ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.44.2016:35
sp. zn. 10 As 44/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. U., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 10. 2014, čj. OD 907/14-2/67.1/14225/NL, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne
4. 2. 2016, čj. 58 A 13/2014-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Liberec, odboru dopravy ze dne 14. 7. 2014,
čj. MML/075053/14/1607/OD/Hrz, byl žalobce shledán vinným z přestupku v provozu
na pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že dne 9. 4. 2014 v 15:07 hod řídil osobní
motorové vozidlo tovární značky Ford Kuga, registrační značky X, na pozemní komunikaci
I. třídy č. 13 v ulici Frýdlantská v obci Mníšek ve směru jízdy na obec Frýdlant a překročil
nejvyšší dovolenou rychlost. Kontrolním měřením pomocí silničního laserového rychloměru typu
LTI 20/20 TruCAM bylo zjištěno, že žalobce jel rychlostí 98 km/h v úseku, kde je zákonem
povolena maximální rychlost 50 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši +-
3km/h, byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 95 km/h. Tímto jednáním
žalobce porušil §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž se dopustil přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, a proto mu byla uložena pokuta
ve výši 6 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech skupin na
dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí Magistrátu města Liberec a povinnost
uhradit náklady řízení. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného
ze dne 13. 10. 2014, čj. OD 907/14-2/67.1/14225/NL, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo
potvrzeno.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále jen „krajský soud“) zamítl.
[3] Krajský soud přisvědčil žalobci, že by správní orgány měly vymezovat místo spáchání
přestupku konkrétněji. Zároveň však uvedl, že místo spáchání přestupku, tak jak bylo vymezeno
v souzené věci, nemohlo mít dopad na naplnění skutkové podstaty spáchaného přestupku.
Skutek byl totiž dostatečně identifikován osobou pachatele, časem spáchání, označením vozidla,
které bylo opatřeno registrační značkou a určením rychlosti tohoto motorového vozidla.
Žalobce navíc v průběhu celého řízení o přestupku nezpochybňoval, že vyšší nedovolená rychlost
byla naměřena v obci a netvrdil to ani v žalobě.
[4] Žalobní argumentaci, podle které nelze jednoznačně dovodit, že měřené vozidlo
bylo vozidlem žalobce, odmítl krajský soud jako účelovou, neboť jednak tuto námitku žalobce
vznesl až v žalobě a jednak na základě pořízené fotodokumentace šlo bez důvodných
pochybností ztotožnit vozidlo, kterému byla změřena rychlost, s vozidlem, které bylo následně
kontrolováno hlídkou policie; registrační značka vozidla byla na pořízené fotodokumentaci jasně
čitelná.
[5] Podle krajského soudu nelze žalovanému vytýkat, že vycházel pouze z těch podkladů,
které měl k dispozici a které neměl důvod považovat za nevěrohodné, jelikož žalobce zůstal
ve správním řízení zcela pasivní. Správní spis obsahoval na č. l. 32 doručenku výzvy k doplnění
odvolání, ze které jasně vyplývalo, že výzva k doplnění odvolání byla zmocněnci žalobce řádně
doručena fikcí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
co do obsahu opřenou o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Krajský soud podle stěžovatele v napadeném rozsudku nijak nezpochybnil žalobní
tvrzení, dle něhož se místo spáchání přestupku mohlo nacházet jak v obci, tak mimo ni.
Stěžovatel namítl, že je povinností správního orgánu, která nijak nesouvisí s aktivitou žalobce,
ve výroku rozhodnutí správně vymezit místo protiprávního jednání. Podle stěžovatele nelze
jako (jediný) důvod, pro který krajský soud dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí je dostatečný,
uvádět, že stěžovatel fakt měření v obci nerozporoval.
[8] Stěžovatel dále namítl, že z výroku rozhodnutí – a ze specifikace místa, která je součástí
výroku – musí vyplývat trestnost skutku. V souzené věci není podle stěžovatele
„zřejmé, zda se žalobce dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 silničního zákona, když mu byla
naměřena rychlost 95 km/h na ‚ulici Frýdlantská‘, neboť v části ulice Frýdlantská je dovolená rychlost jízdy
90 km/h, a není zřejmé, zda se žalobce pohyboval – při změření jeho rychlosti – právě v takovém úseku,
nebo v úseku, kde je rychlost jízdy omezena na 50 km/h.“
[9] Z poznámky krajského soudu, že místo přestupku bylo možné v projednávaném případě
určit též dle GPS souřadnic uvedených v záznamu o přestupku, stěžovatel vyvodil, že tím krajský
soud prokazuje, že správní orgán mohl místo protiprávního jednání definovat lépe a kvalitněji.
[10] Stěžovatel dále namítl, že jeho žalobní námitka, podle které správní orgány nezjistily
dostatečně skutkový stav, nemůže být účelová. Podle stěžovatele je účelové takové tvrzení,
které je uplatňováno zpravidla v pozdější fázi řízení a zároveň je v rozporu s dosud
shromážděnými podklady, které tvoří ucelený důkazní řetězec. V souzené věci však žádné
věrohodné důkazy o tom, že by bylo změřeno vozidlo stěžovatele, neexistují. Stěžovatel tak
nepřednesl nové skutkové tvrzení, ale pouze poukázal na nedostatek dokazování správními
orgány. Stěžovatel uvedl, že pokud z fotografie z rychloměru nebylo rozeznatelné jeho vozidlo,
měl právo na to, aby správní orgány řízení zastavily.
[11] Podle stěžovatele je vhodným nástrojem k potlačení nešvaru – vydávání rozhodnutí
o vině nezávisle na obsahu spisu – nepřebírat důkazní iniciativu namísto správních orgánů
ve správním řízení, ale na tento nešvar upozornit prostřednictvím správní žaloby.
[12] Stěžovatel citoval právní věty z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016,
čj. 2 As 217/2015-47, a uvedl, že podle jeho názoru správní orgány neprovedly dostatečně úplné
dokazování rozhodných skutečností. Skutečnost, zda byla měřena rychlost vozidla stěžovatele,
nebo vozidla jiného, totiž nebyla nijak důkazně podložena. Z fotografie ze správního spisu,
kterou stěžovatel přiložil k žalobě, totiž není zřejmá výrobní značka měřeného vozidla,
jeho registrační značka, model ani barva. Stěžovatel k tomu dále uvedl, že „správnímu orgánu
nevytýká, že apriori nevyvrátil určitou versi skutkového průběhu, kterou by žalobce tvrdil až v žalobě;
žalobce správnímu orgánu vytýká, že nezajistil žádné důkazy, ve kterých by měl oporu výrok rozhodnutí,
kdy správní orgán, nesoucí důkazní břemeno, nijak neprokázal, že rychlost byla měřena právě vozidlu žalobce“.
Pokud krajský soud odmítl tuto žalobní námitku z důvodu, že argument nebyl uplatněn
v řízení před správními orgány, pak nesprávně posoudil právní otázku přípustnosti žalobní
námitky. A pokud krajský soud odmítl žalobní námitku z důvodu, že není pravdou, že by vozidlo
na fotografii nebylo identifikovatelné, pak je jeho rozhodnutí v rozporu se spisem.
[13] Stěžovatel kritizoval, že „krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda bylo vhodné,
aby správní orgán, ze svého popudu, předvolal policisty, kteří prováděli měření, jako svědky“.
Podle stěžovatele byl správní orgán povinen svědky předvolat, neboť skutek nebyl jednoznačně
prokázán.
[14] Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda byl (řádně) vyzván k doplnění odvolání. Podle stěžovatele mu výzva k doplnění odvolání
nebyla doručena, neboť předmětná doručenka se nevztahuje k výzvě k doplnění odvolání,
ale k jiné písemnosti, kterou byly stěžovateli zaslány podklady na CD nosiči.
[15] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel uvádí obdobné důvody
jako v žalobě a žalovaný se k nim již vyjádřil; navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[18] Kasační stížnost není důvodná.
III.A. K vymezení místa spáchání přestupku
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitky stěžovatele týkající se vymezení místa
spáchání přestupku.
[20] Stěžovatel v žalobě namítal, že „rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je nesrozumitelné
pro absenci konkrétní specifikace místa protiprávního jednání“. Krajský soud přisvědčil stěžovateli,
že by správní orgány měly místo spáchání přestupku vymezovat „spíše konkrétněji, typicky uvedením
konkrétního místa na dané komunikaci, nebo vymezením úseku mezi dvěma ulicemi, rozhraními s ulicí,
kde se přestupek odehrál“. Zároveň však uvedl, že je také nutné zvážit, zda mohlo mít a mělo takové
vymezení místa spáchání přestupku dopad na výsledek řízení. Krajský soud shledal,
že skutek byl dostatečně identifikován osobou pachatele, časem spáchání, označením vozidla,
které bylo opatřeno registrační značkou, a určením rychlosti tohoto motorového vozidla.
Stěžovatel přitom v průběhu správního řízení nezpochybňoval, že vyšší nedovolená rychlost
byla naměřena v obci a netvrdil to ani v žalobě (čímž se souzený případ lišil od podle krajského
soudu případu posuzovaného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 23. 11. 2010,
čj. 4 As 28/2010-56). Krajský soud proto dospěl k závěru, že místo spáchání přestupku
bylo identifikována dostatečně.
[21] Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací praxi mnohokráte zabýval otázkou vymezení
místa spáchání přestupku. Závěry plynoucí z příslušné judikatury Nejvyšší správní soud shrnul
v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, čj. 4 As 63/2015-52: „Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší
přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku
v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti
v obci bude podstatné, zda se (jako v případě věci posouzené v rozsudku čj. 9 As 80/2014 – 37) jedná o velkou
obec či město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek
stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení
toho, zda došlo ke spáchání přestupku (jako tomu bylo právě v případě posuzovaném v rozsudku
č. j. 4 As 28/2010 – 56, kde bylo sporné, jestli žalobce byl měřen před nebo za značkou označující začátek
a konec zastavěného území obce, případně v jaké vzdálenosti od této značky, nebo ve věci rozhodované rozsudkem
č. j. 9 As 214/2014 – 48, kde byla v rámci výrokem vymezeného úseku pozemní komunikace dopravním
značením měněna nejvyšší povolená rychlost). V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci
a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení
otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání
přestupku ve výroku rozhodnutí.“
[22] V rozsudku ze dne 11. 3. 2016, čj. 4 As 270/2015-42, Nejvyšší správní soud,
v návaznosti na výše citovaný rozsudek, uvedl, že vymezení místa spáchání přestupku
je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace
ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění
rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73). Smyslem konkrétního vymezení místa přestupku je zejména
vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, vyloučení překážky věci
rozhodnuté, určení rozsahu dokazování a zajištění řádného práva na obhajobu. Zda je určení
místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností
každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze
prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba
přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také k úvaze, zda je přesné určení místa
přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání přestupku došlo.
[23] V souzeném případě bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně vymezeno
takto:„na pozemní komunikaci I. třídy č. 13 v ulici Frýdlantská
v obci Mníšek ve směru jízdy na obec Frýdlant“. V obci Mníšek žilo k 1. 1. 2016 podle oficiálních
webových stránek obce 1 503 obyvatel (srov. http://www.obec-mnisek.cz/). Obec Mníšek
tak lze ve smyslu výše citované judikatury považovat za obec menší velikosti. Ulice Frýdlantská
prochází značnou částí obce (od křižovatky ulic Liberecká a Oldřichovská až na hranici obce
směrem na Frýdlant) a je více než 1 km dlouhá. Dopravní situace v obci Mníšek se nejeví
složitou, což lze seznat např. z mapy, kterou stěžovatel přiložil k žalobě.
[24] Z uvedeného je nepochybné, že měřené vozidlo se v době měření rychlosti nacházelo
na území obce Mníšek, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h. Totéž ostatně
vyplývá z části výroku výslovně obsahující údaj „v obci Mníšek“. Z hlediska výše citované
judikatury nevznikly v souzeném případě pochybnosti o nejvyšší povolené rychlosti
v předmětném úseku a nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly poškodit stěžovatele
z hlediska zásady ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva na obhajobu. Závěr krajského
soudu, podle něhož vymezení místa spáchání přestupku formulací uvedenou ve výroku
prvostupňového správního rozhodnutí nezpůsobovalo nezákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí, proto považuje Nejvyšší správní soud za správný.
[25] Totéž lze uvést k námitce stěžovatele, že z výroku rozhodnutí není zřejmé,
zda se přestupku dopustil v části ulice Frýdlantská, kde je dovolená rychlost jízdy 90 km/h,
nebo v úseku, kde je rychlost jízdy omezena na 50 km/h, Nejvyšší správní soud uvádí,
že ve výroku rozhodnutí Magistrátu města Liberec je uvedeno: „Kontrolním měřením pomocí silničního
laserového rychloměru typu LTI 20/20 Tru CAM (ověřovací list s platností do 01.09.2014) provedeného
policistou Dopravního inspektorátu Liberec, bylo zjištěno, že jste jel rychlostí 98 km/h v úseku, kde je zákonem
povolena maximální rychlost 50 km/h.“ Z výroku rozhodnutí tak vyplývá, že stěžovatel se přestupku
dopustil, když překročil nejvyšší povolenou rychlost, která byla stanovena ve výši 50 km/h.
Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že by z výroku rozhodnutí nevyplývala trestnost
jeho jednání.
[26] Námitce stěžovatele, že je povinností správního orgánu ve výroku rozhodnutí správně
vymezit místo protiprávního jednání, lze v obecnosti samozřejmě přisvědčit. Tuto povinnost
stanovuje §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého musí výrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením
místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce.
Jak je však již výše uvedeno, závěr, zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně
konkrétní, závisí na posouzení okolností každého jednotlivého případu; v projednávané věci
bylo místo spáchání přestupku vymezeno dostatečně.
[27] Skutečnost, že stěžovatel v průběhu správního řízení ani v žalobě nerozporoval,
že byl měřen v obci, krajský soud uvedl nad rámec a nezávisle na jim již předtím přijatém závěru,
že místo spáchání přestupku bylo konkretizováno řádně. Neuplatnění této námitky
již ve správním řízení tak nebylo důvodem, natož důvodem jediným, pro který krajský soud
dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí je dostatečný.
[28] K argumentaci stěžovatele, podle které krajský soud sám svou poznámkou,
že místo přestupku bylo možné v projednávaném případě určit též dle GPS souřadnic uvedených
v záznamu o přestupku prokazuje, že správní orgán mohl místo protiprávního jednání definovat
lépe a kvalitněji, odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené. Místo spáchání přestupku
mohlo být zajisté určeno přesněji. Určení, které správní orgán zvolil, bylo však pro posouzení
stěžovatelovy věci dostatečné. Vymezením místa spáchání přestupku pomocí GPS souřadnic
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v zde již v odstavci [21] citovaném rozsudku ze dne
16. 7. 2015, čj. 4 As 63/2015-52.
III.B. Ke zjištěnému skutkovému stavu
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti též namítl, že v souzeném případě neexistují žádné
věrohodné důkazy o tom, že bylo změřeno vozidlo jím řízené. Obdobné tvrzení uplatnil
již v žalobě; krajský soud při jeho posouzení především konstatoval, že registrační značka vozidla
je na pořízené fotodokumentaci jasně čitelná a že z pořízené fotodokumentace lze bez
důvodných pochybností ztotožnit vozidlo, kterému byla změřena rychlost, s vozidlem,
které bylo následně kontrolováno hlídkou policie.
[30] Tento závěr krajského soudu věcně vyvracející stěžovatelovu žalobní námitku
(shodnou s námitkou kasační) je zcela správný a souladný s obsahem správního spisu.
Na fotodokumentaci, která byla součástí záznamu o přestupku ze dne 9. 4. 2014,
je registrační značka měřeného vozidla naprosto jasně čitelná. Námitka stěžovatele,
že v souzeném případě neexistují žádné věrohodné důkazy o tom, že bylo změřeno jeho vozidlo,
je proto se správním spisem rozporná a nedůvodná. Vyvrátit tento závěr nemůže ani fotografie,
kterou stěžovatel, snad k podpoře své námitky, vložil do textu kasační stížnosti. Ta totiž zjevně
pochází z videosekvence provedeného měření, která je oproti fotodokumentaci horší kvality
a registrační značka měřeného vozidla z ní skutečně čitelná není. O tomto původu stěžovatelem
předložené fotografie svědčí jednak údaje v dolních a v pravém horním rohu fotografie
(datum a čas měření, naměřená rychlost a délka trvání videosekvence),
ovládací panel multimediálního přehrávače – tyto prvky fotodokumentace v záznamu
o přestupku neobsahuje – i samotné tvrzení stěžovatele, že k žalobě přiložil fotografii
ze správního spisu, kterou obdržel od správního orgánu v digitální podobě (v digitální podobě
stěžovatel obdržel pouze videosekvenci provedeného měření na CD-R, zatímco záznam
o přestupku s fotodokumentací byl zmocněnci stěžovatele předán jako kopie).
[31] K argumentaci stěžovatele právními větami z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015-47, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel zjevně se snaží
svůj případ podřadit pod II. právní větu tohoto rozsudku, podle které: „Pokud správní orgány v rámci
přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (§3 správního řádu z roku
2004), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní,
aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny,
k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných
povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“ a případné zcela
nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.“ Nejvyšší správní soud
však námitku stěžovatele, že v souzeném případě neexistují žádné věrohodné důkazy o tom,
že bylo změřeno jeho vozidlo, shledal, jak již uvedeno, nedůvodnou. Stěžovatel neprokázal,
že správní orgány nezajistily důkazy, a nepodařilo se mu tudíž ani zpochybnit dostatečně úplné
provedení dokazování. Ve správním řízení pasivnímu stěžovateli proto nemůže postačovat
k tomu, aby byl v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšný, poukáže-li na jinou variantu
skutkového děje (navíc na variantu, která byla provedeným dokazováním vyvrácena).
Nelze souhlasit se stěžovatelem, že pro nedostatky v dokazování měl právo na to,
aby správní orgány řízení zastavily. Stěžovatelem tvrzené vady Nejvyšší správní soud nezjistil.
[32] Souzený případ spadá do kategorie případů vymezených I. právní větou citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle které: „Jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní
orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí
(§3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil,
a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění
pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně
vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost
nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“
[33] K tvrzení stěžovatele, že je vhodné na nešvar, spočívající ve vydávání rozhodnutí
o vině nezávisle na obsahu spisu, upozornit až prostřednictvím správní žaloby, Nejvyšší správní
soud uvádí, že stěžovatelova argumentace je pro rozhodnutí o kasační stížnosti nepoužitelná
již proto, že v jeho věci nebylo rozhodnutí o vině vydáno nezávisle na obsahu správního spisu,
ale naopak v úplném souladu s ním, přesněji řečeno v úplném souladu se skutkovými zjištěními
ve spise zdokumentovanými.
III.C. Ke zbývajícím kasačním námitkám
[34] K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda bylo vhodné, aby správní orgán předvolal policisty, kteří prováděli měření, jako svědky,
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že podle stěžovatele svědkové měli být již ve správním
řízení předvoláni, protože skutek nebyl, podle jeho mínění, jednoznačně prokázán.
Ve správním řízení však stěžovatel důkaz svědeckou výpovědí nenavrhl.
[35] Rozhodnutí správních orgánů bez pochyby musí vycházet ze spolehlivě a úplně
zjištěného stavu věci. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí ve správním řízení
podle §32 správního řádu určuje správní orgán. Správní orgány při posuzování viny stěžovatele
vycházely z ověřovacího listu silničního laserového rychloměru typu LTI 20/20 TruCAM
č. 8012-OL-70201-13 ze dne 2. 9. 2013, oznámení o přestupku ze dne 9. 4. 2014,
záznamu o přestupku s fotodokumentací ze dne 9. 4. 2014, seznamu proškolených policistů
z používání rychloměru TruCAM LTI 20/20, uživatelského manuálu s dodatkem k rychloměru
TruCAM, videosekvence na CD-R a protokolu o ústním jednání ze dne 1. 7. 2014.
Tyto podklady zpravidla postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný dopustil přestupku
spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013,
čj. 3 As 9/2013-35). Za situace, kdy stěžovatel ve správním řízení nenavrhl provedení důkazu
svědeckou výpovědí (nenamítal ani nic ve vztahu k důkazům a obsahu spisového materiálu,
podal pouze blanketní odvolání) a správní orgány měly z podkladů nacházejících se ve správním
spise za dostatečně prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, nebylo povinností správních
orgánů předvolávat svědky a pořizovat tak další důkazy. Povinnost zjistit spolehlivě a úplně stav
věci totiž správní orgány stíhá jen do okamžiku zjištění stavu věci, o němž po právu nemají
důvodné pochybnosti. Správní orgány nejsou povinny spolehlivě a úplně zjištěný stav věci
ověřovat prováděním dalších důkazů.
[36] K výtce stěžovatele, podle které krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda byl vyzván k doplnění odvolání, Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu je zjevné,
že doručenka na č. l. 32 správního spisu se vztahuje k výzvě k doplnění odvolání ze dne
14. 8. 2014. Tato výzva byla zmocněnci stěžovatele řádně doručena fikcí; námitka opaku
proto důvodná není.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[38] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci podle §60 odst. 1, ve spojení s §120, s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu