ECLI:CZ:NSS:2016:10.ADS.243.2016:30
sp. zn. 10 Ads 243/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. B., zast.
JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem Seydlovo nám. 30, Beroun, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 25. 2. 2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 26. 9. 2016, čj. 43 Ad 30/2014-83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2014 zamítla žalovaná žalobcovu žádost o invalidní důchod,
neboť podle posudku o invaliditě poklesla žalobcova pracovní schopnost jen o 25 % a tento stav
nezakládá invaliditu. Námitky podané proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná dne 25. 2. 2014
a rozhodnutí vydané v prvním stupni potvrdila.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutím o námitkách žalobu; tu však krajský soud zamítl
rozsudkem ze dne 26. 9. 2016. Krajský soud připomněl, že ve vztahu k posudku, který v řízení
o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity vypracovává posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), je jeho úkolem ověřit pouze úplnost
a přesvědčivost posudku. Posudek posudkové komise MPSV v Praze podle něj splnil
tyto náležitosti; i další (srovnávací) posudek, který vypracovala posudková komise MPSV v Hradci
Králové, dospěl ke stejným závěrům a nebylo mu co vytknout. Podle závěrů obou komisí odpovídá
žalobcovo zdravotní postižení (stav po odebrání pravé ledviny postižené zhoubným nádorem)
kapitole II oddílu A položce 1b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity (č. 359/2009 Sb.);
jde tedy o lehké postižení s mírou poklesu pracovní schopnosti 15–25 %. Protože u žalobce bylo
zjištěno počínající selhávání zbylé ledviny (zatím bez nutnosti léčby) a jeho pracovní schopnost
se vztahuje k dělnickým profesím, činí u něj míra poklesu pracovní schopnosti 25 %. Krajský soud
upozornil na to, že pokles pracovní schopnosti se posuzuje vzhledem k profesi (u žalobce nástrojař
či skladník), nikoli ke konkrétnímu pracovnímu místu (které je u žalobce spojeno i s přenášením
těžkých břemen a s prací v chladu). Soud nechal zpracovat i znalecký posudek, který však byl
nepřesvědčivý, a nestal se tedy podkladem pro posouzení odborných otázek.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. (nesprávné posouzení právní otázky a skutečnost, že použitá
skutková podstata nemá dostatečnou oporu ve spisu).
[4] To, že závěry obou posudkových komisí jsou souladné, může sice znamenat, že posudky
jsou správné, ale také to podle stěžovatele může naznačovat, že některá z komisí si ulehčila práci
a předchozí posudek pro ni byl vodítkem při vypracování jejího vlastního posudku. Stěžovatel
shrnul svůj zdravotní stav a zdůraznil, že pracuje jako skladník oceli a hutního materiálu; při výkonu
této práce plně využívá své kvalifikace nástrojaře. Práci musí vykonávat za každého ročního období,
z padesáti procent venku a za jednu směnu přenese ručně na vzdálenost 5–15 m cca 300–1000 kg
hutního materiálu a oceli. Podle znaleckého posudku ovšem může stěžovatel vykonávat lehkou
práci v dělnických profesích, která nezahrnuje zvedání a přenášení těžkých břemen a která
neprobíhá v chladném a toxickém prostředí. Při takové práci by stěžovatel nemohl využít
své kvalifikace nástrojaře (která je spojena s těžkou prací); stejně tak by jeho kvalifikace zůstala
nevyužita při práci skladníka v odlišném typu provozu.
[5] Posudkové komise ani krajský soud se dostatečně nezabývaly oborem, ve kterém stěžovatel
pracuje. Pokud posudková komise v Hradci Králové uvedla, že stěžovatel pracuje v dělnických
profesích, vztahuje se posudek jak na horníka, tak na vrátného, a pro obě tyto odlišné profese
by tedy poklesla pracovní schopnost o 25 %. Z posudků lze dovodit, že stěžovatel je schopen
vykonávat práci nástrojaře, a to až do doby, než se počínající selhávání zbylé ledviny změní
na selhání fatální. Přiznání invalidního důchodu by přitom mělo působit i jako zdravotní prevence:
stěžovatel by si tak díky důchodu mohl najít práci mimo svou kvalifikaci – nejspíše méně placenou,
ale v příznivějších zdravotních podmínkách.
[6] Stěžovatel proto navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[7] Žalovaná ve vyjádření setrvala na svých závěrech a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, má podle NSS dostatečnou oporu ve spisu.
V řízení o žádosti byly stěžovatelův zdravotní stav a pracovní schopnost zhodnoceny v posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení Beroun; další posudek pak v řízení o námitkách
zpracovalo oddělení lékařské posudkové služby žalované. Oba posudky pracovaly s informací,
podle níž se stěžovatel vyučil nástrojařem, tuto profesi také dříve vykonával a v současnosti
je zaměstnán jako skladník.
[10] Krajský soud doplnil dokazování o dva posudky posudkových komisí MPSV a o znalecký
posudek MUDr. J. Š.. Obě posudkové komise měly k dispozici i novější lékařské zprávy a výsledky
laboratorních vyšetření a dospěly ke stejnému závěru jako posudky zpracované ve správním řízení.
(To, že jedna z komisí „opisovala“ od druhé, pokládá NSS za spekulaci, ze které ostatně stěžovatel
nic nevyvozuje.) Rovněž znalec souhlasil s nálezy všech předešlých posudků (k jeho znaleckému
posudku však krajský soud nepřihlédl, protože znalec nebyl schopen při jednání u soudu vysvětlit a
obhájit své závěry). Posudková komise MPSV v Praze uvedla, že stěžovatel byl k datu vydání
napadeného rozhodnutí schopen práce s částečným využitím své kvalifikace či své dosavadní práce;
vyloučeny byly těžké fyzické práce, práce spojené s rizikem úrazu ledviny a práce v toxickém
prostředí. Podle posudkové komise MPSV v Hradci Králové mohl stěžovatel vykonávat dělnické
profese s vyloučením těžké fyzické práce (zvedání a přenášení těžkých břemen). Vhodná pro něj
nebyla práce v chladném prostředí.
[11] Všechny posuzující orgány si tedy byly vědomy toho, jakou kvalifikaci stěžovatel
má a jakou práci vykonává; jak však vhodně připomněl krajský soud, pokles pracovní
schopnosti se posuzuje vzhledem k profesi, ne ke konkrétnímu pracovnímu místu
(srov. k tomu např. rozsudky NSS ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Ads 37/2003-92, a ze dne 19. 2. 2010,
čj. 3 Ads 6/2010-67). Pokles pracovní schopnosti u stěžovatele tak byl posuzován ve vztahu
k profesi nástrojaře a skladníka obecně; tyto profese přitom lze obecně vykonávat i bez přenášení
těžkých břemen a mimo chladné prostředí. To, že stěžovatel ve své současné práci leckdy zvedá
těžká břemena a částečně pracuje venku, může být s ohledem na jeho zdravotní stav důvodem
k úpravě pracovních podmínek (na základě posouzení lékaře pracovnělékařské služby),
ne však k přiznání invalidního důchodu.
[12] Krajský soud pak správně posoudil i spornou právní otázku, tedy zda zjištěný pokles
pracovní schopnosti činí 25 % (a ne více). Kategorii, do níž bylo zařazeno stěžovatelovo zdravotní
postižení, tvoří lehká postižení – stavy v kompletní remisi, zpravidla po 6 měsících od ukončení aktivní
onkologické léčby, stabilizované nebo menší výkony z důvodů zhoubného novotvaru [...] nebo stavy s lehkým
funkčním postižením některých orgánů nebo systémů, výkon některých denních aktivit s obtížemi
nebo s využitím kompenzačních mechanismů a prostředků. Míra poklesu pracovní schopnosti
u těchto postižení činí 15–25 %. Ze shromážděných lékařských zpráv vyplynulo, že stěžovatelův
zdravotní stav po laparoskopickém odnětí ledviny byl uspokojivý, po šesti měsících od operace
již byla možná plná fyzická zátěž. Stěžovatel před posudkovou komisí MPSV uváděl, že se po práci
cítí unaven, a popisoval také své potíže s vysokým krevním tlakem; jinak však nesdělil
nic konkrétního, co by mohlo vést k zařazení jeho zdravotního postižení do kapitoly II oddílu A
položky 1c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity (středně těžké postižení [...] – výkon některých
denních aktivit omezen).
[13] Žalovaná přihlédla k tomu, že je stěžovatelova profese (resp. obě profese, pro které
je kvalifikován formálně či zkušenostmi a které v životě vykonával či vykonává) spojena s fyzickou
prací, a uznala mu proto pokles pracovní schopnosti o 25 % (tj. maximum v dané položce).
To, že posudková komise MPSV v Hradci Králové použila v posudku termín „práce v dělnických
profesích“, neznamená, že by se posudek dal univerzálně použít pro horníka i pro vrátného a vůbec
pro jakéhokoli fyzicky pracujícího člověka. Posudek hodnotil právě jednoho člověka,
tedy stěžovatele, a označení „dělnické profese“ zde zastupuje právě profese, k nimž je kvalifikován
stěžovatel, tedy nástrojaře a skladníka.
[14] Je rovněž potřebné korigovat stěžovatelovu zmínku o „fatálním selhání“ zbylé ledviny
(které, jak se v kasační stížnosti naznačuje, nevyhnutelně v budoucnu hrozí). Soud nezpochybňuje,
že život s jednou ledvinou může přinášet určité potíže či omezení; důsledky, které z toho stěžovatel
vyvozuje, však ze shromážděné lékařské dokumentace nijak neplynou. Posudky poukazují
na počínající selhávání zbylé ledviny, které je však takového charakteru, že zatím není třeba
(podle zpráv ošetřujících lékařů) je léčit či jakkoli řešit. Hovořit o fatálních zdravotních důsledcích
tedy v současné době není namístě – tím spíše, že z dokumentace ani ze stěžovatelových vlastních
sdělení neplyne, čím (kromě laboratorně zjištěných biochemických hodnot) by se toto počínající
selhávání mělo konkrétně projevovat, resp. v čem spočívá tvrzené podstatné zhoršení zdravotního
stavu (a s tím spojené snížení pracovní schopnosti o více než 35 %).
[15] Soud nesouhlasí ani s tím, že by přiznání invalidního důchodu mělo působit jako zdravotní
prevence: naopak jde o reakci sociálního systému na již nastalé a prokazatelné snížení pracovní
schopnosti nad určitou mez. Pokud se stěžovatelův zdravotní stav v budoucnu zhorší
a jeho pracovní schopnost dále poklesne, bude na něm, aby v této nové situaci znovu požádal
o invalidní důchod.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení; žalované
pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu