ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.139.2015:60
sp. zn. 10 As 139/2015 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. K., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2014, č. j. KrÚ 51539/2014/ODSH/13, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 29. 5. 2015, č. j. 61 A 3/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“),
kterým krajský soud jako opožděnou odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 8. 2014, č. j. KrÚ 51539/2014/ODSH/13 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu
Přelouč (dále jen „městský úřad“), ze dne 5. 5. 2014, č. j. MUPC 6645/2014.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Stěžovatel byl dne 14. 7. 2013 zastaven hlídkou Policie ČR a kontrolován jako řidič
osobního automobilu. Nejdříve se podrobil dechové zkoušce na požití alkoholu před jízdou
s výsledkem 1,15 promile alkoholu, další zkoušku odmítl s tvrzením, že není schopen po operaci
plic nadýchat, a následně také odmítl výzvu policisty k odběru biologického materiálu
ve zdravotnickém zařízení. Rozhodnutím městského úřadu ze dne 5. 5. 2014,
č. j. MUPC 6645/2014, byl stěžovatel uznán vinným z porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. f)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, čímž naplnil skutkovou podstatu
přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu; za to mu byla uložena peněžitá pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
[3] Stěžovatel byl v řízení zastoupen zmocněncem K. S. (dále jen „zmocněnec“) na základě
plné moci ze dne 3. 4. 2014, v jejímž textu zmocněnec požádal o doručování veškerých
písemností na elektronickou adresu X. Při ústním jednání dne 24. 4. 2014 zmocněnec zopakoval
žádost o doručování na adresu X a namítl podjatost oprávněné úřední osoby. Ve vyjádření
k řízení ze dne 24. 4. 2014 zmocněnec městský úřad požádal, aby byl vyrozuměn „…o termínu
svědeckých výpovědí předvolaných spolujezdců obviněného a také o rozhodnutí o vyloučení oprávněné úřední osoby
na moji elektronickou adresu Y. Tato elektronická adresa je uzpůsobena pro příjem podání od orgánů státní
správy.“
[4] Dne 25. 4. 2014 vydal městský úřad usnesení č. j. MUPC 6567/2014, kterým rozhodl,
že oprávněná úřední osoba není podjatá, a zaslal jej zmocněnci na adresu X. Stěžovatelovo
odvolání proti rozhodnutí o vyloučení oprávněné úřední osoby žalovaný zamítl rozhodnutím ze
dne 29. 7. 2014, č. j. KrÚ 49340/2014/ODSH/13, které se pokusil zmocněnci zaslat na obě jím
uvedené elektronické adresy. Na adresu Y se mu však zprávu nepodařilo odeslat z důvodu
chybného formátu zadané elektronické adresy. Rozhodnutí následně žalovaný zaslal také na
adresu trvalého pobytu zmocněnce prostřednictvím provozovatele poštovní služby.
[5] Městský úřad vydal dne 5. 5. 2014 ve věci samé rozhodnutí. Téhož dne rozhodnutí zaslal
na obě zmíněné elektronické adresy zmocněnce, přičemž z adresy Y se zpráva vrátila jako
nedoručitelná. Městský úřad rozhodnutí zaslal rovněž prostřednictvím provozovatele poštovní
služby, přičemž stěžovateli bylo řádně doručeno. Zmocněnci však doručeno nebylo, zásilka
nebyla ve lhůtě vyzvednuta, proto byla zmocněnci vložena do schránky.
[6] Rozhodnutí městského úřadu napadl stěžovatel blanketním odvoláním,
na jehož základě žalovaný rozhodnutí přezkoumal podle revizního principu a odvolání zamítl.
Rozdělovník rozhodnutí obsahuje pokyn, aby bylo rozhodnutí zasláno na obě elektronické
adresy uváděné zmocněncem a prostřednictvím provozovatele poštovní služby také na adresu
trvalého pobytu zmocněnce. Správní spis však neobsahuje doklad o doručování na zmíněné
elektronické adresy; rozhodnutí doručované prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb, které zmocněnec nevyzvedl, bylo dne 27. 8. 2014 vloženo do jeho schránky
(doručenka na č. l. 102 správního spisu).
III. Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel ke krajskému soudu žalobu podle §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a to prostřednictvím
datové schránky právního zástupce stěžovatele dne 21. 1. 2015. V žalobě stěžovatel
zpochybnil datum skutečného doručení rozhodnutí žalovaného, neboť podle jeho názoru
k doručení došlo až po uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku podle §20 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), ke kterému došlo dne
15. 7. 2014.
[8] Zmocněnec zdůraznil, že výslovně požádal o doručování všech písemností ve věci
na elektronickou adresu Y ve svém podání ze dne 28. 5. 2014, jež společně s potvrzením o přijetí
podání žalovaným přiložil k žalobě. Na této adrese má zmocněnec zřízen důvěryhodný
elektronický podpis, vydaný certifikační autoritou PostSignum. Rozhodnutí žalovaného však bylo
zmocněnci bez předchozího pokusu o doručení na zmíněnou elektronickou adresu doručováno
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu jeho trvalého pobytu, což nemohlo
vést k uplatnění fikce doručení a právní moc rozhodnutí byla vyznačena nesprávně. Rozhodnutí
žalovaného bylo podle stěžovatele doručeno řádně až dne 8. 12. 2014, kdy se s jeho obsahem
seznámila zmocněnkyně zmocněnce M. V. při osobním nahlédnutí do spisu, tedy po uplynutí
výše zmíněné prekluzivní lhůty.
[9] Krajský soud usnesením žalobu odmítl jako opožděnou. Předně konstatoval, že nemůže
přihlížet k podání ze dne 28. 5. 2014, které obsahuje požadavek doručování veškerých písemností
na elektronickou adresu Y. Stěžovatel, jehož zmocněnkyní byly pořízeny kopie ze správního
spisu, nedoložil ani kopii tvrzeného podání, ani danou listinu přímo v kopii ze správního spisu,
jež by byla opatřena číslem listu. Krajský soud ověřil, že takové podání ve správním spise, který je
opatřen spisovým přehledem a jehož listy jsou řádně číslovány, obsaženo není. Nic přitom
nenasvědčuje, že by bylo se spisem manipulováno, a stěžovatel ani nic takového netvrdí. Krajský
soud proto uzavřel, že ve věci bylo doručeno pouze jedno podání zmocněnce s žádostí o
doručování na elektronickou adresu Y, a to podání ze dne 24. 4. 2014, které se však vztahovalo
pouze k výslovně uvedeným písemnostem městského úřadu.
[10] Pro správní orgány proto byla stěžejní plná moc udělená zmocněnci dne 3. 4. 2014,
která obsahovala jednoznačnou žádost o doručování veškerých písemností zmocněnci
na elektronickou adresu X, potvrzenou následovně při ústním jednání. Městský úřad při
doručování svého rozhodnutí nad rámec žádosti zmocněnce učinil pokus o doručení na obě
zmíněné elektronické adresy, avšak na adresu Y se zprávu nepodařilo ani doručit, ani odeslat, a to
z důvodu vadného formátu adresy. Krajský soud v návaznosti na to zpochybnil stěžovatelovo
tvrzení, že existence uznávaného elektronického podpisu k adrese Y je ověřitelná u certifikační
autority PostSignum, neboť je mu z věci vedené pod sp. zn. 61 A 28/2014, v rámci které učinil
dotaz na PostSignum, známo, že tento poskytovatel zmocněnci žádnou službu vztahující se ke
zmíněné adrese neposkytl.
[11] V důsledku absence elektronického podpisu u adresy Y na ni podle krajského soudu nelze
účinně doručovat rozhodnutí správního orgánu, neboť tomu brání ustanovení §19 odst. 8
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle
kterého je v případě doručování na elektronickou adresu na žádost adresáta písemnost doručena
v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho
uznávaným elektronickým podpisem. I pokud by se tedy žalovaný pokusil o doručení na
elektronickou adresu Y a odeslání se zdařilo, což není pravděpodobné s ohledem na neúspěšnou
snahu o doručování ze strany městského úřadu v důsledku použití diakritiky v dané adrese,
nemohlo by být doručení zprávy potvrzeno zprávou podepsanou uznávaným elektronickým
podpisem zmocněnce a muselo by být v souladu s §19 odst. 8 správního řádu doručováno na
adresu jeho trvalého pobytu.
[12] Stěžovatelovo právo podle §19 odst. 3 správního řádu je navíc limitováno jednak tím,
že požadavek doručování na elektronickou adresu je s ohledem na znění daného ustanovení
podroben správnímu uvážení, a jednak právě ustanovením §19 odst. 8 správního řádu,
z nějž vyplývá, že na elektronickou adresu bez uznávaného elektronického podpisu nelze účinně
doručovat. Žalovaný proto nepostupoval v rozporu se zákonem, jestliže rozhodnutí o odvolání
na elektronickou adresu Y nedoručoval. Z průběhu řízení dále bez pochyb vyplynulo, že
zmocněnec kvalifikovaným způsobem nepotvrzoval doručení zprávy ani na elektronickou adresu
X; městský úřad tudíž musel v souladu s ustanovením §19 odst. 8 správního řádu rovněž
přistoupit k doručování prostřednictvím poskytovatele poštovní služby. Nelze tedy mít důvodně
za to, že by tento způsob doručování vedl k urychlení řízení ve smyslu ustanovení §19 odst. 3
správního řádu.
[13] Již z řízení před městským úřadem totiž jasně vyplynulo, že doručování zmocněnci
na elektronickou adresu X nepřispívá k rychlosti řízení, žalovaný proto neměl důvod, aby se
k pokusu o doručování na elektronické adresy zmocněnce uchýlil. Vzhledem k tomu, že
ustanovení §19 odst. 3 správního řádu spojuje doručování na elektronickou adresu, zejména
s rychlostí vedení řízení, přičemž se v tomto směru očekává aktivita na straně účastníka řízení, je
v souladu se zákonem, pokud správní orgán druhého stupně od tohoto způsobu v důsledku jeho
zjevné neefektivity upustil a doručoval, jako by adresát o doručování na elektronickou adresu
nepožádal. Nelze přitom tvrdit, že takový postup jde k tíži procesních práv stěžovatele, neboť na
zmíněný způsob doručování jednak není právní nárok a jednak je upuštění od doručování tímto
způsobem v projednávaném případě důsledkem nečinnosti účastníka řízení, respektive jeho
zmocněnce, tam, kde je aktivita výslovně vyžadována.
[14] Rozhodnutí žalovaného bylo proto v souladu se zákonem doručováno zmocněnci
prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, přičemž bylo připraveno k vyzvednutí dne
14. 8. 2014 a adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky a poučen; dne 27. 8. 2014 byla zásilka
vložena do schránky. Rozhodnutí žalovaného tak bylo zmocněnci doručeno fikcí podle §24
odst. 1 správního řádu, a to dne 25. 8. 2014. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby skončila dne
27. 10. 2014 v souladu s §40 odst. 2 a 3 s. ř. s. Žaloba, podaná dne 21. 1. 2015, byla v důsledku
toho krajským soudem jako opožděná odmítnuta.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[15] Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla včasná,
přičemž spornou otázkou je, zda bylo rozhodnutí žalovaného doručeno fikcí dne 25. 8. 2014,
jak tvrdí krajský soud, nebo až dne 8. 12. 2014, jak tvrdí stěžovatel. Zpochybňuje dva stěžejní
argumenty krajského soudu, podle kterých (i) stěžovatel nestanovil elektronickou adresu
k doručování, a (ii) i pokud by tak učinil, žalovaný neměl povinnost na ni doručovat.
[17] Ve vztahu k prvnímu argumentu stěžovatel přiznává, že způsob stanovení adresy
k doručování správnímu orgánu prvního stupně byl zmatečný, avšak předmětem soudního řízení
je otázka, na jakou adresu měl doručovat žalovaný, nikoliv městský úřad. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 5 As 44/2010 – 56, vyplývá, že stanoví-li účastník adresu
k doručování podle §19 odst. 3 správního řádu, vztahuje se tato adresa k doručování písemností
orgánem, kterému je takto oznámena. Pro doručování odvolacím orgánem není relevantní,
na kterou adresu účastník požádal o doručování v prvním stupni; ten může naopak správní orgán
prvního stupně požádat o doručování na jednu adresu, zatímco odvolací orgán na adresu
odlišnou.
[18] Stěžovatel přitom žalovaného požádal o doručování na elektronickou adresu Y podáním
ze dne 28. 5. 2014, přičemž považuje za chybný názor krajského soudu, podle kterého k tomuto
podání nelze přihlížet, neboť není součástí spisu. Stěžovatel totiž nemůže ovlivnit, zda správní
orgán založí jeho podání do spisu. Učinění podání přitom prokázal přiložením potvrzení o jeho
doručení k žalobě, jehož součástí je unikátní identifikátor dokumentu, jakož i datum jeho
zaevidování. Pokud měl krajský soud o daném podání pochybnosti, mohl si o něm od
žalovaného vyžádat informaci ohledně jeho obsahu. Rovněž tvrzení krajského soudu, že
stěžovatel nepředložil kopii odeslaného e-mailu, není pravdivé, neboť stěžovatel tak učinil
v příloze k žalobě. Stěžovatel tak při podání žaloby jedinými možnými důkazními prostředky
prokázal, že doručil žalovanému podání, kterým mu pro doručování určil elektronickou adresu Y,
a proto je názor krajského soudu chybný.
[19] K druhému argumentu krajského soudu stěžovatel uvádí, že jako přílohu žaloby předložil
důkaz, že ostatní správní orgány mu na elektronickou adresu Y písemnosti doručují a on jejich
přijetí potvrzuje. Úvahy, zda je na dané adrese zřízen elektronický podpis, nejsou relevantní,
neboť zákon požaduje pouze potvrzení přijetí písemnosti zprávou opatřenou elektronickým
podpisem, přičemž nevyžaduje, aby tato zpráva byla odeslána ze stejné adresy, na kterou je mu
doručováno. Stěžovatel prokázal, že přijetí potvrzení v jiných případech z odlišné adresy
potvrzuje.
[20] Stěžovatel odmítá rovněž argumentaci nesprávným formátem elektronické adresy,
neboť od roku 2009 je možné užívat ve jméně domény veškeré znaky národních abeced
členských států Evropské unie, standardní programy jako Microsoft Outlook odesílání zpráv
na adresy s diakritikou podporují a ostatní správní orgány na zmíněnou elektronickou adresu
bez obtíží doručují. Žalovaný disponuje několika IT specialisty, kteří mohli technické potíže
při zápisu domény obejít jejím zapsáním v UTF-8 formátování, čehož však žalovaný nevyužil.
Vada tudíž není ve formátu elektronické adresy, nýbrž v technickém vybavení žalovaného,
což však nemůže jít k tíži stěžovatele.
[21] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názory krajského soudu.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[22] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Soud přezkoumal napadené usnesení, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem
a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[23] V případě kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může Nejvyšší správní soud
posuzovat pouze zákonnost odmítnutí žaloby. Stěžovatel svými námitkami zpochybňuje,
zda v daném případě skutečně došlo k doručení rozhodnutí žalovaného fikcí. Sporným přitom
činí to, zda žalovaný mohl postupovat podle §19 odst. 8 správního řádu, tedy doručovat
rozhodnutí, jako by zmocněnec nepožádal o doručení na elektronickou adresu, a to buď proto,
že (i) zmocněnec o doručování na elektronickou adresu nepožádal vůbec, anebo proto,
že (ii) zmocněnec nepotvrdil převzetí písemnosti, jež mu na danou adresu zaslal prvostupňový
správní orgán.
[24] Podle §19 odst. 3 správního řádu „[n]evylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání
účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník
řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení“. Podmínky doručování na elektronickou adresu
účastníka řízení upřesňuje §19 odst. 8 správního řádu, který stanoví, že „[v] případě doručování
na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí
adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti
nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná, doručí správní orgán
písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.“
[25] První stěžovatelova námitka se týká otázky, zda zmocněnec vůbec požádal žalovaného
o doručování na adresu Y, přičemž stěžovatel tvrdí, že tak skutečně učinil podáním ze dne 28. 5.
2014. Nejvyšší správní soud se však s názorem stěžovatele neztotožňuje.
[26] Stěžovatel k žalobě doložil podání z 28. 5. 2014. V předmětu daného e-mailu stojí „S. K. –
stanovení doručovací adresy“ a obsahuje v příloze soubor s totožným názvem; stěžovatel doložil
rovněž přijetí tohoto e-mailu podatelnou žalovaného. Z podání ovšem nijak nevyplývá jeho
skutečný obsah, a především z něj nevyplývá, které konkrétní věci se má týkat a kterému
správnímu orgánu je konkrétně určeno, neboť bylo adresováno podatelnám třinácti krajských
úřadů a Ministerstvu dopravy. Proto také podání ze dne 28. 5. 2014 nebylo zařazeno
do správního spisu, v důsledku čehož krajský soud správně uzavřel, že existenci takového
podání, které by obsahovalo zmocněncovu žádost o doručování na elektronickou adresu Y,
stěžovatel nedoložil. Pokud tedy krajský soud uvedl, že stěžovatel k žalobě jím tvrzené podání
nepřiložil, nezpochybnil tím samotnou existenci podání ze dne 28. 5. 2014, nýbrž stěžovatelovo
tvrzení, že se jednalo o podání směřující k této konkrétní věci, obsahující žádost, aby v tomto
konkrétním odvolacím řízení bylo zmocněnci doručováno na adresu Y. Nejvyšší správní soud
přitom argumentaci nyní posuzovaným podáním ze dne 28. 5. 2014 odmítl již v rozsudku ze dne
11. 2. 2016, č. j. 7 As 312/2015 – 30, kde se jej jiný stěžovatel zastoupený totožným zmocněncem
rovněž pokoušel prezentovat jako žádost o doručování na elektronickou adresu Y.
[27] Druhá stěžovatelova námitka se týká otázky, zda mohl žalovaný postupovat podle §19
odst. 8 správního řádu z toho důvodu, že zmocněnec nepotvrdil převzetí písemností,
jež mu na danou elektronickou adresu zaslal prvostupňový správní orgán.
[28] Touto problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval mj. v rozsudku ze dne 30. 3. 2016,
č. j. 10 As 5/2016 – 36, v němž rozlišil situaci, kdy správní orgán bez dalšího odmítne žádost
o doručování na elektronickou adresu, a situaci, kdy správní orgán přestane na elektronickou
adresu doručovat v důsledku absence potvrzení přijetí ze strany adresáta: „Pokud účastník požádá
o doručování písemností na jím zvolenou elektronickou adresu, správní orgán žádost posoudí podle §19 odst. 3
správního řádu, tj. posoudí, zda žádaný způsob doručování přispěje k urychlení řízení nebo zda jsou zde jiné
opodstatňující důvody. Dospěje-li správní orgán k závěru, že doručování na elektronickou adresu k urychlení
řízení nepřispěje (a neshledá ani žádné jiné důvody opodstatňující takovéto doručování, resp. účastník řízení
ani žádné takové důvody netvrdí), je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti
nezasílat (a doručovat, jako by účastník o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal).
Správní orgán tak však nemůže učinit bez dalšího, ale je povinen účastníkovi sdělit, že mu na jím požadovanou
elektronickou adresu doručovat nebude, včetně důvodů tohoto postupu. [...] Odlišná situace nastane,
pokud správní orgán nevyužije výše uvedený postup a bude účastníkovi na jím uvedenou adresu doručovat.
Na základě §19 odst. 8 správního řádu bude písemnost doručena, pokud adresát převzetí této písemnosti potvrdí
zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát doručení takové písemnosti
nejpozději následující pracovní den po odeslání elektronické zprávy, správní orgán písemnost doručí tak,
jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Proto je §19 odst. 8 nutno vykládat tak,
že správní orgán je povinen zaslat na požadovanou elektronickou adresu pouze první písemnost v řízení zasílanou
adresátovi, resp. první písemnost zasílanou adresátovi od okamžiku, kdy požádal o tento způsob doručování.
Pokud účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí, je správní orgán oprávněn další písemnosti zasílat rovnou tak,
jako by adresát o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal. Z výše uvedeného vyplývá,
že správní orgán není povinen opětovně se pokoušet o doručení na elektronickou adresu adresáta.“
Závěr, že pokud účastník řízení nepotvrdí převzetí písemnosti zaslané na elektronickou adresu,
správní orgán není povinen doručovat tímto způsobem další písemnosti v daném řízení, vyplývá
i z bodu 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015 – 39.
[29] Povinností odvolacího správního orgánu doručovat na elektronickou adresu účastníka
řízení, který v řízení před správním orgánem prvního stupně nepotvrdil převzetí písemnosti
zaslané na tuto adresu, se poté Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 10. 2015,
č. j. 9 As 149/2015 – 32: „Vzhledem k tomu, že zmocněnec stěžovatele nepotvrdil převzetí písemnosti
nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, doručoval správní orgán prvního stupně tuto písemnost,
jako by zmocněnec o doručení na elektronickou adresu nepožádal. [...] Žalovaný s ohledem na předcházející
průběh řízení před správním orgánem prvního stupně správně vyhodnotil, že nemusí doručovat na elektronickou
adresu zástupce stěžovatele, pokud bylo zjištěno, že ten převzetí písemností v přecházejícím řízení nikdy
nepotvrdil.“ Shodně soud rozhodl i v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 118/2015 – 47:
„…magistrát postupoval správně, pokud v návaznosti na žádost zmocněnkyně stěžovatelky nejprve doručoval
na její elektronickou adresu a po nepotvrzení převzetí takto doručované písemnosti nadále doručoval,
jako by zmocněnkyně nepožádala o doručování na elektronickou adresu. Nepochybil ani žalovaný,
který v nastoleném způsobu doručování pokračoval.“ Obdobný závěr, tedy že ani odvolací správní orgán
není povinen doručovat na elektronickou adresu účastníka řízení, který v řízení před správním
orgánem prvního stupně nepotvrdil převzetí písemnosti zaslané na tuto adresu,
vyplývá i z rozsudků ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 – 50, a ze dne 3. 3. 2016,
č. j. 7 As 276/2015 – 38.
[30] Z výše uvedeného je zjevné, že i pokud by bylo výše zmíněné podání ze dne 28. 5. 2014
skutečně posouzeno jako žádost o doručování na zmocněncovu elektronickou adresu Y, krajský
soud správně uzavřel, že žalovaný nepochybil, pokud přistoupil k doručování prostřednictvím
poskytovatele poštovních služeb. Ze správního spisu totiž vyplývá, že městský úřad se
zmocněncem komunikoval prostřednictvím jím uvedených elektronických adres, avšak
zmocněnec nikdy nepotvrdil přijetí těchto zpráv kvalifikovaným způsobem vyžadovaným §19
odst. 8 správního řádu. Rovněž žalovaný se v rámci dílčího řízení týkajícího se posouzení
podjatosti oprávněné úřední osoby na základě žádosti stěžovatelova zmocněnce pokusil o
doručení rozhodnutí o odvolání na obě zmocněncem uváděné elektronické adresy, přičemž
doručení na adresu X opět nebylo kvalifikovaným způsobem podle §19 odst. 8 správního řádu
potvrzeno, a na adresu Y se žalovanému rozhodnutí ani nepodařilo odeslat. Je přitom irelevantní,
zda na danou adresu doručují ostatní správní orgány v jiných věcech, jak tvrdí stěžovatel, neboť
podstatné je, zda zmocněnec z dané adresy komunikoval v této konkrétní věci (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016, č. j. 8 As 15/2016 – 28, bod 20). Zmocněnec však
zákonem požadovaným způsobem nereagoval prostřednictvím ani jedné z jím uvedených
elektronických adres; takže pokud žalovaný rozhodnutí o odvolání ve věci samé bez dalšího
doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, postupoval podle názoru
Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem.
[31] Na výše uvedeném nic nemění ani otázka, zda se na zmocněncem uvedenou adresu
nedařilo doručovat z důvodu technického vybavení žalovaného. Nejvyšší správní soud totiž
konstatoval v rozsudku ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 55/2015 – 26, publ. pod č. 3284/2015 Sb.
NSS, že „si je vědom skutečnosti, že doménová jména či emailové adresy díky tzv. systému IDN
(Internationalized Domain Names) již mohou obsahovat znaky národních abeced, přičemž dochází
k rozšiřování využití takových znaků v e-mailových adresách (srov. např. Sondy do nitra internetu 195.
IDN – domény s diakritikou. Veřejná správa č. 10/2010, str. 24). Na druhou stranu ovšem nelze
vyjít z toho, že by využití diakritických znamének již bylo zcela standardní součástí všech domén
a běžnou součástí adres užívaných pro elektronickou komunikaci (srov. např. vyjádření správce domény
cz - CZ.NIC - na http://háčkyčárky.cz). Jestliže tedy žalovaný nemohl odeslat žalobou napadené rozhodnutí
na stěžovatelem označenou elektronickou adresu, nestalo se tak v projednávané věci v důsledku jednorázového
pochybení některého z jeho zaměstnanců či technické závady, ale v důsledku systémového problému technického
charakteru. Nelze ostatně nevyjádřit podiv nad tím, že elektronickou adresu obsahující diakritická znaménka
zvolila právě osoba vystupující v řízení před správními orgány jako zástupce účastníků, u níž se předpokládá,
že jí budou doručovány písemností ze strany různých správních orgánů, jejichž úroveň technické vybavenosti
a dostupnost moderních technologií či programů může být často zcela odlišná.“ Tyto závěry se přitom
bez dalšího uplatní i v projednávané věci, neboť citovaný rozsudek se týkal totožného problému
vztahujícího se k totožné zmocněncově elektronické adrese.
[32] Neopodstatněná je konečně i námitka, že žalovaný měl s pomocí IT specialistů danou
adresu přeformulovat do jiného formátování, neboť jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku
ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 As 99/2015 – 50, „správní orgán je povinen doručovat na elektronickou adresu
účastníka řízení tak, jak byla uvedena, resp. jak se svým zápisem správnímu orgánu jevila, a není povinen
zjišťovat, jaká adresa by se pod sdělenou adresou mohla skrývat po ‚překladu‘ doménového
jména do komunikačního jazyka veřejné datové sítě, resp. po jejím zápisu v odlišném kódování,
než které je v elektronické komunikaci běžně využíváno. Není přitom rozhodné, zda odpovídající ‚překlad‘
elektronické adresy není technicky možný z důvodů na straně žalovaného správního orgánu, či se jedná o důsledek
záměrného zneužití systému IDN na straně účastníka řízení.“ Postup, který po správním orgánu
vyžaduje stěžovatel, by byl nadto zjevně v rozporu s §19 odst. 3 správního řádu,
podle něhož je primárním a výslovně vyjádřeným účelem doručování na elektronickou adresu
urychlení řízení.
[33] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že shodně s krajským soudem shledal postup
žalovaného souladným se zákonem, neboť žalovaný nebyl o doručování na elektronickou adresu
Y v daném řízení požádán a povinnost doručovat na tuto či jinou elektronickou adresu
nevyplývala ani z žádostí učiněných v průběhu řízení před městským úřadem. Krajský soud proto
nepochybil, pokud rozhodnutí žalovaného považoval za doručené fikcí ve smyslu §24 odst. 1
správního řádu dne 25. 8. 2014 a žalobu usnesením odmítl jako opožděnou.
VI. Závěr a náklady řízení
[34] Kasační námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými
a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední
povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[35] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že ani žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu