ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.183.2016:35
sp. zn. 10 As 183/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Petra Mikeše v právní věci navrhovatelů: a) JUDr. A. S.,
b) Ing. V. S., oba zast. JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1,
Praha 1, proti odpůrkyni: obec Bojanovice, se sídlem Bojanovice 12, Davle, zast. Mgr. Jakubem
Sýkorou, advokátem se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, ve věci návrhu na zrušení části
opatření obecné povahy Územního plánu Bojanovic č. 1/2013/OOP, schváleného usnesením
zastupitelstva obce Bojanovice ze dne 27. 3. 2013, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelů
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, čj. 50 A 2/2016-48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatelé j s o u p o v i n n i zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení společně
a nerozdílně ve výši 3400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce Mgr. Jakuba Sýkory, advokáta.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
[1] Odpůrkyně stanovila opatřením obecné povahy označeným v záhlaví,
v bodě „An3 Zastavitelná plocha Z8 (k. ú. Bojanovice) – zadání regulačního plánu,
b) Požadavky na vymezení pozemků a jejich využití“ v prvním pododstavci textové části
územního plánu mimo jiné, že „[m]inimálně 30 % řešeného území bude použito na veřejné prostory
(místní komunikace, veřejná prostranství a veřejná zeleň, vč. dětských hřišť).“ Ve třetím pododstavci,
v druhé větě je dále stanoveno, že „[p]locha určená k zástavbě rodinnými domy po odečtení plochy
pro veřejný prostor bude výhradně využita pro individuální (příp. dvojdomy) rodinné domy.“
[2] Toto opatření se vztahuje též na pozemky navrhovatelů. Navrhovatelé s tím nesouhlasí
a domáhají se zrušení jeho shora citovaných částí. Podle znaleckého posudku soukromé
společnosti z ledna 2016 prý navrhovatelé přichází v důsledku omezení zastavitelnosti pozemků
téměř o čtyři miliony korun na ceně jejich pozemků, proto po neúspěšné komunikaci s odpůrkyní
podali návrh na zrušení části opatření obecné povahy ke krajskému soudu.
[3] Krajský soud návrh zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Z předložené dokumentace
zjistil, že navrhovatelé v procesu vedoucímu k přijetí územního plánu neuplatnili žádné námitky,
ačkoliv byl územní plán řádně vystaven k veřejnému nahlédnutí na úřední desce odpůrkyně
a na jejich internetových stránkách a bylo zveřejněno i poučení o tom, kdo a za jakých okolností
může podávat námitky. S odkazem na judikaturu soud konstatoval, že pokud navrhovatelé
v době přípravy územního plánu nepodali námitky k otázce přiměřenosti zásahu do jejich práv
uvedeným opatřením obecné povahy, je jejich úspěch v řízení před soudem vyloučen.
Soud dále konstatoval, že na věc nelze ani aplikovat výjimku, která by dle rozsudku
čj. 7 Aos 4/2012-31 odůvodňovala prolomení podmínky předchozího uplatnění námitek
nepřiměřenosti zásahu.
II. Stručné shrnutí námitek v kasační stížnosti a vyjádření odpůrkyně
[4] Navrhovatelé (dále jen „stěžovatelé“) nyní podávají proti rozsudku krajského soudu
kasační stížnost, a to z důvodů §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítají,
že závěry napadeného rozsudku jsou v první řadě rozporné. Krajský soud sice konstatoval,
že stěžovatelé neuplatnili námitky nepřiměřenosti zásahu do jejich práv, současně však
na s. 5 uzavřel, že návrh se zcela opírá pouze o argument neproporcionálního zásahu do jejich
vlastnických práv. Z toho je dle stěžovatelů zřejmé, že tento závěr nemá oporu v provedeném
dokazování. Následně stěžovatelé obsáhle citují pasáže z návrhu. Nesouhlasí ani se závěrem
krajského soudu, že rozsudek čj. 7 Aos 4/2012-31 na jejich věc nedopadá. Napadenou částí
územního plánu, která fakticky vyvlastňuje 30 % jejich majetku, je mnohem více zasahováno
do jejich ústavních práv, než u pouhého průchodu domem.
[5] Stěžovatelé se pozastavují i nad argumentací krajského soudu, dle něhož k budoucím
rodinným domům není možné zajistit přístup jiným než navrženým způsobem,
protože jiné pozemky (např. ve vlastnictví obce) se v lokalitě nenacházejí. Je pouze na vůli
vlastníka dotčeného pozemku, v jakém rozsahu zpracuje v případě prodeje plán přístupu
k jednotlivým pozemkům a nelze mu vnucovat povinnost učinit tak v rozsahu 30 % z celkové
výměry. Odmítají také názor krajského soudu, že vedle veřejně přístupných místních komunikací
by měly být vymezeny i plochy pro veřejné prostranství a veřejnou zeleň. Tento požadavek nelze
klást na bedra vlastníka pozemku, ale pouze a výlučně orgánu zpracovávajícího územní plán
z jeho pozemkového fondu. Dále nelze ani tvrdit, jak činí krajský soud, že místní komunikace,
parky či dětská hřiště budou využívat pouze majitelé přilehlých domů. Stanovené omezení
zastavitelného území je ve vztahu k celkové ploše lokality jednoduše nepřiměřené.
Pokud chce být obec natolik velkorysá, pak nechť tuto velkorysost hradí ze svého rozpočtu
a ze svého majetku.
[6] Stěžovatelé proto navrhují, aby zdejší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp., aby napadené opatření obecné povahy přímo zrušil.
[7] Odpůrkyně se naopak s napadeným rozsudkem krajského soudu zcela ztotožnila.
Dodala, že stěžovatelé ani v kasační stížnosti neuvedli žádný objektivní důvod pro svou neúčast
v procesu vedoucímu k přijetí územního plánu. Odpůrkyně navrhla, aby NSS kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů; zabýval se přitom i vadou, kterou by byl povinen se zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] V této věci je sporná jediná právní otázka, a to, zda mohli být stěžovatelé za daných
okolností úspěšní se svým návrhem na zrušení části opatření obecné povahy, zde územního plánu
Bojanovic. Při jejím řešení se proto NSS zabýval otázkou, zda krajský soud postupoval správně
při hodnocení zákonnosti napadené části opatření obecné povahy [kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a v rámci těchto úvah zdejší soud z důvodu lepší přehlednosti vypořádal
též námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku z důvodu rozporných závěrů krajského soudu
[kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[11] Krajský soud na základě judikatury zdejšího soudu (viz dále) dospěl k závěru,
že pokud stěžovatelé teprve před soudem namítají nepřiměřenost napadené části územního
plánu, nemohli být se svým návrhem úspěšní, protože se téhož nedomáhali již dříve v době,
kdy obec územní plán teprve připravovala a veřejně zpřístupnila k připomínkám. To měl krajský
soud ostatně na mysli při argumentaci na konci s. 5 napadeného rozsudku, kterou stěžovatelé
považují za rozpornou a tudíž nepřezkoumatelnou. NSS neshledal, že by si krajský soud v této
části jakkoliv odporoval. Námitka nepřezkoumatelnosti totiž nesprávně interpretuje závěry
krajského soudu.
[12] Stěžovatelé pociťují omezení zastavitelnosti pozemků o 30 % ve vztahu k jejich
pozemkům jako nepřiměřené. Není sporu o tom, že tyto námitky vznáší poprvé až před krajským
soudem. Ustálená judikatura, na kterou odkázal krajský soud v napadeném rozsudku
a na kterou odkazují ostatně i sami stěžovatelé, v těchto případech dovodila,
že „[n]epodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné
povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti,
aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání
rozhodl soud“ (rozsudek NSS ze dne 7. 10. 2011, čj. 6 Ao 5/2011-43, bod 33, Zásady územního
rozvoje Zlínského kraje).
[13] Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010-116,
č. 2215/2011 Sb. NSS, územní plán obce Moravany, navrhovatelům sice pasivita v průběhu
pořizování opatření obecné povahy (procesně) nebrání podat návrh na jeho zrušení,
tj. nemůže být důvodem nepřípustnosti návrhu, má však v zásadě rozhodující vliv na (věcný)
výsledek řízení o návrhu, a to právě takový, že jejich návrh musí být zamítnut, je-li napadána
toliko proporcionalita opatření. Zdejší soud v návaznosti na tento judikát „připustil, že v určitých
případech nemusí mít nepodání námitek nebo připomínek v průběhu pořizování zásad územního rozvoje vliv
na aktivní legitimaci navrhovatelů. V tomto případě, kdy by skutečným meritem soudního přezkumu mělo být
vedle přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy se zákonem
[…]zejména přezkum obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality, však není možné
po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu
a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní
soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu
i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu
přípravy územně plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují“
(cit. rozsudek čj. 6 Ao 5/2011-43, bod 32). To se ostatně stěžovatelům snažil vysvětlit i krajský
soud v napadeném rozsudku.
[14] S právě uvedenými závěry se ztotožnil i Ústavní soud, podle něhož citovanou judikaturu
nutno „vnímat tak, že i v případě dříve procesně pasivního navrhovatele je namístě se věcně zabývat jím
vznesenými námitkami nezákonnosti opatření obecné povahy, pokud by tím ovšem nebyla (nepřiměřeně) zasažena
práva (či zakotveny povinnosti) těch subjektů, jež dosud jednaly v dobré víře v zákonnost napadeného opatření
obecné povahy (a jež případně byly na rozdíl od procesně pasivních navrhovatelů dříve procesně aktivní).
Jinými slovy, namítali-li navrhovatelé v projednávané věci nezákonnost jimi napadeného opatření obecné povahy,
a nikoliv pouze nepřiměřený zásah do svých chráněných zájmů,“ má správní soud při věcném posouzení
námitek místo de facto paušálního odůvodnění, že věcné nepřezkoumání vznesených námitek
zavinili navrhovatelé svojí předchozí procesní pasivitou, postupovat na základě shora uvedených
kritérií a po jejich vyhodnocení se jejich námitkami věcně zabývat - za předpokladu,
že by tím nebyla zatížena práva jiných subjektů [nález ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1472/12
(N 211/71 SbNU 483), bod 16, Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje]. Naopak dle Ústavního
soudu v zásadě nebude možné se věcně zabývat námitkami brojícími proti proporcionalitě
obsahu opatření obecné povahy do práv navrhovatele (bod 17 tamtéž, kde se ÚS ztotožnil
se závěry rozsudku NSS čj. 6 Ao 5/2011-43 a výslovně citoval bod 32 tohoto rozsudku).
[15] Krajský soud tedy správně uzavřel, že po něm není možné požadovat,
aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů na jedné straně,
a ochrany vlastnictví navrhovatelů na straně druhé, pokud tuto úvahu před ním neprovedl
z důvodu zaviněné pasivity navrhovatelů příslušný správní orgán. Takovýto postup by byl
rozporný s ústavní zásadou dělby moci, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty
dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací
dokumentace. Jinými slovy, nelze po soudu požadovat, aby odborně hodnotil, zda je opatření
obecné povahy ve formě územního plánu, jakožto vysoce odborného a komplexního dokumentu,
ve vztahu k stěžovatelům přiměřené, či nikoliv, pokud tuto úvahu neměl možnost posoudit orgán
veřejné správy, který územní plán nechává zpracovat specializovanými a kvalifikovanými subjekty
v oboru a s ohledem na závazná stanoviska dalších dotčených subjektů, resp. orgán,
který ho schvaluje.
[16] Obdobné závěry zaujal NSS v mnoha svých rozhodnutích a tvoří dnes již součást
jeho ustálené judikatury. Jako příklad lze uvést územní plány stanovící nový způsob využití území
a omezujících případnou další výstavbu nad stanovené limity hmotového objemu a výškové
hladiny (rozsudek ze dne 5. 9. 2012, čj. 1 Ao 6/2011-162, územní plán sídelního útvaru Zděchov,
bod 28) nebo vymezení zastavitelných ploch pro bydlení (rozsudek ze dne 29. 4. 2016,
čj. 4 As 149/2015-98, územní plán Klentnice, bod 53), nepřiměřenost přeložky silnice (viz rozsudek
ze dne 18. 10. 2012, čj. 1 Ao 3/2011-229, územní plán Nového Města nad Metují, body 156 - 161)
a mnohé další. Ve všech uváděných případech vedlo neuplatnění námitky nebo připomínky
v průběhu pořizování opatření obecné povahy k nedůvodnosti námitky nepřiměřeného zásahu
opatření obecné povahy do práv navrhovatele. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne
30. 3. 2016, čj. 8 As 121/2015-53 (Územní plán Prostějov), judikatura se ustálila na názoru,
že „proporcionalita přijatého řešení nemůže být předmětem soudního přezkumu, nemohl-li ji pro nedůvodnou
pasivitu navrhovatele posoudit odpůrce v průběhu pořizování daného opatření obecné povahy“ (bod 39,
s odkazem na rozsudky NSS čj. 6 Ao 5/2011 – 43, ze dne 28. 8. 2012, čj. 1 Ao 1/2010 – 247,
a ze dne 13. 5. 2014, čj. 6 Aos 3/2013 – 29).
[17] To plně platí i ve vztahu ke zde řešené otázce omezení zastavitelnosti území o 30 %.
NSS sice dříve v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, čj. 7 Aos 4/2012-31 (územní plán Dobříše),
na který upozornil i krajský soud, dovodil úzce vymezenou výjimku z právě uvedeného pravidla,
pokud by došlo k „zjevnému a předvídatelnému omezení vlastnických práv navrhovatelů“. Tento závěr však
soud učinil ve velmi specifické a svou podstatou jedinečné situaci, kdy územní plán nově zavedl
podmínku zachování průchodu na náměstí prolukou, která v důsledku devastace dřívější souvislé
stavby vznikla samovolně. Soud akceptoval, že je na osobách dotčených územním plánem,
aby ve fázi jeho přípravy podaly námitky, kterými upozorní na střet veřejného a soukromého
zájmu a se kterými se pořizovatel územního plánu následně vypořádá: „Tuto roli nemůže později
převzít správní soud. Nicméně je třeba rozlišovat mezi povinností pořizovatele územního plánu připravovanou
regulaci odůvodnit a námitkami proti omezením, která nemusí být při pořizování územního plánu patrná
a pořizovatel územního plánu není povinen je zjišťovat. V případě záměru vytvoření průchodu přes pozemky
stěžovatelů se jedná o zjevné a předvídatelné omezení vlastnických práv stěžovatelů. Proto byl účastník řízení
povinen se s ním vypořádat již v odůvodnění územního plánu a tuto jeho odpovědnost nelze plně přenášet
na stěžovatele, jak to učinil krajský soud.“
[18] Pravidlo zavedené územním plánem ve věci řešené rozsudkem čj. 7 Aos 4/2012-31
tedy mířilo proti konkrétnímu pozemku a v podstatě se svým obsahem blížilo správnímu
rozhodnutí o vyvlastnění. I proto měl tento akt včetně jeho proporcionality pořizovatel
odůvodnit. Jak k rozsudku čj. 7 Aos 4/2012-31 vysvětlil NSS v navazující judikatuře,
soud se dříve neuplatněnou námitkou nepřiměřenosti zásahu do práv vlastníka zabývá
„jen v případech, kdy zásah do vlastnického práva musel být pořizovateli již v době přípravy územního plánu
zcela zjevný a jedná se o zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitostí“
(rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2014, čj. 1 Aos 6/2013 – 55, územní plán městyse Vysoký Chlumec,
bod 36).
[19] O takto zjevnou situaci, která je výjimkou z pravidla vymezeného judikaturou,
se ovšem v právě projednávaném případě nejedná. Posouzení proporcionality omezení
vlastnického práva požadavkem na využití min. 30 % řešeného území pro veřejné prostory
nemůže soud učinit jako první. Správní soud nezná reálie daného území, nemůže nahrazovat
orgány územního plánování a nijak a ničím nekorigován zavazovat místní samosprávu právě
k určitému typu regulace. Současně však, jak bylo řečeno výše, nebyla žalovaná povinna se touto
námitkou zabývat, pokud ji stěžovatelé v příslušné fázi řízení sami neuplatnili.
[20] NSS se proto s korektními a patřičně odůvodněnými závěry krajského soudu plně
ztotožňuje. Námitku nepřiměřenosti měli stěžovatelé uplatnit v rámci veřejného projednání
územního plánu. K tomu měli dokonce dvě příležitosti, neboť s ohledem na úpravy územního
plánu v důsledku podaných námitek veřejnosti byl územní plán veřejně projednán opakovaně,
a to dne 17. 9. 2012 a 4. 2. 2013. Ani jednu z těchto příležitostí stěžovatelé nevyužili.
Tato skutečnost proto jde pouze k jejich tíži. Jak správně uvádí krajský soud, stěžovatelé nijak
nevysvětlili svou pasivitu během čtyř a půl let trvajícího procesu vedoucího k přijetí územního
plánu (a žádné vysvětlení nepodali ani v kasační stížnosti).
[21] Kasační stížnost proto není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Soud neshledal námitky uplatněné v kasační stížnosti důvodnými, proto kasační stížnost
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení.
[24] Odpůrkyně byla ve věci plně úspěšná, přitom spadá do kategorie správních orgánů,
jimž lze přiznat náhradu nákladů řízení, protože soudní spory týkající se jejich územního plánu
nepatří do rámce jejich běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS, bod 29). Odpůrkyně byla v řízení
zastoupena advokátem, má proto právo na náhradu nákladů v podobě odměny právního zástupce
za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a náhrady
hotových výdajů zástupce ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního
tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát odpůrkyně soudu nedoložil,
že je plátcem DPH a tato skutečnost nevyplynula ani z předložených spisů, Nejvyšší správní soud
odpůrkyni odpovídající částku nepřiznal. Stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
odpůrkyni na nákladech řízení částku celkem 3400 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu