ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.223.2016:50
sp. zn. 1 As 223/2016 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. Y.,
zastoupen Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem Krušinova 140/1, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j. KUJI 66666/2014,
sp. zn. OOSČ 439/2014 OOSC/120, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2016, č. j. 22 A 119/2014 – 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2016, č. j. 22 A 119/2014 – 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j. KUJI 66666/2014,
sp. zn. OOSČ 439/2014 OOSC/120, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 20.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Vlastimila Slanaře, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Velké Meziříčí rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014 uznal žalobce vinným
z přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (zákon o silničním provozu), a dle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kterých
se dopustil porušením §5 odst. 1 písm. f) a §6 odst. 12 zákona o si lničním provozu tím, že dne
14. 12. 2013 v 04:55 hod., v obci V. M., na ulici H., řídil osobní automobil Chevrolet Captiva,
přičemž při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci
vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla a
dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
[2] Za spáchání přestupků žalobci uložil pokutu ve výši 27.000 Kč a zákaz řízení motorových
vozidel na dobu 14 měsíců [§11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích;
§125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu].
[3] Odvolání žalobce žalovaný zamítl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u krajského soudu. Soud žalobu
zamítl. Ve shodě se správními orgány obou stupňů dospěl k závěru, že o zjištěném skutkovém
stavu nepanovaly důvodné pochybnosti. Důkazy navrhované žalobcem k prokázání toho,
že v době protiprávního jednání nedisponoval rozpoznávací a ovládací schopností z důvodu
předchozího zranění, jsou irelevantní, neboť z výpovědi zasahujících policistů vyplynulo,
že s nimi žalobce komunikoval. Odmítal pouze předložit doklady ke ztotožnění a podrobit
se dechové zkoušce, zda není pod vlivem alkoholu. Dobrovolně s nimi odjel na policejní
služebnu k prokázání totožnosti. Z výpovědi obou svědků (policistů) nevyplynulo nic takového,
co by nasvědčovalo tomu, že žalobce byl dezorientován či zmaten a ani si neztěžoval na jakékoliv
zdravotní potíže. Policisté vyzvali žalobce k podrobení se dechové zkoušce z důvodu podezření,
že je pod vlivem alkoholu, neboť, jak uvedli, byl z žalobce cítit alkohol.
[5] Skutečnost, že žalobce tvrdil, že vozidlem nejel a žádné nemá, ještě podle soudu
nevykazuje znaky absence rozpoznávací a ovládací schopnosti, jak se snaží žalobce předestřít
ve své žalobě. Toto chování soud shodně s žalovaným posoudil jako účelové, aby se vyhnul
žalobce postihu za projednávané přestupky. Irelevantní je dle soudu taktéž znalecký posudek
předložený žalobcem, neboť nevychází z dostatečných podkladů a odpovídá na jiné otázky, než
které jsou předmětem řízení.
[6] Následně se soud vyjádřil k výhradám žalobce namítajícím porušení práva na spravedlivý
proces. Žalobce opakovaně prostřednictvím svého zástupce žádal správní orgány, aby
mu podklady pro vydání rozhodnutí přeložily do jazyka, kterému rozumí (ukrajinštiny), aby
se k nim poté mohl vyjádřit. Tvrdil, že neovládá natolik dobře český jazyk. Krajský soud citoval
ústavněprávní východiska Evropské úmluvy a Listiny a následně judikaturu Ústavního soudu, dle
které právo na tlumočníka nesmí být zneužito k záměrnému a účelovému prodlužování řízení
za situace, kdy účastník řízení zcela evidentně a bez sebemenších pochyb jazyk, v němž se vede
jednání, ovládá (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 394/01). Rovněž
dle Ústavního soudu právo na tlumočníka nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení
a naopak (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05). I dle judikatury
Nejvyššího správního soudu je možné po účastníkovi požadovat, aby si sám opatřil překlady listin
zasílaných mu správním orgánem nebo soudem, vyjma situace, kdy něčeho takového není
schopen a neprodleně o tom soud nebo správní orgán vyrozumí (rozsudek ze dne 30. 10. 2014,
č. j. 6 As 149/2014 – 21).
[7] Krajský soud souhlasil se správními orgány, že ze strany obviněného šlo pouze
o obstrukční jednání, neboť z úřední činnosti je správním orgánům známo, že žalobce ovládá
český jazyk, jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí (strana 4). Je zřejmé, že žalobce svá
práva uplatňoval zneužívajícím způsobem, když tvrdil, že český jazyk neovládá a nevyužil práva
na tlumočníka způsobem, jakým mu to bylo umožněno. Žalobce měl totiž možnost se dostavit
se svým zmocněncem k ústnímu jednání konanému dne 6. 2. 2014 a podle §16 odst. 3 správního
řádu mohl před správním orgánem prvního stupně prohlásit, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, a měl by tak právo na tlumočníka. Lze se důvodně domnívat, že jeho jednání a jednání
jeho zmocněnce směřovalo k vyhnutí se přestupkovému řízení neoprávněnými požadavky
na činnost správního orgánu a k následnému zániku odpovědnosti za přestupek.
[8] Třetí a poslední námitka, které se soud věnoval, byla námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že rozhodnutí se věnuje řízení pod vlivem omamné látky,
tedy jinému deliktu, než za který byl žalobce potrestán. Navíc dle žalobce nebylo dokázáno,
že byl přestupek učiněn na místě veřejném a úmyslně. Krajský soud k tomuto uvedl,
že argumentace žalobce obsažená v žalobě je nelogická, nepravdivá a irelevantní. Skutek,
ze kterého byl uznán vinným, nebyl a ani nemohl být spáchán při řízení motorového vozidla,
nebyl spáchán na místě veřejnosti přístupném, jeho spácháním nebyl zasažen objekt bezpečnosti
silničního provozu, nýbrž zcela jiný zájem, a to zájem na možné řádné kontrole.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní uvádí tři
námitky.
[10] První námitkou se věnuje nedostatečnosti zjištění skutkového stavu. Uvádí, že krajský
soud pominul základní právní paradigma, dle kterého obviněný neprokazuje nevinu, ale veřejné
orgány prokazují jeho vinu. Ač si je stěžovatel vědom, že se v rozhodovací činnosti soudů plíživě,
judikát po judikátu, důkazní břemeno o nevině přenáší na bedra pachatelů, nelze připustit pouze
v zájmu urychlení řízení, aby byly opuštěny zásady prokazování viny veřejným orgánem. Krajský
soud se nevěnoval otázce, zda policisté stěžovatele účinně vyzvali k lékařskému vyšetření
a, pokud ano, zda takovou výzvu vzhledem k jazykovému handicapu vůbec pochopil, a zda u něj
byla zachována vyžadovaná přítomnost ovládací a rozpoznávací schopnosti. Tyto skutečnosti
nemůže stěžovatel prokázat, ale skutečně jen namítat. K prokázání je třeba vyslechnout
navrhované svědky a zajistit digitální záznam o napadení a zranění stěžovatele. Neprovedené
důkazy stěžovatel označuje za opomenutý důkaz. Správní soudy přitom byly povinny absentující
důkazy i ve prospěch stěžovatele provést.
[11] Druhou námitkou stěžovatel trvá na tom, že byly porušeny procesní předpisy tím,
že stěžovatel neznal jazyk, ve kterém se vedlo následné správní řízení.
[12] Třetí bod kasační stížnosti spočívá v tom, že krajský soud nepřisvědčil námitce ohledně
nepřezkoumatelnosti uložených sankcí za daný přestupek. Podle stěžovatele napadené
rozhodnutí uložené sankce za přestupek neodůvodňuje. Sankce jsou odůvodněny, jako kdyby
obviněný spáchal skutek spočívající v řízení vozidla pod vlivem alkoholu, ačkoliv nic takového
nespáchal. Stěžovatel naopak neuposlechnutím výzvy nijak veřejnost neohrozil, proto tímto nelze
sankce odůvodnit. V rozhodnutí krajského soudu i správních rozhodnutí tak absentuje správné
odůvodnění, čím bylo jednání společensky škodlivé.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je projednatelná.
[15] Po posouzení kasační stížnosti dospěl soud k závěru, že je důvodná. Odůvodnění soud
strukturuje v následujícím pořadí: nejdříve se bude věnovat námitce nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného a krajského soudu (III. A), následně se vyjádří k otázce dostatečnosti
zjištění skutkového stavu (III. B) a n a závěr se bude věnovat otázce překládání podkladů
rozhodnutí do mateřského jazyka stěžovatele (III. C).
III. A
K dostatečnosti odůvodnění uložené sankce
[16] Námitka spočívající v nedostatečném odůvodnění uložené sankce za přestupek
je důvodná.
[17] V odůvodnění uložené sankce správní orgán prvního stupně hovoří o tom, že „přestupky
byly spáchány úmyslně, vědomě, což považuje za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy by byla
ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. […] Při
rozhodování o druhu a výši uložené sankce správní orgán vycházel ze skutečnosti, že se obviněný dopustil
přestupku v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů […]. Správní orgán hodnotí míru zavinění jako
úmyslnou a považuje jednání obviněného za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy byla
ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. Navíc byl
přestupek spáchán při řízení motorového vozidla a byl spáchán na místě veřejnosti přístupném, to znamená,
že je zvýšené riziko negativních následků pro ostatní účastníky silničního provozu.“ Žalovaný v napadeném
rozhodnutí toto hodnocení zopakoval a ztotožnil se s ním.
[18] Skutek, ve kterém byl spatřován přestupek, přitom spočíval v tom, že stěžovatel při
silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad
prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla, a dále, že se na výzvu
policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou.
[19] Tímto skutkem měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu přestupku dle
§125c odst. 1 písm. d) silničního zákona [„Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu
na pozemních komunikacích se přes výzvu podle §5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při
řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové
vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví“] a dle §125c odst. 1 písm. k) [ Fyzická osoba se dopustí
přestupku tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost
stanovenou v hlavě II tohoto zákona“, přičemž měl porušit povinnost dle §6 odst. 12 spočívající
v tom, že „na výzvu policisty je řidič motorového vozidla povinen předložit doklady podle odstavců 8 a 9
policistovi ke kontrole“].
[20] Z uvedeného je zřejmý nesoulad odůvodnění sankce s projednávaným přestupkem, který
je stěžovateli dáván za vinu. Jednání, pro které bylo zahájeno přestupkové řízení, spočívalo
v odmítnutí vyšetření na ovlivnění návykovými látkami a odmítnutí předložení požadovaných
dokladů. U takovéhoto skutku a u skutkových podstat, jejichž naplnění správní orgány dávaly
stěžovateli za vinu, je irelevantní, zda byl stěžovatel v době jednání intoxikován, nebo ne. Rovněž
irelevantní je i to, zda skutek byl spáchán na veřejnosti přístupném místně. Stejně tak stěžovatel
jednáním, které je mu kladeno za vinu, ani nemohl přímo ohrozit ostatní účastníky provozu.
Správní orgány patrně při vyhotovování odůvodnění rozhodnutí vyšly ze svých předchozích
rozhodnutí, která se zabývala přestupkem spočívajícím v řízení pod vlivem návykové látky.
Podstata projednávaného přestupku ovšem tkví v něčem jiném – lapidárně vyjádřeno nejde
o řízení vozidla, ale o neuposlechnutí výzvy.
[21] Při odůvodnění výše sankce za projednávané přestupky rovněž nelze operovat
se skutečností, že stěžovatel byl v době jednání pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost nebyla
(zcela správně) předmětem dokazování. Odmítne-li řidič zkoušku toho, zda řídil pod vlivem
alkoholu či jiné návykové látky, zákon pro toto jednání obsahuje zvláštní skutkovou podstatu bez
ohledu na to, zda ve skutečnosti řidič pod vlivem některé z návykových látek byl.
[22] Odůvodnění uložené sankce je proto nedostatečné. Uvedené důvody nemají žádný vztah
k jednání, které bylo stěžovateli dáváno za vinu. Napadené rozhodnutí žalovaného je proto
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z tohoto důvodu ho měl již krajský zrušit
[§76 odst. 1 písm. a)]. Jestliže tak neučinil a nepřezkoumatelnou část rozhodnutí přezkoumal,
sám vydal v této části nepřezkoumatelné rozhodnutí, které je třeba zrušit [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
III. B
K dostatečnosti zjištěného skutkového stavu
[23] K námitce spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu soud uvádí následující.
Předně je nutné uvést, že v případě záznamu zranění stěžovatele a navrhovaných výpovědí
svědků nemohlo jít ze strany krajského soudu ani správních orgánů o tzv. opomenuté důkazy.
Krajský soud tyto stěžovatelem navržené důkazy neprovedl s výslovným uvedením důvodů, proč
takto činí. Opomenutý důkaz přitom je takový, který byl účastníkem řízení navržen a soudem
nebyl ani provedený, a ani soud neuvedl, proč ho neprovádí [srov. např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379), ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643)].
[24] Obdobné se uplatní i v řízení před správními orgány. Uvede-li obviněný
v přestupkovém řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání
důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými
důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést.
Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení
o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, č. 3014/2014 Sb. NSS, bod 22).
[25] Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje s názorem správních orgánů i krajského
soudu, že důkazy navrhované stěžovatelem nemohly ke zjištění skutkového stavu přispět, ani
zjištěný skutkový stav nijak zpochybnit.
[26] Stěžovatel navrhoval výslech svědků, kteří na místě v době spáchání přestupku nebyli.
Tito svědci měli dosvědčit zranění hlavy předcházející kontrole policejní hlídkou. Za stejným
účelem dále stěžovatel navrhoval provést důkaz videozáznamem z mobilního telefonu jednoho
ze svědků.
[27] Provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů by bylo pro zjištění skutkového stavu
projednávané věci nadbytečné. Není relevantní, co se dělo před spácháním přestupku, ale v jakém
stavu byl stěžovatel v době spáchání přestupku. Skutečnost, kterou zamýšlel stěžovatel těmito
důkazy prokázat (tedy, že byl před kontrolou napaden a zraněn), by nezpochybňovala zjištěný
skutkový stav ohledně jeho duševního stavu v době sankcionovaného jednání.
[28] Ve správním řízení přitom bylo bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že stěžovatel si sám
odemkl auto, nastoupil do něj, několik metrů s ním couval a následně zatočil do boční ulice, kde
před barem zastavil. Při následné kontrole srozumitelně komunikoval s policisty, porozuměl
jejich výzvě předložit doklady a podrobit se vyšetření, odmítl ji a souhlasil s odvezením
na policejní stanici. Z provedených důkazů proto bez jakýchkoliv důvodných pochybností
vyplývá, že stěžovatel rozpoznávací a ovládací schopnost měl. Stěžovatelovo tvrzení
o předchozím napadení takto zjištěný skutkový stav nezpochybňuje, a to i pokud by bylo
pravdivé.
[29] V tomto ohledu je nutné korigovat názor krajského soudu, dle kterého se důkazní
břemeno přesouvá na obviněného dle §52 správního řádu, který, jestliže něco tvrdí, musí
to i dokázat. Tak tomu ovšem v přestupkovém řízení není.
[30] Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 – 55, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „v řízení o přestupku, stejně jako v řízení trestním, platí zásada, že postihnout za přestupek lze určitou osobu
jen tehdy, je-li jí prokázáno, že je to právě ona, kdo se dopustil jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty
přestupku. Znamená to tedy, že správní orgán je povinen postavit nad vší rozumnou pochybnost na jisto,
že se deliktního jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje-li rozumná pochybnost,
tj. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se dopustil někdo jiný než obviněný
z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Důkazní břemeno k prokázání, že deliktního
jednání se dopustil obviněný z přestupku, přirozeně nese správní orgán. Obviněnému z přestupku proto k tomu,
aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, kdo se deliktního jednání dopustil, vznikla rozumná
pochybnost; nemusí se tedy vyviňovat, tj. prokázat, že se deliktního jednání nedopustil. Osobu tak je možné
případně postihnout za přestupek jen tehdy, bude-li jí prokázáno, že deliktního jednání se dopustila právě ona,
a budou-li vyvráceny všechny její skutkové námitky, tj. bude-li postaveno najisto, že alternativní verze reality, které
prohlašuje za pravdivé, se určitě nestaly, či že je extrémně nepravděpodobné, že se staly.“
[31] Obviněný z přestupku proto není povinen o svých tvrzeních nabízet a předkládat
správnímu orgánu důkazy. Postačí i pouhé tvrzení, schopné zpochybnit zjištěný skutkový stav.
Ustanovení §52 věta první správního řádu o povinnosti účastníka řízení označit důkazy
na podporu svých tvrzení se v řízení o přestupku neuplatní (viz usnesení rozšířeného senátu
č. j. 5 As 126/2011 – 68, bod 22).
[32] V projednávané věci ovšem žalovaný i krajský soud nezaložili svá rozhodnutí na tom,
že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno, ale, jak vysvětleno výše, na tom, že tvrzení stěžovatele
o způsobeném zranění, byť třeba pravdivé, není schopné zpochybnit zjištěný skutkový stav stran
jeho schopnosti rozpoznat, co činí, a ovládat se v době spáchání přestupku.
[33] Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu není důvodná.
III. C
K přeložení podkladů rozhodnutí do mateřského jazyka
[34] Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že uplatnění požadavku překladu
podkladu rozhodnutí bylo pouhé obstrukční jednání, které nepožívá právní ochrany. Stěžovatel
totiž česky rozumí.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že nezajištění tlumočníka ho zbavilo práva
na spravedlivý proces.
[36] Z judikatury k právu tlumočníka ve správním řízení vyplývá, že účelem práva je zajištění
spravedlivého procesu. Tento institut má kompenzovat nevýhodu, kterou má účastník řízení,
který nerozumí jazyku, v němž se řízení vede. Toto právo nesmí být zneužito k záměrnému
a účelovému prodlužování řízení a zvyšování jeho nákladů za situace, kdy účastník řízení zcela
evidentně a bez sebemenších pochyb jazyk, v němž se řízení vede, ovládá (z oblasti daňového
procesu rozsudek ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007 – 86, č. 2539/2012 Sb. NSS, jehož
závěry však soud aplikoval na přestupkové řízení v rozsudku ze dne 30. 10. 2014,
č. j. 6 As 149/2014 – 21, bod 26).
[37] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel rozumí česky, a tudíž žádost
o překlady je pouze obstrukčním jednáním. Skutečnost, že stěžovatel hovoří česky, žalovaný
v napadeném rozhodnutí dovodil mimo jiné z listin založených ve veřejně přístupném
obchodním rejstříku, které dokazují jeho působení v české společnosti s ručením omezeným
(od roku 2011, z toho v letech 2011 až 2013 jako společník) a notářské zápisy z činnosti této
společnosti, ve kterých stěžovatel prohlašuje, že rozumí jazyku českému v takové míře,
že nepožaduje přítomnost soudního tlumočníka. Dále tuto skutečnost dovozuje z jeho
omluvenky z jednání před správním orgánem prvního stupně ze dne 15. 12. 2013, kterou
stěžovatel napsal v češtině.
[38] Ač ve správním řízení mohly vyjít najevo indicie svědčící o správnosti tohoto závěru,
závěr žalovaného nemá oporu ve správním spise. Informace získané z obchodního rejstříku
nejsou skutečnosti známé veřejným orgánům z úřední činnosti (nález Ústavního soudu ze dne
31. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 433/10), ale jsou to podklady pro rozhodnutí jako jakékoliv jiné.
Takto je s nimi třeba i procesně nakládat. Ve správním spise však o zjištění žalovaného o obsahu
listin založených v obchodním rejstříku není žádná zmínka. V rozhodnutí žalovaný s těmito
podklady přitom pracuje. Z toho vyplývá, že žalovaný se dopustil procesního pochybení, kterým
byl stěžovatel zkrácen na jeho procesních právech, zejména jeho právu se vyjádřit k podkladům
pro rozhodnutí (§36 správního řádu). Ze samotného izolovaně vnímaného krátkého textu
omluvy z jednání přitom nelze závěr o tom, že stěžovatel rozumí česky, jednoznačně dovodit.
[39] Závěr žalovaného o tom, že stěžovatel rozumí česky, nemá dostatečnou oporu
v podkladech založených ve správním spise. Jestliže žalovaný v dalším řízení setrvá na názoru,
že stěžovatel umí dostatečně česky, je nezbytné, aby podklady pro tento závěr opatřil procesně
správným postupem.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[40] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný, proto jej podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. prvým
výrokem tohoto rozsudku zrušil; vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud postupoval podle
§110 odst. 2 s. ř. s., nerozhodl o vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[41] Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§109 odst. 4
ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 4 s. ř. s.].
[42] Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozsudku krajského soudu postupoval
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, byl v souladu
s §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. povinen rozhodnout jak o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti, tak i o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu.
[43] Při úvaze o náhradě nákladů řízení se soud řídil §60 odst. 1 s. ř. s.: jelikož měl stěžovatel
ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady v jeho případě tvoří odměna
a hotové výdaje jeho zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Soud proto stěžovateli přiznal částku 9.300 Kč za tři úkony právní služby spočívající v převzetí
právního zastoupení, sepsání žaloby a sepsání kasační stížnosti. Ke třem úkonům právní služby
soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden
úkon, tj. celkem částku 900 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
[44] Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud v souladu
s §57 odst. 2 s. ř. s. částku odpovídající odměně a náhradě hotových výdajů o částku 2.142 Kč
odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty].
[45] Další náklady stěžovatele tvoří zaplacené soudní poplatky, a to 3.000 Kč za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu [položka 14a bod 2. písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích ve znění od 1. 9. 2011] a 5.000 Kč za kasační stížnost (položka 19 zákona o soudních
poplatcích v účinném znění).
[46] Celkem tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy ve výši
20.342 Kč.
[47] Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu