ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.200.2016:12
sp. zn. 2 As 200/2016 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: ROFIN s. r. o.,
se sídlem Kostelní 38, Praha 7, zast. JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem
Vyšehradská 421/21, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor
dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 2. 2013, č. j. DSH/1430/13, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016, č. j. 30 A 26/2013 – 120,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 26. 7. 2016 se žalobce, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora
označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“).
Napadený rozsudek je v pořadí již třetím rozsudkem ve věci stěžovatelovy žaloby ze dne
2. 4. 2013 proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Rozsudek krajského soudu ze dne
30. 12. 2014, č. j. 30 A 26/2013 – 53, byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2016, č. j. 2 As 21/2015 – 25, a to z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, stejně jako pro vadu řízení před krajským soudem,
spočívající v nevyrozumění osoby, připadající v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení,
o probíhajícím řízení a o možnosti sdělení stran uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení
před krajským soudem.
Další rozsudek krajského soudu, tj. rozsudek ze dne 31. 7. 2015, č. j. 30 A 26/2013 – 86,
byl ke kasační stížnosti žalobce (nynějšího stěžovatele), zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 2 As 228/2016 – 30. Důvodem kasace zde byla
nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku plynoucí z jeho nesrozumitelnosti i z nedostatku
důvodů. Dále Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že ve věci neprovedl jednání, aniž
by k takovému postupu byly splněny zákonné podmínky, a zatížil tak řízení o žalobě vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o podstatu
nepřezkoumatelnosti posledně uvedeného rozsudku krajského soudu, shledal tuto Nejvyšší
správní soud ve způsobu, jakým krajský soud svůj zamítavý rozsudek odůvodnil. V části
rozsudku krajského soudu příslušející věcnému posouzení důvodnosti žaloby totiž krajský soud
toliko citoval jednu z částí odůvodnění předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního
soudu, aniž by jakkoli reagoval na žalobní námitku stěžovatele ohledně nenaplnění podmínky
danosti veřejného zájmu na povolení obnovy řízení z moci úřední.
Napadeným rozsudkem krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu a rozhodl o nákladech
řízení. V odůvodnění rozsudku pak stručně popsal dosavadní průběh řízení o žalobě včetně
rekapitulace výše uvedených kasací Nejvyššího správního soudu. Dále citoval veškeré závazné
právní názory, jež Nejvyšší správní soud v těchto rozsudcích vyslovil, zejména přitom neopomněl
citovat názor Nejvyššího správního soudu stran existence veřejného zájmu na povolení obnovy
řízení [„Na obnově řízení je dán také veřejný zájem, ačkoli jej žalobce neshledává. Ten byl vyjádřen
jak v prvostupňovém, tak i v žalobou napadeném rozhodnutí. Bylo by totiž v rozporu s veřejným zájmem,
aby předmětné vozidlo bylo provozováno na pozemních komunikacích na základě schválení nelegálně získaných
a pravděpodobně zfalšovaných dokumentů. Vozidlo, jehož technická způsobilost byla schválena v rozporu
se zákonem o podmínkách provozu, nemůže být bez dalšího ponecháno v provozu na pozemních komunikacích“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 2 As 21/2015 – 25).]. Krajský
soud rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že jednání ve věci proběhlo dne
15. 6. 2016, k čemuž podotknul, že žalobce prostřednictvím svého zástupce setrval na výchozím
skutkovém zjištění a argumentoval shodně jako v projednávané žalobě s návrhem na zrušení
rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný se k jednání
nedostavil. Pokud jde o vypořádání žalobní námitky nedostatku veřejného zájmu na povolení
obnovy řízení ex offo, uvedl krajský soud, že v této otázce je vázán výše citovaným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, dle kterého je v přezkoumávaném případě dán veřejný
zájem na obnově řízení, o čemž ostatně bylo dostatečně pojednáno již v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně i v rozhodnutí žalovaného. Pro povolení obnovy řízení
tak dle odůvodnění napadeného rozsudku byly splněny veškeré zákonné podmínky včetně
existence veřejného zájmu na takovém procesním postupu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že tuto podává obecně z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d), zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně pak vůči napadenému rozsudku namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku existence veřejného zájmu na povolení obnovy řízení. Zejména v tomto ohledu
argumentuje tím, že vozidlo, jehož technická způsobilost k provozu má být předmětem
přezkumu v obnoveném řízení, prošlo od roku 2010 do současnosti hned několika technickými
kontrolami, které vždy vedly ke kladnému závěru o způsobilosti jeho užívání k provozu
na pozemních komunikacích. I kdyby byla listina „prohlášení o shodě“ (COC list, certificate
of conformity) nepravá, nelze odhlédnout od skutečnosti, že předmětné vozidlo opakovaně prošlo
technickou kontrolou a fakticky je tedy způsobilé provozu. V takovém případě nemůže
být shledán veřejný zájem na neprovozování vozidla, neboť jeho technický stav nemůže při jeho
provozu ohrozit účastníky silničního provozu větší měrou, než je tomu u vozidel s bezvadným
„prohlášením o shodě“. Pokud tedy existuje k vozidlu nepravý dokument, nečiní to ještě
z vozidla předmět určený k okamžité likvidaci. Od původního řízení o schválení technické
způsobilosti navíc uběhlo již šest a půl roku, přičemž po celou tuto dobu je předmětné vozidlo
bez jakýchkoli obtíží provozuschopné.
Stěžovatel namítá, že krajský soud pouze bez dalšího přejal právní názor Nejvyššího
správního soudu. Tento právní názor je sice pro krajský soud závazný, nicméně to neznamená,
že krajský soud bez dalšího přezkumu a odůvodněných úvah převezme část rozhodnutí a pouze
uvede odkaz na názor Nejvyššího správního soudu. Takový postup zakládá dle názoru
stěžovatele vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Stížnost byla podána osobou oprávněnou a směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví. Stěžovatel se jejím prostřednictvím domáhá zrušení napadeného
rozhodnutí. Stížnost byla rovněž podána včas, přičemž stěžovatel je v souladu s ustanovením
§105 odst. 2 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Stran povinnosti zaplatit
soudní poplatek za kasační stížnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato stěžovateli
nevznikla, neboť stěžovatel uvedený poplatek zaplatil již dříve v řízení o jeho předchozí kasační
stížnosti, které u kasačního soudu proběhlo pod sp. zn. 2 As 228/2015 (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014 – 60,
ve spojení s §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů). Nicméně právě s ohledem na skutečnost, že stěžovatel podává kasační stížnost proti
rozsudku krajského soudu, jímž bylo znovu rozhodnuto ve věci jeho žaloby poté, co došlo
ke zrušení předchozího rozsudku krajského soudu ke kasační stížnosti téhož stěžovatele
(tj. žalobce), je třeba posoudit, zda se nejedná o kasační stížnost nepřípustně opakovanou
ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Dle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. platí, že „[k]asační stížnost je dále nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud se přitom k nepřípustnosti opakované kasační
stížnosti vyjádřil např. již ve svém usnesení ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119,
kde mj. uvedl, že „[u]stanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též
na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího
správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím
vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost
odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.“
Z obsahu kasační stížnosti je zcela jasně patrné, že jejím středobodem je nesouhlas
stěžovatele s právním názorem, dle kterého je v daném případě dán veřejný zájem na povolení
obnovy řízení o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného silničního vozidla. Tento
právní názor je sice obsažen v odůvodnění napadeného rozsudku, nicméně pro krajský soud
se jedná o závazný právní názor, který byl vysloven již v prvním zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 2 As 21/2015 – 25. Především z důvodu, že krajský soud
ve svém druhém rozsudku o otázce veřejného zájmu jakožto podmínky pro povolení obnovy
řízení výslovně nepojednal, ani necitoval uvedený závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu, došlo k následnému zrušení tohoto druhého rozsudku Nejvyšším správním soudem,
jak bylo popsáno výše. V nyní napadeném rozsudku však krajský soud uvedený nedostatek
napravil a stejně tak zhojil vadu řízení spočívající v rozhodnutí bez jednání, aniž pro takový
postup byly splněny zákonné podmínky - jednání ve věci stěžovatelovy žaloby totiž posléze
proběhlo dne 15. 6. 2016. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel de facto kasační stížností brojí
vůči dílčímu právnímu názoru Nejvyššího správního soudu ve věci samé, který byl krajským
soudem v důsledku jeho kasační závaznosti toliko přejat. V souvislosti s připuštěním přezkumu
napadeného rozsudku v tomto rozsahu by tudíž nevyhnutelně došlo k přezkumu správnosti
právního názoru Nejvyššího správního soudu, k čemuž však nemůže sloužit kasační stížnost
(srov. přípustné důvody podání kasační stížnosti dle §103 odst. 1 s. ř. s.) ani jiný opravný
prostředek zakotvený soudním řádem správním (srov. ustanovení §114 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o další obecné důvody, pro které stěžovatel kasační stížnost údajně podal, tedy
důvody dle §103 odst. 1 písm. b), c) a d), nelze než konstatovat, že kasační stížnost postrádá
jakoukoli jejich konkretizaci, na základě které by bylo lze dospět k závěru, že stěžovatel
(byť jen fakticky) namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Stran stěžovatelem vágně namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů lze pouze uvést, že tato je dovozována jako důsledek nesprávného
posouzení právní otázky spočívající v existenci veřejného zájmu na povolení obnovy řízení, a jako
taková proto nemůže sama založit přípustnost kasační stížnosti.
Kasační stížnost není přípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž krajský soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem,
aniž by bylo jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ji proto v souladu s ustanovením
§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60
odst. 3 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu