ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.269.2015:62
sp. zn. 10 As 269/2015 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: P. H.,
zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2014, čj. KUZL-7716/2014,
sp. zn. KUSP-1724/2014/DOP/Mu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 10. 2015, čj. 41 A 65/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a vymezení sporu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu v Bruntále ze dne 23. 4. 2013 byl žalobci uložen z ákaz
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou měsíců. Krajský úřad Moravskoslezského kraje
jeho odvolání rozhodnutím ze dne 26. 7. 2013 zamít l pro opožděnost, rozhodnutí Městského
úřadu v Bruntále proto nabylo právní moci již dne 22. 5. 2013. Dvouměsíční zákaz řízení všech
motorových vozidel uložený žalobci tak trval od 22. 5. 2013 do 22. 7. 2013.
[2] Dne 26. 8. 2013 byl žalobce zastaven při silniční kontrole hlídkou Policie České
republiky. Při tom policie zjistila, že byla žalobci uložena sankce zákazu řízení do 22. 7. 2013,
žalobce však v době zákazu činnosti řidičský průkaz neodevzdal a po ukončení zákazu činnosti
nepožádal příslušný úřad o vrácení řidičského oprávnění. V době kontroly tedy již neměl
uloženou sankci zákazu činnosti, nicméně nebyl držitelem řidičského oprávnění.
[3] Městský úřad Uherské Hradiště, odbor dopravy, posléze rozhodnutím ze dne 3. 12. 2013
uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že dne 26. 8. 2013 řídil osobní
motorové vozidlo, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu
motorových vozidel. Za to mu M ěstský úřad Uherské Hradiště uložil pokutu ve výši 28 000 Kč
a sankci spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku od data nabytí
právní moci rozhodnutí.
[4] Žalovaný v rámci odvolacího řízení upřesnil výrok rozhodnutí o přestupku tak, že žalobce
předchozím rozhodnutím pozbyl řidičské oprávnění na dobu dvou měsíců od 22. 5. 2013
do 22. 7. 2013 a dle §102 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích si po výkonu
sankce zákazu činnosti nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Ve zbytku rozhodnutí
Městského úřadu Uherské Hradiště potvrdil.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce ke krajskému soudu žalobu.
Poukazoval především na to, že při silniční kontrole dne 26. 8. 2013 nevěděl, že o jeho odvolání
v přestupkové věci vedené Městským úřadem v Bruntále již bylo rozhodnuto. Tuto informaci
se poprvé dověděl až od kontrolujících policistů, nemohl proto vědomě porušit uložený zákaz
řízení motorových vozidel. Namítal, že v řízení před Městským úřadem v Bruntále i před
Krajským úřadem Moravskoslezského kraje měl zvoleného zmocněnce, kterému však bylo
rozhodnutí o odvolání chybně doručováno. S obsahem rozhodnutí o odvolání se proto žalobce
i jeho zmocněnec fakticky seznámili až poté, kdy byl žalobce dne 26. 8. 2013 kontrolován p olicií.
[6] Krajský soud vycházel z údaje, že rozhodnutí o odvolání vydané Krajským úřadem
Moravskoslezského kraje nabylo právní moci dne 12. 8. 2013. Ztotožnil se proto se závěrem
žalovaného, že se žalobce dne 26. 8. 2013 dopustil přestupku, jestliže řídil motorové vozidlo,
přestože nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, a žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[8] Stěžovatel předně uvedl, že jeho zmocněnec jej neinformoval o tom, že Krajský úřad
Moravskoslezského kraje pro opožděnost zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského
úřadu v Bruntále. Stěžovatel tedy při řízení vozidla dne 26. 8. 2013 nevěděl o právní moci sankce
zákazu řízení vozidel z předchozího přestupkového řízení. Na jeho straně proto jednoznačně
chyběla subjektivní stránka přestupku. Teprve po silniční kontrole dne 26. 8. 2013 kontaktoval
stěžovatel svého zmocněnce v předchozím přestupkovém řízení, který o vydaném rozhodnutí
rovněž nevěděl. Následně zmocněnec zjistil, že mu Krajský úřad Moravskoslezského
kraje doručoval na adresu bydliště, přestože požádal o doručování na elektronickou
adresu. Zmocněnec se v místě bydliště zpravidla nezdržoval, očekával doručení rozhodnutí
na e-mailovou adresu. Stěžovatel se v této souvislosti neztotožňuje s argumentací krajského
soudu, že se měl o výsledek odvolacího řízení zajímat sám.
[9] Krajský soud nijak neodůvodnil, proč odmítl provést důkaz přestupkovým spisem
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Ze správního spisu by přitom bylo možné zjistit,
kdy vlastně rozhodnutí o odvolání vydané v předchozím přestupkovém řízení nabylo právní
moci. Stěžovatel nemá možnost požadovat opravu data doručení rozhodnutí, nemůže se žádným
zákonným způsobem dovolat opravy doložky právní moci, proto mu nezbývá než uplatnit tuto
námitku v současném řízení.
[10] Stěžovatel poukázal na to, že rozhodnutí, kterým mu byla v předchozím přestupkovém
řízení uložena sankce zákazu řízení, napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě a posléze
i kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Je přesvědčen, že správní orgány měly vyčkat
konečného rozhodnutí správních soudů. Krajský soud však v napadeném rozsudku nijak
neodůvodnil, proč se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že správní orgány měly soudní řízení
vyhodnotit jako předběžnou otázku.
[11] Soud dle stěžovatele dále nedostatečně vyhodnotil přiměřenost výroku o vině a trestu,
přestože stěžovatel v žalobě namítal, že je trest nedůvodně vysoký.
[12] Závěrem stěžovatel uvedl, že při jednání konaném v řízení před krajským soudem nově
namítl, že rozhodnutí žalovaného je nicotné. Upozornil přitom na zmatečný a nicotný výrok
rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, z jehož výrokové části není patrné, na základě
jakého rozhodnutí stěžovatel pozbyl řidičské oprávnění. V rozhodnutí tedy není dostatečně
popsán skutkový stav. Krajský soud však uvedenou námitku nevypořádal.
[13] Rozhodnutím žalovaného byla podstatně změněna skutková věta rozhodnutí
Městského úřadu Uherské Hradiště, stěžovatel byl tedy až ve druhé instanci odsouzen za jednání,
které mu nebylo zřetelně kladeno za vinu.
[14] Na základě shora uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v nyní projednávaném přestupkovém
řízení nebylo jeho úlohou posuzovat otázku zákonnosti postupu v řízení vedeném Krajským
úřadem Moravskoslezského kraje. Žalovaný hodnotil pouze to, zda stěžovatel řídil vozidlo
bez řidičského oprávnění z nevědomé nedbalosti. Stěžovatel dle žalovaného rovněž nebyl
zkrácen na svých právech změnou výroku rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště;
změna výroku odrážela obsah spisového materiálu. Uvedenou námitku, stejně jako námitku
nepřiměřenosti trestu a sankce, ostatně stěžovatel před krajským soudem neuplatnil včas.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem krajského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
[16] Dne 18. 8. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím krajského soudu
doručeno elektronické podání, ve kterém stěžovatel žádá soud o sdělení, zda v jeho věci
rozhodoval zákonný soudce.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
[18] Podstatou sporu je v daném případě otázka, zda měly správní orgány, případně krajský
soud, činit předmětem dokazování postup při doručování v řízení vedeném Krajským úřadem
Moravskoslezského kraje a na základě toho provést vlastní úvahu ohledně toho, kdy bylo
stěžovateli oznámeno rozhodnutí o odvolání ze dne 26. 7. 2013.
[19] Žalovaný, stejně jako krajský soud, vzal za rozhodující pro posouzení, zda stěžovatel dne
26. 8. 2016 řídil bez řidičského oprávnění, skutečnost, že rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje neslo doložku právní moci s datem 12. 8. 2013. Uvedené rozhodnutí
včetně vyznačené doložky právní moci je součástí spisu žalovaného i krajského soudu.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že dne 26. 8. 2013,
kdy byl stěžovatel kontrolován hlídkou policie, zde existovalo pravomocné rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje. Z tohoto rozhodnutí vyplývalo, že byl stěžovateli uložen zákaz
řízení motorových vozidel.
[21] Přestože na sebe obě přestupková rozhodnutí navazují a trestnost jednání,
kterého se stěžovatel dopustil v nyní projednávané věci, přepokládá existenci již dříve
pravomocně uloženého zákazu řízení v předchozím přestupkovém řízení, nelze obě řízení
procesně směšovat. Rámec přezkumu, a to jak soudního, tak správního, je v daném případě
omezen na řízení o přestupku spáchaném stěžovatelem dne 26. 8. 2013, kdy byl přistižen
při řízení bez řidičského oprávnění. Úkolem správních orgánů bylo v daném případě pouze
ověřit, kdy byla na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje vyznačena právní moc.
Tuto svoji povinnost žalovaný splnil.
[22] Právní mocí rozhodnutí se potvrzuje, že byl účastník řízení s jeho obsahem obeznámen
formou předepsanou zákonem, a to bez ohledu na to, zda se tak fakticky stalo. Správní orgány,
stejně jako soud, tak při hodnocení, zda stěžovatel mohl ve chvíli, kdy byl kontrolován hlídkou
policie, vědět, že řídil bez řidičského průkazu, vycházely ze závazného údaje, že rozhodnutí
o uložení zákazu řízení nabylo právní moci, bylo tedy stěžovateli doručeno.
[23] Výhrady proti způsobu doručování rozhodnutí o uložení zákazu řízení ze strany
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje mohl stěžovatel uplatnit v rámci soudního přezkumu
tohoto rozhodnutí. Jak ostatně sám stěžovatel upozorňuje, napadl uvedené rozhodnutí
u Krajského soudu v Ostravě a posléze u Nejvyššího správního soudu (řízení zde bylo vedeno
pod sp. zn. 9 As 219/2015). Stěžovatel mohl namítat veškerá pochybení, kterých se úřady
měly v daném případě dopustit, včetně vytýkaného způsobu doručení rozhodnutí.
Nezákonného postupu, kterého se vůči němu měly dopustit správní orgány ve zcela jiném
správním řízení, se však již nelze dovolávat v tomto soudním řízení.
[24] Krajský soud postupoval správně, jestliže při jednání odmítl provést důkaz spisem
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé,
že mezi účastníky nebylo sporu o existenci rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
ze dne 26. 7. 2013, a to včetně skutečnosti, že na něm byla vyznačena doložka právní
moci s datem 12. 8. 2013. Jak bylo konstatováno výše, rozhodnutí je součástí správního
spisu. Důkaz spisem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje byl tedy zcela nadbytečný,
bez možnosti zajistit pro řízení relevantní skutečnosti. Lze přisvědčit stěžovateli, že krajský soud
měl důvody, pro které nepřistoupil k provedení navrhovaného důkazu, sdělit v odůvodnění
rozsudku, uvedené pochybení však nemohlo mít na konečný závěr soudu vliv. Jedinou relevantní
skutečností, kterou by krajský soud mohl zjistit ze spisu Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje, je datum vyznačené na rozhodnutí o odvolání ze dne 26. 7. 2013 jako datum právní moci.
V projednávaném řízení nebylo sporné, jaké datum bylo na doložce právní moci vyznačeno,
rovněž krajský soud měl tuto skutečnost za prokázanou.
[25] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v nyní projednávaném řízení o přestupku
se správní orgány ani krajský soud nemohly zabývat otázkou postupu při doručování
v předchozím přestupkovém řízení, vedeném proti stěžovateli. Jak správně uvedl krajský soud,
rozhodující v daném případě byl údaj o nabytí právní moci rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje. Argumentace žalovaného a krajského soudu, že si měl stěžovatel sám
aktivně zjišťovat výsledek předchozího přestupkového řízení, není s ohledem na shora uvedené
v nyní projednávané věci důvodná. Procesní postup stěžovatele v předchozím přestupkovém
řízení není v tomto řízení předmětem přezkumu, a závěry krajského soudu jsou tedy vyjádřeny
pouze nad rámec.
[26] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýkal, že se nevyjádřil k jeho námitce, že měl žalovaný
vyčkat, dokud nebude s konečnou platností vyřešen soudní přezkum rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje. Nejvyšší správní soud z rozsudku krajského soudu ověřil,
že soud uvedenou námitku vypořádal na str. 19 rozsudku. Zde konstatoval, že pokud Krajský
soud v Ostravě zruší rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, bude v nyní
projednávané věci dán důvod pro obnovu řízení. Názor krajského soudu je z rozsudku zcela
zřejmý a nevzbuzuje pochybnosti, ke které žalobní námitce se argumentace krajského soudu
vztahovala.
[27] Krajský soud se dle stěžovatele dále nevypořádal s namítanou nicotností rozhodnutí
Městského úřadu Uherské Hradiště. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nicotnost rozhodnutí
přestavuje vadu, ke které soudy přihlížejí z úřední povinnosti, neboť správní akt v takovém
případě trpí natolik intenzívními vadami, že jej vůbec nelze za rozhodnutí považovat.
Jinými slovy i v případě, že účastník řízení vadu nicotnosti rozhodnutí nenamítne, zabývá se soud
vždy touto otázkou ještě před samotným přezkumem zákonnosti rozhodnutí. Námitku stěžovatel
vznesl až při jednání před krajským soudem. Stěžovatel v kasační stížnosti sám poukazuje
na to, že námitku při jednání vznesl nově, byl si tedy plně vědom, že námitku uplatnil
opožděně. Krajský soud, který přistoupil k meritornímu přezkumu rozhodnutí žalovaného,
implicitně posuzoval i otázku nicotnosti napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že krajský soud
v daném případě vznesenou námitku výslovně neoznačil za opožděnou, tedy nemohla mít vliv
na zákonnost rozsudku.
[28] Námitku nepřiměřenosti uložené sankce stěžovatel před krajským soudem neuplatnil,
krajský soud proto nebyl povinen se touto otázkou blíže zabývat. Stěžovatel v žalobě poukazoval
pouze na materiální aspekt přestupku, se kterým se krajský soud vypořádal na str. 18 rozsudk u.
[29] Pochybení žalovaného, které mělo spočívat ve změně skutkové věty přestupku,
a tedy odsouzení stěžovatele až v druhé instanci řízení, nenamítal stěžovatel před krajským
soudem, ač tak učinit mohl. Kasační námitka je tedy dle §104 odst. 4. s. ř. s. nepřípustná.
[30] Obsah elektronického podání doručeného Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 8. 2016,
ve kterém se stěžovatel dotazuje na zákonného soudce, vyhodnotil Nejvyšší správní soud
jako námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem. Svojí povahou se jedná o námitku,
kterou se Nejvyšší správní soud zabývá ex offo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti ověřil,
že projednávanou věc přidělenou do soudního oddělení 41A rozhodovala v souladu s rozvrhem
práce Krajského soudu v Brně pro rok 2014 samosoudkyně JUDr. Jana Kubenová.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
[32] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu