ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.276.2015:49
sp. zn. 1 Azs 276/2015 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) N. J., b) I. J., a
c) L. J., všichni zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha
1, proti žalované: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě žalobce a) proti rozhodnutí žalované ze dne
4. 9. 2013, č. j. MV-18262-5/SO/sen-2013, o žalobě žalobce b) proti rozhodnutí žalované
ze dne 30. 9. 2013, č. j. MV-18182-5/SO/sen-2013, o žalobě žalobce c) proti rozhodnutí
žalované ze dne 25. 9. 2013, č. j. MV-18769-5/SO/sen-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobců
a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 8 A 157/2013 – 50,
takto:
I. Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
II. Soud v y z ý v á každého ze žalobců a), b) a c) zvlášť, aby zaplatil do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek
ve výši 1.000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále též „stěžovatelé“) domáhají zrušení výše
specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti
uvedeným rozhodnutím žalované. Těmi byla zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), ze dne 20. 7. 2012,
č. j. OAM-28099-5/DP-2012, ze dne 20. 7. 2012, č. j. OAM-28046-3/DP-2012, a ze dne
20. 7. 2012, č. j. OAM-28039-3/DP-2012, kterými OAMP zastavil řízení o žádostech stěžovatelů
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle §169 odst. 8 písm. d) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatelé totiž byli podle §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
oprávněni požádat o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České
republiky v období od 26. 2. 2012 do 14. 5. 2012. Jejich zákonný zástupce však žádost podal
až 18. 5. 2012, protože měl za to, že lhůta končí posledním dnem vyznačeném v cestovním
dokladu na štítku povolení k pobytu. Stěžovatelé navíc v inkriminovaném období byli nemocní.
Správní orgán prvního stupně nicméně jejich žádosti o prominutí zmeškání lhůty nevyhověl.
Městský soud žalobu stěžovatele zamítl, protože žalovaná podle jeho názoru postupovala zcela
v souladu s §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
[2] Proti zamítavému rozsudku městského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“)
kasační stížnost, se kterou spojili návrh na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti
ve smyslu §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelé uvádí, že jejich
individuální zájem na ochraně procesních práv významně převyšuje potenciální újmu, která
by mohla vzniknout jiným osobám či potenciální ohrožení důležitého veřejného zájmu. Přiznání
odkladného účinku nemůže způsobit jakoukoliv újmu třetí osobě. Realizace pravomocného
rozhodnutí správních orgánů o jejich žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
by sice mohla být ve veřejném zájmu. Ten ovšem nelze stavět do konfliktu se zájmem stěžovatelů
na ochraně jejich práva na spravedlivý proces, protože tento zájem znásobený zcela zásadními
dopady do jejich života převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem. K právu na spravedlivý proces
navíc náleží i právo účastníka vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem,
udělovat mu konkrétní pokyny pro zastoupení apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100; nebo ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 140/2014 - 25).
[3] Stěžovatelé jsou nezaopatřenými osobami, které se soustavně připravují na své budoucí
povolání. Nucené opuštění České republiky a zpřetrhání dosud vybudovaných vazeb
by pro ně znamenalo závažnou újmu. Všichni navštěvují prestižní vzdělávací zařízení, do kterého
jejich rodiče investovali nemalé finanční prostředky. Jde však zejména o zpřetrhání vazeb
stěžovatelů k České republice. Během svého pobytu se zde zcela asimilovali do majoritní
společnosti. Všichni stěžovatelé jsou vynikající studenti a také sportovci. Nucené opuštění České
republiky by bylo v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Stěžovatelé také poukazují
na to, že důvodem pro ukončení dlouhodobého pobytu na území České republiky bylo opožděné
podání žádosti o prodloužení povolení k pobytu o pouhé 3 dny. Ať už šlo o pochybení rodičů
nebo jiné objektivní překážky, stěžovatelé je nemohli ovlivnit. Svou argumentaci stěžovatelé
podporují odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2015,
č. j. 7 Azs 227/2015 - 31, kterým byl v obdobné věci přiznán odkladný účinek kasační stížnosti.
Sedmý senát Nejvyššího správního soudu v dané věci vyšel z premisy, že nedojde-li k odkladu
právních účinků napadeného rozsudku do meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti, mohl
by stěžovatel být nucen opustit Českou republiku, což by vzhledem k jeho stávajícím poměrům
znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám.
[4] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Odkladný účinek podle §107 s. ř. s. může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen
ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu
ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před
krajským soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS).
[6] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Důvody možného vzniku nepoměrně
větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé na osobě a situaci
stěžovatele. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného
účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového
materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[7] Nejvyšší správní soud poukazuje na stěžovateli citované usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 7 Azs 227/2015 - 31, ve kterém soud ve skutkové obdobné situaci
(zamítnutí žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu) odkladný účinek kasační stížnosti
přiznal. I v posuzované věci platí, že pokud by nedošlo k odložení právních účinků napadeného
rozsudku a rozhodnutí správních orgánů, stěžovatelé by byli povinni opustit území České
republiky. V opačném případě by jim hrozilo správní vyhoštění. V obou případech by to pro
ně vzhledem k jejich poměrům představovalo zcela zásadní újmu. Podle Nejvyššího správního
soudu nelze po stěžovatelích spravedlivě žádat, aby této újmě předešli tím, že budou vědomě
porušovat zákon nelegálním pobytem v ČR a bránili by se až proti rozhodnutí o případném
správním vyhoštění (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011,
č. j. 5 As 73/2011 - 100). Na tom je třeba trvat i s ohledem na věk stěžovatelů. Zejména
v případě stěžovatelů b) a c), kteří jsou z pohledu Úmluvy o právech dítěte stále ještě dětmi, musí
Nejvyšší správní soud poskytnout ochranu i jejich nejlepším zájmům (viz čl. 3 ve spojení s čl. 1
Úmluvy o právech dítěte). Ve vztahu k prvnímu kritériu pro přiznání odkladného účinku tedy
lze uzavřít, že by následky napadených rozhodnutí pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Nejvyšší správní
soud současně neshledal v konkrétních skutkových okolnostech případu důvod, na jehož základě
by v dočasném setrvání stěžovatelů na území České republiky do doby rozhodnutí o kasační
stížnosti mohl být spatřován rozpor s důležitým veřejným zájmem. Žalovaná, která by podobný
důvod měla namítat, se ostatně k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.
[8] Nejvyšší správní soud proto podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. odkladný účinek
kasační stížnosti přiznal. Do rozhodnutí o kasační stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku
Městského soudu Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 8 A 157/2013 – 50, rozhodnutí žalované ze dne
4. 9. 2013, č. j. MV-18262-5/SO/sen-2013, ze dne 30. 9. 2013, č. j. MV-18182-5/SO/sen-2013,
a ze dne 25. 9. 2013, č. j. MV-18769-5/SO/sen-2013, i rozhodnutí OAMP ze dne 20. 7. 2012,
č. j. OAM-28099-5/DP-2012, ze dne 20. 7. 2012, č. j. OAM-28046-3/DP-2012 a ze dne
20. 7. 2012, č. j. OAM-28039-3/DP-2012. Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání
odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání
odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5
ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dodává, že usnesení o přiznání
či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné
povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně
rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publikováno pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[9] Výrok č. II. usnesení vychází z toho, že povinnost zaplatit soudní poplatek za podání
návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu
rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit, podle
§4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, aplikovaného per analogiam
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Každý
ze stěžovatelů je proto povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit soudní
poplatek ve výši 1.000 Kč. Účastníci řízení, kteří učinili společný návrh (§33 odst. 8 s. ř. s.), totiž
netvoří tzv. nerozlučné společenství účastníků ve smyslu §91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, neboť tento institut v soudním řízení správním nelze aplikovat (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011 – 251). Každý
ze stěžovatelů vystupuje v řízení jako samostatný účastník, a proto má povinnost zaplatit
poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti každý z nich zvlášť
[§2 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích, a §2 odst. 8 téhož zákona a contrario].
Poplatek je možno zaplatit na účet Nejvyššího správního soudu č. 3703-46127621/0710, vedený
u České národní banky, pobočka Brno, variabilní symbol pro identifikaci platby je 1010527615.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.
podpis .................................................
Místo pro nalepení kolkových známek: