ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.51.2015:40
sp. zn. 9 As 51/2015 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců Mgr. Michaely Bejčkové a JUDr. Radana Malíka, v právní věci žalobkyně: Teplárna
Liberec, a.s., se sídlem tř. Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec 1, zast. Mgr. Martinem
Pecklem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého
kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2014,
č. j. OÚPSŘ 137/2014-330-rozh., za účasti osoby zúčastněné na řízení: Pozemní stavby –
Stavoservis, a.s., se sídlem 1. máje 25, Liberec 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 2. 2015,
č. j. 59 A 67/2014 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Liberec, odbor stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), vydal na základě
žádosti společnosti Pozemní stavby – Stavoservis, a. s. (dále jen „stavebník“), stavební povolení
na stavební úpravy v objektu č. p. 97 v Liberci III, ul. 1. máje, spočívající ve změně způsobu
vytápění a ohřevu TUV a instalaci plynových kotlů, a to rozhodnutím ze dne 27. 2. 2014,
č. j. SURR/7130/080610/13-Kob.
[2] Žalobkyně, která provozuje soustavu zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“)
v Liberci a se kterou stavební úřad jednal jako s účastnicí řízení podle §109 písm. d) zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání. Žalovaný
je zamítl rozhodnutím 6. 6. 2014 a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočky v Liberci, který její žalobu zamítl rozsudkem 12. 2. 2015. Předeslal,
že problematikou změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od SZTE se on
i Nejvyšší správní soud opakovaně zabývaly; nevidí proto důvod se od dřívějších závěrů odchýlit.
[4] Vlastní posouzení uvedl konstatováním, že možnost žalobkyně uplatňovat výhrady proti
povolované stavbě je omezená ustanovením §114 odst. 1 stavebního zákona a koncentrací
stavebního řízení. Tím je také určován úspěch jejích námitek v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyně mohla úspěšně
vznášet jen ty námitky, kterými poukazovala na přímé dotčení svých práv odpovídajících
věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v domě,
respektive svých vlastnických práv, respektive hmotných práv plynoucích ze zákona
č. 45/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „energetický zákon“). Ochrany svého vlastnického práva k SZTE se však dovolávala
pouze obecně a neupřesnila, jak se stavební úpravy dotknou její možnosti užívat SZTE či část
rozvodového zařízení. Ze správního spisu nevyplývají skutečnosti svědčící o omezení práv
žalobkyně odpovídající zákonnému věcnému břemeni přístupu, nic také nebrání výko nu jejích
vlastnických práv. Dále krajský soud upozornil, že případné negativní vlivy na SZTE,
které žalobkyně popisuje, nebudou způsobeny vybudováním plynové kotelny, ale ukončením
soukromoprávního vztahu mezi stavebníkem jako odběratelem a žalobkyní jako dodavatelem
tepelné energie.
[5] Poté zdůvodnil, proč nepřisvědčil obecné námitce žalobkyně o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí, a přistoupil k jednotlivým konkrétním námitkám. V prvé řadě se zabýval
tvrzeným rozporem stavby s energetickou koncepcí předvídanou v §77 odst. 5 energetického
zákona. Zdůraznil, že správní orgány na zodpovězení této otázky nerezignovaly, a s jejich
hodnocením se ztotožnil. Z energetické koncepce města Liberec, územní koncepce Libereckého
kraje ani z konkrétních podmínek územního plánu nelze dovodit povinnost připojení domu
na SZTE žalobkyně a odběr jí vyráběné a rozváděné tepelné energie. Z tohoto pohledu neměl
žalobní bod spojitost s možným dotčením práv, jejichž ochrany se žalobkyně může dovolávat
v projednávané věci. S ohledem na to nepovažoval krajský soud za potřebné provést důkaz
stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009; nejednalo se o sporné skutkové
otázky, ale o výklad právních norem.
[6] Ani námitku rozporu rozhodnutí se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší
(dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), neshledal krajský soud důvodnou, protože žalobkyni
nesvědčí právo na příznivé životní prostředí. K tomu krajský soud doplnil, že §16 odst. 7 zákona
o ochraně ovzduší sice při naplnění tam uvedených podm ínek stanoví povinnost využít
pro vytápění teplo ze SZTE či jiného zdroje, který není stacionární, nezakládá však žalobkyni
veřejné právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií ani právo, aby jako vlastník
SZTE vystupovala k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší. Ekonomické zájmy
žalobkyně nemohly být ve stavebním řízení posuzovány a žalobkyně nemohla namítat nesprávný
způsob doložení nákladů, respektive ekonomické přijatelnosti stavby.
[7] K námitce neprovedeného územního řízení krajský soud uvedl, že ji žalobkyně nespojila
s konkrétním tvrzením o dotčení jejího právního postavení. Zdůraznil také, že žalovaný
opakovaně uváděl, že předmětem stavebního řízení nebylo odpojení domu od SZTE,
neboť to následuje až po ukončení soukromoprávního vztahu mezi stavebníkem a žalobkyní.
[8] Krajský soud neshledal ani porušení procesních práv žalobkyně. Odvolací námitky byly
odmítnuty proto, že je žalobkyně uplatnila nad rámec §114 odst. 1 stavebního zákona. Žalovaný
neporušil ani §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen správní řád“), jelikož podle tohoto ustanovení nemusel postupovat. Námitky žalobkyně
proti obsahu závazných stanovisek dotčených orgánů nesměřovaly k ochraně jejích věcných práv,
proto ani v řízení o žalobě nemůže úspěšně namítat jejich porušení. Žaloba proti správnímu
rozhodnutí podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je prostředkem k ochraně vlastních veřejných práv,
nikoli nástrojem obecné kontroly zákonnosti napadeného správního rozhodnutí ze strany soudu.
[9] Krajský soud uzavřel, že žalobkyně nemůže vznášet námitky ve veřejném zájmu a její
právní vztah se stavebníkem je vztahem soukromoprávním založeným na smlouvě o dodávce
tepelné energie. Ochrana veřejného zájmu byla zajištěna ve spolupráci s dotčenými správními
orgány a po posouzení stavby z hlediska územní energetické koncepce a zákona o ochraně
ovzduší. Krajský soud neshledal ani porušení zásad správního řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Stěžovatelka popsala, z jakého důvodu byly její námitky přípustné a proč byly správní
orgány povinny se s nimi vypořádat. Zdůraznila, že byla účastníkem stavebního řízení nejen
z důvodu svého práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu energetic kého zákona,
ale také proto, že je vlastnicí příslušné části SZTE, která zahrnuje rozvod vedoucí
k předmětnému bytovému domu. Námitky byly uplatněny v souladu s §114 odst. 1 stavebního
zákona, neboť směřovaly proti projektové dokumentaci a stěžovatelka současně tvrdila dotčenost
svých práv. Dodala, že i kdyby tomu tak nebylo, správní orgány byly povinny se zabývat
námitkami, které se týkaly zásadních porušení zákona. Opačným postupem porušily základní
zásady činnosti správních orgánů a krajský soud posoudil tuto otázku nesprávně.
[12] Stěžovatelka spatřovala dotčení svých práv mj. v technických problémech způsobených
odpojením objektu od SZTE, zejména ve snížení provozuschopnosti soustavy z důvodu změny
hydraulických parametrů. Na podporu svého tvrzení odkázala na stanovisko odboru stavebního
řádu Ministerstva pro místní rozvoj a posudek vypracovaný pro lokalitu Liberec - Františkov,
kde se nachází další objekty odpojované od SZTE. Krajský soud však důkaz posudkem
neprovedl, proto dle stěžovatelky zatížil řízení závažnou procesní vadou. Odůvodnění,
že předpokládané negativní vlivy nebudou způsobeny umístěním nového zdroje vytápění, přitom
nemůže obstát, protože mezi povolením výstavby lokální plynové kotelny a odpojením bytového
domu od SZTE existuje přímý kauzální vztah.
[13] Dále upozornila, že její práva nemají jen soukromoprávní charakter, protože SZTE
je podle energetického zákona zřizována a provozována ve veřejném zájmu. V této souvislosti
polemizovala s argumentací krajského soudu vztahující se k aktivní legitimaci občanských
sdružení a dovozovala povinnost správních orgánů zabývat se dopady stavby na SZTE. Správní
orgány totiž mají podle §2 odst. správního řádu dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu
s veřejným zájmem. Na základě §81 stavebního zákona měly zkoumat dopady stavby
na technickou infrastrukturu. Své povinnosti nesplnily, odůvodnění rozhodnutí žalovaného bylo
rozporuplné a nesrozumitelné, krajský soud tento postup aproboval a k vytýkaným rozporům
se nevyjádřil.
[14] Stěžovatelka dodala, že již uvedla konkrétní skutkové okolnost i, které byly pro posouzení
věci relevantní, neboť konkrétně specifikovala náklady, které měly být vzaty v potaz
při posuzování splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti zásobování ze SZTE.
Na to navázala argumentací vztahující se právě ke splnění této p odmínky a přezkumu správních
orgánů.
[15] Především zdůraznila, že na základě §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší může být
změna způsobu vytápění povolena pouze tehdy, jestliže zásobování teplem ze SZTE
je pro stavebníka ekonomicky nepřijatelné. Je přitom na něm, aby splnění této podmínky
prokázal, a na správních orgánech, aby její splnění ověřily; v této souvislosti poukázala
na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stavebník
však předložil pouze obecné údaje, které nezahrnovaly veškeré náklady, a správní orgány
je nepodrobily přezkumu, pouze na ně odkázaly. Dle stěžovatelky tedy n ezjistily skutkový stav,
což představuje vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[16] Stěžovatelka dodala, že správní orgány byly povinny se s její související argumentací
vypořádat. Jelikož tak neučinily, upřely jí přístup ke spravedlnosti a porušily její základní právo
podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení §16 odst. 7 zákona o ochraně
ovzduší stanoví určité podmínky k nevyužití centrálního zásobování teplem, tj. (fakticky)
k odpojení od SZTE; procesní předpisy proto musí být vyk ládány tak, aby se vlastník
a provozovatel SZTE mohl dovolat věcného posouzení (a odůvodnění) naplnění těchto
podmínek.
[17] V další části kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila splnění podmínek územní
energetické koncepce. Zejména poukázala na to, že příkaz, aby změna způsobu vytápění byla
v souladu s koncepcí, vyplývá přímo z §77 odst. 5 energetického zákona. Rozpor s energetickou
koncepcí statutárního města Liberec a územní energetickou koncepcí Libereckého kraje
spatřovala v tom, že bytový dům se nachází v urbanistickém obvodu č. 33 města Liberec,
ve kterém lze zemní plyn preferovat pouze při splnění podmínek, mezi které p atří nedostupnost
ze systému centrálního zásobování teplem. Stavba je však v bezprostředním dosahu SZTE
(v současné době je na ni napojena). Správní orgány se touto otázkou měly zabývat z úřední
povinnosti.
[18] Stěžovatelka namítla, že ve věci mělo být vedeno územní řízení, neboť stavba bude mít
významné dopady na své okolí, včetně technických a ekonomických dopadů na SZTE
a životní prostředí. Pouze v územním řízení mohly být tyto vlivy komplexně posouzeny
a bez jeho provedení nebylo možné vydat stavební povolení. Stěžovatelka odkázala na §81
odst. 1 stavebního zákona a zdůraznila, že postup správních orgánů je v rozporu s obvyklou
praxí, respektive postupem v územních řízeních při výstavbě nových budov. V těchto řízeních
jsou vlastníci přípojek vyzýváni, aby se vyjádřili k proveditelnosti připojení; v případě odpojení
by se mělo postupovat stejně. Odpojení přitom pravděpodobně vyvolá potřebu repase SZTE,
která může spočívat i ve stavebních zásazích do příslušných teplovodů a výměníkových stanic.
[19] Následovala námitka porušení procesních předpisů, které stěžovatelka spatřovala
v porušení §89 odst. 2 správního řádu, §149 odst. 4 téhož zákona a zásad uvedených v §2
odst. 1, §2 odst. 4, §3 a §4 odst. 4 správního řádu. Tato porušení byla uvedena v předchozích
částech kasační stížnosti, stěžovatelka k nim doplnila odkaz na judikaturu Nejvyššího správního
soudu vztahující se k §89 odst. 2 správního řádu a konkrétně vyjmenovala stanoviska,
jejichž potvrzení nebo změnu si měl žalovaný vyžádat. Dodala, že krajský so ud
se s její argumentací nevypořádal (kromě porušení §149 odst. 4 správního řádu).
[20] Závěrem stěžovatelka vytkla správním orgánům i krajskému soudu formalistický přístup
a poukázala na to, že zákonodárce měl zájem na tom, aby stát reguloval vytápění budov a územní
samosprávné celky mohly ovlivňovat emise a imise vznikající v jejich oblasti působnosti.
Zdůraznila, že ani v jedné z námitek neakcentovala své ekonomické zájmy, které nicméně nejsou
irelevantní. V této souvislosti také zmínila možné porušení mezinárodních závazků České
republiky, konkrétně čl. 10 odst. 1 Dohody o energetické chartě vyhlášené sdělením Ministerstva
zahraničních věcí č. 372/1999 Sb. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek, rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu.
III. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[21] Žalovaný uvedl, že on i stavební úřad postupovali v souladu se zákony a svá rozhodnutí
odůvodnili. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem a odůvodněním krajského soudu, proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
[22] Stěžovatelka v replice upozornila, že vyjádření ke kasační stížnosti neobsahuje argumenty
vyvracející její námitky, odkázala na kasační stížnost a rekapitulovala svou argumentaci k §16
odst. 7 zákona o ochraně ovzduší.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná ,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti.
[24] Nejprve je třeba poukázat na to, že Nejvyšší správní soud se obdobnými kasačními
stížnostmi týkajícími se odpojení stěžovatelčiny SZTE v různých bytových domech v Liberci
již několikrát zabýval a to např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, č. j. 10 As 84/2014-59, ze dne
19. 11. 2014, č. j. 1 As 134/2014-34, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 1 As 46/2015-34, či ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 As 68/2015- 35 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Z odůvodnění těchto rozsudků vycházel i nyní, neboť neměl
důvodu se odchýlit od závěrů v nich uvedených.
[25] Kasační stížnost není důvodná.
IV. a) Námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[26] Stěžovatelka spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jednak v tom,
že krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz – posudek k dopadům odpojení objektů v lokalitě
Liberec-Františkov. K tomu je třeba uvést, že stěžovatelka v žalobě nepožadovala, aby soud tento
posudek provedl, nýbrž brojila proti tomu, že se žalovaný a stavební úřad tímto posudkem nijak
nezabývaly. Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že tento důkaz neprovedl a Nejvyšší správní
soud nepovažuje jeho rozsudek za nepřezkoumatelný. Krajský soud navíc jednoznačně zdůraznil,
že otázka zhoršení provozuschopnosti či dokonce ekonomiky provozu SZTE (což byla
skutečnost, kterou měla předložená listina prokazovat) nemohla být řešena v probíhajícím řízení
a nemohla být sama o sobě důvodem pro odepření vydání stavebního povolení na změnu
způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Dotčení práv stěžovatel ky je vyvoláno jinou
skutečností, a sice ukončením soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem
a následným zastavením dodávky tepelné energie do bytového domu. Tento názor považuje
Nejvyšší správní soud za věcně správný (viz níže).
[27] Za další důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku stěžovatelka považuje nevypořádání
se s žalobními námitkami, kterými poukazovala na zjevnou nesrozumitelnost rozhodnutí
a rozpory v argumentaci žalovaného, týkající se souladu stavby s veřejným zájmem a posouzení
dopadů stavby na SZTE. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že s touto námitkou se sice krajský
soud nevypořádal výslovně, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně
seznatelné, že nepovažoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, a naopak se s jeho
posouzením věci ztotožnil. Z přezkoumávaného rozsudku totiž jasně vyplývá, že otázku souladu
stavby s veřejným zájmem a stejně tak její dopady na okolí nemůže stavební úřad řešit k námitce
stěžovatelky, neboť taková námitka přesahuje rámec stanovený v §114 odst. 1 stavebního
zákona. Tuto otázku však stavební úřad hodnotí na základě závazných stanovisek dotčených
orgánů, která jsou předkládána spolu s žádostí o vydání stavebního povolení.
[28] Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud námitky týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku za nedůvodné.
IV. b) Námitky nezákonnosti napadeného rozsudku
[29] K námitkám týkajícím se věci samé Nejvyšší správní soud předesílá, že pro posouzení
zákonnosti postupu správních orgánů a rozhodování krajského soudu je podstatné,
že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí, jímž bylo vydáno stavební povolení na stavební
úpravy bytového domu za účelem instalace plynových kotlů, resp ektive na vybudování vlastní
plynové kotelny. Stavební povolení bylo stavebníku vydáno podle §115 stavebního zákona;
stavební úřad konstatoval, že žádost o povolení stavby přezkoumal z hledisek podle §111
stavebního zákona, projednal ji s účastníky řízení a dotčenými orgány a zjistil, že uskutečněním
nebo užíváním stavby nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem. Žalovaný doplnil,
že stavební úřad sice v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, že žádost přezkoumal
také z hlediska §77 odst. 5 energetického zákona, ale žalovaný dospěl k závěru, že stavba
jeho podmínky splňuje. Správní orgány rovněž shledaly, že stěžovatelka je vlastníkem tepelného
zařízení v předmětném bytovém domě, proto s ní jednaly jako s účastníkem řízení podle §109
písm. d) stavebního zákona. Na základě předložených podkladů (mimo jiné závazných stanovisek
dotčených orgánů) dospěly k závěru, že provedení stavebních úprav je technicky možné,
proveditelné a nezasahuje do zařízení stěžovatelky. Ochranu jejího zařízení stavební úřad zajistil
podmínkami č. 10 až 12 stavebního povolení.
[30] Protože předmětem řízení byla změna dosavadní stavby bytového domu, respektive
stavební úprava jeho části spočívající v instalaci jiného zdroje vytápění domu za současného
odpojení stávajících rozvodů SZTE uzavřením armatur na přívodech do budovy, je třeba
aplikovat §77 odst. 5 energetického zákona, který obsahuje speciální úpravu podmínek
pro povolení stavby spočívající ve změně vytápění.
[31] Podle §77 odst. 5 energetického zákona může být změna způsobu vytápění provedena
pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů o chrany životního prostředí a v souladu
s územní energetickou koncepcí.
[32] Podle první z podmínek citovaného ustanovení je stavebník oprávněn provést změnu
stavby, respektive stavební úpravu spočívající ve změně vytápění, jen na základě stavebního
povolení vydaného ve stavebním řízení. To znamená, že žádost o změnu stavby bylo třeba
projednat v řízení podle §108 a násl. stavebního zákona, v němž mohla stěžovatelka ve smyslu
§114 odst. 1 stavebního zákona uplatňovat práva účastníka řízení.
[33] Podle uvedeného ustanovení může účastník řízení uplatnit námitky proti projektové
dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů,
pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést
stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě.
Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho pos tavení
jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozs ah uvedený
ve větě první, se nepřihlíží. Citované ustanovení tedy neopravňuje účastníka řízení k podání
jakýchkoli námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým dotčením na právech
zakládajících jeho účastenství.
[34] Správní orgány i krajský soud postupovaly v souladu se zákonem a správně zvažovaly
rozsah, v jakém stěžovatelka může uplatnit námitky vůči stavebnímu povolení. Rozsah a povaha
námitek byly určovány důvodem jejího účastenství. Stěžovatelka mohla být dotčena jedině
na právech k tepelnému zařízení umístěnému v předmětném bytovém domě, pokud by na tomto
zařízení či technologii byly činěny nějaké zásahy.
[35] Ze stavebního povolení vyplývá, že změna způsobu vytápění spočívala v instalaci
plynových kotlů; stavební úřad lokalizoval zařízení stěžovatelky a konstatoval, že stavebními
úpravami nebude dotčeno. Stěžovatelka však v odvolání ani v žalobě neuvedla žádné námitky
proti projektové dokumentaci, které by se týkaly zásahu či dotčení jejího tepelného zařízení.
Námitky týkající se porušení vlastnických práv uplatnila pouze v obecné rovině poukazem
na problémy technického rázu mající vliv na provozuschopnost a funkčnost celé soustavy SZTE.
Podle Nejvyššího správního soudu se však nejedná o důsledky provedení stavebního záměru,
nýbrž o důsledky ukončení soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem SZTE
a odběratelem. Jakkoli je motivace stavebníka patrná a prováděná změna stavby má zřejmě vést
k ukončení tohoto smluvního vztahu, jsou tyto skutečnosti na sobě zcela nezávislé. Stěžovatelkou
uváděné důsledky zjevně nastanou i v případě, že by byl smluvní vztah ukončen, aniž by byl daný
stavební záměr realizován. Mezi realizací stavebního záměru a problémy, které stěžovatelka
uváděla, tedy není přímý kauzální vztah. Domnívá -li se stěžovatelka, že by snad právní úprava
měla při ukončování smluvního vztahu více pamatovat na dopady na SZTE, není to otázka,
kterou by se měly zabývat stavební úřady (popř. následně správní soudy) při posuzování
stavebního záměru.
[36] V této souvislosti lze poukázat také na obdobné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyš šího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013-51: „Namítá-li stěžovatel, že předmětná
přípojka k SZTE ztratí svým neužíváním způsobilost sloužit k vytápění, jedná se dle názoru soudu o otázku
týkající se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatel em a stavebníkem. V této souvislosti je vhodné upozornit
na úpravu obsaženou v §77 odst. 5 větě druhé energetického zákona, dle které ‚veškeré vyvolané jednorázové
náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení
uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje‘. V žádném případě pak nelze
pouze s odkazem na možné znehodnocení části SZTE požadovat, aby stavebník již navždy setrval ve smluvním
vztahu se stěžovatelem (dodavatelem tepelné energie).“ Podobný charakter mají také další stěžovatelkou
uváděné technické obtíže, které podle ní povedou ke zvýšení nákladů na dodávku tepla.
[37] Stěžovatelka až v kasační stížnosti namítá dotčení svého práva z věcného břemene
nevyužitím přípojky a její nadbytečností, tato námitka však nesouvisí s jejím věcným právem
přístupu k přípojce a obhospodařování této přípojky nic nebrání. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčuje kasační námitce, že ve stavebním řízení lze vedle fyzických zásahů do so ustavy
projednávat i dopady na SZTE jako celek v příslušné lokalitě. Ve stavebním řízení nejsou
předmětem posuzování žádosti o stavební povolení otázky ekonomické výhodnosti
či nevýhodnosti stavby pro stavebníka nebo jiné účastníky řízení. Námitky stěžovat elky
poukazující na dotčení SZTE jako celku, na případné (jen odhadované) zhoršení
provozuschopnosti a ekonomiky provozu SZTE z důvodů měrných teplotních a tlakových ztrát,
vyvolávajících nutnost přestavby SZTE, svědčí o dopadu do ekonomické sféry stěžovat elky
jako dodavatele v důsledku ztráty jednoho z odběratelů tepelné energie. Ale i v případě,
že by se dopady způsobené ztrátou části odběratelského řetězce promítly do cen ostatních
odběratelů tepelné energie ze SZTE, nešlo by o situaci vytvářející veřejn ý zájem, který by měl být
chráněn ve stavebním řízení, nadto stěžovatelkou jako podnikatelským subjektem,
neboť ve stavebním řízení nejsou předmětem posouzení ekonomické zájmy účastníků řízení.
[38] Námitky o veřejném zájmu na provozuschopnosti soustavy SZTE a udržení dosavadních
nákladů nelze považovat za námitky proti projektové dokumentaci stavebních úprav ve smyslu
§114 odst. 1 stavebního zákona, neboť se týkají zcela jiné roviny zájmů. Je třeba rozlišovat
změnu způsobu vytápění z pohledu energetického a stavebního zákona projednávanou
ve stavebním řízení na jedné straně, a soukromoprávní vztah, z něhož vyplývají důsledky
spočívající v omezení dodávek tepelné energie do předmětného bytového domu a případně
i v omezení provozu SZTE, na straně druhé. Je zřejmé, že změna způsobu vytápění není v zájmu
stěžovatelky, neboť sníží její dosavadní odbyt tepelné energie, nicméně tento její zájem
jako soukromého subjektu není v daném řízení relevantní a neurčuje postavení stěžovatelky
jako účastníka veřejnoprávního řízení. Skutečnost, že stěžovatelka provozuje SZTE
dle energetického zákona ve veřejném zájmu [§2 odst. 2 písm. c) bod 14] a že SZTE je šetrným
systémem dodávek tepelné energie v širší oblasti a pro více odběratelů, nedává stěžovatelce právo
jako soukromé osobě a podnikateli s tepelnou energií osobovat si oproti jiným subjektům
ochranu veřejných zájmů a oponovat stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice
ochránce veřejných zájmů, která mu nepřísluší.
[39] Žalovaný i krajský soud v dané věci postupovali nejen v souladu s tím, v jakém rozsahu
stavební zákon umožňuje kvalifikovaně (odvozeně od hmotných práv) uplatňovat námitky
ve stavebním řízení, ale řídili se i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten se již v několika
svých rozsudcích (např. ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010-71, a ze dne 9. 11. 2011,
č. j. 9 As 52/2011-159), které se týkaly povolení stavby jiného zdroje tepla a jeho využití oproti
soustavě centrálního vytápění, vyslovil negativně k možnosti vznášet námitky, které přesahují
rámec vymezený stavebním zákonem. Na tuto judikaturu navázaly i rozsudky Nejvyš šího
správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013-56, a č. j. 5 As 89/2013-50, jež se týkají
obdobného případu změny vytápění z vlastního plynového zdroje v jiných bytových domech
a ukončení využívání SZTE ve vlastnictví stěžovatelky. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní
soud opětovně konstatoval, že smyslem účastenství stěžovatelky v řízení podle §77 odst. 5
energetického zákona má být ochrana věcných práv k nemovitosti, nikoli ochrana
podnikatelských záměrů, ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE, včetně
případných investic do rekonstrukce či modernizace části rozvodného tepelného zařízení.
[40] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka si je uvedených právních ná hledů
na své postavení vědoma, nicméně má za to, že svými námitkami nepřesáhla zákonem vymezený
rámec.
[41] Právo uplatňovat jiné námitky nepřiznává stěžovatelce ani energetický zákon. Podle §77
odst. 5 tohoto zákona je nezbytné projednat změnu vytápění stavby ve stavebním řízení.
To znamená, že energetický zákon ve své prvé podmínce (provedení stavebního řízení) nedává
stěžovatelce více práv, než má ve stavebním řízení dle §114 odst. 1 stavebního zákona ve spojení
s důvodem svého účastenství. Stěžovatelka dále nemůže dosáhnout uplatnění svých námitek
nad zákonný rozsah daný přímým dotčením na právech ani z hlediska druhé podmínky
energetického zákona, jíž je souhlas orgánů ochrany životního prostředí. Ani v intencích otázek
životního prostředí není stěžovatelka v pozici ochránce veřejného zájmu, neboť ten hájí příslušné
orgány státní správy. Stěžovatelka není v kvalifikovaném postavení subjektu, jemuž je ochrana
veřejného zájmu za určitých podmínek založena přímo zákonem, jako je tomu u občanských
sdružení chránících přírodu a krajinu. Ochrana životního prostředí garantovaná jednotlivými
zvláštními právními předpisy byla v řízení zajištěna ve spolupráci s dotčenými správními orgány.
[42] Konkrétními kasačními námitkami směřujícími proti postupu správních orgánů v rozporu
s ustanoveními energetického zákona, zákona o ochraně ovzduší či stavebního zákona ve vztahu
k neprovedenému územnímu řízení se proto Nejvyšší správní soud nezabýval. Jak již bylo výše
vysvětleno, stěžovatelka v těchto otázkách nemůže být dotčena n a svých hmotných právech,
proto uvedené námitky nemohou být důvodné.
[43] Krajský soud tak správně posoudil otázku přípustnosti námitek stěžovatelky ve stavebním
řízení. Námitka nesprávného posouzení je nedůvodná.
IV. c) Namítané vady předcházejícího řízení
[44] Výše uvedené hodnocení kasačních námitek stěžovatelky ve svém výsledku zakládá
i neoprávněnost její další kasační námitky o porušení procesních předpisů a práv, kter á jí plynou
z §2 a §3 správního řádu (základní zásady činnosti správních orgánů), z §89 odst. 2 správního
řádu (právo na odvolací přezkum v souladu s právními předpisy) a z §149 odst. 4 správního řádu
(povinnost přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem). Krajský soud
ve vztahu k namítanému porušení §149 odst. 4 správního řádu správně dovodil, že nebyla-li
stěžovatelka oprávněna hájit veřejné zájmy a nesměřují-li její odvolací námitky týkající
se nezbytnosti přezkumu uvedených stanovisek nadřízeným správním orgánem k ochraně
jejích věcných práv, nestíhala žalovaného povinnost iniciovat přezkumné řízení uvedených
stanovisek.
[45] Stěžovatelka namítala rovněž vadu správního řízení spočívající v tom, že nebylo
dostatečně zkoumáno splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti zásobování teplem ze SZTE
dle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Žalovaný se touto námitkou v napadeném rozhodnutí
zabýval a odkázal na závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší. Námitka nedostatečného
vypořádání dané otázky ve správním řízení tak neobstojí. Tato námitka zároveň není namístě
vzhledem k výše uvedenému závěru o mezích účastnických práv stěžovatelky . Nejvyšší správní
soud proto neshledal tuto námitku důvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
[46] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl podanou kasační stížnost jako
nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
[47] O nákladech řízení rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti. Osoba zúčastněná
na řízení by měla právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti uložené soudem (§60 odst. 5 s. ř. s.); taková situace v projednávané věci nenastala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu