ECLI:CZ:NSS:2016:1.ADS.268.2016:24
sp. zn. 1 Ads 268/2016 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. P. P.,
zastoupený JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Sadová 8, Ostrava - Moravská
Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2013, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2016, č. j. 19 Ad 53/2013 – 158,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Milanu Ostřížkovi, advokátu se sídlem Sadová 8, Ostrava
– Moravská Ostrava se odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydala dne
25. 9. 2012 rozhodnutí č. j. X, kterým zamítla žádost žalobce o změnu výše invalidního důchodu
z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Konstatovala, že žalobci nadále náleží invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, o kterých žalovaná rozhodla v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím, jež obsahuje pět nečíslovaných výroků (jejich číselné označení
Nejvyšší správní soud přebírá z rozsudku krajského soudu a označuje tyto výroky římskými
číslicemi):
- Výrokem I. změnila žalovaná napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak,
že od 19. 10. 2010 se žalobci zvyšuje invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně
podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, na 4.621 Kč
měsíčně.
- Výrokem II. rozhodla, že od ledna 2011 se podle nařízení vlády č. 281/2010 Sb.,
o zvýšení důchodů v roce 2011, zvyšuje základní výměra invalidního důchodu o 60 Kč
na 2.230 Kč a procentní výměra invalidního důchodu se zvyšuje o 96 Kč na 2.547 Kč.
Žalobci náleží od ledna 2011 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši
4.777 Kč měsíčně.
- Ve výroku III. uvedla, že od ledna 2012 se podle vyhlášky č. 286/2011 Sb., o výši
všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, přepočítacího koeficientu pro úpravu
všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, redukčních hranic pro stanovení
výpočtového základu pro rok 2012 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2012
a o zvýšení důchodů v roce 2012, zvyšuje základní výměra invalidního důchodu o 40 Kč
na 2.270 Kč a procentní výměra invalidního důchodu se zvyšuje o 41 Kč na 2.588 Kč.
Celkem žalobci náleží od ledna 2012 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně
ve výši 4.858 Kč měsíčně.
- Ve výroku IV. rozhodla tak, že od ledna 2013 se podle ustanovení vyhlášky
č. 324/2012 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2011, přepočítacího
koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2011, redukčních
hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2013 a základní výměry důchodu
stanovené pro rok 2013 a o zvýšení důchodů v roce 2013, zvyšuje základní výměra
invalidního důchodu o 60 Kč na 2.330 Kč a procentní výměra invalidního důchodu
se zvyšuje o 24 Kč na 2.612 Kč. Celkem žalobci náleží od ledna 2013 invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně ve výši 4.942 Kč měsíčně.
- Výrokem V. zamítla žádost žalobce o změnu výše invalidního důchodu z důvodu
zhoršení zdravotního stavu pro nesplnění podmínek ustanovení §39 odst. 2 písm. b) a c)
zákona o důchodovém pojištění. Zároveň konstatovala, že účastníku řízení nadále náleží
invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně.
II. První rozsudek krajského soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou, na jejímž základě krajský soud
(rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 19 Ad 53/2013 – 84) rozhodnutí žalované zrušil ve výroku
V. z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu a vrátil jí věc k dalšímu řízení (výrok
I. rozsudku krajského soudu; výrokem II. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, výrokem
III. o odměně advokáta). Dospěl totiž k závěru, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí
se u žalobce jednalo již o invaliditu druhého stupně, nikoliv o invaliditu prvního stupně, jak
uzavřela žalovaná.
[4] Krajský soud vyšel z posudku posudkové komise MPSV pracoviště Hradec Králové (dále
též „PK MPSV Hradec Králové“), který byl vypracován na základě zdravotní dokumentace
žalobce, zejména nálezů psychiatrických, psychologických, neurologických a znaleckých posudků,
na které žalobce odkazoval. Soud posudek posudkové komise nezpochybnil ani s ohledem
na tvrzení žalobce, že byl do posudku nesprávně převzat závěr posudku znalce MUDr. Borise
Milbergera z roku 1994 s odvoláním na vyjádření tohoto znalce ze dne 30. 9. 2014. V této
souvislosti nevyhověl návrhu na provedení dalšího důkazu, a to doplňujícím posudkem
posudkové komise. Soud měl za to, že posudkový orgán měl dostatečnou zdravotní dokumentaci
žalobce korespondující s datem podání žádosti i s datem vydání napadeného rozhodnutí
žalované.
[5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 Ads 237/2014 – 42 (ve znění
opravného usnesení ze dne 17. 4. 2015, č. j. 1 Ads 237/2014 – 47) rozsudek krajského soudu
ve výrocích I., II. a IV. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Nejvyšší správní soud nepovažoval za dostatečný způsob vypořádání se s předloženým
vyjádřením MUDr. Milbergera ze dne 30. 9. 2014. Krajský soud nijak konkrétně nevysvětlil
existující rozpory v posudku MUDr. Milbergera a v jeho následném vyjádření ze dne 30. 9. 2014
týkajícím se funkce pravé dolní končetiny stěžovatele. V tomto vyjádření navíc MUDr. Milberger
odkazuje na posudek MUDr. Ch., ze kterého vycházela i posudková komise, vyvodila z něj
ovšem odlišné závěry. Zpochybněný závěr MUDr. Milbergera o postižení pravé dolní končetiny
žalobce odpovídající 80 – 85 % normy posudková komise přebrala i do svého závěrečného
hodnocení a je tedy zřejmé, že z něj při posuzování celkového zdravotního stavu žalobce a určení
stupně jeho invalidity vycházela. Uvedená míra oslabení právě dolní končetiny přitom explicitně
vyplývala pouze z posudku MUDr. Milbergera ze dne 31. 7. 2013, který je nyní zpochybňován.
[7] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že přetrvávaly pochybnosti o skutečném
stavu míry oslabení dolní končetiny žalobce, a tedy o jeho celkovém zdravotním stavu,
a to jak ke dni podání žádosti, tak ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované. V řízení před
krajským soudem nebyl spolehlivě zjištěn zdravotní stav žalobce a došlo tak k jiné vadě řízení,
která měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku. V tomto ohledu proto soud shledal rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelným, a z toho důvodu jej zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu
řízení. Ponechal však v platnosti výrok III. napadeného rozsudku týkající se náhrady nákladů
ustanoveného zástupce, na jehož znění nemá závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
vliv. Krajský soud pak zavázal, aby se v dalším řízení konkrétně zabýval uvedenými rozpory
týkajícími se zdravotního stavu žalobce, případně věrohodností vyjádření MUDr. Milbergera
ze dne 30. 9. 2014, či v případě potřeby doplnil dokazování.
III. Nové posouzení věci krajským soudem
[8] Krajský soud následně v záhlaví popsaným rozsudkem rozhodl stejně jako v případě
svého prvního (Nejvyšším správním soudem zrušeného) rozsudku. Soud nejdříve vyžádal
doplnění posudku posudkovou komisí MPSV v Hradci Králové. Ta setrvala na svém
předcházejícím závěru. Komise připustila, že v prvoposudku došlo nedopatřením
k misinterpretaci procentního vyjádření postižení peroneálního nervu následkem úrazu v roce
1992 a 1995, které je uvedeno ve znaleckém posudku MUDr. Milbergera ze dne 3. 9. 2013.
Na základě i nově doloženého neurologického nálezu MUDr. Milbergera ze dne 30. 9. 2014
posudková komise sdělila, že ve znaleckém posudku šlo především o kvantifikaci možného
poškození n. peroneus v důsledku úrazu z roku 1992 a 1995. Za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní
schopnosti považuje PK MPSV Hradec Králové nadále depresivní poruchu středně těžkou, tak
jak je uvedeno v prvoposudku ze dne 16. 9. 2014. Další zdravotní postižení, tedy i postižení pravé
dolní končetiny, nezpůsobují samostatně větší pokles pracovní schopnosti než rozhodující příčina
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[9] Dále soud vyžádal i srovnávací posudek, který vypracovala dne 7. 7. 2016 posudková
komise MPSV v Praze, a to se zcela shodným závěrem jako posudek PK MPSV v Hradci
Králové. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti bylo zdravotní postižení uvedené
v kapitole V, položce 4c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry
poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní
schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), pro které se stanovuje míra
poklesu pracovní schopnosti v rozpětí 30 % - 45 %. Posudková komise stanovila míru poklesu
pracovní schopnosti na 45 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu (neurologické
postižení) se podle §3 odst. 1 citované vyhlášky zvyšuje tato hodnota o 10 %, celkově činila
55 %. Posudková komise stanovila celkovou míru poklesu pracovní schopnosti na 55 %.
[10] Krajský soud provedeným řízením a dokazováním dospěl k závěru, že žalovaná
ve správním řízení ve výsledku zhodnotila zdravotní stav žalobce jako dlouhodobě nepříznivý
s poklesem pracovní schopnosti jak k datu podání žádosti, tak i k datu vydání napadeného
rozhodnutí, tj. k 25. 11. 2013 o 45 %.
[11] Pokud se týká postižení pravé dolní končetiny, jehož nedostatečné posudkové
zhodnocení vytkl Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, pak obě posudkové
komise dospěly ke shodnému závěru, že z pohledu funkčního postižení, což je pro posudkové
hodnocení ve vztahu k určení invalidity rozhodující, bylo by možné posudkově hodnotit dle
kapitoly XV, odd. B, pol. 13 písm. b) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které se stanovuje
míra poklesu pracovní schopnosti jen v rozpětí 30 - 35 %, a to i se zohledněním postižení
peroneálního nervu. Posudková komise MPSV v Hradci Králové ve svém doplňujícím posudku
zaměřeném právě na posouzení této otázky zdůraznila, že na základě doloženého neurologického
nálezu MUDr. Milbergera ze dne 30. 9. 2014 ve znaleckém posudku šlo především o kvantifikaci
možného poškození n. peroneus v důsledku úrazu z roku 1992 a 1995. Na obtížích dolní
končetiny se může odrážet i vertebrogenní algický syndrom při degenerativních změnách páteře
s chronickou lehkou radikulopatií L5 vpravo. Bolesti a obtíže jsou kolísavého charakteru
v závislosti na počasí, námaze, celkovém zdravotním stavu a psychických potížích, oslabení
hybnosti pravé dolní končetiny je částečné.
[12] Vzhledem k tomu, že u žalobce bylo prokázáno, že k datu napadeného rozhodnutí se již
u něj jednalo o invaliditu druhého stupně, soud výrok v části týkající se žádosti o změnu výše
invalidního důchodu (výrok V.) pro vady řízení z důvodu, že ve správním řízení nebyl zjištěn
objektivně skutkový stav, zrušil a vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná o nároku znovu
rozhodne, přičemž bude vycházet z právního názoru soudu, že u žalobce se ke dni 18. 6. 2012
(k podání žádosti) jednalo o invaliditu prvého stupně a k datu 25. 11. 2013 se již jednalo
o invaliditu druhého stupně.
IV. Kasační stížnost
[13] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů,
které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[14] Stěžovatel nejprve shrnuje vývoj svého případu. Dosud žádná posudková komise
se nezabývala stěžovatelovými obrovskými cévními problémy v postižené noze, které jsou
důsledkem úrazu v roce 1995. Přičemž ihned po úrazu byl z těchto důvodů dlouhodobě léčen
prof. M. (jeho zprávy zaslal každé posudkové komisi). Zničené nervy a cévy v noze jsou dle
stěžovatelovy neuroložky „vražednou kombinací“, neboť slabý tlak v cévách propouští do těchto
míst jen nepatrné množství léků na bolest a proto je strašná bolest stálá. Posudkové komise
zavírají oči před zprávami „cévařů“ a vůbec se o nich nezmiňují, ačkoli jim stěžovatel vše poslal
(zejména měření EMG MUDr. Ch. ze dne 31. 7. 2013). Stěžovatel chce pouze, aby posudková
komise zohlednila lékařské zprávy cévních lékařů spolu se zprávami neurologa, ambulance
bolesti, rehabilitačních lékařů, z hospitalizací v nemocnici a dále aby dobře prostudovala lékařské
zprávy psychiatra a psychologa.
[15] Stěžovatel dále připomíná, že chtěl vyloučit JUDr. Záviskou z rozhodování svého
případu. Její podjatost se projevila i v určení nákladů, které stěžovateli vznikly v souvislosti
s řízením u soudu. Určila náklady pouze ve výši 150 Kč (cesta vlakem z Českého Těšína
do Ostravy), ačkoli stěžovatel není schopen veřejnými dopravními prostředky cestovat).
Stěžovatel požadoval 3.655 Kč za desítky dopisů k soudu (zejména podání žaloby se stovkou
příloh), podání na posudkové komise, dopisy na Nejvyšší správní soud apod.
[16] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud k jeho kasační stížnosti rozsudek
krajského soudu zrušil. Současně požaduje, aby krajský soud rozhodl, že stěžovateli náleží
invalidita třetího stupně již ode dne, kdy podal žádost o přiznání invalidity třetího stupně
(tj. od 18. 6. 2012), a to s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % počínaje druhým dnem od doručení
žalobního návrhu do zaplacení společně s náklady ve výši 3.667 Kč.
[17] Žalovaná se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud se v posuzované věci nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny
veškeré podmínky řízení o dané kasační stížnosti. Zdejší soud přitom shledal, že kasační stížnost
není přípustná.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že posudky, z nichž krajský soud vycházel, nejsou
úplné, neboť se nezabývaly cévními problémy v postižené noze, které jsou (stejně jako poničené
nervy) důsledkem úrazu v roce 1995. Tím došlo k nesprávnému posouzení stupně stěžovatelovy
invalidity (míry poklesu jeho pracovní schopnosti podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění). Stěžovatel z tohoto důvodu požadoval, aby krajský soud změnil výrok V. rozhodnutí
žalované tak, že mu bude přiznána invalidita třetího stupně (namísto rozhodnutím přiznané
invalidity I. stupně), a to od data podání žádosti, tj. 18. 6. 2012 (namísto od data vydání
rozhodnutí, tj. 25. 11. 2013).
[20] Dle §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
[21] V judikatuře Nejvyššího správního soudu převažoval od počátku takový
výklad citovaného ustanovení, který byl podán např. v usnesení ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 2 Ads 57/2003 – 48: „Stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba rozumět kasační stížnost,
která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí.“ Kasační
stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu, je v souladu s tímto výkladem
§104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne.
[22] Je pravdou, že se v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyskytla i stanoviska jiná,
která dovozovala přípustnost kasační stížnosti i úspěšného účastníka řízení před krajským
soudem, který brojil proti, dle jeho názoru, nesprávnému závaznému právnímu názoru krajského
soudu, nebo v případech, kdy by kasační soud shledal takové vady kasační stížností
napadeného rozhodnutí krajského soudu, k nimž je povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s.
z úřední povinnosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 – 61, ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 48/2011 – 66, ze dne 24. 10. 2012,
č. j. 3 Ads 33/2012 – 30, a ze dne 9. 1. 2014, č. j. 3 Ads 20/2013 – 19).
[23] Převažující první názor ovšem potvrdil a dosavadní judikaturu tím definitivně
sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 5 Afs 91/2012 – 41 (publ. pod č. 3321/2016 Sb. NSS), v němž přijal následující zobecňující
závěr: „Kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který
nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.“
[24] Shora zmíněné usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno až poté, co Nejvyšší správní
soud rozhodl o první kasační stížnosti stěžovatele (rozsudkem ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 1 Ads 237/2014 – 42). Pravidlem je, že Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační
stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil, přičemž tato vázanost
právním názorem se bezpochyby vztahuje i na posouzení přípustnosti kasační stížnosti. Dle
usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 – 56 (publ. pod
č. 1723/2008 Sb. NSS), je ovšem tato vázanost prolomena mimo jiné v případě, kdy dojde
k podstatné změně judikatury, kterou je Nejvyšší správní soud povinen respektovat v novém
rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezidobí mezi prvním zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné kasační
stížnosti o rozhodné právní otázce jinak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Taková
situace nastala v nyní souzené věci. Nejvyšší správní soud proto v řízení o opakované kasační
stížnosti stěžovatele musí reflektovat právní názor vyslovený v usnesení rozšířeného senátu
popsaném v bodě [34] tohoto rozsudku.
[25] Stěžovatel se žalobou dle jejího petitu i obsahu domáhal, aby krajský soud zrušil výrok
V. rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2013, č. j. 540 820 3174/315-LP, resp. stejně jako
v kasační stížnosti se domáhal toho, aby mu byl přiznán invalidní důchod III. stupně, a to již
od data podání žádosti, tj. 18. 6. 2012. Soudní řád správní krajskému soudu neumožňuje změnit
napadené rozhodnutí správního orgánu, ale v případě, že shledá jeho nezákonnost, může
rozhodnutí „pouze“ zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. §78 s. ř. s.). Tak
postupoval krajský soud i v nyní souzené věci. Na základě provedeného dokazování shledal,
že žalovaná pochybila, pokud ke dni vydání svého rozhodnutí přiznala stěžovateli invalidní
důchod pouze pro invaliditu I. stupně a nikoli pro II. stupeň, a pro tuto vadu rozhodnutí
ve výroku V. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Stěžovatel tedy byl v řízení před
krajským soudem plně procesně úspěšný, a v kasační stížnosti nenamítá, že měl krajský soud
výrokem ve věci rozhodnout jinak (tedy, že měl např. zrušit i další výroky rozhodnutí, či žalobu
zamítnout).
[26] Podstatné je také to, že, jak vyplývá ze správního spisu, žalovaná mezitím
v souladu s předmětným rozsudkem krajského soudu znovu rozhodla o námitkách stěžovatele,
a to tak, že rozhodnutím ze dne 29. 1. 2015, č. j. 540 820 3174/315-LP, své předcházející
rozhodnutí ve výroku V. změnila tak, že stěžovateli přiznala od 25. 11. 2013 invalidní důchod pro
invaliditu druhého stupně. Proti tomuto novému rozhodnutí žalované vydanému v námitkovém
řízení měl stěžovatel možnost podat novou žalobu ke krajskému soudu a následně případně
kasační stížnost, čímž by si zajistil možnost meritorního posouzení svých námitek, jež se týkají
i tvrzeného nároku na invalidní důchod v období od 18. 6. 2012 do 24. 11. 2013 a případně též
stupně jeho invalidity, Nejvyšším správním soudem (srov. bod 47 usnesení rozšířeného senátu
č. j. 5 Afs 91/2013 – 41).
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je z důvodu dle
§104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná, a proto ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. odmítá.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[29] Stěžovateli byl pro řízení před krajským soudem ustanoven advokát; toto zastoupení
s ohledem na §35 odst. 8 věty poslední s. ř. s. trvalo i v řízení o kasační stížnosti. V takovém
případě hradí odměnu a hotové výdaje zástupce stát. Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
podal kasační stížnost jak sám, tak prostřednictvím tohoto ustanoveného zástupce. Z textu
kasační stížnosti je však zjevné, že ji nesepsal ustanovený zástupce, ale přímo stěžovatel.
Ustanovený zástupce tak v řízení o kasační stížnosti neučinil žádný úkon právní služby, kterým
by přispěl k ochraně práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud mu proto odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu