ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.25.2016:38
sp. zn. 2 As 25/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. S., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 8. 2014, č. j. KUOK 75533/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 12. 2015,
č. j. 60 A 11/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora nadepsaného usnesení krajského soudu, jímž krajský soud odmítl jako
opožděnou stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2014,
č. j. KUOK 75533/2014. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání
a potvrzeno rozhodnutí magistrátu města Olomouce (dále také „magistrát“) ze dne 12. 3. 2014,
č. j. SMOL/054334/2014/OARMV/DPD/Hyb, kterým byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil porušením §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu tím, že dne 12. 11. 2013 v cca 14:05 hod v Olomouci na ulici
Tovární překročil stanovenou rychlost jízdy v obci (50 km/h), neboť řídil motorové vozidlo
tov. zn. Audi, RZ X, rychlostí 94 km/h, kdy i při zváženi možné odchylky měřícího zařízení
± 3 km/h tak byla nejnižší skutečná naměřená rychlost jízdy 91 km/h. Za tento přestupek mu
byla uložena pokuta ve výši 6000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel v trvání 8 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.
Krajský soud neakceptoval námitku stěžovatele, že se s rozhodnutím seznámil
až dne 20. 11. 2014 při nahlížení do spisu, tudíž až po zániku odpovědnosti za přestupek,
k němuž došlo dne 13. 11. 2014. Vyšel z toho, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno
prostřednictvím jeho zástupce uplynutím úložní doby zásilky doručované poštou dne 1. 9. 2014
(správně 30. 8. 2014, pozn. NSS). Lhůta k podání žaloby proto uplynula dne 3. 11. 2014 (správně
30. 10. 2014, pozn. NSS). Poněvadž byla žaloba podána až dne 26. 11. 2014, byla podána
opožděně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel má za to, že byť krajský soud své rozhodnutí poměrně kvalitně odůvodnil,
je nezákonné. Za zásadní považuje stěžovatel otázku, zda byla fikce doručení dovozena po právu,
či nikoliv. Krajský soud sice konstatoval, že se správní orgány nepokusily doručit
na elektronickou doručovací adresu zástupce stěžovatele (X), přesto byly splněny podmínky
postupu podle §19 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tj. k tomu, aby žalovaný
doručoval tak, jakoby stěžovatel o doručování na elektronickou adresu nepožádal.
Stěžovatel má za to, že tímto postupem mu byl upřen přístup k soudu, přičemž k omezení
tohoto práva došlo pouze technickými prostředky správního orgánu. Pouze skutečnost,
že správní orgány nedoručily stěžovateli rozhodnutí na jím požadovanou elektronickou adresu,
totiž vedla k tomu, že jeho žaloba nebyla meritorně projednána, ale byla odmítnuta
jako opožděná.
Stěžovatel poukazuje na to, že správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby efektivně
doručoval také na elektronickou adresu. Závěr krajského soudu o technické neproveditelnosti
takového doručení je nejenom mylný, ale také irelevantní. Práva stěžovatele, která mu přiznává
zákon, nemohou být omezována technickými možnostmi správního orgánu. Stěžovatel
má za to, že správní orgány mají jednoznačnou povinnost přizpůsobit své technické a znalostní
dispozice požadavkům, které na výkon veřejné moci kladou právní předpisy. Pokud tedy nebyl
správní orgán vybaven k tomu, aby byl schopen odeslat email na adresu obsahující diakritiku,
pak jde jen o nedbalost tohoto orgánu, který si nezajistil dostatečné vybavení. Žalovaný měl navíc
až 8 let na to, aby se přizpůsobil rozhodnutí Evropské komise z roku 2006.
Stěžovatel dále zastává názor, že krajský soud nesprávně posoudil důkazy předložené
žalovaným, které osvědčují, že e-mail nelze na elektronickou adresu obsahující diakritiku odeslat.
Je to v rozporu s tvrzením žalovaného, že se v minulosti pokoušel na tuto adresu doručovat,
nikdy však nedošlo k přijetí písemnosti.
Dále je napadené usnesení v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
dle které je správní orgán povinen informovat účastníka řízení o tom, že mu nebude doručovat
na zvolenou elektronickou adresu. Stěžovatel má za to, že měl správní orgán konzultovat postup
s informatiky. Zároveň stěžovatel navrhl provést důkaz emailem od pana I. R. ze dne 7. 3. 2016,
vedoucího oddělení informačních technologií, který byl úspěšně zaslán a doručen na adresu X. Je
tak nepravdivé tvrzení, že by žalovaný na tuto adresu nemohl doručovat.
Navrhuje proto rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Posuzoval také,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4, věta první za středníkem s. ř. s.).
Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení
§109 odst. 2, věty první s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Je-li předmětem kasační stížnosti usnesení krajského soudu, kterým byla správní žaloba
v řízení před tímto soudem odmítnuta, lze ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. napadené
usnesení přezkoumat pouze z hlediska splnění zákonných podmínek pro takový postup soudu.
Ze spisu bylo zjištěno, že magistrát dne 26. 11. 2013 oznámil stěžovateli zahájení
řízení ve věci předmětného přestupku a předvolal stěžovatele k ústnímu jednání. Dne
12. 12. 2013 byla magistrátu z elektronické adresy X doručena kopie plné moci
udělené stěžovatelem panu K. S.; zároveň v ní bylo požádáno o doručování všech písemností na
adresu X. K ústnímu jednání se stěžovatel ani jeho zmocněnec nedostavili. Magistrát poté nařídil
další ústní jednání na den 29. 1. 2014, přičemž předvolání bylo doručováno stěžovateli i jeho
zmocněnci, a to jak na požadovanou emailovou adresu, tak na adresu jeho pobytu. Zmocněnec
stěžovatele převzetí doručované písemnosti nepotvrdil. Dne 12. 1. 2014 bylo magistrátu
doručeno elektronické podání odeslané z adresy X, v němž zmocněnec stěžovatele mj. požádal o
doručování na elektronickou adresu X. Na nařízené ústní jednání se opět ani stěžovatel ani jeho
zástupce nedostavili. Dne 12. 3. 2014 vydal magistrát prvostupňové rozhodnutí, které doručoval
zmocněnci stěžovatele na el. adresu X a také poštou (zásilka byla vložena do schránky po
uplynutí úložní doby dne 4. 5. 2014). Dne 9. 5. 2014 podal stěžovatelův zmocněnec z el. adresy X
včasné blanketní odvolání, v němž uvedl, že jej podává z opatrnosti, neboť se domnívá, že ve
věci mělo být vydáno rozhodnutí. Výzvu k doplnění odvolání odeslal magistrát panu S.
elektronicky na adresu X a poštou na adresu pobytu. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným
rozhodnutím, které doručoval zmocněnci stěžovatele na adresu pobytu; doručeno fikcí dne
30. 8. 2014.
V nyní projednávané věci je úkolem Nejvyššího správního soudu posoudit, zda krajský
soud v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v §72 s. ř. s., správně vyhodnotil otázku
(ne)dodržení lhůty pro podání správní žaloby stěžovatelem.
Argumentace stěžovatele je vystavěna na tvrzení o nesprávném úsudku krajského soudu
o okamžiku doručení napadeného správního rozhodnutí, když má za to, že to bylo doručeno
až okamžikem, kdy stěžovatelův zmocněnec nahlédl do spisu, a tedy až po zániku odpovědnosti
za přestupek. Dle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro doručování napadeného rozhodnutí
poštou a navíc ještě náhradním způsobem, tedy fikcí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele ohledně doručování
ve správním řízení. Shodné námitky neobstály ani v jiných věcech, v nichž přestupce ve správním
řízení zastupoval týž zmocněnec K. S. a před správními soudy týž advokát, a kasační soud neměl
důvod se od svých závěrů odchýlit ani v posuzované věci.
Nejvyšší správní soud poukazuje na nyní již ustálenou judikaturu týkající se obdobné
procesní strategie stěžovatelova zmocněnce. Ta spočívá v tom, že zmocněnec K. S. mění
doručovací adresu v průběhu správního řízení tak, že nejprve požádá správní orgán o doručování
na elektronickou adresu X a následně o doručování na elektronickou adresu X. Na doručování na
posledně uvedenou elektronickou adresu však nebyl správní orgán až do roku 2015 technicky
vybaven, o čemž byl zmocněnec informován již z jiných řízení, v nichž zastupoval jiné přestupce,
a tudíž o doručování na tuto adresu žádal s vědomím, že bude neúčelně prodlužováno řízení.
Zmocněnec navíc z této adresy nečinil svá podání, ta odesílal z prvně uvedené adresy X (také
opatřena elektronickým zaručeným podpisem), nicméně ani z této el. adresy přijetí písemností
zásadně nepotvrzoval a na adrese pobytu poštu řádně nepřebíral. Až po uplynutí lhůty dle §20
zákona o přestupcích se pak zmocněnec dostavil ke správnímu orgánu za účelem nahlížení do
spisu, a argumentoval tím, že právě tento den je dnem doručení rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uvádí například své rozhodnutí ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 8 As 55/2015 – 26, v němž bylo dovozeno, že „[p]ovinnost správního orgánu doručovat
na elektronickou adresu sdělenou účastníkem dle §19 odst. 3 správního řádu z roku 2004 není absolutní.
Jestliže písemnost nelze z objektivních technických důvodů, které zjevně nejsou dočasného či nahodilého charakteru,
vůbec odeslat, je možné doručit písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal
(§19 odst. 8, 9 správního řádu). Uvedené nezbavuje správní orgán povinnosti vést správní spis způsobem,
z něhož budou jasně seznatelné důvody, pro něž nebylo možno písemnost odeslat.“ Objektivní nemožnost
doručovat na elektronickou adresu s diakritikou byla prokázána při jednání před krajským
soudem, když bylo zjištěno, že tento problém byl odstraněn až v roce 2015. Irelevantní
je tak důkaz, který navrhuje provést stěžovatel, tedy email doručený na adresu X vedoucím
oddělení odboru informačních technologií. Tento email by byl s to prokázat toliko to, že
v současnosti již je možné na tuto el. adresu doručovat emaily od žalovaného; žádným způsobem
však nevyvrací prokázané tvrzení žalovaného, že v roce 2014 jeho technické prostředky odesílání
emailů na el. adresu s diakritikou neumožňovaly. Poněvadž platí, že [p]ři přezkoumání rozhodnutí
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1
s. ř. s.), nemůže tento email na zjištěném závěru ničeho změnit. Namítá-li stěžovatel, že krajský
soud vycházel z důkazů předložených žalovaným, Nejvyšší správní soud v tomto postupu
nespatřuje žádné pochybení. Stěžovatel totiž proti těmto důkazům nevznesl v průběhu řízení
žádnou námitku a k jednání, při kterém byly tyto důkazy provedeny se ani stěžovatel, ani jeho
zástupce bez náležité omluvy nedostavili. Není ani pravdou, že tvrzení, že na uvedenou adresu
nebylo technicky možné doručovat, je v rozporu s tvrzením žalovaného, že se na ni doručovat
pokoušel. Jak to plyne z vyjádření vedoucího odboru informačních technologií, při pokusu o
doručení na předmětnou el. adresu s diakritikou byla vložená adresa vyhodnocena jako neplatná,
byla vygenerována chyba a odeslání nebylo možné dokončit. Nejvyšší správní soud nepovažuje
uvedená tvrzení za jakkoli rozporná.
Nejvyšší správní soud poukazuje také na svou judikaturu, dle které je při výkladu
institutu doručování třeba postupovat s „maximální mírou racionality“ a nepřehlížet skutečnost,
že „svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků
konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými orgány veřejné moci. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat
na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých
právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistický přístup těchto účastníků“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 – 95). Nedostatky
v doručování proto ne vždy vedou k nezákonnosti správního rozhodnutí (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 6 As 186/2014 – 29). Účastník řízení nese
zodpovědnost za zvolený způsob komunikace se správním orgánem a musí akceptovat rozdíly,
které jsou spojeny s jednotlivými druhy komunikačních prostředků (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 55/2008 – 70, nebo usnesení ze dne
9. 8. 2012, č. j. 9 As 100/2012 – 29). „[e]-mailová komunikace je přitom charakteristická neprůkazností
a nedostatkem garance dojití zaslaných zpráv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 16. 7. 2015,
č. j. 9 As 261/2014 – 44). Účastník řízení, který požádal o doručování na elektronickou adresu podle
§19 odst. 3 správního řádu, proto musí počítat s rizikem nedojití datových zpráv a musí být připraven přijímat
případně i písemnosti doručované poštou ve smyslu §19 odst. 8 a 9 správního řádu. Ještě o poznání větší
riziko na sebe bere účastník, který požádal o doručování na emailovou adresu na doméně využívající systému
IDN: kromě rizika nekompatibility elektronické podatelny správních orgánů se systémem IDN je zde také
zvýšené riziko špatného přepisu. I v posuzované věci použitá adresa sváděla k dojmu, že se jednalo o písařskou
chybu a správně měla být zapsána celá bez diakritiky; „kreativní“ účastník by ale mohl zajít ještě dál a použít
adresu, ze které její správný zápis není seznatelný ani při nejvyšší opatrnosti (srov. příklad zápisu
„http://www.g??gle.cz“ a „http://www.google.cz“, kde pouh ým okem není patrné, že z nak „o“ byl v případě
první adresy napsán azbukou;“ zdroj: http://www.háčkyčárky.cz/. Účelem možnosti požádat
o doručování na elektronickou adresu je přitom urychlení řízení, nikoliv umožnění procesních
strategií vytvářejících prostor pro následné uplatňování námitek procesních pochybení.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že správní orgány by měly být vybaveny
tak, aby bylo lze vyhovět podmínkám zákona. V daném případě však správní orgán prokazatelně
nebyl technicky vybaven tak, aby mohl doručovat na el. adresu s diakritikou, což by samozřejmě
nemělo jít k tíži účastníka řízení. Nyní projednávaná věc je však odlišná. Zmocněnec stěžovatele
byl již z předchozích řízení, v nichž vystupoval jako zmocněnec jiných přestupců, informován
o tom, že správní orgán není schopen doručovat na elektronickou adresu s diakritikou,
a přesto opakovaně o doručování na tuto adresu žádal. Dle §19 odst. 3 správního řádu platí,
že nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu
pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení
řízení; (…). Zmocněnec stěžovatele, s ohledem na svoji vědomost ohledně popsané situace,
nemohl být v dobré víře a nemohl mít tedy ani legitimní očekávání, že jeho žádosti
bude vyhověno, neboť věděl, že k urychlení řízení nemohlo dojít, ba právě naopak.
Měl tak počítat rovněž s možností, že bude správní orgán postupovat tak, jako by stěžovatel
o doručování na elektronickou adresu nepožádal, a že mu bude doručováno na adresu
evidovanou v centrální evidenci obyvatel (§20 správního řádu). Výše uvedené pak nutně
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že obdobně jako ve věcech vedených u zdejšího
soudu např. pod sp. zn. 3 As 139/2014, sp. zn. 9 As 162/2014 nebo sp. zn. 9 As 144/2014
(byť se změněnou „procesní taktikou“) představuje popsané využití elektronické adresy
pro doručování s využitím diakritických znamének i v tomto případě předem promyšlený
procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat správní řízení, resp. generovat v rámci
řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést k formálním
pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze odpovědnosti
za přestupek (srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 4 As 76/2015 - 37). Takový postup nelze akceptovat a poskytovat mu soudní ochranu.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že si je vědom toho, že se magistrát nepokoušel
doručovat na elektronickou adresu s diakritickými znaménky vůbec. Tato vada však nemohla
mít za daných okolností vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť k žádosti o doručování
na tuto adresu došlo až poté, co byl jak účastník řízení, tak jeho zmocněnec prokazatelně
předvolán na obě proběhnuvší ústní jednání, na která se však nedostavil ani jeden
z nich. Magistrát proto rozhodl v nepřítomnosti obviněného. Ani skutečnost, že prvostupňové
rozhodnutí nebylo doručeno na požadovanou e-mailovou adresu zmocněnce, nemá žádnou
relevanci pro zákonnost rozhodnutí, neboť je ze spisu zřejmé, že magistrát zaslal uvedené
rozhodnutí na adresu stěžovatelova zmocněnce poštou a ten proti prvostupňovému rozhodnutí
podal včasné odvolání. Žalovaný předmětný postup doručování objasnil, když v závěru
napadeného rozhodnutí sdělil důvody, proč nebylo doručováno na elektronickou adresu
s diakritikou. Uvedl jiná nedávná řízení, v nichž se na předmětnou adresu pokusil neúspěšně
doručovat, a proto i v této věci dovodil, že takový postup nemůže prospět k urychlení řízení
a bylo proto doručováno poštou na adresu pobytu zmocněnce. Nejvyšší správní soud poukazuje
na to, že správní řízení tvoří jeden celek a vady prvoinstančního řízení lze odstranit i v řízení
odvolacím (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56,
rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 9 As 64/2007 - 98). Proto absenci zdůvodnění postupu při doručování v prvostupňovém
rozhodnutí bylo možné odstranit v odvolacím řízení. Poněvadž se navíc jednalo o první
úkon žalovaného směřující vůči stěžovateli, nedošlo ani k porušení závěrů stěžovatelem
prezentovaného rozsudku devátého senátu, dle nějž je nutno účastníka vyrozumět
o tom, že nebude doručováno na jím zvolenou adresu; jednak se jednalo o obstrukční jednání
zmocněnce a jednak to bylo objasněno v samotném rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud závěrem předesílá, že postup správních orgánů, které vycházely
z postupu stěžovatelova zmocněnce také v jiných řízeních, je zcela na místě. Právě širší kontext
jednání zmocněnce stěžovatele totiž může prokázat případné obstrukční či zneužívající jednání
a odlišit tak jednotlivé jednání, tedy např. žádost o doručování na el. adresu s diakritikou,
od cílené procesní strategie, kdy si je zmocněnec vědom, že taková skutečnost působí značné
problémy a citelně prodlužuje řízení. Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí správně poukazoval
na shodné procesní postupy téhož zmocněnce v různých správních řízeních, které dle názoru
zdejšího soudu prokazují, že se zmocněnec žalobce dopustil i v tomto případě obstrukčního
jednání, jemuž nenáleží právní ochrana.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na shora uvedené žalovaný postupoval zcela
v souladu s právními předpisy, doručoval-li napadené rozhodnutí zmocněnci stěžovatele
poštou. Rozhodnutí tak bylo zmocněnci stěžovatele doručeno uplynutím úložní doby
(§20 a §23 správního řádu) dne 30. 8. 2014. Lhůta pro podání žaloby pak uplynula dnem
30. 10. 2014. Poněvadž byla žaloba podána až dne 26. 11. 2014, byla podána opožděně. Následné
nahlížení do spisu stěžovatelovým zmocněncem nemělo na běh lhůty pro podání žaloby
žádný vliv. Nejvyšší správní soud předesílá, že uvedení nesprávných dat krajským soudem
(tj. 1. 9. 2014 a 3. 11. 2014) nemá na zákonnost jeho rozhodnutí žádný vliv, neboť nic nemění
na závěru o opožděnosti podané žaloby.
Kasační stížnost žalobce tedy Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji v žádném
z kasačních bodů neshledal důvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu