ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.61.2015:69
sp. zn. 10 As 61/2015 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Bc. R. K., zast. JUDr. Josefem
Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Policejní
prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2013,
čj. PPR-7824-6/ČJ-2013-990131, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2015, čj. 78 Ad 52/2013 - 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2015, čj. 78 Ad 52/2013 - 26,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 5. 2012,
čj. 1 T 199/2011-196, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným
odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců za přečin ublížení na zdraví podle §146
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který spočíval v tom, že dne 26. 6. 2011
bezdůvodně napadl M. K., bývalého manžela své přítelkyně, čelem jej udeřil do nosu, čímž mu
způsobil zlomeninu nosních kůstek. Žalobcovo odvolání bylo zamítnuto usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2012, čj. 5 To 290/2012-225.
[2] Po právní moci jeho odsouzení bylo dne 28. 12. 2012 žalobci, coby nadpraporčíkovi
zařazenému jako vrchní inspektor Dopravního inspektorátu Karviná, oznámeno zahájení řízení
o propuštění ze služebního poměru z důvodu pravomocného odsouzení pro trestný čin spáchaný
úmyslně podle §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Usnesením Okresního soudu
v Karviné ze dne 9. 1. 2013, čj. 1 T 199/2011-240, bylo rozhodnuto, že je žalobce účasten
amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, podle článku IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí
o amnestii se mu promíjí trest odnětí svobody a podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii
se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Žalobce proto navrhl, aby bylo řízení o jeho propuštění
ze služebního poměru zastaveno podle §179 zákona o služebním poměru. Rozhodnutím ředitele
Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru ze dne
4. 2. 2013, čj. RŘMSK-KA-1/2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce propuštěn
ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. V rozhodnutí
bylo zdůrazněno, že amnestie prezidenta republika je pouze rehabilitací uložené sankce,
nezpůsobuje však zrušení samotného odsuzujícího rozsudku.
[3] Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2013, čj. PPR-7824-6/ČJ-2013-990131, zamítl žalovaný
(dále jen „stěžovatel“) žalobcovo odvolání. Stěžovatel vyšel z §14 odst. 3 zákona o služebním
poměru, z kterého dovodil, že bezúhonnost má trvat po celou dobu trvání služebního poměru
a při jejím posuzování nelze přihlížet k rozhodnutí prezidenta republiky, v jehož důsledku
se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl.
II. Řízení před krajským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce ke Krajskému soudu v Ostravě
žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 žalobě vyhověl a stěžovatelovo rozhodnutí
zrušil. Podle krajského soudu nebylo důsledkem amnestie v případě vybraných podmíněně
odložených trestů odnětí svobody pouze prominutí dosud nevykonaných trestů v čl. IV odst. 1
a 2, nýbrž i prominutí následků odsouzení v čl. IV odst. 3. Rehabilitační rozhodnutí prezidenta
republiky má na odstranění právních důsledků odsouzení stejný vliv jako zahlazení odsouzení
na základě rozhodnutí soudu. Hledí-li se na odsouzeného, jako by nebyl odsouzen, vzniká právní
fikce neodsouzení, a to jak v oblasti práva trestního, tak v jiných právních odvětvích.
Došlo-li v průběhu řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru k prominutí jemu
uloženého trestu za úmyslný trestný čin a současně k založení fikce neodsouzení, odpadl důvod
pro propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru.
[5] Krajský soud odmítl možnost použití §14 zákona o služebním poměru na danou
situaci, neboť jeho §42, který vyjmenovává důvody pro propuštění ze služebního poměru,
pojem bezúhonnost či její ztráta neužívá. Výčet důvodů pro propuštění policisty ze služebního
poměru je taxativní a kogentní povaha celého zákona nepřipouští, aby byly zákonné
důvody pro propuštění výkladem rozšiřovány. Pokud by zákonodárce považoval za nezbytné
eliminovat důsledky amnestijního rozhodnutí pro účely propuštění ze služebního poměru
dle §42 služebního zákona, nic mu nebránilo v §42 na přiměřené či obdobné použití §14 odst. 3
téhož zákona odkázat.
[6] Závěrem se krajský soud ztotožnil se stěžovatelovým názorem, že policista, který úmyslně
porušuje zákon, nemůže požívat důvěry veřejnosti a že trvání služebního poměru takového
policisty je v rozporu se zájmy policie i celé společnosti. Nebylo ovšem namístě zastavit řízení
podle §179 zákona o služebním poměru, jak požadoval žalobce, nýbrž rozhodnout podle §42
odst. 1 písm. d) služebního zákona, v němž je výslovně vyjádřen úmysl zákonodárce netolerovat,
aby ve služebním poměru k Policii ČR byly osoby, které se dopustily jednání, které je způsobilé
ohrozit její dobrou pověst.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností pro nesprávné posouzení
právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Stěžovatel trvá na tom, že podmínku bezúhonnosti musí splňovat nejen občan,
který má být v souladu s §13 zákona o služebním poměru přijat do služebního poměru,
ale tím spíše příslušník Policie ČR, a to po celou dobu trvání služebního poměru.
Záměrem zákonodárce podle něj bylo, aby důvody, které způsobují absenci bezúhonnosti
podle §14, byly totožné s důvody, které zákon o služebním poměru v §42 odst. 1 stanoví
pro propuštění příslušníka ze služebního poměru. V §14 zákona o služebním poměru
zákonodárce vyjádřil svoji vůli nepřijmout do služebního poměru občana, který byl pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin, byť by jeho odsouzení bylo zahlazeno nebo amnestováno
rozhodnutím prezidenta republiky. Ani u příslušníka bezpečnostního sboru nelze takové jednání
tolerovat a ponechat jej ve služebním poměru jenom proto, že se na něho v důsledku amnestie
hledí, jako by odsouzen nebyl. Smyslu a účelu zákona tedy odpovídá výklad, podle něhož
příslušník, který spáchal úmyslný trestný čin, musí být propuštěn, pokud ztratil zákonem
upravenou a vyžadovanou bezúhonnost. Jedinou podmínkou propuštění policisty ze služebního
poměru podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru je navíc pravomocné odsouzení
za trestný čin spáchaný úmyslně, což bylo u žalobce nepochybně splněno. Jelikož amnestie
nezpůsobuje zrušení odsuzujícího rozsudku, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přečinu ublížení na zdraví, byl jím služební funkcionář vázán, a tudíž byl povinen žalobce
propustit. Složením služebního slibu policista slibuje, že si bezúhonnost zachová po celou dobu
trvání služebního poměru. Stěžovatel odkazuje také na pozdější právní úpravu obsaženou
v §34 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, podle které musí předpoklady uvedené
v §25 odst. 1 téhož zákona, tedy i bezúhonnost, státní zaměstnanec splňovat po celou dobu
výkonu služby.
[9] K tvrzení krajského soudu, že mohl být žalobce propuštěn podle §42 odst. 1
písm. d) zákona o služebním poměru, stěžovatel připomíná, že soud pominul existenci krátké
propadné lhůty pro vydání rozhodnutí o propuštění upravené v §42 odst. 4 zákona o služebním
poměru, která v době, kdy na žalobce dopadly účinky amnestie prezidenta republiky, již uplynula.
Navrhl proto, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[10] Kromě toho požádal o odkladný účinek kasační stížnosti, který jí byl přiznán usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2015, čj. 10 As 61/2015 - 63.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vytýká stěžovateli, že si nechce přiznat své
pochybení a místo racionálních argumentů utíká k emotivním argumentům a propagandistickým
vyhlášením o tom, že mají policisté pečovat o svou bezúhonnost a vyvarovat se protiprávního
jednání.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[12] Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí správního
orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti.
Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem a shledal,
že kasační stížnost je důvodná.
[13] Pro posouzení rozhodné právní otázky je třeba vyjít z §42 zákona o služebním poměru
ve znění účinném do 31. 12. 2013, jehož odst. 1 vyjmenovává důvody propuštění ze služebního
poměru. Důsledků trestné činnosti a jiného zavrženíhodného jednání se týkají důvody vyjádřené
v písmenech a) až d):
„(1) Příslušník musí být propuštěn, jestliže
a) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně,
b) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a jednání, kterým trestný čin spáchal,
je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka,
c) bylo v řízení o úmyslném trestném činu pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání,
bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu
na potrestání a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka,
d) porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé
ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, (…)“
[14] Mezi účastníky řízení není sporu o skutkových okolnostech, zejména o tom,
že byl žalobce odsouzen za úmyslný trestný čin ublížení na zdraví, a to k trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců,
přičemž až v důsledku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2012 se jeho odsouzení
stalo pravomocným. Není sporu ani o tom, že byl účasten amnestie ze dne 1. 1. 2013,
neboť podle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii,
byly prominuty podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. 1. 2013
osobám, „kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky.“ Sporné jsou důsledky amnestie
ve vztahu k důvodům pro propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. a) zákona
o služebním poměru.
[15] Pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu má pro odsouzeného
celou řadu důsledků. Není jím pouze konstatování viny konkrétního odsouzeného ve vztahu
ke konkrétnímu trestnému činu a stanovení trestu, či určení škody nebo nemajetkové újmy,
jež má být poškozeným nahrazena v penězích, nebo bezdůvodného obohacení, které má být
vydáno [viz §121 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)],
ale také dočasná ztráta obecné bezúhonnosti a specifické důsledky předpokládané zvláštními
zákony; na úrovni mimoprávní také morální odsouzení.
[16] Amnestie vyhlášená prezidentem republiky, stejně jako jeho individuální milost,
neodstraňuje všechny tyto následky, nýbrž pouze ty, které jsou v rozhodnutí o amnestii
výslovně uvedeny. Amnestií tak lze rozhodnout o abolici (nezahájení či skončení trestního
řízení), agraciaci (prominutí či zmírnění trestu) či rehabilitaci (zahlazení důsledků trestu).
Takto jsou složky amnestie vykládány i v judikatuře Nejvyššího správního soudu,
jak bylo ve vztahu k prezidentské amnestii z 1. 1. 2013 konstatováno v rozsudku ze dne
24. 2. 2016, čj. 10 As 237/2015-37, publ. pod č. 3402/2016 Sb. NSS: „[14] V dané věci se tedy jedná
o agraciační a rehabilitační formu amnestie. Účinkem agraciace je odpuštění nebo zmírnění trestu
uloženého soudem [odst. 1 písm. b) cit. článku amnestie], netýká se to však následků trestu. Účinkem rehabilitace
je naopak odstranění nepříznivých následků uloženého nebo vykonaného trestu [odst. 3 cit. článku amnestie].
Odsouzení je tak zahlazeno a odsouzený se považuje za osobu bezúhonnou, jestliže tomu nepřekáží jiné dosud
nezahlazené odsouzení.“
[17] Na ostatní důsledky odsuzujícího trestního rozsudku však amnestie z povahy věci vliv
nemá. Jak připomíná Jan Filip ve vztahu k obdobnému udělení milosti, „[n]eobsahuje již evidentně
možnost odstranění důsledku odsouzení se zpětnými účinky (restituce ex tunc). (…) Prezident republiky
nemá kompetenci zrušit rozsudek jako celek, ani jeho část (pak by neměl co odpouštět nebo zmírňovat),
nýbrž v jeho kompetenci je jen odpustit důsledky té jeho části, která stanoví trest. Proto do úvahy nepřichází
prominutí hrazení nákladů řízení, náhrady škody, pokud o ní bylo rozhodnuto pořadem práva
trestního atd. Agraciace tak neznamená, že se rozsudek ruší, že se trestný čin nestal, že řízení neproběhlo,
že nevznikla škoda (…)“ (Filip, J. Čl. 62: Osobní pravomoci, in Bahýľová, L. a kol.: Ústava České
republiky – komentář, Linde: Praha, 2010, str. 727 a 729). Amnestie, respektive následné
rozhodnutí soudu o účasti jednotlivce na amnestii, tedy nemá podobně dalekosáhlé účinky
jako zrušení odsuzujícího rozsudku, nýbrž má pouze omezené a výhradně do budoucna směřující
následky.
[18] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu,
podle nějž platí, že „[h]ledí-li se na odsouzeného, jako by nebyl odsouzen, tj. vzniká právní fikce
neodsouzení, zanikají tím důsledky vyplývající z právní skutečnosti odsouzení pachatele, a to jak v oblasti
práva trestního (například recidiva), tak v jiných právních odvětvích.“ Takový přístup je v rozporu
s tím, že důsledky udělení milosti či rozhodnutí o amnestii mají být vykládány restriktivně
(viz Filip, J., tamtéž, str. 730), neboť takové rozhodnutí představuje pouhou výjimku z pravidla
a zároveň přesně omezenou ingerenci do moci soudní ze strany moci výkonné
(prezidenta republiky, v případě amnestie s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeného
člena vlády). Ani tato ingerence navíc nic nemění na ústavním pravidle vyjádřeném v čl. 40 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, že jen soudu přísluší rozhodovat o vině a trestu
za trestné činy. Z toho vyplývá, že prezidentu republiky přísluší (s výjimkou ústavně
problematického rozhodnutí o abolici, o něž v nyní posuzovaném případě nešlo) pouze
odpustit či zmírnit již udělený trest a zahladit z hlediska trestního práva účinky odsouzení.
Prezidentem udělená amnestie však nic nemění na konstatování pachatelovy viny,
tedy toho, že spáchal konkrétní trestní čin, nemá sama o sobě dopad do minulosti a do jiných
právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy takový dopad nestanoví (k možnosti předpisů
správního práva vymezit pojem bezúhonnosti bez ohledu na fikci zahlazení odsouzení viz nález
Ústavního soudu ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 366/98), stejně jako pachatele sama o sobě
nezbaví morálního odsouzení spojeného se spácháním trestného činu.
[19] Tímto pohledem je třeba posoudit důsledky, které na žalobce měla amnestie prezidenta
republiky z 1. 1. 2013. Dopadl na něj její čl. IV odst. 1 písm. b) a odst. 3:
„(1) Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. lednem 2013
(…)
b) osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky.
(…)
(3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly.“
[20] Z citovaného ustanovení vychází i usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 1. 2013,
jehož výrok I. konstatuje, že je žalobce účasten amnestie; výrok II., že se mu promíjí
podmíněně odložený trest odnětí svobody; a výrok III., že se na něj hledí, jako by nebyl
odsouzen. Ostatní důsledky žalobcova odsouzení zůstaly amnestií nedotčeny.
[21] Výrok, podle kterého se na žalobce hledí, jako by nebyl odsouzen, je pouze
konstatováním, že amnestií nastala fikce zahlazení odsouzení ve smyslu §106 trestního zákoníku,
přestože dosud nebyly splněny podmínky stanovené v jeho §105, tedy zejména uplynutí
příslušných lhůt. Prakticky to pro žalobce znamená, že ve výpisu z Rejstříku trestů nebude jeho
odsouzení uvedeno (viz §13 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů), naopak v opisu
z Rejstříku trestů bude jeho odsouzení uvedeno s poznámkou o zahlazení (§10 odst. 4 téhož
zákona). Žalobci tedy v důsledku amnestie svědčí pro posuzování v budoucnu fikce
bezúhonnosti, která je mu ku prospěchu z hlediska celé řady zákonů, nikoli však z hlediska
zákona o služebním poměru.
[22] Ten totiž dopady rozhodnutí prezidenta republiky na posuzování bezúhonnosti
jasně omezuje v §14 odst. 3: „Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení
podle zvláštního právního předpisu nebo k rozhodnutí prezidenta republiky, v jejichž důsledku
se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl.“ Je sice pravdou, že uvedené ustanovení je systematicky
zařazeno v hlavě I části druhé zákona o služebním poměru, ovšem Nejvyšší správní soud
pokládá za nutné aplikovat zde vyjádřený princip i na posuzování důvodů zániku služebního
poměru. Jde totiž o jediné ustanovení upravující v daném zákoně bezúhonnost a není žádný
rozumný důvod (a contrario mírnější podmínky pro bezúhonnost u mysliveckého hospodáře
než u myslivecké stráže řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2016,
č. j. 10 As 233/2015-34), aby podmínky pro zachování bezúhonnosti byly vykládány mírněji
u policisty, který již ve služebním poměru je, než u osoby, která se o něj teprve uchází.
[23] Nejde přitom o rozšiřování zákonných důvodů pro propuštění, jak uvádí krajský soud.
Důvodem žalobcova propuštění zůstává skutečnost pravomocného odsouzení pro úmyslný
trestný čin, která je v §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru výslovně předpokládána
jako jeden z důvodů propuštění ze služebního poměru. Aplikace jeho §14 odst. 3 v celém zákoně
o služebním poměru, včetně §42, zabraňuje nesystémovému zúžení jeho dopadu o situace,
kdy dojde k zahlazení odsouzení nebo je udělena milost či amnestie prezidenta republiky
v průběhu řízení o propuštění ze služebního poměru nebo až po jeho ukončení. Na straně jedné
osoba, která má být přijata do služebního poměru, může již mít za sebou život dostatečně dlouhý
na to, aby mohla být nejen odsouzena, ale aby po jejím odsouzení uběhly i lhůty způsobující
podle §105 trestního zákoníku zahlazení odsouzení či aby stihla dosáhnout nepočetných aktů
milosti či amnestie (což je rozhodnutí, k němuž prezident republiky přikročil v tomto století
poprvé). V souladu s §14 odst. 3 zákona o služebním poměru však k těmto důsledkům plynutí
času nebude pro účely zákona o služebním poměru přihlédnuto. Stejně musí být posuzovány
důsledky amnestie i pro osoby, které spáchaly trestný čin již v průběhu služebního poměru.
[24] V žalobcově případě je přitom sled událostí nesporný. Dne 26. 6. 2011 spáchal
úmyslný trestný čin, což bylo pravomocně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7. 11. 2012. Právní mocí odsuzujícího rozhodnutí tedy byla naplněna podmínka
§42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, a jak plyne z návětí tohoto odstavce,
žalobce „musel“ být propuštěn ze služebního poměru a služební funkcionář musel zahájit řízení
o jeho propuštění, což také hned 28. 12. 2012 udělal. Jakmile nabylo žalobcovo odsouzení právní
moci, měl služební funkcionář povinnost jej propustit, leda by bylo pravomocné odsuzující
rozhodnutí zrušeno soudem na základě mimořádných opravných prostředků nebo by nastala
jiná ze situací, s nimiž zákon o služebním poměru výslovně spojuje nemožnost propuštění
ze služebního poměru (takovou podmínkou je například uplynutí lhůt stanovených v jeho §42
odst. 4). Amnestie či udělení milosti však z výše uvedených důvodů takovou výslovně stanovenou
situací není.
[25] Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud respektuje ústavně zakotvenou pravomoc prezidenta
republiky promíjet formou amnestie trest a zahlazovat odsouzení, ze zákona o služebním poměru
však neplyne, že by měl být pachatel úmyslného trestného činu v důsledku amnestie znovu hoden
být příslušníkem Policie ČR.
[26] Při akceptování výkladu, podle kterého by účinky amnestie byly relevantní
ve vztahu k rozhodnutím o trestných činech zohledněným při propuštění ze služebního poměru,
a ustanovení §14 odst. 3 zákona o služebním poměru by zde nebylo použito, by amnestie byla
zohledňována nejen v probíhajících řízeních o propuštění ze služebního poměru, ale muselo
by být k jejím účinkům přihlédnuto i při přezkumu pravomocných rozhodnutí ve správním
soudnictví, případně v řízení o obnově řízení. Jinými slovy, pokud by se v důsledku účinků
amnestie hledělo na rozsudky o spáchání trestného činu zohledněné v řízení dle §42 zákona
o služebním poměru jako na neexistující podkladová rozhodnutí, musela by být rozhodnutí
podmíněná existencí takových rozsudků přehodnocena kdykoliv, nejen v probíhajících
řízeních. Omezením by byly pouze lhůty pro uplatnění mimořádných opravných prostředků,
případně prostředků obrany ve správním soudnictví.
[27] Aplikace §14 odst. 3 zákona o služebním poměru pro řízení o propuštění služebního
poměru tedy (mimo jiné) zamezuje právní nejistotě ohledně zákonnosti rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. a) a b) stejného zákona, která by trvala několik let
od jejich vydání, v nichž by se propuštěný příslušník mohl domáhat účinků případné amnestie.
Lze důvodně předpokládat, že právě toto byl záměr zákonodárce, nikoliv opak. Uvedené důvody
prokazují nesprávnost výkladu přijatého krajským soudem a potvrzují závěr o aplikaci §14 odst. 3
zákona o služebním poměru na všechny vztahy upravené služebním zákonem.
[28] Ve prospěch závěru, podle kterého byla aplikace §14 odst. 3 zákona o služebním
poměru zákonodárcem racionálně a záměrně zamýšlena na všechny právní vztahy dle služebního
zákona, svědčí i vztah mezi důvody pro propuštění ze služebního poměru uvedenými pod písm.
a) a d) ustanovení §42 odst. 1 zákona o služebním poměru.
[29] Krajský soud se sice v závěru svého rozsudku na jedné straně ztotožnil s tím, že policista
úmyslně porušující zákon nemůže požívat důvěry veřejnosti a trvání jeho služebního
poměru je v rozporu se zájmy policie i celé společnosti, na straně druhé však stěžovateli
vytkl, že žalobce měl být propuštěn podle výše citovaného §42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru. Podle tohoto ustanovení musí být příslušník propuštěn, pokud porušil
služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst bezpečnostního sboru (…)“.
[30] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru krajského soudu podotýká,
že po zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru již prvostupňový orgán nemohl
(po zjištění o vydání rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii dne 1. 1. 2013) překvalifikovat
posouzení důvodu propuštění z písmene a) na písmeno d), neboť ve vztahu k činu z 26. 6. 2011
již zjevně uplynula lhůta podle §42 odst. 4 tohoto zákona: „Rozhodnutí o propuštění z důvodů
uvedených v odstavci 1 písm. b) až d) a písm. f) a odstavci 3 písm. c) musí být příslušníkovi doručeno do 2 měsíců
ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod
vznikl.“
[31] V souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře, jaký důvod pro propuštění
ze služebního poměru zvolí, je podle Nejvyššího správního soudu nutno zohlednit i následující
hlediska. Lze konstatovat, že je-li příslušník propuštěn podle §42 odst. 1 písm. a) zákona
o služebním poměru, tj. v případě pravomocného odsouzení pro úmyslně spáchaný trestný čin,
jsou téměř s jistotou vždy splněny podmínky pro propuštění podle výše citovaného písm. d)
téhož ustanovení. Spáchání úmyslného trestného činu v sobě zahrnuje jednání, které má znaky
trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Naopak ne každé
jednání dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je postiženo odsouzením
za úmyslný trestný čin.
[32] Je na uvážení (a zároveň odpovědnosti) služebního funkcionáře, jaký zvolí postup
a důvod pro propuštění ze služebního poměru; je však zcela logickým předpokladem,
že by měl volit nejpřiléhavější, nejspolehlivější a nejefektivnější možnost, kterou mu §42 odst. 1
zákona o služebním poměru nabízí. Je-li při zahájení řízení o propuštění ze služebního
poměru k dispozici pravomocný rozsudek o spáchání úmyslného trestného činu, je zcela namístě
vydat rozhodnutí dle §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Existence pravomocného
rozsudku vydaného v trestním řízení musí být logicky spolehlivějším předpokladem
pro propuštění ze služebního poměru nežli úvaha služebního funkcionáře o splnění
podmínek stanovených v §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 10 As 87/2014, popsal rozdíly mezi nároky
na dokazování a odůvodnění u rozhodnutí vydaných podle §42 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona
o služebním poměru. Zdůraznil zde, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
dle písm. d) citovaného ustanovení je mnohonásobně náročnější na dokazování a odůvodnění.
Služební funkcionář je povinen sám hodnotit jednání příslušníka z hlediska, zda má znaky
trestného činu a zároveň je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, tyto závěry
spolehlivě podložit důkazy. Oproti tomu v řízení dle §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním
poměru je namísto toho pouze odkázáno na existenci rozsudku vydaného v trestním řízení.
[33] Služební funkcionář volí důvod k propuštění dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním
poměru zejména v případech, kdy není v době rozhodování o propuštění ze služebního poměru
zřejmé, zda bude pro dané jednání vedeno trestní řízení, případně, s jakým výsledkem bude
ukončeno. Jedná se například o situace, kdy se jednání propouštěného příslušníka týká blízkých
osob, které mohou vzít zpět souhlas s trestním stíháním (až do okamžiku, než se odvolací soud
odebere k závěrečné poradě). V takovém případě má služební funkcionář odůvodněné
pochybnosti o tom, zda trestní řízení skončí pravomocným rozsudkem o vině a je namístě zvážit
náročnější propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním
poměru.
[34] Z hlediska zásady plynulosti a efektivity správního řízení, a dále v souladu s povinností
co nejméně zatěžovat dotčené osoby a volit postup, při kterém nevznikají zbytečné náklady,
není akceptovatelné nutit služebního funkcionáře, aby při nesporném splnění podmínek
pro propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním
poměru, vždy pro jistotu vedl řízení i dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
Přitom jediným účelem vedení náročného dokazování, hodnocení důkazů a odůvodnění
rozhodnutí by bylo zamezit případným důsledkům amnestie.
V. Závěr a náklady řízení
[35] Krajský soud tedy posoudil rozhodnou právní otázku nesprávně a kasační stížnost
směřující proti jeho rozsudku je důvodná. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§110 odst. 1 věta první a odst. 4 s. ř. s.).
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu