krajský soud o této otázce pochybnosti, měly být odstraněny znaleckým
posudkem.
[24] Konečně stěžovatelka zpochybnila, že by policistům nebo lékaři sdělila informaci o požití
pervitinu. Tyto informace byly do listin doplněny jimi, ona nesouhlasí. Závěr, že nemá strach
z jehel, neboť si sama aplikuje drogy vpichem, proto nemá oporu v dokazování. Stěžovatelce
ostatně není zřejmé, proč by za dané situace měla komukoliv (zejména policistům) sdělovat,
že užila pervitin.
[25] Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[26] Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatelka uvádí v kasační stížnosti
stejné důvody jako v žalobě a odvolání. Proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
kde se s nimi vypořádal.
[27] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[28] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, že napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[29] Stěžovatelka v prvé řadě polemizovala o tom, co vše zahrnuje povinnost podrobit
se odbornému lékařskému vyšetření za účelem zjištění přítomnosti návykové látky. Tvrdila,
že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona
o provozu na pozemních komunikacích, neboť dobrovolně odjela do nemocnice,
kde absolvovala dva pokusy o odběr krve, bránila se až proti třetímu pokusu, neboť má strach
z jehel a zákrok byl nepříjemný a bolestivý. V souhrnu tímto jednáním nedošlo k tomu,
že by odmítla podrobit se lékařskému vyšetření.
[30] Další část její argumentace směřuje ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu. Namítá,
že první orientační vyšetření bylo negativní, po příjezdu do nemocnice dobrovolně absolvovala
minimálně jeden odběr, je možné, že při druhém hýbala rukou. V souvislosti s tím zpochybňovala
postup policistů i lékaře a věrohodnost jejich výpovědí. Namítla také, že mohlo dojít k odběru
jiného druhu biologického materiálu, ze kterého by bylo možné přítomnost návykových látek
zjistit.
[31] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v uvedeném rozsahu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[32] Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný důkladně zjišťoval skutkový stav, neboť kromě
listinných důkazních prostředků zajistil výpovědi pěti svědků a ve věci se konalo několik ústních
jednání. Důkazy vyhodnotil způsobem, který je shrnut v bodech [5] a [6] tohoto rozsudku,
a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje.
[33] Je pravdou, že žalovaný stavěl zejména na svědeckých výpovědích policistů a lékaře,
který prováděl vyšetření, to však v podobných situacích není nic neobvyklého. Nejvyšší správní
soud (stejně jako krajský soud) zdůrazňuje, že policisty a tedy i jejich výpovědi je obecně
třeba považovat za věrohodné, neboť tyto osoby nemají na věci a jejím výsledku zájem.
Vykonávají jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah
do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním
zákrokem nebo úkonem (srovnej konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudky ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114, ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 1 As 64/2008 – 42, ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 As 46/2014 – 23; všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[34] Tím samozřejmě není vyloučena možnost, že v některých případech tomu tak nebude
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63);
vždy je třeba vážit konkrétní a specifické okolnosti. V nynější věci však ani Nejvyšší správní soud
takové okolnosti neshledal.
[35] Postup zakročujících policistů nelze považovat za šikanózní kvůli tomu, že neuchovali
tester, který byl znehodnocený. Stejně tak nelze spatřovat nekompetentnost v tom, že v úředním
záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky
před anebo během jízdy (č. l. 4 správního spisu) zaškrtli, že se stěžovatelka na výzvu podrobila
lékařskému vyšetření s následným odběrem biologického materiálu, neboť ve chvíli, kdy úřední
záznam vyplňovali, stěžovatelka skutečně projevila souhlas s tím, že vyšetření podstoupí. Odběr
krve znemožnila až následně.
[36] Je logické, že policista, který při odběru krve nebyl v ordinaci, ale před jejími dveřmi,
nemohl s jistotou říci, ke kolika odběrům došlo. To však ani netvrdil. Ve své svědecké výpovědi
pouze popsal, co slyšel („Bylo hlavně slyšet bolestný křik „au, au“ a že se jí sestra snad ani ještě nedotkla.
Sestra poučovala obviněnou, aby se necukala, že ji to bude bolet, že je to pouze běžný odběr krve. Paní B. zvedala
hlas, tudíž zvedala hlas i sestra. Paní B. řekla sestře, že to neumí, tak asi sestra zavolala jinou sestru, která po
chvíli přišla z jiného patra. A bylo to stejné, taky zvýšený křik. Pak probíhalo běžné vyšetření doktora. Jen jsem
slyšel z ordinace, že sestra říkala, že jí takovým způsobem není schopna krev odebrat.“ viz protokol
o výpovědi svědka, č. l. 21 správního spisu).
[37] Druhý policista, který byl přímo v ordinaci, k věci mimo jiné vypověděl, že: „dle mého
laického názoru se na první pohled nepodařilo sestře napíchnout žílu a krev netekla. A potom už obviněná řekla,
že se nenechá rozpíchat a že krev nedá. (...) Při prvním odběru seděla křečovitě a při druhém už nechtěla, cukala
rukou a uhýbala, že ji to bolí.“ Na otázku zástupce stěžovatelky, ze které paže se odebírala krev
a z jakého místa, odpověděl, že si to již nepamatuje a že nebyl za zády sestřičky. Vyjádřil
domněnku, že krev byla odebírána standardně z předloktí, neboť si všiml škrtidla na bicepsu
(viz protokol o výpovědi svědka, č. l. 20 správního spisu).
[38] Stěžovatelka výpověď zpochybňuje mimo jiné proto, že policista uvedl, že došlo
k jednomu pokusu o odběr krve, na předložených fotografiích (založených na č. l. 42 správního
spisu) jsou však viditelné dva nápichy. Tato skutečnost však není s výpovědí policisty v rozporu,
neboť pouze vypověděl o tom, jak celou situaci sám vnímal. Vzhledem k tomu, že neprováděl
odběr, nestál za zády sestry a stěžovatelka se navíc hýbala, tak např. vůbec nemusel vidět,
zda k dalšímu nápichu došlo. Jeho výpověď jako celek působí věrohodně a autenticky, navíc
možnost, že došlo i k dalšímu nápichu, nevyloučil.
[39] Pro věc je však podstatné zejména to, že žalovaný vzal předloženou fotodokumentaci
v potaz. Důkazy vyhodnotil tak, že po prvním pokusu se stěžovatelka začala aktivně bránit,
nicméně došlo ke dvěma vpichům (str. 5 odst. 2 napadeného rozhodnutí).
[40] Závěr o tom, že nebylo možné krev odebrat, protože se stěžovatelka bránila, podporuje
i výpověď lékaře, který prováděl vyšetření. Nejvyšší správní soud poznamenává, že i lékař
je osobou, která nemá na výsledku věci zájem, a o jeho věrohodnosti lze tedy zopakovat,
co již bylo uvedeno k osobám policistů.
[41] Stěžovatelka věrohodnost výpovědi zpochybňuje proto, že lékař nebyl odběru přítomen
a jeho poznámka na žádosti o lékařské a toxikologické vyšetření osoby při podezření z ovlivnění
návykovou látkou (č. l. 6 správního spisu) je neodborná. Na postupu lékaře však Nejvyšší správní
soud neshledává nic nestandardního. Sám vypověděl, že krev odebírají sestry, což je ostatně
obecně známou skutečností. Naopak z jeho výpovědi nevyplývá, že by nebyl odběru přítomen,
jak uváděla stěžovatelka v kasační stížnosti (protokol o výpovědi tohoto svědka je založen
na č. l. 26 a 27 správního spisu). V tomto světle se její námitky skutečně jeví jako účelové.
[42] Podle §5 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích je řidič povinen
podrobit se na výzvu policisty, příslušníka vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře
nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není
ovlivněn jinou návykovou látkou.
[43] Zvláštním předpisem, který vyšetření upravuje, je zákon o opatřeních k ochraně
před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami.
Podle jeho §16 odst. 3 platí, že orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření
zjišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu je povinna podrobit se osoba,
u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem jiné návykové
látky, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti
s užitím jiné návykové látky.
[44] Stěžovatelka tedy měla povinnost podrobit se na výzvu policisty orientačnímu vyšetření
odebráním slin [definice orientačního vyšetření je uvedena v §2 písm. o) zákona o opatřeních
k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými
látkami], které na základě §16 odst. 5, věty první, téhož zákona prováděl útvar Policie České
republiky. Poté měla povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, kterým se podle
§2 písm. p) a q) uvedeného zákona rozumí cílené klinické vyšetření lékařem a podle
jeho ordinace provedení dechové zkoušky nebo odběru vzorků biologického materiálu
(zejména odběru vzorku žilní krve, moči, slin, vlasů nebo stěru z kůže či sliznic) a provádí
jej poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý (§16 odst. 5,
věta druhá, téhož zákona).
[45] Důsledkem porušení této povinnosti je vznik odpovědnosti za přestupek dle §125c
odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle §5 odst. 1
písm. f) a g) téhož zákona odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti
nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno
s nebezpečím pro její zdraví.
[46] V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že k uskutečnění odběru nedošlo,
protože se mu stěžovatelka aktivně bránila a poté jej výslovně odmítla, její vina tedy byla
dostatečně prokázána.
[47] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že povinnost uvedená
v §5 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích ve spojení s §16 odst. 3
zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem
a jinými návykovými látkami zahrnuje povinnost podrobit se kompletnímu lékařskému vyšetření.
Z výše citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že pod povinnost podrobit se odbornému
lékařskému vyšetření spadá i odběr biologického materiálu, v tomto případě krve.
[48] Současně je třeba odmítnout zjednodušený výklad stěžovatelky. Interpretace, kterou
prezentoval krajský soud, nelze vnímat tak, že povinnost osoby je v tomto směru bezbřehá,
respektive že bude ve všech situacích odpovědná za přestupek podle §125c odst. 1 písm. d)
zákona o provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud uvedl, že možným liberačním
důvodem by byly zdravotní důvody.
[49] V této souvislosti je vhodné poznamenat, že uvedené ustanovení bylo novelizováno
zákonem č. 233/2013 Sb., kterým došlo s účinností od 17. 8. 2013 k vypuštění slov ačkoliv takové
vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví. Důvodová zpráva k poslaneckému návrhu zákona
změnu vysvětlovala
takto:„Zákon o silničním provozu musí i v těchto ustanoveních respektovat, že způsob
provedení vyšetření neupravuje on sám, ale zákon č. 379/2005 Sb. Přitom je třeba vzít v úvahu, že v případě
zásahu do tělesné integrity takový zásah provádí lékař jako osoba odborně zcela povolaná, a že případné riziko
pro zdraví vyšetřované osoby musí vyhodnotit a závěr z toho učinit právě až lékař, nikoliv řidič sám,
který tak navíc v praxi zpravidla činí účelově, tj. ve snaze vyhnout se odhalení, že je ovlivněn alkoholem
či jinou návykovou látkou, a následně též postihu za odmítnutí povinného vyšetření. Tento závěr ostatně potvrzuje
i soudní judikatura, např. rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 24. června 2008, čj. 8 As 11/2007-56
(www.nssoud.cz), z něhož jasně plyne, že vznikne-li řidiči (při podezření, že je ovlivněn alkoholem či jinou
návykovou látkou) povinnost podrobit se lékařskému vyšetření s odběrem biologického materiálu ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem či jinou návykovou látkou, nemůže se této povinnosti zprostit tvrzením o zdravotním
riziku. Dovětek, který se navrhuje vypustit, je tedy zcela zavádějící, nadbytečný a navíc v praxi často zneužívaný.“
[50] Z výše uvedeného jasně vyplývá, že k vypuštění uvedené části právní normy došlo
z důvodu zneužívání a nadbytečnosti, neboť otázku, zda by odběr biologického materiálu byl
spojen s nebezpečím pro zdraví osoby, je oprávněn a současně povinen zodpovědět pouze lékař.
Ke spáchání přestupku sice došlo před účinností uvedené novely zákona, nicméně názory
uvedenými v důvodové zprávě se lze i v nynější věci inspirovat, neboť se vztahují k hodnocení
dřívějšího stavu. Vzhledem k tomu, že vyšetření provádí kvalifikovaná osoba, odpovědnosti
za přestupek se nelze zprostit tvrzením o tom, že odběrem biologického materiálu by došlo
k zásahu do zdraví osoby (srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008,
č. j. 8 As 11/2007 – 56, publ. pod č. 2308/2011 Sb. NSS). Vzhledem k charakteru argumentace
stěžovatelky Nejvyšší správní soud doplňuje, že v případě, kdy lékař zhodnotí, že odběr
biologického materiálu, respektive další pokus o jeho odběr již představuje zdravotní riziko,
nelze předpokládat, že by jej i tak provedl. Za takové situace nemůže být vyšetřovaná osoba
odpovědná za přestupek podle §125 odst. 1 písm. d) zákona o pozemních komunikacích.
[51] Údajný strach z jehel, který stěžovatelka deklarovala, není pro povinnost podstoupit
odborné lékařské vyšetření spojené s odběrem krve, ani pro odpovědnost za přestupek dle §125c
odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, relevantní. Její tvrzení bylo zcela
obecné a ničím nepodložené, stěžovatelka ani netvrdila, jakým způsobem by odběr krve byl
nebezpečný pro její zdraví. Lékař, který zdravotní rizika hodnotí, zdravotní důvody znemožňující
provedení odběru krve neshledal. Stěžovatelka tedy byla povinna vyšetření podstoupit, jakkoliv
jí mohlo být nepříjemné, a svým tvrzením se nemohla zprostit odpovědnosti za přestupek
podle §125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
[52] Pro úplnost se Nejvyšší správní soud zabýval nálezem Ústavního soudu ze dne
28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatelka v souvislosti s tvrzeným strachem z jehel
odkazovala. Její argumentace je však zavádějící.
[53] V uvedené věci se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je soud v řízení o určení otcovství
oprávněn uložit žalovanému muži, aby se dostavil ke znalci a strpěl odběr vzorků DNA,
a to za účelem určení, popř. vyloučení otcovství tohoto muže. Dospěl k závěru, že není v rozporu
s ústavním pořádkem, vynucuje-li soud splnění této povinnosti na žalovaném muži,
který se odmítá vyšetření podrobit, za pomoci pořádkových pokut či předvedení. Jednalo se tedy
o zcela jinou situaci a hlavní otázka, kterou Ústavní soud zkoumal, nemá s nynější věcí
nic společného.
[54] Stěžovatelka měla zřejmě na mysli pasáž, kde se Ústavní soud vyjadřoval k tomu,
zda obecné soudy bagatelizovaly námitky, že psychický stav dotyčného muže mu bránil
v podstoupení odběru. Zastával totiž názor, že má právo odepřít odběr vzorků ze svého těla,
pokud má obavu o svůj zdravotní stav, tedy že je nutný jeho souhlas, který nelze vynucovat
ukládáním pokut. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětem posuzování zde byla
situace, kdy se muž bez náležité omluvy nedostavil k vyšetření znalcem a soud mu za účelem
vynucení jeho povinnosti uložil pokutu. Bylo zkoumáno, zda se muž řádně omluvil
a zda se soudy dostatečně zabývaly jeho námitkami. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy
nepochybily a zdůraznil, že: „to byl především sám stěžovatel, kdo - i přes náležité poučení soudu - neuvedl
dostatečně určitá a úplná tvrzení, z nichž by bylo možno důvodnost jeho neúčasti ověřit. Už vůbec potom stěžovatel
nenabídl jakýkoliv důkaz, který by prokazoval, že jeho psychický stav mu neumožňuje podrobit se znaleckému
vyšetření.“
[55] Z výše uvedeného však nelze dovodit, že by prosté tvrzení o údajném strachu z jehel bylo
důvodem pro upuštění od odborného vyšetření lékařem v případě podezření, že se fyzická osoba
dopustila přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o provozu na pozemních
komunikacích [tedy že v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) téhož zákona řídí vozidlo nebo jede
na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové
látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky,
po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, případně řídí vozidlo nebo jede
na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila požitím alkoholického nápoje
nebo užitím jiné návykové látky]. Tento výklad je absurdní, neboť by ve svém důsledku
znamenal, že by každá podezřelá osoba mohla odmítnout podstoupit vyšetření s odkazem
na strach z odběru, tudíž by nemohlo dojít ke zjištění, zda řídila pod vlivem alkoholu či jiné
návykové látky, současně by však nebyla odpovědná ani za přestupek podle §125c odst. 1
písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
[56] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že pro posouzení věci nebylo podstatné, z jakého důvodu krev netekla. Proto nebylo třeba
doplňovat dokazování o znalecký posudek. Výpovědi sester, které si na událost ani stěžovatelku
nepamatovaly, pro věc nepřinesly nic nového.
[57] Z výše uvedených důvodů nebylo ani podstatné, jakým způsobem policisté a lékař dospěli
k závěru, že stěžovatelka užila pervitin (ať už šňupáním nebo vpichem). Toto zjištění není
rozhodující pro naplnění podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu
na pozemních komunikacích a údajný strach stěžovatelky z jehel nebyl pro věc podstatný.
[58] Námitkami stěžovatelky, že žalovaný v jiném svém rozhodnutí uvedl odlišný názor na to,
zda stěžovatelka odmítla podstoupit lékařské vyšetření, a že mohlo dojít k odběru jiného typu
biologického materiálu (stěžovatelka tuto skutečnost nemohla ovlivnit), se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť se jedná o nepřípustné námitky ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[59] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. in fine není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Podle §103 odst. 1 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná jen z důvodů
tam taxativně vymezených, jež jsou svojí povahou vždy důvody právními, jakkoli často mají
za základ spor o zjišťování či hodnocení skutkových okolností nebo jiné skutkové námitky.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat
mj. žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
in fine tedy brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl; takové námitky jsou nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, publikované pod č. 685/2005 Sb. NSS). Výše uvedené
námitky však stěžovatelka v řízení před krajským soudem nevznesla.
V. Závěr a náklady řízení
[60] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1,
poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
[61] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu