ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.209.2015:76
sp. zn. 2 Ads 209/2015 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Ing. B. B.,
zastoupeného JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou, se sídlem
Jiřího z Poděbrad 893/9, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2012, č. j. X o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
14. 7. 2015, č. j. 72 Ad 49/2012 – 272,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Bronislavy Wittnerové, MSc., se u r č u je částkou
5200 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, ročník X, vysokoškolsky vzdělán s technickým zaměřením, byl od roku 2006
plně invalidní, od roku 2007 částečně invalidní a v roce 2010 došlo k uznání invalidity prvního
stupně. Trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který si v minulosti vyžádal několik
operací a spočívá zejména v onemocnění jícnu, žaludku, kotníku a kolene, ale má i řadu dalších
potíží (např. hypertenze, obezita, onemocnění trávicího traktu, bolesti páteře). Roku 2012 požádal
o zvýšení stupně invalidity pro zhoršení svého zdravotního stavu (vyžadujícího implantaci totální
endoprotézy kotníku, kolene a reoperaci jícnu).
[2] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla
námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 17. 4. 2012, č. j. X, jímž byla zamítnuta
žalobcova žádost o změnu výše invalidního důchodu. Dle napadeného rozhodnutí činila míra
poklesu žalobcovy pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu 40
%, což podle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), lze kvalifikovat nadále jako
invaliditu prvního stupně, takže u žalobce nedošlo ke změně stupně invalidity, a nebyly tudíž
dány podmínky pro zvýšení jeho invalidního důchodu.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, v níž namítal především nesprávně
zjištěný rozsah jeho zdravotního postižení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
(dále jen „krajský soud“) v rámci dokazování nechal posoudit zdravotní stav žalobce a míru
poklesu jeho pracovní schopnosti Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále jen „PK MPSV“) v Hradci Králové. S ohledem na námitky, jež žalobce proti posudku
PK MPSV v Hradci Králové vznesl, vyžádal krajský soud zpracování doplňujícího posudku, který
setrval na původních závěrech, že je žalobce invalidní v prvním stupni. Na základě námitek
žalobce proti posudku PK MPSV v Hradci Králové a jeho doplnění nařídil krajský soud
vypracování znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství. Podle znaleckého posudku
MUDr. Vítězslava Lorence odpovídal zdravotní stav žalobce ke dni vydání napadeného
rozhodnutí invaliditě třetího stupně, neboť celková míra poklesu žalobcovy pracovní schopnosti
dosahovala v rozhodné době 80 %. Vycházeje především ze závěrů znaleckého posudku, zrušil
krajský soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 72 Ad 49/2012 – 152, napadené rozhodnutí
pro vady řízení, neboť si žalovaná neopatřila důkazy v takovém rozsahu, aby byl prokázán
skutečný stav věci. Současně žalovanou zavázal k respektování právního názoru soudu o datu
vzniku i stupni invalidity žalobce (tj. o invaliditě třetího stupně ode dne 29. 2. 2012).
[4] Ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2014,
č. j. 2 Ads 9/2014 – 99 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz), rozsudek krajského soudu č. j. 72 Ad 49/2012 – 152 zrušil
pro tzv. jinou vadu řízení podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud totiž již dříve dospěl k závěru, že je-li vypracován znalecký posudek znalce
z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, který zpochybňuje posudkový závěr
příslušné komise Ministerstva práce a sociálních věcí, je soud povinen odstranit pochybnosti,
resp. rozpory v posudkových zjištěních tak, že znalce vyslechne za účelem vysvětlení nebo
si od příslušné posudkové komise vyžádá doplnění posudku v reakci na závěry znalce, anebo
si vyžádá srovnávací posudek od jiné posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
jež znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav posuzovaného a vyjádří se k rozporům mezi
posudkem původní posudkové komise a znaleckým posudkem. Krajský soud naproti tomu
odstranění rozporů mezi všemi posudky pouze deklaroval, avšak neprovedl, a z blíže
nevysvětlených důvodů se přiklonil ke zjištěním soudem ustanoveného znalce. Nejvyšší správní
soud jej proto zavázal, aby v dalším řízení postupoval v souladu se shora uvedeným tak, aby byly
odstraněny rozpory mezi shromážděnými podklady.
[5] Na pokyn krajského soudu následně PK MPSV v Praze vypracovala srovnávací posudek
ze dne 20. 1. 2015, v němž uvedla, že žalobce byl k rozhodnému dni invalidním v prvním stupni,
neboť jeho pracovní schopnost poklesla o 40 %, přičemž příčinou jeho dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byla artróza levého kolenního a hlezenního kloubu. Neztotožnila
se s dřívějším názorem PK MPSV v Hradci Králové, že příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu žalobce byla totální endoprotéza (TEP) hlezenního kloubu, ani s názorem
znalce MUDr. Lorence, který příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu spatřoval ve stavu
po TEP hlezenního i kolenního kloubu levé končetiny.
[6] Krajský soud poté ustanovil znalcem MUDr. Tibora Vicsápiho a uložil mu vypracovat
revizní znalecký posudek. Ten byl vyhotoven dne 14. 6. 2015 a podává se v něm, že ke dni
9. 8. 2012 byl žalobce invalidním v prvním stupni z důvodu poklesu jeho pracovní schopnosti
o celkových 40 %, přičemž rozhodující příčinou žalobcova dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu bylo artrotické postižení levého kolenního kloubu a levého hlezenního kloubu.
V posudkové rozvaze znalec uvedl, že k rozhodnému dni nebylo možno považovat stav žalobce
po provedení implantace totální náhrady kotníku (hlezenního kloubu) za součást jeho
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[7] V záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) krajský soud žalobu
zamítl. Naznal, že posudky PK MPSV v Hradci Králové a v Praze jakož i posudek znalce
MUDr. Vicsápiho dostály nárokům testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti. Co se znaleckého
posudku MUDr. Lorence týče, nebylo přesvědčivě vysvětleno, proč bylo několik různých
zdravotních postižení bráno jako jedno tak, aby v časovém sledu vytvořilo více než roční
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. MUDr. Vicsápi závěry MUDr. Lorence spolehlivě vyvrátil
a své závěry přesvědčivě, pečlivě a logicky zdůvodnil. Nadto se MUDr. Lorenc vůbec nevyjádřil
k možnosti řešit situaci dočasnou pracovní neschopností. Oba znalci se shodli na zařazení
rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce, ale rozcházeli
se v určení stupně její závažnosti. Pooperační stavy (po dubnu 2012) nevyhodnotil
MUDr. Vicsápi jako součást dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[8] Krajský soud souhlasil s MUDr. Vicsápim v tom, že dle §26 zákona o důchodovém
pojištění se procentní míry poklesu pracovní schopnosti pro jednotlivá přítomná zdravotní
postižení nesčítají a že jednotlivé krátkodobé, dočasné pracovní neschopnosti jsou základním
znakem pro přiznání dávek v nemoci, tedy jiného institutu. MUDr. Vicsápi taktéž správně
posuzoval stav žalobce ke dni 9. 8. 2012, včetně dlouhodobosti jeho nepříznivosti před tímto
datem. Sám krajský soud nebyl vůbec oprávněn zdravotní stav žalobce po tomto datu hodnotit.
Naproti tomu MUDr. Lorenc dle krajského soudu pominul věcné hledisko pojmu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu vyjadřující jeho relativní stálost. Systematickým a teleologickým
výkladem lze dovodit, že je nepřípustné, aby se příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu v průběhu roku zaměňovaly. V souzené věci navíc nešlo o případ hraničního posuzování
věci, kdy by bylo stěží možné jasně stanovit hranici mezi dvěma postiženími, a tedy nebyly dány
předpoklady pro aplikaci zásady in dubio pro libertate.
[9] Nad rámec nutného odůvodnění se krajský soud vyjádřil také k opožděným námitkám
žalobce, když uvedl, že o nepodjatosti MUDr. Vicsápiho neměl pochybnosti, neboť mu bylo
z úřední činnosti známo, že je tento znalec nezávislý a nepracuje pro PK MPSV. Že se žalobce
neúčastnil jednání PK MPSV v Hradci Králové, neshledal krajský soud vadou řízení.
Nezákonnost napadeného rozhodnutí nezpůsobila ani skutečnost, že žalobce nebyl poučen
o možnosti řešit svou situaci dočasnou pracovní neschopností.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
spatřoval v tom, že se krajský soud i přes deklarovanou snahu o zhodnocení revizního posudku
testem úplnosti, přesvědčivosti a správnosti omezil toliko na holé tvrzení, bez bližšího rozboru
a odůvodnění, proč k reviznímu posudku přihlédl; jeho závěr tak trpí nedostatkem důvodů. Jiná
vada řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak podle jeho názoru spočívá v tom,
že krajský soud sice podrobil znalecké posudky testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti,
nicméně rozpor mezi jejich závěry neodstranil. Napadený rozsudek je taktéž nesrozumitelný.
[11] Argumentaci krajského soudu, že se MUDr. Lorenc nevyjádřil k možnosti řešit
stěžovatelovu situaci dočasnou pracovní neschopností, kdežto MUDr. Vicsápi ano, pokládal
stěžovatel za nepřiléhavou, neboť již dříve tvrdil, že institutu dočasné pracovní neschopnosti
využít nemohl; MUDr. Lorenc tedy správně nepřihlížel ke skutečnosti, jež v dané věci neměla
relevanci. Krajský soud dále konstatoval, že MUDr. Lorenc do svého hodnocení zahrnul také
stavy po operaci a navazující léčení, zatímco MUDr. Vicsápi je za součást nepříznivého
zdravotního stavu nepovažoval, a v návaznosti na to krajský soud uvedl, že se s výkladem §26
zákona o důchodovém pojištění, podaným MUDr. Vicsápim, ztotožňuje. Výklad právních
předpisů ovšem spadá do otázky právního posouzení, nikoli odborného lékařského posouzení,
a krajský soud si tedy měl výklad práva provést sám podle vlastního uvážení. Nadto z rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 121/2010 – 71 plyne, že stavy po operaci se považují
za součást dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované osoby. Pokud
by MUDr. Vicsápi, potažmo krajský soud, přihlédl ke stavu po operaci, nebylo by výsledné
hodnocení poklesu pracovní schopnosti stěžovatele takto nízké. Samotné znění §26 zákona
o důchodovém pojištění přitom předpokládá v časovém hledisku nejen jednoroční trvání
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, ale také pouhý předpoklad jeho trvání dle poznatků
lékařské vědy. Stěžovatel souhlasil s názorem soudu, že procentní míry poklesu jednotlivých
zdravotních postižení se nesčítají, měl však za to, že MUDr. Lorenc, ač mu to bylo vyčítáno,
tak nečinil. Naopak z posudku MUDr. Lorence je patrné, že rozhodující příčinu stěžovatelova
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu určil totožně jako MUDr. Vicsápi a tuto shodu
ostatně sám krajský soud deklaroval. Mělo-li krajským soudem vytýkané pochybení
MUDr. Lorence za následek závěr o neúplnosti jím vyhotoveného posudku, dopustil se krajský
soud při hodnocení posudku závažného pochybení. Přímo MUDr. Vicsápimu vytkl stěžovatel
to, že nenavýšil míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatele o deset procent, nýbrž jen o pět.
Stěžovatel přitom předpoklady pro desetiprocentní navýšení dle §3 vyhlášky o posuzování
invalidity splňoval.
[12] Krajský soud tedy podle názoru stěžovatele při svém rozhodování použil správný předpis
a právní normu, ale dopustil se nesprávnosti při jejím výkladu, protože testem úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti neodstranil rozpory mezi znaleckými posudky. Bude proto nutné
podrobit všechny znalecké posudky jednomu erudovanému ústavně - znaleckému posouzení tak,
aby byl případ ukončen a zdravotní stav stěžovatele jednoznačně zhodnocen. Z písemných
dokumentů je dle stěžovatele dále patrná kolize nejméně dvou okamžiků, ke kterým je třeba
hodnotit zdravotní stav stěžovatele, a to dat 9. 8. 2012 a 17. 4. 2012. Předmětem bližšího zájmu
krajského soudu by tak měla být i namítaná otázka správného určení data vzniku invalidity.
[13] V samotném správním řízení měla být dle stěžovatele porušena zásada bezprostřednosti
řízení, neboť se MUDr. Vicsápi i PK MPSV spokojili pouze s obsahem předchozích posudků
a lékařských zpráv, a nebyl z jejich strany učiněn žádný konkrétní úkon směřující ke zjištění stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Naproti tomu MUDr. Lorenc telefonicky kontaktoval
stěžovatele a doptával se detailněji na stav skutečností. Stěžovatel absenci přímého kontaktu
s posudkovými lékaři a znalci namítal již ve správním řízení i v řízení před krajským soudem;
k jeho námitkám ovšem přihlédnuto nebylo. Přítomnost či jiná účast stěžovatele na jednání
posudkových orgánů přitom byla nezbytná, neboť posudkové a znalecké závěry jsou
nejednoznačné a rozporné. Stěžovatel taktéž v průběhu posudkového přezkumného řízení podal
několikrát v řádné lhůtě námitku proti porušování zákona, neboť posudková řízení byla vedena
v rozporu s tím, že obě strany jsou v řízení účastny, přítomny, rovny a každá z nich může uplatnit
své námitky. Pracovníci Ministerstva práce a sociálních věcí mimoto nerespektovali povinnost
chovat se slušně a naplňovat zásadu dobré správy.
[14] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované formální
náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, přistoupil k posouzení přípustnosti
kasační stížnosti i s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud ve věci
rozhodoval znovu po zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším správním soudem.
[16] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119).
[17] V souzené věci uplatňuje stěžovatel své kasační námitky poprvé, neboť předcházející
kasační stížnost podala žalovaná. Vypořádáním kasačních námitek stěžovatele nemůže dojít
ke konkurenci se závěry vyslovenými v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
a to už jen z toho důvodu, že předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žádný právní
názor na aplikaci hmotného práva neobsahuje vzhledem k tomu, že zrušovacím důvodem byla
vada řízení před krajským soudem. Kasační stížnost je tudíž přípustná.
[18] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
III. 1. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[19] Nejvyšší správní soud se předně zabýval přezkoumatelností napadeného rozsudku, jelikož
zpravidla platí, že jen přezkoumatelný rozsudek je způsobilý k posouzení z hlediska jeho
zákonnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 2 As 27/2013 - 34).
[20] Stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že blíže nezdůvodnil, proč přihlédl k reviznímu
posudku MUDr. Vicsápiho a omezil se pouze na holé tvrzení o jeho úplnosti, přesvědčivosti
a správnosti. Zároveň ovšem na stranách 8 až 10 své kasační stížnosti polemizoval s argumenty,
jimiž krajský soud dokládal kvality posudku MUDr. Vicsápiho, a výslovně dokonce uvedl,
že „soud sice podrobil znalecké posudky testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti, nicméně (…)“.
Z odůvodnění napadeného rozsudku jakož i ze samotné kasační stížnosti je tedy patrné,
že se krajský soud neomezil pouze na strohé konstatování o tom, že znalecký posudek v testu
obstojí, ale také je podložil, když závěry znalce MUDr. Vicsápiho konfrontoval zejména
s hodnocením provedeným MUDr. Lorencem a když objasnil, které závěry MUDr. Vicsápiho
považuje za přesvědčivé a proč. Vzhledem k tomu, že je z odůvodnění napadeného rozsudku
zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud veden a o jaká zjištění výrok napadeného rozsudku
opřel, nepřisvědčil Nejvyšší správní soud názoru stěžovatele, že je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[21] Co se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost týče,
stěžovatel svou argumentaci v tomto ohledu smísil s námitkami jiné vady řízení před krajským
soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto Nejvyšší správní soud většinu stěžovatelovy
argumentace vypořádá v části III. 3 tohoto rozsudku. Stěžovatel nicméně ve své kasační stížnosti
poukázal na dvě problematické pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, které na první přečtení
mohou působit poněkud nejasným dojmem. Přestože stěžovatel výslovně netvrdil, že jsou tyto
části nesrozumitelné, Nejvyšší správní soud je povinen zvažovat případnou nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu
nesrozumitelnosti například tehdy, vykazuje-li takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu jeho textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo obsahuje-li text nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107). S tímto kasačním
důvodem je nicméně nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen, což není ani v zájmu účastníků řízení ani ve veřejném zájmu
na hospodárnosti řízení před správními soudy. Proto by měl Nejvyšší správní soud ke kasaci
rozhodnutí krajského soudu přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak
než kasací odstranit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25). Rozhodnutí přitom nelze mít za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu
a úkonům účastníků (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006,
č. j. 1 Afs 38/2006 – 72).
[23] Krajský soud na straně 9 napadeného rozsudku uvedl, že „[s]oud považuje vzhledem k uplynutí
doby od operací za přiléhavé hodnocení znalce MUDr. Tibora Vicsápiho s odkazem na jeho výše uvedenou
argumentaci, akceptovanou soudem“. Z citované argumentace krajského soudu není dle Nejvyššího
správního soudu napoprvé zcela zřejmé, jakou roli sehrála doba, jež uplynula od operací,
při formování názoru krajského soudu o přesvědčivosti znaleckého posudku MUDr. Vicsápiho.
Je však třeba mít na paměti, že stěžejní otázkou řešenou krajským soudem bylo to, zda bylo
možné ke dni vydání napadeného rozhodnutí považovat zdravotní stav stěžovatele
po provedených implantacích kloubních náhrad za hlavní příčinu jeho dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu (ve smyslu §26 zákona o důchodovém pojištění). MUDr. Vicsápi přitom
na rozdíl od MUDr. Lorence naznal, že tomu tak není, neboť zdravotní stav po operacích
je možné zohlednit až tehdy, kdy se stane součástí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
V souzené věci ovšem podle MUDr. Vicsápiho uplynula mezi datem operace a vydáním
napadeného rozhodnutí příliš krátká doba, a pooperační stav stěžovatele tedy nebyl v rozhodné
době ještě ustálen. Vzhledem k celkovému vyznění napadeného rozsudku, řešené otázce, jakož
i obsahu znaleckého posudku MUDr. Vicsápiho, je tudíž třeba chápat shora citovaný závěr
krajského soudu tak, že krajský soud pokládal hodnocení dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele ze strany MUDr. Vicsápiho za přiléhavé, neboť jmenovaný znalec zohlednil,
že mezi operací a vydáním napadeného rozhodnutí uplynulo krátké časové období. Čteno
v souvislostech, názor krajského soudu, ač nebyl vyjádřen příliš zdařile, lze z napadeného
rozsudku dovodit. Bylo by proto přílišným formalismem, kdyby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek pro takové pochybení zrušil. (Pro úplnost lze poznamenat, že konstatace stěžovatele,
podle níž nejen posudek MUDr. Vicsápiho, ale i posudek MUDr. Lorence, je třeba akceptovat
vzhledem k uplynutí doby od operací stěžovatele, naznačuje, že stěžovatel rozebíranou část
odůvodnění krajského soudu nesprávně pochopil.)
[24] Stěžovatel ve své kasační stížnosti upozorňoval taktéž na vnitřní rozpornost odůvodnění
napadeného rozsudku. Krajský soud měl na straně jedné zdůrazňovat, že hodnoty poklesu míry
pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá přítomná zdravotní postižení se pro účely
stanovení celkového procentuálního poklesu pracovní schopnosti posuzovaného nesčítají, nýbrž
je třeba určit rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Nerespektování
této zásady přitom měl krajský soud vytýkat MUDr. Lorencovi. Na straně druhé ovšem krajský
soud uváděl, že MUDr. Lorenc určil rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stejně jako MUDr. Vicsápi (jehož posudek pokládal krajský soud za úplný, přesvědčivý
i správný). Třebaže se taková argumentace může na první pohled jevit vzájemně protikladnou,
s přihlédnutím k obsahu obou znaleckých posudků na ní Nejvyšší správní soud ničeho
nesrozumitelného neshledal. Za poněkud matoucí je totiž třeba pokládat odůvodnění posudku
MUDr. Lorence, který však byl krajským soudem upozaděn. Ten na straně 12 svého posudku
stanovil jako příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele artrotické postižení
levého kolenního a hlezenního kloubu, tj. shodné zdravotní postižení, o jaké opíral svou
diagnózu MUDr. Vicsápi. Na straně 10 posudku ovšem MUDr. Lorenc obecněji uvedl,
že rozhodující příčinou byly obtíže pohybového aparátu, a následně zohledňoval zejména
implantace TEP obou kloubů. Formálně vzato tedy oba znalci stanovili příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele stejně (s tím, že se neshodli na stupni její závažnosti,
neboť MUDr. Lorenc považoval toto zdravotní postižení za těžké, kdežto MUDr. Vicsápi
„pouze“ za středně těžké), fakticky však MUDr. Lorenc při určení míry poklesu pracovní
schopnosti stěžovatele zohledňoval jak artrotické postižení kloubů, tak i stavy
po TEP. [Takže se MUDr. Lorenc dopustil jemu vytýkaného pochybení, neboť v rozporu s §2
odst. 3 část věty první před středníkem vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní
míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování
pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), přihlížel
při stanovování procentní míry poklesu stěžovatelovy pracovní schopnosti ke dvěma zdravotním
postižením.] Krajský soud pouze reflektoval ne zcela konzistentní obsah posudku
MUDr. Lorence, a napadený rozsudek tudíž vadou nesrozumitelnosti netrpí.
III. 2 K pojmu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve smyslu zákona o důchodovém pojištění
[25] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.
Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se přitom pro účely tohoto zákona považuje v souladu
s jeho §26 zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné
pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy
lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok.
[26] Podle §2 vyhlášky o posuzování invalidity je pro stanovení míry poklesu pracovní
schopnosti posuzovaného nutné určit zdravotní postižení, která jsou příčinou jeho dlouhodobě
nepříznivého stavu, a jejich vliv na jeho pracovní schopnosti. Je-li příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu posuzovaného více zdravotních postižení, jednotlivé hodnoty
procentní míry poklesu stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se nesčítají, ale určí se, které
zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Za rozhodující příčinu se přitom považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýraznější
dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.
[27] Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu zákona o důchodovém pojištění
je v prvé řadě kategorií medicínskou (což plyne mimo jiné z dikce podle poznatků lékařské vědy),
která je dále doplněna hlediskem časovým (délkou trvání alespoň jeden rok) i hlediskem věcným,
neboť musí jít o takové narušení zdraví, v jehož důsledku dochází k omezení schopností
významných pro pracovní schopnost. S ohledem na tuto zákonnou definici nelze za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu považovat takové narušení zdraví, které
nemá dlouhodobější charakter a má jen krátkodobý či přechodný dopad na pracovní schopnost.
Typicky proto nelze za rozhodující příčinu uznat stavy po operacích či úrazech, jsou-li spojeny
pouze s několikatýdenním či několikaměsíčním léčením. Stejně tak nelze za rozhodující příčinu
pokládat takové narušení zdraví, které sice splňuje podmínku dlouhodobosti, avšak nemá
praktický dopad na schopnost výkonu práce [srov. např. článek JUDr. Radima Langera s názvem
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav v sociálních systémech (2015), dostupný v ASPI
pod ID LIT51252CZ].
[28] Mají-li být rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stavy
po operacích či úrazech, je třeba v každém individuálním případě zohlednit právě i hledisko
časové a věcné. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že stavy po operacích mohou být považovány
za součást dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované osoby a sama vyhláška
o posuzování invalidity s tím počítá, když kupříkladu ve své příloze v kapitole VIII, oddílu A,
položce 9b označuje stavy po operacích s otevřenou trepanační dutinou s trvalým výtokem
vzdorující léčbě za druh zdravotního postižení, jež může být rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu (obdobně viz např. kapitolu X, oddíl B, položku 5 aj.). Plyne
to i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 121/2010 – 71,
na který odkazoval stěžovatel a podle jehož narativní části byl žadatelce přiznán plný invalidní
důchod s ohledem na stavy po operaci výhřezu ploténky a meziobratlové ploténky. Ve věci
sp. zn. 3 Ads 121/2010 ovšem bylo splněno i hledisko časové, když k operaci žadatelky došlo
roku 2000, avšak zlepšení jejího zdravotního stavu odůvodňujícímu odnětí plného invalidního
důchodu nastalo až v roce 2009. Že žadatelka pobírala během dlouhého pooperačního období
invalidní důchod, bylo zcela v souladu s §26 zákona o důchodovém pojištění i s jeho výše
uvedeným výkladem. Obecně však nelze pomíjet fakt, že účelem operací je zpravidla snaha
o zmírnění dosavadních zdravotních potíží, a tudíž se v mnoha případech dostavuje relativně
brzké zlepšení zdravotního stavu pacienta. Ostatně přímo v příloze vyhlášky o posuzování
invalidity, kapitole XIII (Postižení svalové a kosterní soustavy), podle níž hodnotili míru poklesu
pracovní schopnosti stěžovatele znalci MUDr. Vicsápi, MUDr. Lorenc i PK MPSV v Praze,
se v obecných posudkových zásadách uvádí, že „[s]amotné degenerativní změny bez funkční poruchy nebo
provedená operace na pohybovém systému, která má dobrý funkční výsledek, nepodmiňují pokles pracovní
schopnosti“. Je proto úkolem odborníka z oblasti posudkového lékařství, aby stanovil,
zda je (nebo pravděpodobně bude) konkrétní pooperační stav dlouhodobého charakteru, nebo
zda naopak ve vztahu k operovanému pacientovi nelze předpokládat trvání pooperačního stavu
v délce přesahující jeden rok (úkolem soudu pak je posoudit zejména přesvědčivost takového
odborného závěru, k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud však má za to, že pokud je možné
předpokládat, že v krátkodobém časovém výhledu dojde v souvislosti s některým z přítomných
zdravotních postižení, jež doposud nebylo u posuzované osoby diagnostikováno alespoň
po dobu jednoho roku, ke zlepšení zdravotního stavu, resp. nelze-li s potřebnou, významnou
mírou určitosti predikovat, že takové zdravotní postižení bude mít nadále nepříznivé funkční
dopady, pak u něj nelze mít podmínku stálosti v čase za splněnou.
[29] S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s názorem
stěžovatele, že krajský soud chybně vyložil §26 zákona o důchodovém pojištění
(resp. že jej nevyložil samostatně, nýbrž v návaznosti na to, jak k definici dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu přistupoval MUDr. Vicsápi). Krajský soud si byl vědom
časového hlediska jednoho roku, jakož i toho, že tento časový předpoklad musí být splněn
ve vztahu k postižení, jež je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Správně zdůraznil, že tato příčina musí být relativně stálá v čase a že naplnění nezbytné doby
jednoho roku nelze posuzovat ve vztahu k více přítomným zdravotním postižením
(nelze je sčítat). Nejvyšší správní soud má za to, že náhledu krajského soudu na §26
zákona o důchodovém pojištění nelze rozumět tak, že by krajský soud zcela popřel, že stavy
po operacích nikdy nemohou být součástí, resp. rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, nýbrž tak, že pouze v posuzovaném stěžovatelově případě bylo namístě
přiklonit se k hodnocení MUDr. Vicsápiho, že stav po provedených implantacích kloubních
náhrad k datu vydání napadeného rozhodnutí nenaplnil požadavek časové stálosti.
III. 3. K tzv. jiné vadě řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[30] V převažující části obsahu kasační stížnosti stěžovatel polemizoval s tím, že krajský soud
založil napadený rozsudek na skutkových závěrech čerpaných z takových odborných posudků
o stěžovatelově zdravotním stavu, jež nedostály požadavkům na ně kladeným. Zejména
zpochybňoval závěr krajského soudu, že posudek MUDr. Vicsápiho objektivně a přesvědčivě
zhodnotil stěžovatelův zdravotní stav a bylo možné jeho odborná stanoviska přejmout
do soudního rozhodnutí (naproti tomu závěry MUDr. Lorence bylo třeba odmítnout). Tyto
stížnosti námitky je možno zahrnout pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť Nejvyšší správní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že neúplné
a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu v řízení o dávkách důchodového pojištění
podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je tzv. jinou vadou řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, nebo ze dne
10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 12/2013 - 22).
[31] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti, stanovení dne vzniku invalidity, jakož
i určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je otázkou odbornou,
medicínskou, k níž soudy nemají potřebné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi
disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Rozhodnutí soudu tak závisí především
na odborném lékařském posouzení; správní soud si o těchto otázkách nemůže učinit úsudek sám.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci sociálního zabezpečení“), posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako
své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní
schopnosti a zaujmout závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. I jejich posudky nicméně
soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., zejména
zkoumá, zda naplnily požadavky úplnosti, přesvědčivosti a správnosti, a v případě potřeby může
soud též uložit zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového
lékařství. Pokud posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství,
zpochybňuje závěry příslušné posudkové komise, je úkolem soudu odstranit pochybnosti,
resp. rozpory v posudkových zjištěních tak, že znalce vyslechne za účelem vysvětlení nebo
si od příslušné posudkové komise vyžádá doplnění posudku v reakci na závěry znalce, anebo
si vyžádá srovnávací posudek od jiné posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
jež znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav posuzovaného a vyjádří se k rozporům mezi
posudkem původní posudkové komise a znaleckým posudkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 12/2013 – 22, nebo ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 3 Ads 45/2013 – 33). Soud pak vybere jeden z posudků jako základ pro zjištění skutečného
stavu věci a na to navazující posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Jeho výběr ovšem
musí stát na konkrétních přezkoumatelných důvodech tak, aby bylo patrné, proč soud daný
posudek považoval za úplný, přesvědčivý a správný, a proč považoval lišící se závěry jiného
posudku za vyvrácené (viz např. předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný
v této věci).
[32] V souzené věci se krajský soud poté, co byl jeho první rozsudek č. j. 72 Ad 49/2012 – 99
zrušen Nejvyšším správním soudem, řídil pokyny zdejšího soudu a postupoval tak, aby byly
odstraněny rozpory mezi znaleckým posudkem MUDr. Lorence a posudkem PK MPSV
v Hradci Králové (a jeho doplněním), neboť požádal PK MPSV v Praze o vypracování
srovnávacího posudku o celkovém zdravotním stavu stěžovatele a dochované pracovní
schopnosti. PK MPSV v Praze v posudku ze dne 20. 1. 2015 uvedla, že stěžovatel byl ke dni
vydání napadeného rozhodnutí invalidní v prvním stupni. Rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele byla dle jejího názoru artróza levého kolenního
kloubu II. – III. stupně a artróza levého hlezenního kloubu řešená implantací kloubní náhrady.
Procentní míra poklesu pracovní schopnosti byla hodnocena podle kapitoly XIII přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity, oddílu A, položky 1b a činila 35 %. Z důvodu koexistence
dalších onemocnění zvýšila PK MPSV v Praze tuto hodnotu podle §3 vyhlášky o dalších 5 %
na celkových 40 %. Za rozhodující příčinu PK MPSV v Praze nepovažovala stav po implantacích
kloubních náhrad, neboť k datu vydání napadeného rozhodnutí uplynuly pouhé čtyři měsíce
od TEP levého hlezenního kloubu a stav stěžovatele tedy v tomto ohledu dosud nebyl
stabilizovaný, rehabilitace nebyla dokončena, stav nebylo možné považovat za dlouhodobě
nepříznivý, neboť nebyl trvalý a neměnný. Nadto existoval předpoklad, že po dokončení
rehabilitace dojde ke zlepšení funkčních schopností operovaného kloubu i celkové mobility
(k čemuž podle PK MPSV v Praze také částečně došlo, neboť funkce operovaného hlezenního
kloubu dosáhla úrovně lehkého až středně těžkého funkčního postižení). V pořadí druhá
TEP levého kolenního kloubu přitom byla provedena až cca čtyři měsíce po datu vydání
napadeného rozhodnutí a nebylo možné ji při posouzení zohlednit.
[33] Krajský soud poté (pravděpodobně s ohledem na stěžovatelovy námitky vůči správnosti
posudku PK MPSV v Praze a názoru, že každý další posudek vypracovaný posudkovým tělesem
spadajícím pod Ministerstvo práce a sociálních věcí je zbytečný a nepoužitelný, neboť pochází
ze stejné „dílny“) ustanovil soudním znalcem MUDr. Vicsápiho a uložil mu, aby vyhotovil
revizní posudek. V něm znalec dospěl k závěru, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí bylo
hlavní příčinou stěžovatelova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu artrotické postižení
levého kolenního kloubu III. stupně a artróza levého hlezenního kloubu II. – III. stupně.
Zdravotní postižení bylo možno považovat za středně těžké a odpovídalo kapitole XIII přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity, oddílu A, položce 1b. Z důvodu přítomnosti dalších
onemocnění zvýšil znalec pokles míry pracovní schopnosti o 5 % na celkových 40 %.
Desetiprocentní navýšení míry poklesu pracovní schopnosti - vzhledem k vysokoškolskému
vzdělání stěžovatele a dříve vykonávaným pracím – neaplikoval. Stav po TEP obou kloubů
by podle něj bylo možno zohledňovat až poté, co se stane součástí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele. S ohledem na to, že se operace provádějí z důvodu zlepšení
zdravotního stavu, lze po ustálení očekávat snížení procentního hodnocení poklesu pracovní
schopnosti. MUDr. Vicsápi vyjádřil svůj souhlas se závěry srovnávacího posudku PK MPSV
v Praze, upozornil však na to, že ve srovnávacím posudku byla za rozhodující příčinu považována
artróza levého kolenního kloubu a artróza levého hlezenního kloubu řešená implantací kloubní
náhrady (pozn.: zdůraznění přidáno Nejvyšším správním soudem). Přitom však PK MPSV
v Praze dále uvedla, že implantaci kloubní náhrady nelze za součást dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele považovat. Ve vztahu k posudku MUDr. Lorence upozornil
MUDr. Vicsápi na to, že několik navazujících zdravotních poruch, které v součtu trvají
déle než jeden rok, mění se v krátkém intervalu několika měsíců a mají zcela jinou příčinu, nelze
považovat za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.
[34] Srovnávací i revizní posudek tedy shodně stanovily, že rozhodující příčinou stěžovatelova
zdravotního stavu byla ke dni vydání napadeného rozhodnutí artróza hlezenního a kolenního
kloubu, přičemž se shodly i na procentuálním vyčíslení míry poklesu pracovní schopnosti, jakož
i na zařazení rozhodujícího postižení podle přílohy vyhlášky o posuzování invalidity. Jejich závěry
se liší od posudku PK MPSV v Hradci Králové (ve znění doplňujícího posudku), podle něhož byl
rozhodující příčinou zdravotní stav stěžovatele po endoprotéze levého hlezenního kloubu;
ve shodě se srovnávacím i revizním posudkem zde však bylo stanoveno, že byl stěžovatel
rozhodného dne invalidním v prvním stupni. Srovnávací i revizní posudek taktéž obdobně
objasnily, proč nebylo možno považovat za rozhodující příčinu žádnou z TEP.
[35] Totální endoprotéza levého hlezenního kloubu byla provedena dne 18. 4. 2012.
Dle propouštěcí zprávy z Fakultní nemocnice Olomouc byl stěžovatel hospitalizován
do 24. 4. 2012, po implantaci byla endoprotéza stabilní, operace proběhla bez komplikací,
pooperační průběh byl klidný, bylo započato s rehabilitací a stěžovatel byl propuštěn domů
v celkově dobrém stavu. Posudkoví lékaři dále vycházeli z lékařských zpráv, podle nichž
byl pooperační stav stěžovatele subjektivně bez potíží, byl postupně doléčován a končetina
pozvolna zatěžována. V lékařské zprávě ze dne 17. 7. 2012 se podává, že stěžovatel
byl po operaci bez obtíží, pohyby byly stabilní a rána klidná; lékař stanovil, že v období 14 dnů
je možné končetinu polovičně zatěžovat, poté týden zatěžovat ze tří čtvrtin. S ohledem na tyto
skutečnosti má Nejvyšší správní soud za přesvědčivý závěr PK MPSV v Praze, že stav po operaci,
při tehdy probíhajícím léčení, nebylo možné ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. 9. 8. 2012,
považovat za dlouhodobě nepříznivý ve smyslu zákona o důchodovém pojištění. Stejně
tak je přesvědčivý závěr MUDr. Vicsápiho, že stav po operaci je možné akceptovat až poté,
co se stabilizuje, nikoli při probíhajícím léčení, když navíc platí, že operace vždy destabilizuje
zdravotní stav. Nejvyšší správní soud má i při nedostatku odborných znalostí
za to, že z lékařských zpráv z období mezi první operací a vydáním napadeného rozhodnutí není
zřejmé, že by operace měla mít nepříznivé funkční dopady do života stěžovatele; naopak text
lékařských zpráv naznačuje, že lze očekávat zlepšení. Nejvyšší správní soud má taktéž
za přesvědčivé závěry PK MPSV v Praze a MUDr. Vicsápiho, podle nichž nebylo možné
zohlednit pooperační stavy po druhé implantaci TEP kolenního kloubu, neboť ta proběhla
až v prosinci 2012, tedy po vydání napadeného rozhodnutí. Závěry PK MPSV v Praze
i MUDr. Vicsápiho jsou tedy v souladu s tím, jak je třeba dle současné právní úpravy nazírat
na institut dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (k tomu viz část III. 2 tohoto rozsudku),
neboť zohledňují, že rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
má naplňovat požadavek stálosti v čase.
[36] S krajským soudem lze souhlasit v tom, že srovnávací i revizní posudek dostály nárokům
testu úplnosti, neboť se opírají o množství lékařských zpráv a posuzují zdravotní stav stěžovatele
komplexně, přičemž ani sám stěžovatel proti úplnosti těchto posudků ničeho konkrétního
nenamítá. Ze shora uvedeného přitom plyne, že oba tyto posudky lze pokládat taktéž
za přesvědčivé a správné. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že krajský soud
vzal za základ pro zjištění skutkového stavu věci zejména posudek MUDr. Vicsápiho. Na tom
Nejvyšší správní soud nespatřuje ničeho chybného. Má však za to, že i posudek PK MPSV
v Praze nárokům na něho kladeným vyhovuje, a to i přesto, že poněkud neobratně zmiňuje
v určení rozhodující příčiny i TEP. Z posudku jako celku totiž plyne, že TEP za rozhodující
příčinu považována nebyla a být nemohla, což je přesvědčivě zdůvodněno. Nejvyšší správní soud
se s krajským soudem nicméně neshoduje v tom, že i posudek PK MPSV v Hradci Králové
lze mít za přesvědčivý, úplný i správný. Správnost posudku PK MPSV v Hradci Králové totiž
byla dle mínění zdejšího soudu v části týkající se určení rozhodující příčiny stěžovatelova
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyvrácena revizním i srovnávacím posudkem. Toto
mylné konstatování krajského soudu však s ohledem na to, co bylo o podstatných otázkách
uvedeno výše, nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[37] Argumentoval-li krajský soud tím, že přesvědčivost posudku MUDr. Vicsápiho
lze spatřovat v tom, že se tento znalec na rozdíl od MUDr. Lorence vyjádřil také k (obecné)
možnosti řešit stěžovatelovu situaci dočasnou pracovní neschopností, nejednalo se zjevně
o argumentaci nosnou. Otázka možnosti či nemožnosti využít institutu dočasné pracovní
neschopnosti nebyla v souzené věci relevantní, neboť podstatné bylo to, zda bylo ke dni vydání
napadeného rozhodnutí důvodné zvýšit stupeň stěžovatelovy invalidity. Ani případná
nepřiléhavost argumentace krajského soudu v otázce dočasné pracovní neschopnosti,
na niž stěžovatel upozorňoval, proto nemůže nikterak ovlivnit správnost závěru v otázce stupně
invalidity.
[38] Co se aplikace §3 vyhlášky o posuzování invalidity týče, podle něj lze navýšit horní
hranici míry poklesu pracovní schopnosti posuzované osoby až o 10 %, pokud tkví dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav ve více příčinách. O 10 % lze navýšit také za předpokladu,
že má zdravotní stav posuzovaného větší vliv na jeho schopnost využívat dosažené vzdělání,
zkušenosti a znalosti, schopnost vykonávat předchozí výdělečnou činnost nebo schopnost
rekvalifikace, než kolik odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti podle přílohy
k této vyhlášce u příslušného zdravotního postižení. Zvýšení horní hranice ovšem nesmí v úhrnu
převýšit 10 procentních bodů (§3 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity). MUDr. Vicsápi
navýšil horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele o hodnotě 35 % o dalších
5 %. Znalec bezpochyby mohl pasáž týkající se pětiprocentního navýšení pečlivěji odůvodnit,
je však patrné, že při posuzování bral v úvahu existenci více zdravotních postižení, dosažené
vysokoškolské vzdělání jakož i předcházející zastávané pracovní pozice, a proto Nejvyšší správní
soud nepokládá jeho postup za chybný a dílčí závěr za nikterak excesivní. Ostatně i PK MPSV
v Praze ve svém posudku přistoupila k pětiprocentnímu navýšení horní hranice procentní míry
poklesu stěžovatelovy pracovní schopnosti. Navíc i v případě, že by MUDr. Vicsápi aplikoval
desetiprocentní navýšení horní hranice, nebyl by celkový výsledek zdravotního posouzení
pro stěžovatele příznivější, neboť by se u něj i při poklesu pracovní schopnosti o 45 % jednalo
o invaliditu prvního stupně [viz §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění].
[39] S ohledem na to, že posudky MUDr. Vicsápiho i PK MPSV v Praze, které lze mít
za úplné, přesvědčivé i správné, dospěly ke stejným závěrům ohledně stupně stěžovatelovy
invalidity, míry poklesu jeho pracovní schopnosti i rozhodující příčiny jeho dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu a potvrzují správnost výroku napadeného rozhodnutí,
má Nejvyšší správní soud za nadbytečné, aby byly veškeré doposud vyhotovené posudky
podrobeny jednomu erudovanému ústavně - znaleckému posouzení, jak navrhoval stěžovatel.
Nejvyšší správní soud taktéž nesdílí názor stěžovatele, že je z písemných dokumentů patrná
kolize nejméně dvou okamžiků, ke kterým byl hodnocen zdravotní stav stěžovatele, a to dat
29. 8. 2012 (vydání napadeného rozhodnutí) a 17. 4. 2012 (den před provedením první
implantace kloubní náhrady). Zdravotní stav stěžovatele totiž byl posuzován ke dni vydání
napadeného rozhodnutí, rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
nicméně byla artróza kolenního a hlezenního kloubu, tedy postižení, které bylo u stěžovatele
přítomno ještě před operací. Že nebylo možno pokládat stav po TEP za rozhodující příčinu
z důvodu jeho časové neustálenosti, nemění ničeho na tom, že posudkoví lékaři brali tento stav
v úvahu a vycházeli z lékařských zpráv k němu se vztahujících, a tedy nehodnotili zdravotní stav
stěžovatele pouze do dne 17. 4. 2012 nýbrž až do rozhodného dne 29. 8. 2012.
[40] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatel trpí
onemocněními, se kterými jsou spojena jistá omezení a potíže v jeho každodenním životě. Tento
závěr Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá z vypracovaných posudků, neboť všechny z nich
dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatelův zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý
ve smyslu §26 zákona o důchodovém pojištění. Tento stav však nebyl při objektivním posouzení
takové povahy, aby ke dni vydání napadeného rozhodnutí za daných zákonných podmínek
odůvodnil zvýšení stupně invalidity stěžovatele. Tím není nikterak dotčeno právo stěžovatele
opětovně požádat o změnu stupně invalidity, došlo-li po dni vydání napadeného rozhodnutí
k takové změně okolností, která by novou žádost opodstatňovala.
III. 4. K ostatním namítaným vadám
[41] Podle §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. [r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo
ji rozšířit o další žalobní body může (žalobce) jen ve lhůtě pro podání žaloby. Citované ustanovení
je jedním z projevů dispoziční a koncentrační zásady ve správním soudnictví. Soud je ovšem
povinen přihlédnout k některým vadám z moci úřední, tedy i tehdy, nebyly-li žalobcem vůbec
namítány, nebo byly-li namítány až po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby (a tedy
v rozporu s §71 odst. 2 větou třetí s. ř. s.). Výslovnou výjimku z dispoziční zásady obsahuje
soudní řád správní jen v §76 odst. 2, podle něhož soud vysloví i bez návrhu nicotnost
rozhodnutí. Soud dále přihlíží z úřední povinnosti k vadám rozhodnutí podle §76 odst. 1 s. ř. s.,
avšak pouze tehdy, brání-li takové vady přezkumu napadeného správního rozhodnutí v mezích
žalobních bodů (jinak by dispoziční zásada, a potažmo koncentrační zásada, ztrácela smysl).
Zrušení napadeného správního rozhodnutí je v těchto případech pouhým důsledkem toho,
že vady jsou tak závažného charakteru, že vylučují jiný postup a rozhodnutí soudu (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84,
publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS).
[42] V souzené věci podal stěžovatel dne 18. 10. 2012 žalobu ke krajskému soudu.
Dne 15. 1. 2013 vyhotovila PK MPSV v Hradci Králové na pokyn krajského soudu posudek
o zdravotním stavu stěžovatele a dne 31. 5. 2013 byl vyhotoven (opět na pokyn krajského soudu)
posudek doplňující. Ve svém podání ze dne 30. 4. 2013, označeném jako „podnět k rozšíření původní
žaloby“, stěžovatel namítal, že se neúčastnil jednání PK MPSV v Hradci Králové. Krajský soud
k této námitce v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že se jedná o námitku podanou
po lhůtě podle §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s., a pouze nad rámec nutného odůvodnění dodal,
že v namítané skutečnosti nespatřoval vadu, neboť byl stav stěžovatele v následném soudním
řízení ještě několikrát posouzen.
[43] Nejvyšší správní soud má právě popsaný postup krajského soudu za chybný,
a to z následujících důvodů. V době, kdy stěžovatel podal žalobu, objektivně nemohl namítat
svou neúčast na jednání PK MPSV v Hradci Králové, uskutečněném o více než půl roku později.
Přístup, který krajský soud zvolil, ve svém důsledku vede k tomu, že je-li v řízení před soudem
vyhotoven posudek, jehož účelem je znovu vyhodnotit zdravotní stav posuzované osoby a ověřit,
zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí, nemá
posuzovaná osoba možnost k tomuto důkazu a způsobu jeho opatření vznést námitky. Takové
omezení je však třeba odmítnout, neboť zásada soudního přezkumu aktů veřejné správy
v tzv. plné jurisdikci předpokládá provádění důkazů před správními soudy, a tedy i právo
účastníků řízení se k nim vyjádřit. Za daného stavu proto byl krajský soud povinen přihlédnout
ke stěžovatelově námitce ohledně postupu PK MPSV v Hradci Králové, a to nikoliv
jen nad rámec nutného odůvodnění. Ostatně k jiným námitkám, které stěžovatel vznesl proti
posudkům vyhotoveným v rámci soudního řízení, krajský soud přihlížel, a tak se jeho postup,
kdy pouze námitku neúčasti na jednání PK MPSV v Hradci Králové shledal opožděnou, nejeví
jako konzistentní ani logický. I přes toto vytýkané pochybení však Nejvyšší správní soud souhlasí
se závěrem krajského soudu, že neúčast stěžovatele na jednání PK MPSV v Hradci Králové
nebyla vadou řízení. Ani stížní námitku, že MUDr. Vicsápi a PK MPSV neučinili žádný
konkrétní úkon směřující ke zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
tedy bezprostředně neprohlédli stěžovatele za účelem zjištění jeho zdravotního stavu, neshledal
Nejvyšší správní soud důvodnou.
[44] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu „úkolem posudkových komisí MPSV je pouze
hodnotit zdravotní stav žadatelů podle kritérií stanovených právními předpisy, nikoliv provádět primární klinická
zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře stěžovatele a lékařů odborných, u nichž se léčí. Ti se pak podílejí
na kompletizaci zdravotní dokumentace. Přítomnost stěžovatele na jednání posudkové komise by tak byla
nezbytná pouze v případě, pokud by zdravotní dokumentace o jeho zdravotním stavu byla neúplná, některé nálezy
nejednoznačné či dokonce rozporné, případně pokud by bylo třeba došetřit některé skutečnosti v rámci vyšetření
za hospitalizace a komise k tomu od něj potřebovala podrobnější informace (…) Výše uvedenému pak odpovídá
skutečnost, že žádné ustanovení zákona povinnou přítomnost posuzovaného na jednání posudkové komise
ani nepředepisuje“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 3 Ads 91/2012 – 19, na který poukazoval sám stěžovatel ve své kasační stížnosti). Obdobně
pak podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Ads 214/2014 – 25, týkajícího
se nároku na příspěvek na péči, je vždy na zvážení konkrétních okolností případu, zda může
být objektivizace zjištění zdravotního stavu posuzovaného provedena i bez toho,
aby byl posuzovaný osobně přešetřen v komisi. Osobní vyšetření má přitom zvláštní význam
tehdy, existují-li rozpory mezi posudkovým hodnocením a podkladovými materiály.
[45] Stěžovatel ovšem ve své kasační stížnosti ani v řízení před krajským soudem nebrojil proti
neúplnosti podkladových materiálů, z nichž jednotliví posudkoví lékaři či soudem ustanovení
znalci vycházeli, neboť napadal jen závěry posudků (v řízení o kasační stížnosti zejména posudku
MUDr. Vicsápiho), netvrdil nic o nejednoznačnosti či rozpornosti lékařských zpráv,
o něž posudkoví lékaři a znalci své závěry opřeli. V projednávané věci tedy nebyl nutně
dán důvod pro provedení osobního vyšetření stěžovatele ze strany PK MPSV či znalců, neboť
vyhotovené posudky nebyly postaveny na nekompletní či rozporné zdravotnické dokumentaci
(na rozdíl např. od věci řešené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 Ads 214/2014). Nadto
je vhodné poznamenat, že poté, co krajský soud požádal PK MPSV v Hradci Králové
o vyhotovení posudku o zdravotním stavu stěžovatele, byl stěžovatel ze strany PK MPSV
v Hradci Králové vyzván, aby se zúčastnil jednání nařízeného na 15. 1. 2013. Stěžovatel
se z jednání omluvil a ke své omluvě přiložil aktuální lékařské zprávy. Že PK MPSV
v Hradci Králové netrvala na osobním vyšetření stěžovatele při jednání, přitom Nejvyšší správní
soud nepovažuje ze shora řečených důvodů za postup nesprávný. Před vyhotovením
doplňujícího posudku sice PK MPSV v Hradci Králové stěžovatele nevyzvala k dostavení
se k jednání, lze se však důvodně domnívat, že tomu tak bylo proto, že stěžovatel ve svém
vyjádření ze dne 12. 6. 2013 (založeném na č. l. 89 - 91 spisu krajského soudu), které zaslal
krajskému soudu a které pak bylo krajským soudem PK MPSV v Hradci Králové přeposláno
(viz pokyn a doručenka na č. l. 95 spisu krajského soudu), uvedl, že se s ohledem na svůj
zdravotní stav z jednání PK MPSV v Hradci Králové omluví. Z jednání PK MPSV v Praze,
nařízeného před vyhotovením srovnávacího posudku ze dne 20. 1. 2015, se stěžovatel taktéž
omluvil, přičemž uvedl, že jeho neúčast by nikterak neměla ovlivnit průběh jednání, neboť
předmětem jednání není aktuální zdravotní stav stěžovatele. PK MPSV v Praze pak dospěla
k závěru, že podkladová dokumentace byla dostatečná k přijetí posudkového hodnocení
i v nepřítomnosti stěžovatele. S ohledem na shora uvedené tedy Nejvyšší správní soud shrnuje,
že stěžovatelova námitka absence přímého kontaktu s lékaři PK MPSV a MUDr. Vicsápim není
důvodná, neboť za daného stavu nebyly dány důvody pro nezbytné osobní vyšetření stěžovatele
posuzujícími lékaři, což ostatně ve svém přípise ze dne 20. 1. 2015 naznal i sám stěžovatel.
[46] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatel byl seznámen s posudky
vyhotovenými v rámci správního i soudního řízení. Během správního řízení byl stěžovatel
vyšetřen lékařkou Okresní správy sociálního zabezpečení MUDr. F., na základě jejíhož posudku
bylo vydáno prvostupňové správní rozhodnutí. Tvrdil-li stěžovatel ve své kasační stížnosti, že ve
správním řízení byl porušen §36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, pak je třeba upozornit na znění §85a odst. 1 zákona o organizaci sociálního
zabezpečení, podle kterého se v řízení ve věcech důchodového pojištění nepoužije ustanovení
správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí. Nebylo tedy vadou správního
řízení, pokud měl stěžovatel poprvé možnost polemizovat s obsahem posudku vyhotoveného
MUDr. F. až společně s uplatněním námitek proti prvostupňovému rozhodnutí. Obdobné platí i
ve vztahu k posudku MUDr. M., k němuž mohl stěžovatel uplatnit své připomínky společně
s podáním žaloby proti napadenému rozhodnutí. K posudkům vyhotoveným na pokyn krajského
soudu během řízení před ním se přitom stěžovatel mohl vyjádřit jak podáním adresovaným
krajskému soudu, tak i při jednání před krajským soudem, čehož stěžovatel několikrát využil,
přičemž krajský soud stěžovatelova vyjádření (s výjimkou rozebíranou v odst. [43] tohoto
rozsudku) reflektoval například tím, že v návaznosti na jeho námitky nechal vyhotovit doplňující
posudek PK MPSV v Hradci Králové a později znalecký posudek MUDr. Vicsápiho.
[47] K tvrzení stěžovatele, že správní orgány (resp. posuzující lékaři) vůči němu postupovaly
v rozporu s §4 a 6 správního řádu (zásady správného přístupu správního orgánu k dotčené osobě
a rychlosti či hospodárnosti řízení), neboť se k němu nechovaly slušně a nenaplňovaly zásadu
dobré správy, lze s politováním konstatovat, že takové jednání obecně jistě není žádoucí. Lidský
přístup, pochopení i trochu empatie a vstřícnost lze totiž očekávat i vyžadovat především od těch,
kteří provádějí vyšetření nebo hodnotí stav osob se zdravotními potížemi. I kdyby se potvrdilo,
že pracovníci správních orgánů, s nimiž stěžovatel přišel během správního řízení do kontaktu,
s ním nejednali vždy v souladu s takovými očekáváními, nemůže to ovšem samo o sobě
mít za následek nesprávnost věcného posouzení stěžovatelova případu, resp. nezákonnost
napadeného rozsudku či napadeného rozhodnutí.
[48] Že by stěžovatel namítal během správního řízení porušení §11 správního řádu o místní
příslušnosti, se Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo ze správního spisu ověřit. Nadto
Nejvyšší správní soud neshledal, že by ve správním řízení nebyla respektována pravidla
zde uvedená.
[49] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepokládal stížní námitky
opírající se o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. za důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[50] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[51] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci úspěch, podle ustanovení §60 odst. 2
s. ř. s. však správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění,
nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče nelze přiznat právo na náhradu
řízení, na které by měl jinak nárok podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
[52] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 2. 9. 2015, č. j. 2 Ads 209/2015 – 37,
zástupkyní stěžovatele JUDr. Bronislavu Wittnerovou, MSc., advokátku, a v takovém případě
platí její odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s). Podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele
odměna za čtyři úkony právní služby. Mezi tyto úkony spadá první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení soudem ustanoveným zástupcem [§11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu], dvě další porady s klientem [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu]
a písemné podání ve věci samé - doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za jeden úkon přísluší částka 1000 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu)
a náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon.
Celkem tedy má ustanovená zástupkyně nárok na odměnu ve výši 5200 Kč (čtyřikrát 1300 Kč).
Protože ustanovená zástupkyně není plátkyní daně z přidané hodnoty, jde o částku konečnou
(bez navýšení o tuto daň).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu