ECLI:CZ:NSS:2015:NAD.67.2015:31
sp. zn. Nad 67/2015 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava,
v řízení o žalobě ze dne 4. 9. 2014, o návrhu Krajského soudu v Ostravě na postup podle §9
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, ve věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 7/2015,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 7/2015 se p ři k azu j e
Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 4. 9. 2014 se žalobce domáhá toho, aby Krajskému soudu v Ostravě bylo
přikázáno poskytnout informace pod body 2, 5, a 7 až 9 jeho žádosti ze dne 12. 3. 2014. Žalobce
uvedl, že v březnu 2014 požádal e-mailem Krajský soud v Ostravě o poskytnutí mj. těchto
informací: „vzor zelené obálky s dodejkou pro doručování soudních písemností neurčených do vlastních rukou“
(bod 2.), „počet obálek se zeleným pruhem a pokynem poště – ‚výhradně jen adresátu‘ – v loňském roce a nyní
na skladě soudu“ (bod 5.), „počet civilních i správních senátů ustanovených rozvrhem práce (samostatně)“
(bod 7.), „počet všech předsedů oněch senátů u adresovaného soudu v současné době“ (bod 8.), „rovněž počet
samosoudců působících u adresovaného tribunálu“ (bod 9.).
[2] Žalobce adresoval svou žalobu Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne
27. 11. 2014, č. j. 6 A 182/2014 - 15, věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě.
[3] Krajský soud v Ostravě následně podal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání
věci jinému než místně příslušnému soudu dle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Svůj návrh odůvodnil tak, že žaloba
směřuje proti samotnému Krajskému soudu v Ostravě a je v ní tvrzeno nezákonné neposkytnutí
požadovaných informací žalobci. Skutečnost, že by soudci Krajského soudu v Ostravě měli
posuzovat činnost pracovníků a funkcionářů tohoto soudu, kteří vůči nim mohou v zákonem
stanovených případech vykonávat úkoly justiční správy, je důvodem vyloučení těchto soudců
z projednání a rozhodnutí věci. Krajský soud v Ostravě v dané souvislosti odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70, a na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. Nad 339/2014 - 38).
[4] Žalobce se k návrhu na delegaci nutnou nevyjádřil, ačkoli byl o jeho podání ze strany
Krajského soudu v Ostravě zpraven.
[5] Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc
jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných
senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Podle §9 odst. 3 s. ř. s. mají účastníci právo
se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána. V citovaném ustanovení je upraven
případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů
místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat
a rozhodnout.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl v nynější věci k závěru, že jsou podmínky pro přikázání věci
dle §9 odst. 1 s. ř. s., neboť pro vyloučení soudců místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
[7] V žalobě se žalobce domáhá toho, aby Krajskému soudu v Ostravě bylo přikázáno
poskytnout informace, které požadoval pod body 2, 5, a 7 až 9 jeho žádosti ze dne 12. 3. 2014.
Danou věc by tak rozhodovali soudci působící u Krajského soudu v Ostravě, jehož se spor týká.
Jde tak o případ posouzení nestrannosti soudců, kteří by měli ve vztahu k poskytnutí informací
posuzovat postup předsedy jejich soudu a samotného soudu, u kterého působí.
[8] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý
proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval
nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva
v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
[9] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat
toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, jestli reálně neexistují objektivní okolnosti, které
by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem odůvodňujícím závěr, že soudce určitým,
nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy,
jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996,
sp. zn. I. ÚS 167/94, publikovaný jako N 127/6 SbNU 429, dostupný z http://nalus.usoud.cz).
[10] Jak již zdejší soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2005,
č. j. 4 As 14/2004 - 70, dostupném z www.nssoud.cz: „vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti“.
[11] Ve shodě s usnesením zdejšího soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 - 18
(dostupným z www.nssoud.cz), které řešilo obdobnou právní otázku, je nutno zmínit,
že důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného soudu lze mít nejen z toho důvodu,
že žalovaným je soud, jemuž byla žaloba postoupena, ale zejména z toho důvodu, že se přezkum
týká postupu čelného funkcionáře Krajského soudu v Ostravě, který vykonává úkoly státní správy
na úseku soudnictví (k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 - 47, ze dne 30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16, či výše zmíněný rozsudek
totožného soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70). Tato skutečnost tak zavdává
objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů správního
soudnictví příslušného krajského soudu.
[12] V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.
[13] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jsou naplněny
podmínky pro delegaci nutnou a věc přikázal Krajskému soudu v Brně. O přikázání tomuto
soudu rozhodl z důvodu, že obvod tohoto krajského soudu sousedí s obvodem Krajského soudu
v Ostravě.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu