ECLI:CZ:NSS:2015:NAD.214.2015:19
sp. zn. Nad 214/2015 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava, v řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o návrhu Krajského soudu v Ostravě
na přikázání věci vedené u něj pod sp. zn. 22 A 50/2015 jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 50/2015
se přikazuje Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou dne 17. 12. 2014 u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá,
aby Krajskému soudu v Ostravě, jakožto povinnému subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, byla uložena povinnost
neprodleně vydat žalobci informace – „vzor zelené obálky s dodejkou pro doručování soudních písemností
do vlastních rukou – počet obálek se zeleným pruhem a s pokynem poště – výhradně jen adresátu – v loňském roce
a nyní na skladě soudu.“ Jelikož žalobce před samotným podáním žaloby brojil proti postupu
žalovaného také prostřednictvím stížnosti u Ministerstva spravedlnosti, jež byla zamítnuta,
domáhá se žalobce rovněž určení, „že vydání rozhodnutí o stížnosti nadřízeným orgánem, Ministerstvem
spravedlnosti, sídlem obecně známým, po půl roce od jejího podání, je hrubým porušením zákona, tedy
nezákonným zásahem do práva svobodného přístupu k informacím.“
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. 6 A 242/2014 – 4, vyloučil
žalobu v části směřující proti postupu Krajského soudu v Ostravě k samostatnému projednání
a následně usnesením ze dne 30. 4. 2015, č. j. 6 A 87/2015 – 6, postoupil tuto věc Krajskému
soudu v Ostravě, jakožto soudu místně příslušnému.
[3] Krajský soud v Ostravě jako soud správní podáním ze dne 1. 7. 2015 předložil
spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o delegaci nutné podle ustanovení §9 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Vyjádřil názor, že vzhledem k důvodu vyloučení soudců specializovaných (správních) senátů není
objektivně možné, aby byl u Krajského soudu v Ostravě vytvořen senát, který by věc projednal
a rozhodl. Pochybnosti o nepodjatosti lze mít zejména z důvodu, že předmětem řízení v nyní
posuzované věci je tvrzená nečinnost orgánů státní správy Krajského soudu v Ostravě.
Skutečnost, že by soudci tohoto soudu měli posuzovat činnost pracovníků a funkcionářů tohoto
soudu, kteří mohou v zákonem stanovených případech vůči nim vykonávat úkoly státní správy
soudu, je důvodem pro vyloučení těchto soudců z projednání a rozhodnutí věci.
[4] Žalobce se k tomuto procesnímu postupu nevyjádřil, žalovaný bez bližšího odůvodnění
navrhl, aby byla věc přikázána Krajskému soudu v Brně.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody
pro přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu.
[6] Podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. „Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze
sestavit senát.“
[7] Podle ustanovení §8 odst. 1 věta první s. ř. s. „soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat
o jejich nepodjatosti.“
[8] V projednávané věci se jedná o případ tzv. delegace nutné, kterou zákon předpokládá
za situace, kdy jsou vyloučeni všichni soudci specializovaných senátů soudu, který je místně
příslušný k projednání a rozhodnutí věci. Je přitom třeba vycházet z premisy, že vyloučení soudce
z projednávání a rozhodování věci je založeno nikoli (až) na skutečně prokázané podjatosti, nýbrž
je dáno již tehdy, lze-li mít o jeho nepodjatosti důvodné pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70, všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nssoud.cz). Lze poukázat
rovněž na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, podle níž nikdo nesmí být soudcem
ve vlastní věci.
[9] V nyní projednávané věci je místně příslušným soudem k projednání žaloby Krajský soud
v Ostravě, konkrétně specializovaný senát rozhodující ve věcech správního soudnictví a určený
v souladu s rozvrhem práce. Krajský soud v Ostravě však v dané věci současně vystupuje jako
žalovaný, když žalobce žalobou brojí proti nečinnosti tohoto soudu jako správního orgánu
a povinného subjektu. Lze proto mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců
specializovaných senátů tohoto soudu, a to pro jejich poměr k věci, neboť tito soudci mají
rozhodovat o žalobě směřující proti jejich vlastnímu soudu.
[10] Jak vyslovil Nejvyšší správní soud např. ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. Nad 339/2014 – 38, na nějž odkazuje i předkládající krajský soud, „[p]řestože pouhá skutečnost,
že žalovaným je městský soud, automaticky neznamená, že by v takovéto věci všichni soudci specializovaných
senátů tohoto soudu byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 - 18), důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného soudu
lze mít zejména z toho důvodu, že předmětem řízení v nyní posuzované věci je tvrzená nečinnost orgánů správy
městského soudu. Skutečnost, že by soudci městského soudu měli posuzovat činnost pracovníků a funkcionářů
městského soudu, kteří mohou v zákonem stanovených případech vůči nim vykonávat úkoly justiční správy,
je důvodem pro vyloučení těchto soudců z projednání a rozhodnutí věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70).“
[11] Nejvyšší správní soud přitom nevidí důvod, pro který by se měl v nyní projednávané věci
od výše uvedeného závěru odchýlit. V posuzovaném případě je proto nutné zohlednit,
žeje přezkoumáván postup orgánů Krajského soudu v Ostravě, které vykonávají úkoly státní
správy na úseku soudnictví, a to jak navenek, kdy mimo jiné rozhodují o vyřizování žádostí
o informace, tak i dovnitř soudu, tedy i vůči soudcům, kteří u daného soudu působí, a to včetně
soudců zařazených ke správnímu úseku. Právě tito soudci by přitom měli žalobu projednávat.
[12] Nejvyšší správní soud tudíž dospěl k závěru, že všichni soudci specializovaných
senátů Krajského soudu v Ostravě jsou v dané věci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci pro možnou podjatost ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. U tohoto soudu proto
nelze sestavit senát, který by věc projednal (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 4. 2014, č. j. Nad 133/2014 – 24).
[13] S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§9 odst. 1 s. ř. s. přikázal věc vedenou u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 50/2015
jinému než místně příslušnému soudu, konkrétně Krajskému soudu v Brně. Při úvaze, kterému
soudu věc přikázat, zohlednil Nejvyšší správní soud zejména skutečnost, že Krajský soud v Brně
se nachází v dostupné vzdálenosti jak od bydliště žalobce, tak i od sídla žalovaného, přičemž
rovněž samotný žalovaný navrhl, aby byla věc přikázána právě tomuto soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu