ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.241.2015:41
sp. zn. 1 As 241/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: J. K., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 4. 2014, č. j. KUJI 26158/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015, č. j. 41 A 45/2014 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
rozhodnutím ze dne 10. 7. 2013, č. j. MMJ/OD/12049/2013-11, uznal žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť
porušil §18 odst. 4 téhož zákona. Uvedeného přestupku se žalobce dopustil tím, že dne
2. 5. 2013 v 09:40 hod. při řízení osobního motorového vozidla v obci Hubenov, část obce Nový
Hubenov, překročil na silnici č. II/602, ve směru jízdy Jihlava – Pelhřimov, nejvyšší dovolenou
rychlost 50 km/hod. o 54 km/hod. Za tento přestupek mu správní orgán prvního stupně uložil
pokutu ve výši 7.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel
po dobu 6 měsíců, včetně povinnosti uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž
mj. namítal absenci specifikace místa spáchání přestupku, která mu měla znemožnit posoudit
správnost měření rychlosti a naplnění materiální stránky skutkové podstaty.
[3] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně potvrdil. Ohledně místa spáchání přestupku žalovaný uvedl, že bylo
dostatečně specifikováno, a to označením pozemní komunikace a obce, přičemž konkrétní místo
měření rychlosti vyplývá z fotodokumentace ve spisu.
[4] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou. Namítal vady řízení spočívající
zejména v nedostatečné specifikaci místa spáchání přestupku a v řádně nezjištěném skutkovém
stavu. Na podporu svých tvrzení žalobce k žalobě přiložil Odborný posudek k měření rychlosti
na sil. II/602 v obci Nový Hubenov dne 2. 5. 2013, zpracovaný dne 7. 5. 2014 Mgr. P. Š., DiS.
II. Posouzení věci krajským soudem
[5] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[6] Ohledně námitky nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku krajský soud uvedl,
že ačkoli ve výroku rozhodnutí o přestupku je místo přestupku určeno toliko označením pozemní
komunikace a obce, nelze přehlédnout, že konkrétní místo měření rychlosti jednoznačně vyplývá
ze záznamu ze silničního rychloměru (ze snímku č. 2091), kde je místo přestupku specifikováno
pomocí souřadnic GPS, a lze jej jednoduše určit i ze samotné fotografie. Skutek byl tak vymezen
způsobem, jenž vylučoval nebezpečí jeho záměny. Nadto krajský soud považoval za zarážející,
že žalobce na jedné straně namítal, že místo spáchání přestupku bylo vymezeno nedostatečně,
a na druhé straně namítal, že vozidlo žalobce bylo měřeno z nesprávného úhlu, přičemž vycházel
ze zcela konkrétního místa právě na základě fotografie pořízené silničním rychloměrem.
[7] K námitkám zpochybňujícím zjištěný skutkový stav, resp. provedené dokazování, krajský
soud konstatoval, že v projednávané věci sloužily jako podklady pro rozhodnutí
žalovaného oznámení přestupku podané Policií České republiky ze dne 2. 5. 2013,
č. j. KRPJ-44631-3/PŘ-2013-160007; oznámení přestupku sepsané na místě z téhož dne; úřední
záznam sepsaný službu konajícím policistou pprap. J. Š. o popisu dané události; záznam o
přestupku z. č. 2091, jehož součástí je fotografie vozidla žalobce, a z něhož vyplývá,
že zachycenému vozidlu žalobce byla dne 2. 5. 2013 v 09:40:08 hod. naměřena v obci s nejvyšší
povolenou rychlostí 50 km/h rychlost jízdy 108 km/h; ověřovací list č. 34/13, podle něhož
silniční radarový rychloměr RAMER 10 C výr. č. 12/0023 byl ověřen jako stanovené měřidlo
a lze jej používat k měření za dodržování návodu k obsluze. Krajský soud tedy zjistil, že měření
bylo prováděno pomocí certifikovaného silničního rychloměru RAMER 10 C výr. č. 12/0023,
jehož funkčnost byla ověřena autorizovaným metrologickým střediskem (s platností
do 24. 2. 2014). Krajský soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, podle které takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné
k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy přestupce nepopírá, že to byl on,
kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí.
[8] Proti těmto skutečnostem stálo tvrzení žalobce, že během měření obsluha nepostupovala
v souladu s návodem k obsluze (vozidlo bylo měřeno z nesprávného úhlu), v důsledku čehož
změřená rychlost neodpovídala reálné rychlosti pohybu měřeného vozidla. Žalobce se přitom
odvolával na „odborný posudek“ zpracovaný Mgr. P. Š., DiS. Krajský soud srovnal tvrzení
žalobce s doklady, které o měření předložily správní orgány, přičemž konstatoval, že způsob
měření a jeho výsledky nevzbuzují v daném případě žádné pochybnosti. Zdůraznil rovněž, že
tvrzení o nesprávnosti měření rychlosti žalobce neuplatnil v průběhu správního řízení, což
nasvědčuje jeho účelovosti.
[9] Krajský soud však především konstatoval, že přiložený „odborný posudek“ neobsahuje
žádný relevantní podklad pro závěr, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem
k obsluze. I kdyby krajský soud odhlédl od skutečnosti, že z posudku vůbec nevyplývá, v čem
má spočívat jeho „odbornost“ (posudek nebyl zpracován žádným z evidovaných soudních znalců
z oboru dopravy a nevyplývá z něj ani jiná odborná kvalifikace autora), která by mohla poukázat
na jeho věrohodnost, posudek považoval krajský soud za nepoužitelný z důvodu zavádějících
a nic neprokazujících informací. Ačkoli zpracovatel posudku dospěl k závěru, že měřící zařízení
nepracovalo správně, neboť jeho GPS modul vrátil chybné údaje, a že úhel odklonu radarového
svazku od osy měřeného vozidla neodpovídal návodu k obsluze, v posudku se neodkazuje
na žádnou konkrétní pasáž návodu k obsluze, s níž měl být údajně postup zasahujících policistů
v rozporu (návod k obsluze navíc ani není mezi použitou literaturou či spisovým materiálem).
[10] Zcela zavádějící je rovněž samotný postup, z něhož autor posudku vycházel. Aniž
by krajský soud musel být odborně způsobilý k posouzení souladu provedeného měření
s návodem k obsluze, je zřejmé, že na účinné zpochybnění výsledků měření (resp. úhlu, pod
jakým bylo vozidlo měřeno) by musely být nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje
pro toto měření (tj. především přesné vzájemné pozice měřícího vozidla s rychloměrem
a měřeného vozidla). Zpracovatel však polohu měřícího vozidla určoval jen na základě fotografie
pořízené rychloměrem, a to tak, že „[v] pravém dolním rohu fotografie jasně vidíme přerušovanou čáru
a ztmavení asfaltu, které odpovídá, ve směru jízdy, konci zpevněného prostoru před domem č. p. 30.“
Souřadnice GPS naopak odkazují na počátek tohoto prostoru, nikoli na jeho konec. Na základě
této argumentace dospěl zpracovatel k závěru, že zařízení v danou dobu nepracovalo správně.
Podle krajského soudu však ze samotné fotografie nelze s jistotou určit, v jaké části zpevněného
prostoru před domem č. p. 30 měřící vozidlo stálo (zda na začátku, uprostřed nebo na jeho konci
ve směru jízdy). Z posudku například není zřejmé, na základě čeho má zpracovatel za vyloučené,
že ona údajná „přerušovaná čára“ na fotografii (ačkoli se podle názoru krajského soudu stejně tak
může jednat o čáru plnou, jen ne zcela zřetelnou, resp. částečně smazanou) se nenacházela rovněž
na začátku onoho prostoru před domem č. p. 30, tj. v místě odpovídajícím uvedeným
souřadnicím GPS. Autor posudku zjevně vycházel účelově z takové polohy měřícího vozidla, aby
při ní byl úhel odklonu radarového svazku od osy měřeného vozidla mimo toleranci přípustného
odklonu v návodu k obsluze. Takovou argumentaci však krajský soud považoval za zcela
absurdní.
[11] Krajský soud proto považoval za nadbytečné žalobcem předkládaný posudek provádět
jako důkaz, jelikož neobsahoval žádné skutečnosti, které by mohly vnést do řízení důvodné
pochybnosti o zákonnosti provedeného měření rychlosti. Ze spisového materiálu naopak plynuly
dostatečné důkazy o tom, že se žalobce předmětného přestupku dopustil. Krajský soud měl
za to, že v daném případě byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž
k důkazu o vině žalobce plně postačovaly shora zmíněné podklady.
[12] Za zjevně nadbytečné krajský soud považoval provádění dokazování návodem k obsluze
radarového rychloměru. Spisový materiál neindikoval nic, z čeho by se dalo usuzovat, že měření
rychlosti vozidla neproběhlo korektně a žalobce ostatně v průběhu správního řízení funkčnost
radaru či jeho nesprávné nastavení nenamítal.
[13] Neobstála ani námitka, že součástí spisového materiálu není protokol o proškolení osoby,
která obsluhovala měřící zařízení. V této souvislosti krajský soud odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon
jednotlivých funkcí.
III. Kasační stížnost
[14] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
a domáhá se jeho zrušení. S rozsudkem krajského soudu nesouhlasí z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[15] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku srozumitelnosti výroku
„žalobou napadeného rozhodnutí“ (pozn.: stěžovatel má však podle všeho na mysli rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně). Námitku nedostatečného určení místa krajský soud vypořádal
odkazem na přesnou specifikaci místa přestupku v podkladech pro rozhodnutí. Tento postup
je v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53,
a ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 39. Zároveň se tvrzení krajského soudu
o jednoznačnosti určení místa přestupku v podkladech pro rozhodnutí jeví jako účelové, neboť
na str. 11 rozsudku krajský soud kritizuje odborného posuzovatele, že při posuzování správnosti
měření vycházel z místa měření, které nebylo možné podle spisu jednoznačně určit. Stěžovatel
pak nemůže argumentovat dopady absence přesného určení místa, neboť by byly spekulativní.
Zmocněnec stěžovatele proto nemohl v odvolání brojit např. námitkou odlišné úpravy omezené
rychlosti či měřením na hranici obce, neboť tyto skutečnosti mu nebyly z výroku zřejmé, a proto
se domáhal přesného určení místa, aby následně mohl předložit relevantní, konkrétní tvrzení.
[16] Stěžovatel se dále domnívá, že krajský soud měl jím předložený odborný posudek provést
jako listinný důkaz při jednání. Pokud krajský soud hodnotil způsobilost, případně odbornost
zpracovatele k provedení předmětného posouzení, jakož i jeho postupy při zpracování posouzení
a vstupní data, která užil, pak soud hodnotil důkaz. Hodnocení důkazu však musí předcházet jeho
řádné provedení, neboť se jedná o součást „dokazování“, které soud činí obligatorně při jednání.
Krajský soud byl tedy povinen ve věci nařídit ústní jednání, důkaz provést, poskytnout stranám
možnost se k němu vyjádřit a teprve následně byl oprávněn důkaz hodnotit, tj. činit závěry o jeho
správnosti a jeho způsobilosti prokázat žalobní tvrzení. Hodnocením důkazu bez jeho řádného
provedení je dána nepřezkoumatelnost. Stěžovatel nadto konstatoval, že pokud krajskému soudu
nebyla známa kvalifikace zpracovatele, a považoval ji za podstatnou, pak měl stěžovatele nebo
samotného zpracovatele vyzvat k doložení jeho odborné způsobilosti k provedení posudku.
Tento závěr podle stěžovatele též konstantně judikuje Nejvyšší správní soud.
IV. Vyjádření žalovaného
[17] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek krajského
soudu považuje za zákonný a správný a ztotožňuje se s důvody, které krajský soud vedly k jeho
vydání. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost,
ve které stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily o nezákonném či nesprávném
postupu správních orgánů v projednávané věci, zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[19] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda řízení či napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost je nedůvodná.
V. A) K námitce hodnocení důkazu bez jeho provedení
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele spočívající v tvrzení,
že krajský soud hodnotil stěžovatelem předložený odborný posudek jako důkaz, aniž by jej jako
listinný důkaz při jednání provedl. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost „spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“ Byla-li by taková vada v projednávané věci shledána, mohla by představovat
překážku posouzení důvodnosti ostatních kasačních námitek. Nepřezkoumatelnost soudního
rozhodnutí, resp. jiná vada řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
je ostatně vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s.
zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to stěžovatel sám nenamítal.
[22] Z předeslaného tedy vyplývá, že za jinou vadu řízení před soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat pouze takové porušení procesních ustanovení
upravujících řízení před krajským soudem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Mezi tyto jiné vady řízení ustálená judikatura řadí i procesní pochybení spočívající
v tom, že krajský soud v rozporu s §77 odst. 1 s. ř. s., podle něhož „[d]okazování provádí soud při
jednání“, jej provede bez nařízení ústního jednání a z těchto důkazů ve svém rozhodnutí vychází
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76,
publ. pod č. 687/2005 Sb. NSS).
[23] Požadavek na striktní přístup k interpretaci ustanovení procesních předpisů týkajících
se dokazování před soudy plyne rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu, který opakovaně
judikoval, že neprovedením důkazu při jednání soudu může dojít k porušení práva na spravedlivý
proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. nález ze dne 4. 11. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1526/08, v němž Ústavní soud shledal jako zcela nepřijatelný postup trestního
soudu, který se v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s pořízeným kamerovým
záznamem a na základě toho pak konstatoval, že nemá smysl formálně tímto záznamem provádět
dokazování).
[24] V projednávané věci z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud ve věci
rozhodl bez nařízení jednání a stěžovatelem předložený odborný posudek jako důkaz odmítl
provést z důvodů, které obsáhle popisuje na str. 10-12 svého rozsudku. Stěžovatel se domnívá,
že krajský soud v této pasáži de facto hodnotil důkaz, aniž by jej řádně provedl.
[25] Podle §52 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést
i důkazy jiné.“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud disponuje uvážením (diskrecí), které
z navržených důkazních prostředků při jednání provede. Soud je tedy oprávněn zvážit, zda
účastníky navržené důkazy jsou pro posouzení věci podstatné a potřebné; není totiž vázán tzv.
důkazním návrhem a je povinen prokazovat pouze skutečnosti, které v souladu s předmětem
a účelem řízení vyhodnotí jako rozhodné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000 - 73, publ. pod č. 583/2005 Sb. NSS). Soud proto může
odmítnout provedení důkazů například v situaci, kdy důkaz nemá s danou věcí zjevně žádnou
souvislost, návrh na provedení důkazu je nejasný či neúplný, případně pokud navrhovatel není
schopen ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně má jim navrhovaný důkaz ve vztahu k danému
případu prokázat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Afs 109/2007 - 117, a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, jakož i odbornou
literaturu: Šimíček, V., Potěšil, L. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014,
str. 460; Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P. Soudní řád správní
- online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016, část II. k §52; Brus, M. Judikatura
NSS: Dokazování v soudním řízení. Soudní rozhledy, 2015, č. 1, str. 2 a násl.).
[26] Shora popsané uvážení soudu však nesmí překročit hranice pro výkon diskrece, aby
se jeho výkon nestal protiústavní svévolí (libovůlí). Z tohoto důvodu musí soud případné
odmítnutí důkazního prostředku především přezkoumatelným způsobem odůvodnit (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, nebo rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb.). Pokud by tak
soud neučinil, jednalo by se o tzv. opomenutý důkaz, tedy vadu řízení zasahující do ústavního
práva na spravedlivý proces (Hanuš, L. Ústavněprávní vady důkazního procesu z pohledu
judikatury Ústavního soudu. Právní rozhledy, 2006, č. 18, str. 647 a násl.).
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že provádění důkazů, resp. odmítnutí navrhované důkazy
provést (§52 odst. 1 s. ř. s.), předchází úvaha soudu o tom, zda tyto důkazy jsou s ohledem
na předmět a účel řízení pro posouzení věci podstatné a potřebné; jinými slovy, soud zvažuje, zda
navrhované důkazy s danou věcí vůbec souvisejí a zda jsou ze své podstaty způsobilé tvrzenou
skutečnost prokázat, jakož i zda jejich provedení není pro posouzení rozhodných skutečností
nadbytečné. Toto předběžné posouzení důkazů však nelze zaměňovat s vlastním hodnocením
důkazů, které je závěrečnou fází dokazování a jeho dovršením. Teprve v této fázi dokazování,
tj. poté, co byly důkazy řádně provedeny, lze uplatnit zásadu volného hodnocení důkazů
(§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s §64 s. ř. s.), podle níž
soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci. Při hodnocení důkazů je pak jednotlivým důkazům přisuzována určitá
hodnota závažnosti (důležitosti), hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti (věrohodnosti)
- k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 104/2006 - 73, ze dne 17. 7. 2014, č. j. 7 Afs 82/2013 - 34, a ze dne 26. 3. 2015,
č. j. 5 Afs 117/2014 - 44.
[28] Rozdíl mezi předběžným posouzením důkazů, jež předchází jejich provedení, případně
odmítnutí jejich provedení, a vlastním hodnocením důkazů, k němuž lze přistoupit teprve poté,
co byly důkazy soudem řádně provedeny, lze znázornit na rozsudku ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 5 As 80/2010 - 97, v němž Nejvyšší správní soud shledal jako nepřípustný postup krajského
soudu, který konstatoval, že stěžovatelem navržené svědecké výslechy nebylo třeba provést,
neboť nemohly přispět k objasnění věci. Zároveň krajský soud pochybil, když aproboval závěr
žalovaného, jenž odmítl provést navržené důkazy, neboť již předem usuzoval na jejich
nevěrohodnost: „[Z]a situace, kdy stěžovatel svou výpovědí zpochybňoval důkazy, ze kterých při zjišťování
skutkového stavu vycházel správní orgán prvního stupně, a zároveň k prokázání vlastní skutkové verze navrhl
provést konkrétní důkazy, tj. výpověď dvou svědků, kteří mohli mít o věci bezprostřední informace, nelze takové
důkazy předem považovat za irelevantní. Žalovaný tudíž pochybil, když navržené důkazy neprovedl.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalovaného, které posléze převzal i krajský soud, že i pokud
by stěžovatelem označené osoby vypověděly, že stěžovatel předjížděl autobus až za železničním přejezdem, neměla
by tato skutečnost žádný vliv na to, že stěžovatel mohl na železničním přejezdu předjíždět jiné vozidlo. Nejvyšší
správní soud podotýká, že taková argumentace je nepřípustná, neboť v jejím důsledku je předjímán obsah svědecké
výpovědi. Zatím nelze vůbec spekulovat o tom, co by navržení svědci, pokud by byl jejich výslech proveden,
vypověděli. [… P]ovinnosti vyslechnout žalobcem označené svědky se správní orgány nemohly zprostit poukazem
na skutečnost, že jejich případné výpovědi by byly ryze účelové, neboť tyto osoby jsou s obviněným (žalobcem)
v přátelském vztahu. […] V posuzované věci tedy bude třeba nejprve důkazní návrhy stěžovatele vyslyšet, tzn.
důkazy provést, a teprve po jejich řádném provedení bude možné veškeré provedené důkazy zhodnotit každý
jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti a vzít přitom v úvahu i věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí.“
[29] Předeslané tak Nejvyšší správní soud vztáhl na projednávanou věc a dospěl k závěru,
že způsob, jakým krajský soud posuzoval odborný posudek zpracovaný Ing. P. Š., DiS., svým
záběrem jednoznačně překračuje rámec předběžného posouzení důkazu, které soud činí pro účely
rozhodnutí o tom, zda navržený důkaz provede nebo jej odmítne. Posuzoval-li krajský soud
v projednávané věci obsah odborného posudku, a to do té míry, že výslovně polemizoval
s konkrétními údaji, postupy a závěry uvedenými v posudku, přičemž je v kontextu projednávané
věci hodnotil z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) a pravdivosti (věrohodnosti) – pak nelze
než uzavřít, že krajský soud hodnotil důkaz, a to aniž by jej podle §77 odst. 1 s. ř. s. při jednání
provedl. Závěr krajského soudu o tom, že odborný posudek považuje „za nepoužitelný z důvodu
zavádějících a nic neprokazujících informací“, které v rozsudku podrobně popisuje a hodnotí, proto za
dané procesní situace, tj. bez řádného provedení odborného posudku jako důkazu při jednání,
nebyl na místě. Na tom nic nemění ani skutečnost, že tak krajský soud učinil ve zjevné snaze
vypořádat, pokud možno v úplnosti, žalobní tvrzení a návrhy stěžovatele.
[30] Shora popsaným postupem proto krajský soud zatížil řízení vadou. Zbývá tak posoudit,
zda se v projednávané věci jednalo o vadu natolik závažnou, že mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[31] Ačkoliv krajský soud v případě odborného posudku překročil rámec pouhého
předběžného posouzení důkazu a v rozporu s §77 odst. 1 s. ř. s. dospěl mj. k závěru,
že předmětný posudek „neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly vnést do řízení důvodné pochybnosti
o zákonnosti provedeného měření rychlosti“; podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze nicméně
přehlédnout, že důvod, pro který krajský soud odborný posudek odmítl provést, spočíval
především v jeho nadbytečnosti – tedy ve skutečnosti, že skutkový stav věci byl podle krajského
soudu již dostatečně zjištěn na základě podkladů, které byly součástí spisu. Tyto podklady ostatně
krajský soud na str. 9-10 svého rozsudku výstižně shrnuje a konstatuje, že jsou pro objasnění
skutkového stavu věci dostatečné a nevzbuzují žádné pochybnosti.
[32] Nadto krajský soud na str. 10 rozsudku poukazuje rovněž na skutečnost, že tvrzení
o nesprávnosti měření rychlosti opírající se o předmětný posudek stěžovatel neuplatnil v průběhu
správního řízení a toto tvrzení se objevuje poprvé až v řízení před soudem, což podle krajského
soudu – a Nejvyšší správní soud s jeho konstatováním souhlasí – nasvědčuje jeho účelovosti.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že si je vědom skutečnosti, že rozšířenému
senátu byla usnesením ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 As 24/2015 - 58, postoupena k rozhodnutí
následující otázka: „Je krajský soud povinen v řízení ve věcech správního trestání připustit jakákoliv tvrzení
zpochybňující zjištěný skutkový stav, s výjimkou tvrzení zjevně absurdních, irelevantních a nesmyslných, třebaže
takováto tvrzení a jim odpovídající důkazy nebyly bez zjevného důvodu uplatněny ve správním řízení?“. Nejvyšší
správní soud nicméně nyní projednávanou věc považuje za skutkově i procesně odlišnou
od shora citované věci, neboť v nynější věci – na rozdíl od věci postoupené k rozhodnutí
rozšířenému senátu – krajský soud stěžovatelova tvrzení připustil a vypořádal se s nimi,
navrhovaný důkaz pak neodmítl a priori jako nepřípustný. Stěžovatel navíc v řízení před správními
orgány nebyl zcela pasivní, resp. jeho odvolání nebylo blanketní. Na druhou stranu, přehled
judikatury, který je uveden ve shora citovaném usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu,
jen dokládá, že tuto procesní strategii zmocněnec, resp. zástupce stěžovatele uplatňuje i v řadě
dalších případů, které jsou Nejvyššímu správnímu soudu z jeho úřední činnosti známy.
[33] S ohledem na shora uvedené tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že vada řízení spočívající
v hodnocení důkazu krajským soudem bez jeho řádného provedení nemohla mít v projednávané
věci vliv na zákonnost napadeného rozsudku. K obdobnému závěru ostatně Nejvyšší správní
soud dospěl i v jiných případech, např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 43
(viz odst. 33 a 34). Nejedná se tedy o jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Námitka je proto nedůvodná.
V. B) K námitce nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku
[34] Stěžovatel dále sporuje postup krajského soudu, který námitku nedostatečného určení
místa spáchání přestupku vypořádal odkazem na přesnou specifikaci tohoto místa v podkladech
pro rozhodnutí, resp. stěžovatel namítá, že místo spáchání přestupku bylo ve výroku rozhodnutí
o přestupku vymezeno nedostatečně.
[35] V projednávané věci byl skutek ve výroku správního orgánu prvního stupně vymezen
následovně: „dne 02. 05. 2013 v 09:40 hod., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Mercedes, registrační
značky X, překročil na silnici č. II/602, ve směru jízdy Jihlava – Pelhřimov, nejvyšší dovolenou rychlost v obci
Hubenov, část obce Nový Hubenov (50 km/hod.), o 54 km/hod. Silničním radarovým rychloměrem zn. Ramer
10 C mu byl hlídkou OSD Policie ČR Jihlava naměřena rychlost 108 km/hod. Po odečtu možné odchylky
měřícího zařízení byla stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla na 104 km/hod.“
[36] Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat zejména „popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce“.
[37] Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že v zájmu právní jistoty obviněného musí
být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl
zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní
jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval
vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku
pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Je totiž nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání
je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti
skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž
skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném
konkrétním případě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, srov. rovněž rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43, nebo ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 - 39).
[38] V projednávané věci byl skutek vymezen způsobem, který vylučuje jeho nebezpečí
záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek. Správní orgán prvního stupně ve výroku
rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupku číslem silnice, názvem obce, částí obce, směrem
jízdy a výší povolené rychlosti v úseku. Ve výroku byly kromě místa spáchání přestupku uvedeny
i další okolnosti, a to čas a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně
vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným.
[39] Odkazuje-li stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 9 As 290/2014 - 53, nutno podotknout, že v této věci bylo místo spáchání skutku ve výroku
rozhodnutí o přestupku vymezeno zcela srovnatelným způsobem jako v projednávané věci,
(konkrétně číslem silnice a názvem blízké obce). Nejvyšší správní soud přitom toto vymezení
místa skutku ve výroku rozhodnutí považoval za dostatečné, když uvedl, že se stěžovatelem
„souhlasí v tom, že nedostatečné vymezení skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí nelze
nahradit jeho specifikací v odůvodnění rozhodnutí. […] Na věci to však nic nemění, neboť formální požadavky
na výrok rozhodnutí byly naplněny.“ Tento závěr lze beze zbytku vztáhnout i na projednávanou věc.
[40] Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 39, v této věci bylo místo spáchání skutku ve výroku rozhodnutí
o přestupku vymezeno toliko číslem pozemní komunikace a obcí, konkrétně formulací
„na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“, přičemž tato komunikace procházela
celou obcí Ostrov nad Oslavou. V projednávané věci je však místo spáchání skutku vymezeno
nejen názvem obce, ale i částí obce, Hubenov je navíc podstatně menší obcí než Ostrov nad
Oslavou.
[41] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud neztotožnil s námitkou stěžovatele,
že se nemohl v přestupkovém řízení účinně hájit, jelikož mu nebylo přesné místo spáchání
přestupku zřejmé. Formální požadavky na výrok rozhodnutí o přestupku byly v projednávané
věci naplněny. Konkrétní místo měření rychlosti jednoznačně vyplývá ze záznamu ze silničního
rychloměru (ze snímku č. 2091), kde je místo přestupku specifikováno pomocí souřadnic GPS.
Nutno podotknout, že krajský soud poukazem na obsah spisu v tomto ohledu nenahrazoval
nedostatečné vymezení skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí, jak tvrdí
stěžovatel, neboť tyto požadavky byly v projednávané věci naplněny.
[42] Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že se neztotožňuje se závěrem stěžovatele,
že „tvrzení krajského soudu o jednoznačnosti určení místa přestupku v podkladech pro rozhodnutí se jeví jako
účelové, neboť na str. 11 rozsudku krajský soud kritizuje odborného posuzovatele, že při posuzování správnosti
měření vychází z místa měření, které nebylo možné podle spisu jednoznačně určit.“ Současně je však Nejvyšší
správní soud nucen konstatovat, že na stěžovatelem namítané hodnocení krajského soudu, podle
nějž „[n]ad rámec uvedeného soud považuje za zarážející, že žalobce na jedné straně namítá, že místo spáchání
přestupku bylo vymezeno zcela nedostatečně, a na druhé straně namítá, že vozidlo žalobce bylo měřeno
z nesprávného úhlu, přičemž vychází ze zcela konkrétního místa právě na základě fotografie pořízené silničním
rychloměrem.“, se plně vztahují závěry, které Nejvyšší správní soud učinil v části V. A) tohoto
rozsudku. I zde se jedná o hodnocení opřené o obsah odborného posudku, který však krajský
soud jako důkaz neprovedl. Jen z něj totiž mohl krajský soud seznat, z jakého konkrétního místa
žalobce při své úvaze o nesprávném úhlu měření vychází. Citovaná poznámka, kterou krajský
soud učinil „nad rámec“ vlastního posouzení, však nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí.
[43] Ani námitka stěžovatele týkající se nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku
proto není důvodná.
VI. Závěr a náklady řízení
[44] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[45] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu