ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.171.2016:34
sp. zn. 2 As 171/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
zastoupený Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10/1340, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, ve věci žaloby na
ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 6 A 25/2016 – 30,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 6 A 25/2016 – 30,
se zrušuje .
II. Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 25/2016 se p ř i k a z u j e
Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
I. Usnesení městského soudu
[1] Usnesením ze dne 1. 6. 2016, č. j. 6 A 25/2016 – 30, Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) zastavil řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného v řízení, ve kterém
mělo být rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí městského soudu ze dne 6. 11. 2015,
sp. zn. Si 1407/2015, kterým byla částečně odmítnuta žádost o poskytnutí informace o obsahu
celého rozsudku vydaného dotázaným soudem dne 6. 10. 2015, sp. zn. 6 To 319/2015.
Dále rozhodl o nákladech řízení a vrácení části soudního poplatku.
[2] V odůvodnění napadaného usnesení městský soud konstatoval, že dne 17. 5. 2016
obdržel podání žalobce, ve kterém žalobce vzal žalobu výslovně zpět a požadoval náhradu
nákladů řízení s ohledem na to, že žalovaný požadované rozhodnutí vydal až poté,
kdy mu byla doručena žaloba na ochranu proti nečinnosti. Dle §47 písm. a) s. ř. s. tedy soud
řízení zastavil.
[3] Následně se městský soud zabýval otázkou přiznání náhrady nákladů řízení žalobci,
přičemž vycházel ze znění §60 odst. 3 s. ř. s. a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 12. 2010, č. j. 3 Ans 32/2010 – 114, ze kterého vyplývá, že podkladem pro postup
dle zmíněného ustanovení je důvodnost podané žaloby, tedy existence žaloby, se kterou
by žalobce byl úspěšný. Dle §79 odst. 1 s. ř. s. se žalobce může žalobou domáhat vydání
rozhodnutí ve věci samé až tehdy, kdy bezvýsledně vyčerpá prostředky sloužící k ochraně proti
nečinnosti správního orgánu, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví.
Tímto předpisem je v tomto případě zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Tuto základní podmínku žalobce dle názoru městského soudu
nesplnil. Z ustanovení §16 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“), vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi lhůtou 15 dnů, ve které má povinný subjekt
předložit odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu, a lhůtou 15 dnů, ve které
má nadřízený orgán o odvolání rozhodnout. Lhůta pro rozhodnutí o odvolání tedy začne běžet
okamžikem předložení odvolání povinným subjektem. Žalobce podal návrh na opatření proti
nečinnosti dne 6. 1. 2016, tedy před tím, než bylo odvolání předloženo městským soudem,
k čemuž došlo dne 13. 1. 2016. V den podání návrhu na opatření proti nečinnosti tedy dosud
lhůta k rozhodnutí o odvolání ani neplynula. Z těchto důvodů městský soud rozhodl, že žalobce
nenaplnil podmínku §79 odst. 1 s. ř. s., žaloba by tedy nebyla úspěšná, a žalobci náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
[4] Městský soud dále dle ustanovení §10 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vrátil žalobci soudní poplatek snížený
o minimální částku, tedy 1000 Kč.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
[6] Stěžovatel především namítá, že všichni soudci správního úseku městského soudu měli
být vyloučeni z projednávání věci. Městský soud totiž rozhodoval ve věci v prvním stupni
jako správní orgán. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí usnesení Nejvyššího správního
soudu, která dokládají, že všechny věci vedené mezi totožným žalobcem a žalovaným byly vždy
v minulosti přikázány k projednání Krajskému soudu v Praze z důvodu vyloučení všech soudců
městského soudu. Zároveň poukazuje, že k vydání těchto usnesení docházelo zpravidla
z podnětu samotného městského soudu. Stěžovatel má tedy za to, že i tato věc měla
být předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci jinému soudu.
Protože se tak nestalo, rozhodovali ve věci vyloučení soudci.
[7] Dále stěžovatel namítá, že mu městský soud měl přiznat náhradu nákladů řízení,
neboť by jeho žaloba byla úspěšná, pokud by nevzal žalobu zpět. Stěžovatel důsledně popsal
celý průběh správního řízení a uvedl, že dne 7. 10. 2015 podal žádost o informace dle zákona
o svobodném přístupu k informacím, dne 21. 10. 2015 byla žádost odmítnuta (částečně
odmítnuta - pozn. soudu), dne 16. 11. 2015 podal u městského soudu odvolání proti tomuto
rozhodnutí. O odvolání mělo být rozhodováno ve lhůtách dle §16 odst. 2 a odst. 3 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Následně stěžovatel podal dne 5. 1. 2016 stížnost
na nečinnost žalovaného a žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, protože obě lhůty uplynuly
a o odvolání dosud nebylo rozhodnuto. O žádosti žalobce nebylo nijak rozhodnuto, opatření
proti nečinnosti přijato nebylo a na stížnost nebylo žalobci nijak odpovězeno. Dne 11. 2. 2016
podal stěžovatel žalobu na ochranu proti nečinnosti. O odvolání bylo rozhodnuto dne 4. 4. 2016,
tedy poté, kdy se žalovaný dozvěděl o podané žalobě. Dle názoru stěžovatele tedy mělo dojít
k přiznání náhrady nákladů řízení, protože splnil podmínky stanovené §60 odst. 3 s. ř. s.
[8] Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá Nejvyšší správní soud, aby kasační stížností
napadené usnesení zrušil.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s právním hodnocením věci
provedeným městským soudem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Stěžovatel namítal zmatečnost řízení před městským
soudem; otázkou případné zmatečnosti by se ostatně Nejvyšší správní soud musel s ohledem
na §109 odst. 4 s. ř. s. i z úřední povinnosti nad rámec stížních námitek.
[11] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[12] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 – 70,
vyplývá, že pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval soud jako správní orgán, jsou všichni
soudci správního úseku tohoto soudu vyloučeni z projednávání žaloby v této věci. Soudci
by v tomto případě měli postupovat dle §8 odst. 3 s. ř. s., protože, jak soud uvedl, „postavení
soudců ve vztahu k místopředsedovi soudu, u něhož sami působí, kdy takový místopředseda může v zákonem
stanovených případech vykonávat ve vztahu ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy, by mohlo zavdat
objektivní pochybnost o nepodjatosti těchto soudců, a to tím spíše, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti“. V tomto případě byl povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu
k informacím městský soud, který později rozhodoval o žalobě v této věci.
[13] V dřívějších podobných řízeních mezi totožným žalobcem a žalovaným městský soud věc
vždy předkládal Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci Krajskému soudu
v Praze z důvodu vyloučení všech soudců správního úseku městského soudu (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 47, usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. Nad 33/2011 – 17, usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. Nad 92/2014 – 13, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 5. 2016, č. j. Nad 114/2016 – 37, apod.).
[14] I v nyní projednávaném případě tedy městský soud, který ve správním řízení rozhodoval
jako správní orgán prvního stupně, je subjekt totožný s městským soudem, který ve věci
rozhodoval v řízení soudním. Tato skutečnost by mohla vést k důvodné pochybnosti
o nepodjatosti soudců městského soudu. Všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu
jsou proto vyloučeni pro možnou podjatost. Řízení u městského soudu tedy bylo stiženo
zmatečností ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spočívající v tom, že ve věci rozhodovali
vyloučení soudci.
[15] Podle §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému
soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
Toto ustanovení upravuje případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech
soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně
příslušný projednat a rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2016,
č. j. Nad 114/2016 – 37).
[16] Jelikož jsou z výše uvedených důvodů všichni soudci specializovaných senátů městského
soudu vyloučeni pro možnou podjatost a nelze tedy sestavit u místně příslušného městského
soudu senát, jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně příslušnému
krajskému soudu. V předchozích věcech vedených mezi totožnými stranami byl vždy přikázaným
soudem Krajský soud v Praze, jako jiný než místně příslušný krajský soud, který je soudem
nejbližším sídlu (bydlišti) účastníků řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského
soudu zrušil a dle §9 odst. 1 s. ř. s. přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu
v Praze.
[18] Dalšími stížními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť se týkají již věci
samé. Nejprve o žalobě musí rozhodnout soud, jemuž se věc přikazuje.
[19] O nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení dle §60 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Krajský
soud v Praze v novém řízení. V novém řízení pak Krajský soud v Praze rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu