ECLI:CZ:NSS:2015:NAD.100.2015:29
sp. zn. Nad 100/2015 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: L. K.,
zast. Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3,
proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 6/2, Praha 2, v řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o návrhu žalovaného na postup podle §9
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů,
ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 34/2015,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 34/2015 se p ři k azu j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 10. 2. 2015 a jejím doplněním ze dne 13. 2. 2015 se žalobce domáhá,
aby žalovanému bylo přikázáno do 15 dnů od právní moci rozsudku vyřídit žádost žalobce ze dne
17. 9. 2014 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“), vedenou u žalovaného pod sp. zn. Si 871/2014 (poskytnutím informací,
rozhodnutím o odmítnutí žádosti nebo rozhodnutím o odložení žádosti), a to v rozsahu,
ve kterém tak doposud neučinil.
[2] Uvedenou žádostí žalobce požadoval, aby mu byly poskytnuty informace o tom, na které
vysoké škole získali soudci žalovaného, kteří rozhodují věc vedenou u žalovaného
pod sp. zn. 9 A 167/2012, vzdělání v oblasti práva, tj. titul JUDr. nebo Mgr. [bod a) žádosti];
dále seznam řízení zahájených u žalovaného v letech 2012 a 2013, rozdělených podle jednotlivých
senátů, seřazených vzestupně podle data zahájení řízení nebo data nápadu senátu a obsahujících
žalobcem požadované údaje, a to označení účastníků řízení, uvedení, zda bylo řízení u senátu
ukončeno, případně s datem skončení věci a zda se jednalo o věci vyřizované v přednostním
režimu [bod b) žádosti]. Žalobce dále požadoval, aby mu informace uvedené pod bodem b) byly
poskytnuty v elektronické podobě na fyzickém nosiči nebo umožněním přístupu k těmto
informacím dálkovým přístupem prostřednictvím internetu.
[3] Přípisem ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. Si 871/2014, žalovaný žalobci sdělil,
že za poskytnutí informací uvedených pod bodem b) žádosti požaduje úhradu a poučil jej,
že pokud příslušnou částku neuhradí na účet žalobce do 60 dnů ode dne obdržení přípisu, bude
žádost odložena podle §17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Jelikož žalobce
s uvedeným postupem nesouhlasil, podal k žalovanému Stížnost na postup při vyřizování žádosti
ze dne 18. 11. 2014, Stížnost proti požadavku úhrady za poskytnutí informací ze dne 19. 11. 2014
a konečně žalobu uvedenou výše.
[4] Žalovaný následně podal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému
než místně příslušnému soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Odůvodnil jej tím, že žaloba směřuje
proti samotnému žalovanému a žalobce požaduje poskytnutí informací, které se mimo jiné týkají
soudců zařazených na úseku správního soudnictví. Proto jsou dle jeho názoru z projednávání
a rozhodnutí věci vyloučeni všichni soudci specializovaných senátů žalovaného, a to se zřetelem
na poměr k účastníkům. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70.
[5] Žalobce se k návrhu na delegaci nutnou nevyjádřil, ačkoliv byl o jeho podání ze strany
žalovaného zpraven (č. l. 17 a 18 soudního spisu).
[6] Podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo vyjádřit se k tomu, kterému
soudu má být věc přikázána. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné,
která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu,
který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci §9 odst. 1 s. ř. s.
a přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu jsou v nynější věci splněny,
neboť danou věc by rozhodovali soudci působící u žalovaného, jehož se současně spor týká.
Jedná se tedy o hodnocení nestrannosti soudců, kteří by měli ve vztahu k poskytnutí informací
posoudit postup samotného soudu, u kterého působí.
[8] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý
proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval
nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva
v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
[9] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat
toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, jestli reálně neexistují objektivní okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem odůvodňujícím závěr, že soudce
určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno
již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne
27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, publikovaný jako N 127/6 SbNU 429, dostupný
z http://nalus.usoud.cz).
[10] Jak již zdejší soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70, dostupném z www.nssoud.cz: „vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti“.
[11] Ve shodě s usnesením zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. Nad 67/2015 - 31
(dostupného z www.nssoud.cz), který řešil obdobnou právní otázku, je nutno zmínit, že důvodné
pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného soudu lze mít nejen z toho důvodu, že žalovaným
je soud, u kterého žaloba napadla, ale zejména z toho důvodu, že se přezkum týká postupu
funkcionáře žalovaného, neboť podle §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), jsou předseda
a místopředsedové krajského soudu (zde žalovaného Městského soudu v Praze) orgány státní
správy soudů (k tomu dále srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 - 47, ze dne 30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16, či výše zmíněný rozsudek
totožného soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70). Tato skutečnost tak zavdává
objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního
soudnictví žalovaného, a proto již tato skutečnost je dostačující k tomu, aby Nejvyšší správní
soud postupoval podle §9 odst. 1 s. ř. s.
[12] V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.
[13] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jsou naplněny
podmínky pro delegaci nutnou a věc přikázal Krajskému soudu v Praze. O přikázání tomuto
soudu rozhodl z důvodu, že obvod tohoto krajského soudu sousedí s obvodem Městského soudu
v Praze a že bydliště, resp. sídlo obou účastníků je v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu