ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.234.2015:64
sp. zn. 2 As 234/2015 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
O2 Czech Republic a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, proti žalovanému:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, proti
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 19. 12. 2012,
č. j. ÚOHS-R316/2012/HS-23946/2012/320/HBa, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2015, č. j. 62 Af 14/2013 – 374,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá přezkoumání
a zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž tento soud zrušil
rozhodnutí jeho předsedy ze dne 19. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R316/2012/HS-
23946/2012/320/HBa (dále též „napadené rozhodnutí“). Uvedeným rozhodnutím byla změněna
část výroku I. rozhodnutí žalovaného (dále též „Úřad“) ze dne 17. 10. 2012, č. j. S 1/03-
1263/2012/810/ŠVI (dále „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že se žalobci ukládá pokuta ve výši
91 909 700 Kč (místo prvostupňovým rozhodnutím uložené pokuty ve výši 93 108 600 Kč).
Pokuta byla žalobci uložena podle §22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské
soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „ZOHS“), ve znění účinném do 1. 6. 2004,
za porušení §11 odst. 1 ZOHS, popsané ve výroku č. I. rozhodnutí předsedy stěžovatele ze dne
19. 1. 2004, č. j. R 20/2003 (dále též jen „rozhodnutí z roku 2004“ nebo rozhodnutí
„R 20/2003“).
[2] Je třeba předeslat, že v dané věci opakovaně rozhodoval předseda žalovaného, krajský
soud i Nejvyšší správní soud. Přehled rozhodování následně popsal krajský soud
na s. 8 - 9 napadeného rozsudku: „V daném případě ze spisu vyplynulo, že předseda žalovaného o žalobcově
deliktu a o uložení pokuty rozhodl poprvé rozhodnutím ze dne 19. 1. 2004, č. j. R 20/2003, jímž změnil
bod 1. výroku rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2003, č. j. S 1/03 3250/03-ORP. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce žalobu, která došla soudu dne 10. 2. 2004. Krajský soud v Brně žalobu zamítl
rozsudkem ze dne 31. 7. 2006, č. j. 31 Ca 30/2004 - 157, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2007. Proti
tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, která došla soudu dne 5. 4. 2007. Rozsudkem ze dne
28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 57/2007 - 233, Nejvyšší správní soud zrušil uvedený rozsudek krajského soudu
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2009,
č. j. 62 Ca 61/2008 - 299, zrušil rozhodnutí žalovaného i jeho předsedy jako nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 18. 12. 2009. Proti tomuto rozsudku podal dne 22. 12. 2009
kasační stížnost žalovaný. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 29/2010 - 354,
rozsudek krajského soudu znovu zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Krajský soud následně rozsudkem ze dne
24. 3. 2011, č. j. 62 Af 49/2010 - 449, zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 1. 2004,
č. j. R 20/2003, ve výroku II.(jímž byla uložena pokuta) a v tomto rozsahu věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení (výrok I.). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů
řízení (výrokem III.). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 7. 4. 2011. Proti tomuto rozhodnutí si podal
kasační stížnost toliko žalobce - a to proti výrokům II. a III. Jeho kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 8 Afs 35/2011 - 537, odmítnuta. Proti výroku I. rozsudku
krajského soudu ze dne 24. 3. 2011 kasační stížnost podána nebyla. Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2012,
č. j. S 1/03-1263/2012/810/ŠVI, žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 93 108 600 Kč. Toto rozhodnutí
bylo rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 19. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R316/2012/HS-
23946/2012/320/HBa, změněno tak, že uložená pokuta byla snížena na částku 91 909 700 Kč. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 12. 2012.“ Krajský soud žalobu podanou dne 15. 2. 2013
rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 62 Af 14/2013 - 296 zamítl; tento rozsudek byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 As 204/2014 - 71, a věc byla
krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení (poznámka NSS: všechny v tomto rozhodnutí citované
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).
II. Napadený rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud pak vázán právním názorem v tomto kasačním rozsudku vysloveným
posoudil běh lhůt pro uložení pokuty. Dospěl k závěru, že subjektivní lhůta stanovená
v §22 odst. 5 ZOHS začala běžet dnem vědomosti správního orgánu o protiprávním jednání
žalobce, k jehož určení však nebyl ve spise dostatek podkladů. Žalovaný k výzvě soudu sdělil,
že tyto další podklady nemá, neboť písemnosti nenacházející se ve správním spise již byly
skartovány. Nedostatek podkladů, jejichž existence je ze spisu zřejmá, nicméně se v něm
nenacházejí, krajský soud označil za důvod nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného
rozhodnutí. Nad rámec uvedeného pak krajský soud ve vztahu ke dni 5. 11. 2002, který kasační
soud označil za den, kdy k vědomosti žalovaného mohlo dojít nejpozději, provedl výpočet běhu
subjektivní lhůty v daném případě, přičemž vycházel z aplikace §41 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož prekluzivní
lhůty neběží v průběhu soudního řízení. Dospěl k závěru, že i při tomto nejzazším dni vědomosti
byla pokuta uložena po uplynutí zákonné subjektivní prekluzivní lhůty. Z těchto důvodů
nepovažoval krajský soud za potřebné zabývat se dalšími žalobními námitkami a rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Obsah kasační stížnosti žalovaného
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že právní názor, z něhož vycházel krajský soud
v důsledku vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu, je nesprávný, neudržitelný
a v rozporu se stávající judikaturou. V daném případě se jedná o trvající delikt páchaný v době
od 1. 7. 2001 do 30. 6. 2003 a krajský soud ve svých prvních dvou rozsudcích a Nejvyšší
správní soud ve svém prvním rozsudku toto vymezení akceptovaly. Subjektivní lhůta podle
§22 odst. 5 ZOHS běží od okamžiku vědomosti Úřadu, ovšem pro skutky trvající a pokračující
existuje výjimka, že tato lhůta počne běžet až po ukončení deliktu. Při trvání deliktu je sporné,
který okamžik přerušuje jednotu skutku (zahájení řízení, rozhodnutí) a je tedy okamžikem
zahájení běhu objektivní lhůty, bytˇ postupným průnikem trestněprávních principů do správního
trestání se u přestupků za rozhodný okamžik považuje zahájení řízení. To se však netýká jiných
správních deliktů, kde judikatura setrvává na názoru, že lhůty začínají běžet až po ukončení
trvajícího správního deliktu a každou novou vědomostí o dalším udržování protiprávního stavu
počnou běžet lhůty nové (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005,
č. j. 5 A 164/2002 - 44). Citovaný rozsudek pak nerozlišuje mezi lhůtou subjektivní a lhůtou
objektivní. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 9 As 101/2010 - 101,
a ze dne 8. 11. 2007, č. j. 9 As 40/2007 - 61, pak plyne, že mezníkem je uložení sankce. Stejně
tak v rozsudku ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 Afs 3/2012 - 13, kde se jedná o shodnou situaci
s daným případem, soud vycházel z názoru, že subjektivní lhůta počíná běžet až se lhůtou
objektivní, tedy okamžikem ukončení deliktního jednání. Právní názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem o tom, že subjektivní lhůta počíná běžet skutečnou vědomostí, je s tímto
v rozporu a oporou není ani názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne
11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/2005, který není aplikovatelný na trvající delikty.
[5] Stěžovatel dále zastává názor, že subjektivní lhůta nemůže uplynout, aniž by běžela lhůta
objektivní. Lhůty musí běžet současně, „jedna se musí vejít do druhé“, i právní teorie stojí
na názoru, že lhůty jsou neoddělitelně spjaty. Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne
29. 3. 2012, č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, že subjektivní lhůta se musí nacházet uvnitř lhůty objektivní,
neboť nemůže začít běžet dříve, než ke spáchání deliktu dojde. Tento judikát se sice týkal situace,
kdy byl delikt dokonán a dokončen před zahájením řízení, ovšem tento názor byl převzat
i v rozsudku ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 Afs 3/2012 - 131.
[6] Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem na aplikovatelnost §41 s. ř. s. na řízení o uložení
pokuty podle §22 odst. 2 ZOHS tak, jak vyplynula z rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle stěžovatele není podstatné, že kasační stížnost podaná proti rozsudku krajského soudu
ze dne 24. 3. 2011 nesměřovala proti výroku soudu zrušujícímu správní rozhodnutí ve výroku
o uložení pokuty. Rozhodnutí správního orgánu tvoří jeden celek, a tedy na celé toto rozhodnutí
musí dopadat i stavění lhůty; k tomu poukazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne
18. 9. 2012, č. j. 8 Afs 29/2011 - 78, podle něhož se §41 s. ř. s. uplatní i v kasačním řízení,
a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 5 Afs 7/2011 - 619,
kde byl řešen případ postupného rozhodování o vině a o pokutě.
[7] Stěžovatel uvádí, že si je vědom závaznosti kasačního rozsudku ve smyslu §110 odst. 3
s. ř. s. (pozn. NSS: správně odst. 4) a omezení přípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. Domnívá se ovšem, že by nedůvodná změna v rozhodovací praxi, která
má naprosto zásadní dopad na činnost žalovaného, měla vést k předložení věci rozšířenému
senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Navrhuje proto předložení kasační stížnosti rozšířenému senátu
a zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[8] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v prvé řadě poukazuje na její
nepřípustnost podle §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje pouze proti důvodům rozsudku
krajského soudu. Ten totiž rozhodnutí správního orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost
a uplynutí lhůty uvedl pouze nad rámec výroku i rozhodných důvodů. Závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti stěžovatel nijak nenapadá. Žalobce považuje kasační stížnost
za nepřípustnou i podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel napadá závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu, aniž by tvrdil, že nebyl krajským soudem respektován, nebo
aniž by uplatnil nové námitky oproti předchozímu kasačnímu řízení.
[9] Žalobce považuje argumentaci stěžovatele za účelovou a zkreslující, neboť závazný
právní názor naopak stávající judikatuře odpovídá. Stěžovatel vychází z toho, že soudy měly
tvrdit, že běh lhůty začíná prvním dnem vědomosti, což není pravdou. Žalobce považuje
za klíčový okamžik vědomost Úřadu v míře umožňující zahájit řízení. To také odpovídá
konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu k běhu subjektivní lhůty. Neúplný je poukaz
na doktrínu posuzující běh lhůt u trvajících deliktů, neboť jsou zastávány i názory o ukončení
trvajícího deliktu okamžikem zahájení správního řízení; zde poukazuje na publikaci Bohadlo,
D., Potěšil, L., Potměšil, J.: Správní trestání z hlediska praxe a judikatury, Praha, C.H. Beck, 2013,
s. 43 - 44, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 101/2010, 9 As 25/2012,
8 As 33/2014, 6 As 19/2013. Vyložení lhůty v rozsudku č. j. 5A 164/2002 - 44 stěžovatel
zkresluje, neboť v něm by řešen případ opětovné vědomosti o udržování protiprávního stavu;
stejně tak v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 619 se jednalo o případ běhu lhůt v případě zahájení
řízení až po ukončení deliktu. Žádné z citovaných rozhodnutí nezakládá Úřadu právo vést řízení
bez časového omezení. Žalobce poukazuje i na odlišnost věci vedené pod sp. zn. 9 As 101/2010
a na neúplnost citace z rozsudku sp. zn. 9 As 40/2007, kde stěžovatel vypustil, že v něm bylo
výslovně pojednáno pouze o lhůtě objektivní. Žalobce považuje za nezbytné respektovat právní
jistotu účastníka řízení, která vychází ze skutečnosti, že správní řízení bylo zahájeno na základě
dispozice Úřadu s informacemi potřebnými k zahájení řízení, pokud v řízení nebylo odkázáno
na jiný okamžik pro běh lhůty rozhodný. Stěžovatel vychází z absurdní konstrukce, že by mohl
zahájit řízení, aniž by měl vědomost o existenci protiprávního stavu. K tomu poukazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09 (z něhož obsáhle cituje),
na doktrinální postoj zaujatý v publikaci: Helena Prášková: Základy odpovědnosti za správní
delikty, C.H. Beck, 2013, s. 374, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007,
sp. zn. II. ÚS 192/2005.
[10] Žalobce je názoru, že v jeho případě byla dána vědomost Úřadu okamžikem vědomosti
o protiprávním jednání, a shoduje se s oběma soudy, že se tak stalo nejpozději při místním šetření
u klientů žalobce dne 5. 11. 2002, a poukazuje na skutečnost, že žalovaný nebyl schopen doložit
vědomost k jinému datu. Nicméně pokud by žalovaný požadované doklady byl schopen doložit,
nutně by to vedlo k závěru, že informacemi v potřebném rozsahu disponoval mnohem dříve.
[11] Žalobce považuje názor stěžovatele o jediném rámci subjektivní a objektivní lhůty
za správný. To dovozuje z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 25/2012 - 351
i ze samotného znění §22 odst. 5 ZOHS, podle něhož se subjektivní lhůta váže k vědomosti
Úřadu, ale objektivní k porušení zákazu či nesplnění povinnosti. Stejný názor je vyjádřen
i v článku zveřejněném v časopise Právní rozhledy 10/2003, s. 471 (autor Josef Bejček). Není
ale vyloučeno, aby uplynula samostatně jedna ze lhůt; k tomu poukazuje na zkreslující poukazy
stěžovatele na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, při nichž nejsou vzaty v úvahu
odlišné skutkové okolnosti.
[12] Ke kasační námitce nesprávné aplikace §41 s. ř. s. žalobce soudí, že ke stavění lhůty může
dojít pouze ve vztahu k předmětu soudního řízení, v daném případě k předmětu konkrétního
kasačního řízení, neboť jen v této části Úřad nemůže po dobu tohoto soudního řízení
rozhodovat. Poukazuje na skutečnost, že v daném případě nešlo o stav samostatných řízení
o vině a sankci jako ve stěžovatelem poukazované věci sp. zn. 5 Afs 7/2011.
[13] Žalobce soudí, že závazný právní názor, v jehož mezích rozhodoval krajský soud, nebyl
rozporný ani se stávající judikaturou, ani s právní teorií. Rozsudek považuje za odpovídající
zákonu i judikatuře včetně judikatury Ústavního soudu. Proto ani v případě, že by Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost přípustnou, není zde důvod k předložení věci rozšířenému
senátu pro neexistenci sporné otázky, nehledě na to, že i v tomto kasačním řízení je kasační soud
vázán svým dříve vysloveným názorem.
[14] Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, případně,
shledá-li ji přípustnou, tuto zamítl.
V. Posouzení přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
[16] Přípustnost kasační stížnosti je ovšem omezena dalšími zákonnými důvody.
[17] Žalobce poukazuje na nepřípustnost hned ze dvou důvodů. V prvé řadě je názoru,
že kasační stížnost je nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
je nepřípustná kasační stížnost směřující proti důvodům rozhodnutí. Je pravdou, že rozhodným
důvodem, pro který krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, byla jeho nepřezkoumatelnost,
neboť spis neobsahoval úplné podklady pro úvahu o včasnosti uložení pokuty. Proti tomuto
závěru stěžovatel skutečně nebrojí. Krajský soud však současně provedl na základě skutečností
ze spisu zjevných výpočet subjektivní lhůty a dospěl k závěru, že pokuta byla uložena po jejím
uplynutí. Tento závěr je pro další řízení správního orgánu závazný a byl rovněž podkladem
zrušujícího výroku rozhodnutí soudu. Proto nelze vyloučit, aby tuto úvahu stěžovatel učinil
předmětem kasačního řízení. Důvody nepřípustnosti podle označeného ustanovení proto
Nejvyšší správní soud neshledal.
[18] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž
soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. To stěžovatel také krajskému soudu nevytýká.
Nejvyšší správní soud vážil rovněž situaci v daném případě, kdy kasační stížnost proti
předchozímu rozsudku krajského soudu podával žalobce, kdežto v daném případě je kasační
stížnost podávána žalovaným. Tato skutečnost však sama o sobě k přípustnosti kasační stížnosti
nestačí. Podstatné je, zda směřuje proti závaznému právnímu názoru, jímž se krajský soud musel
podle §110 odst. 4 s. ř. s. řídit, či nikoliv.
[19] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 As 204/2014 - 71,
je zřejmé, že se v části V.3. zabýval námitkou prekluze subjektivní lhůty, která byla ostatně sporná
již v žalobním řízení. V odst. 34 – 61 rozsudku vyslovil veškeré závěry, které stěžovatel napadá
touto kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud skutečně vyslovil nesouhlas s právním názorem
žalovaného, že subjektivní lhůta počala běžet až s okamžikem počátku běhu lhůty objektivní,
v daném případě spolu s datem vydání prvostupňového rozhodnutí. Způsob počítání běhu
objektivní lhůty u trvajících deliktů neshledal důvodem pro závěr, že je zcela nerozhodná
vědomost správního orgánu o deliktu, a že tedy v době trvání deliktu se šetření i správní řízení
vede, aniž by subjektivní lhůta běžela, a že je tedy na vůli správního orgánu, od kdy začne lhůty
počítat. K vědomosti správního orgánu o deliktu vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne
11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05 (odst. 52), a z usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 7 Afs 14/2011 - 115 (publ. pod č. 2748/2013 Sb. NSS), z nějž mj. plyne, že „[s]právní orgán
se dozví o porušení cenových předpisů (§17 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), dnem, kdy soustředí
onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Není
rozhodující, zda v tento den již byl zpracován kontrolní protokol, ani zda tyto poznatky byly analyzovány
a posouzeny se závěrem, že delikt byl spáchán a kým“ (odst. 54). Přitom Nejvyšší správní soud pojednal
i o stávající judikatuře, zejména o rozsudcích ze dne 30. 11. 2006, č. j. 5 Afs 68/2005 - 68, ze dne
22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 - 44 (publ. pod č. 832/2006 Sb. NSS), ze dne 29. 3. 2012,
č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351, ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 9 As 101/2010 - 101, ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011 - 115 (publ. pod č. 2748/2013
Sb. NSS), ze dne 27. 7. 2011, č. j. 6 As 15/2011 - 73, ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011 - 108,
ze dne 27. 7. 2012, č. j. 7 As 129/2011 - 69, a ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 57/2012 - 29, jakož
i o nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09. Konkrétně přitom
zhodnotil skutkový stav těmito rozhodnutími řešený a případný vliv na rozhodovanou
věc. K souběhu lhůt skutečně vyslovil, že ač subjektivní a objektivní lhůty jsou zpravidla
provázány, nelze vyloučit, že k uplynutí jedné z nich může dojít mimo rámec druhé lhůty.
V odstavci 61 předchozího rozsudku pak Nejvyšší správní soud hodnotil dopad §41 s. ř. s.
na běh lhůty v daném případě. Zde odlišil případ, kdy žalobcova kasační stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2011, č. j. 62 Af 49/2010 - 449, směřovala pouze
proti výroku II. a III. tohoto rozsudku a vůbec se netýkala výroku I. o zrušení výroku správního
rozhodnutí o uložení pokuty. Nedošlo tedy k žádným mimoběžným a prolínajícím se řízením
a rozhodnutím o jednom skutku. Výrok rozhodnutí správního orgánu o vině nabyl právní moci
a správní řízení se mělo dále vést jen o výši ukládané pokuty, přičemž tento zrušující výrok
rozsudku krajského soudu kasační stížností napaden nebyl. Nejvyšší správní soud tedy skutečně
zaujal právní názor, že kasační řízení o výroku I. a III. rozsudku krajského soudu nemělo žádný
vliv na běh lhůty ve vztahu k pravomocnému výroku I. rozsudku krajského soudu (výroku
správního rozhodnutí o pokutě); jinak by totiž byla stavěna lhůta v době, kdy správnímu orgánu
nic nebránilo o věci v mezích zrušujícího rozsudku krajského soudu vést řízení a rozhodnout.
Nejvyšší správní soud vyslovil v daném rozsudku i další právní názory ke kasačním námitkám,
ty však v dalším řízení neměly praktický dopad.
[20] Z uvedeného stručného přehledu právních názorů vyslovených v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 As 204/2014 - 71, je zcela zřejmé, že stěžovatel touto
kasační stížností brojí výhradně proti závaznému právnímu názoru v tomto rozsudku
vyslovenému; stěžovatel se tím ostatně ani netají. Pokud by Nejvyšší správní soud věcně tuto
kasační stížnost posuzoval, hodnotil by právní názor již jednou v této věci závazně vyslovený.
[21] Nejvyšší správní soud se zabýval i návrhem stěžovatele na předložení věci rozšířenému
senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Takový postup je však možný pouze v případě, že je kasační
stížnost přípustná. Ostatně rozšířený senát již v usnesení ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56 (publ. pod. č. 1723/2008 Sb. NSS), vyslovil, že rozhodující senát
Nejvyššího správního soudu není oprávněn odchýlit se od závazného právního názoru tohoto
soudu v téže věci dříve vysloveného, neboť se jím není oprávněn vůbec věcně zabývat. Jednou
vysloveným právním názorem je vázán nejen krajský soud, ale i kasační soud, rozhoduje-li za pro
právní názor nezměněných poměrů. Tak tomu je i v daném případě.
[22] Kasační stížnost je z výše uvedených důvodů nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. a Nejvyšší správní soud ji proto odmítl [§64 odst. 1 písm. d), §120 s. ř. s.].
[23] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §62 odst. 3, §120 s. ř. s.; byl-li návrh
odmítnut, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu