ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.253.2016:36
sp. zn. 2 As 253/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Vysoká
škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, se sídlem Okružní 517/10,
České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného č. j. MSMT-9380/2016-1
a č. j. MSMT-10490/2016-1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 A 96/2016 - 26,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 A 96/2016 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je veřejnou vysokou školou. Žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími
(dále jen „napadená rozhodnutí“) přiznal žalobkyni příspěvek na vzdělávací a vědeckou,
výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou a další tvůrčí činnost ve výši 83 963 019 Kč
a dotaci podle ukazatele D na program CEEPUS ve výši 15 000 Kč.
[2] Proti napadeným rozhodnutím podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „městský soud“ a „napadené usnesení“) odmítl,
neboť dospěl k závěru, že žaloba není způsobilá k věcnému projednání. Z §71 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dle městského soudu vyplývá, že základním předpokladem řízení
je odůvodněné tvrzení, že rozhodnutím, které žalobce napadá, byl zkrácen na svých právech
a že toto rozhodnutí je nezákonné. Žalobce je povinnen uvést, o která oprávnění a povinnosti
jde a z čeho dovozuje, že tu taková práva nebo povinnosti jsou a že náležejí právě jemu.
Takto formulovanými žalobními body je soud vázán a nemůže při svém posouzení vybočit
z jejich rámce. Řízení o žalobě je dle §71 odst. 2 s. ř. s. koncentrováno, a tedy k žalobním bodům
uplatněným po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby již soud nemůže přihlížet.
[3] Žalobkyně dle městského soudu sice žalobu podala včas, uvedla v ní však pouze
to, o čem bylo rozhodováno správním orgánem, aniž by vymezila žalobní body. K doplnění
žalobních bodů došlo až po uplynutí lhůty k podání žaloby, a nelze k nim tedy přihlížet.
Vzhledem ke krátkému časovému úseku od podání žaloby do uplynutí lhůty k jejímu podání
nebylo fakticky možné zajistit, aby žalobkyně žalobní body včas doplnila.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
v níž upozorňuje na §35 odst. 8 s. ř. s., podle něhož v případě, kdy je podána žádost
o osvobození od soudních poplatků, neběží lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení.
Smyslem citovaného ustanovení je dle stěžovatelky umožnit účastníkovi řízení doplnit žalobu
až poté, co mu bude přiznáno osvobození od soudních poplatků. V opačném případě
by bylo formulování žalobních bodů v řadě případů bezúčelné a zcela formální.
[5] V posuzovaném případě stěžovatelka podala blanketní žalobu a požádala o osvobození
od soudních poplatků. Došlo proto ke stavění lhůty pro podání žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s.
O žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo nicméně do dnešního dne rozhodnuto.
V takovém případě je v rozporu s principem procesní ekonomie a zákazem svévole, aby v době
mezi podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků a rozhodnutím o této žádosti uběhla
lhůta pro podání žaloby. Na podporu svých argumentů stěžovatelka odkazuje na rozsudky
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 5/2015, sp. zn. 2 As 81/2006, sp. zn. 2 Afs 82/2005
a sp. zn. 4 Azs 119/2005.
[6] Dle stěžovatelky měl městský soud jednak rozhodnout o její žádosti o osvobození
od soudních poplatků, jednak stěžovatelku vyzvat k doplnění žaloby. Nicméně i v případě,
že se městský soud nesprávně domníval, že lhůta se nestaví a uběhla tudíž dne 8. 6. 2016,
nebylo možné stěžovatelce upřít možnost k doplnění žaloby pouze s odkazem na krátký
časový úsek do uplynutí lhůty k podání žaloby. Dle stěžovatelky není doba pěti dnů natolik
krátká, aby se soud alespoň nepokusil vadu podání odstranit, i vzhledem k tomu, že při využití
datové schránky je komunikace mezi soudem a účastníky velmi rychlá.
[7] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožňuje s napadeným
usnesením. Základním předpokladem řízení je tvrzení žalobce, že byl rozhodnutím, které napadá,
zkrácen na svých právech, a že toto rozhodutí je nezákonné. Tato tvrzení žaloba neobsahovala,
a nebyla tedy vůbec způsobilá k projednání. Žalovaný rovněž upozorňuje na to, že stěžovatelka
podala žalobu v samém závěru lhůty pro její podání, čímž sama zúžila prostor pro její včasné
doplnění.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.), za stěžovatelku jedná v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zaměstnanec
s příslušným právnickým vzděláním a namítá přípustné kasační důvody [§103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.]. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[10] Předně je třeba uvést, že v nyní posuzovaném případě stěžovatelka nijak nerozporuje
závěr městského soudu, že žaloba ze dne 2. 6. 2016 neobsahovala žádný žalobní bod.
Stěžovatelka pouze označila napadená rozhodnutí a uvedla, že proti nim podává žalobu
dle §65 s. ř. s. Spornou je nicméně otázka, do kdy měla stěžovatelka žalobu doplnit
a zda byl městský soud stěžovatelku povinen k doplnění žalobních bodů vyzvat.
[11] Podle §72 odst. 1 věta první s. ř. s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat
do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zmeškání
lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Podle §35 odst. 8 věty třetí s. ř. s., nadepsaného „Zastoupení“, platí,
že požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení
zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta
stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
[13] V rozsudku ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 As 182/2015 – 28 (dostupný tak jako ostatní
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud
k tomuto ustanovení uvedl, že „[p]řerušení lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení je totiž zákonem
předvídáno především v souvislosti s rozhodnutím o ustanovení zástupce, který by byl schopen za žalobce
kvalifikovaně návrh formulovat. Proto je také uvedené ustanovení systematicky zařazeno do části, týkající
se zastoupení. Tam, kde jde o ustanovení zástupce, je shora uvedená interpretace zdůvodnitelná právě
tím, že účastník žádá a pomoc soudu při úkonu, který sám dostatečně nezvládá. Stejná konstrukce by platila
i v případě, že by účastník žádal současně osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce,
neboť oba tyto návrhy spolu souvisejí. Jestliže však účastník žádá pouhé osvobození od soudních poplatků,
a to navíc za situace, kdy je v řízení kvalifikovaně zastoupen, není možné přehlédnout, že v takovém případě
se jedná o řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., podle kterého také
městský soud rozhodoval, na které však dopad §35 odst. 8 věta třetí s. ř. s. nelze aplikovat“.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal v nyní posuzovaném řízení důvodu se od tohoto
právního názoru odchylit. Ačkoli z čistě gramatického výkladu by se mohlo zdát
(vzhledem k použití spojky „nebo“), že ke stavění lhůty dochází i v případě pouhého podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že gramatický
výklad právní normy je pouze jednou z metod interpretace práva, vedle které je třeba zohlednit
též výklad systematický, logický, teleologický či historický (MELZER, F. Metodologie nalézání
práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 78). Kromě hlediska systematického,
které je zdůrazněno ve výše uvedeném rozsudku č. j. 3 As 182/2015 – 28, je Nejvyšší správní
soud přesvědčen, že daný právní závěr odůvodňuje i smysl a účel citovaného ustanovení. Institut
soudem ustanoveného zástupce je projevem práva na právní pomoc v řízení před soudem
dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Smyslem §35 odst. 8 věta třetí s. ř. s.
je umožnit ustanovenému zástupci naplnění tohoto základního práva. Ve správním soudnictví
je podání žaloby nezřídka velmi složitým a často nejdůležitějším úkonem, který musí navrhovatel
učinit, přičemž právě vymezení žalobních bodů zásadně předurčuje průběh a výsledek celého
řízení. Pokud by nedošlo ke stavění lhůty pro podání žaloby, stalo by se ustanovení zástupce zcela
bezúčelným, neboť ten by měl již velmi malou možnost, jak průběh řízení ovlivnit
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006 – 50,
publ. pod č. 1011/2007 Sb. NSS). Tyto závěry ovšem nelze vztáhnout na žádost o osvobození
od soudních poplatků. Institut osvobození od soudních poplatků má sloužit k tomu,
aby nemajetným lidem nebyl odepřen přístup k soudu. Nelze dovozovat, jak to činí stěžovatelka,
že žalobce má právo na to vyčkat, zda bude od povinnosti hradit soudní poplatek osvobozen,
a poté zvážit, zda mu stojí zato žalobu sepsat. Jedná se o realizaci práva na spravedlivý proces,
nikoli o nástroj kalkulace, zda se žalobci vedení řízení vyplatí. Nadto by jen stěží bylo možno
nalézt argumenty opodstatňující zvýhodnění (co do délky lhůty pro konkretizaci žalobních bodů)
žadatelů o osvobození od soudních poplatků oproti ostatním žalobcům.
[15] Běh lhůty pro podání žaloby, respektive lhůty, v níž bylo možné doplnit žalobní body,
nebyl tedy podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků pozastaven. Napadená
rozhodnutí byla stěžovatelce doručena dne 8. 4. 2016 (viz č. l. 14 spisu městského soudu),
dvouměsíční lhůta k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí tudíž uplynula ve středu
8. 6. 2016.
[16] Podle §71 odst. 2 s. ř. s. žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit.
Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
[17] V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutí správního
orgánu musí žaloba obsahovat alespoň jeden žalobní bod. Z něj musí být patrno, z jakých
konkrétních skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
správního orgánu za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Smyslem a účelem
toho, aby v žalobě byl uveden (alespoň jeden) žalobní bod, je především vymezit obsah soudního
přezkumu, tj. jaké skutkové a právní otázky má soud posuzovat z hlediska žalobcem tvrzené
nezákonnosti či nicotnosti rozhodnutí. K ústavnosti citovaného ustanovení se vyjádřil Ústavní
soud v nálezu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 12/99, v němž konstatoval, že „posuzuje napadené
ustanovení jako interpretovatelné v ústavních mezích, neshledal v něm zakotvenou ‚dispoziční zásadu’,
resp. princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neústavní, neboť, i když může být kritizován
za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, nelze nevidět, že především a zcela nepochybně napomáhá
k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů
(čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny)“.
[18] Pokud v žalobě není žádný žalobní bod obsažen, může být tento nedostatek podmínek
řízení odstraněn, a to jedině ve lhůtě pro podání žaloby. Po marném uplynutí této lhůty
se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS). Tento závěr potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 12. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 17/09, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že „[ž]aloba ve správním soudnictví musí
žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby obsahovat. Pokud tomu tak není, je podání pouhým oznámením záměru
obrátit se na správní soud se žalobou, které ovšem nemá i při extenzivním výkladu pojmu žalobní bod žádné
relevantní účinky“.
[19] Pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu dle §37 odst. 5 s. ř. s., vyplývá
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, že „[v] případech, kdy žaloba neobsahuje žádný
žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil,
neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s.“
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 69/2008 – 148, ze dne
11. 3. 2010, č. j. 7 As 15/2010 – 56, či ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 As 50/2014 – 18). Z této právní
věty tedy a contrario vyplývá, že pokud je doplnění žalobního bodu ve lhůtě pro podání žaloby
objektivně možné, pak krajský soud musí žalobce k jeho doplnění vyzvat. Lze-li určitou náležitost
žaloby účinně uvést či doplnit jen v zákonem stanovené nepřekročitelné lhůtě, má smysl vyzývat
k takovému doplnění pouze tehdy, bude-li to vůbec „technicky“ proveditelné a smysluplné
(již zmiňovaný rozsudek č. j. 7 As 15/2010 – 56). Není nicméně a priori vyloučeno, aby výzva
dle §37 odst. 5 s. ř. s. byla, zejména za použití moderních komunikačních prostředků, učiněna
v posledních dnech či zcela výjimečně i v poslední den lhůty pro podání žaloby.
[20] Městský soud nepostupoval dle §37 odst. 5 s. ř. s. s odůvodněním, že „vzhledem
ke krátkému časovému úseku od podání žaloby do uplynutí lhůty k jejímu podání nebylo fakticky možné
zajistit, aby žalobce žalobní body včas doplnil“. Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil,
že žaloba byla městskému soudu doručena dne 3. 6. 2016, tedy 5 dní před uplynutím lhůty
dle §72 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 392/01, dle kterého „[l]hůta 5 dní, byť je značně krátká
a byť je do ní zahrnuta sobota a neděle, neznemožňuje soudu, aby stěžovatelku vhodným způsobem vyzval
k odstranění vad (v případě potřeby i telegraficky, či ji předvolal, aby odstranila vady do protokolu), a to zejména
za situace, kdy je řádně zastoupena advokátem a komunikace by tedy měla být snazší. Obecný soud neuvádí,
z jakých důvodů považoval pětidenní lhůtu za příliš krátkou k tomu, aby příslušnou výzvu učinil. Lze si však
představit, že k tomu mohlo dojít například v důsledku zpoždění oběhu dané písemnosti v rámci soudu
či v důsledku zpoždění během evidence žaloby apod. Bylo-li tomu tak v projednávaném případě, nezbývá
Ústavnímu soudu než jako obiter dictum poznamenat, že takové komplikace technického či organizačního
charakteru nemohou jít k tíži stěžovatelky, zejména je-li jí v konečném důsledku odepřeno právo na soudní
ochranu“. V daném případě Ústavní soud došel k závěru, že „postupem obecného soudu bylo stěžovatelce
znemožněno účinně se domáhat ochrany svého práva, čímž bylo porušeno její základní právo zakotvené
v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod“.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném řízení nebylo jednoznačně
patrné, že by si stěžovatelka byla vědoma nedostatků podání a následků spojených s jejich
neodstraněním v zákonné lhůtě. Neuvedla, že by měla v úmyslu žalobu doplnit do data,
které by spadalo do rámce lhůty pro podání žaloby. Městský soud tedy nemohl důvodně
očekávat, že by stěžovatelka žalobu ve zbývajících pěti dnech doplnila či že došlo k časové
prodlevě při doručování předem avizovaného doplnění žaloby (srov. a contrario rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009, č. j. 8 Afs 31/2009 – 74). Dále je třeba
upozornit, že z obsahu žaloby bylo patrné, kdy byla napadená rozhodnutí stěžovatelce doručena,
městský soud měl tudíž možnost zjistit, kdy dojde k uplynutí lhůty pro podání žaloby
(srov. a contrario již zmiňovaný rozsudek č. j. 6 As 50/2014 – 18). Stěžovatelka navíc s městským
soudem komunikovala prostřednictvím datové schránky, což je výrazně rychlejší prostředek
komunikace než doručování prostřednictvím poštovní služby (srov. a contrario již zmiňovaný
rozsudek č. j. 8 Afs 31/2009 – 74).
[22] Ze spisu městského soudu je patrné, že dne 7. 6. 2016 byl dán pokyn k pouhému poučení
stěžovatelky o probíhajícím řízení a složení senátu a k zaslání výzvy dle §51 odst. 1 s. ř. s. (č. l. 5).
Žaloba tudíž nebyla podána natolik krátce před uplynutím lhůty k podání žaloby,
že by městskému soudu nezbyl žádný časový prostor k tomu, aby zaslal stěžovatelce výzvu
k odstranění vad žaloby. Přitom je pochopitelné, že městský soud hodlal ověřit, že tvrzení
stěžovatelky o datu doručení napadených rozhodnutí je správné, a že za tímto účelem
vyzval žalovaného, aby mu doložil doručení napadených rozhodnutí. Nicméně za situace,
kdy zde byla dána zcela očividná vada řízení, tj. absence alespoň jednoho žalobního bodu,
ze žaloby byl den doručení patrný a soud měl zároveň možnost rychlé komunikace s účastníkem
řízení, bylo třeba učinit výzvu dle §37 odst. 5 s. ř. s. neprodleně, a nikoli čekat na sdělení
žalovaného, pro jehož doručení městský soud navíc stanovil lhůtu 30 dnů. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti zdůrazňuje, že „[p]řepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním
soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení – naprosto neodpovídá principu
materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní
orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout
zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin,
které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva na spravedlivý proces, stanovených
soudním řádem správním (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), je v souladu
s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným
účelům, než pro které byly stanoveny. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch
výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS).
[23] Městský soud nerespektoval právo stěžovatelky na přístup k soudu, pokud ji nevyzval
k odstranění vad žaloby v podobě chybějícího žalobního bodu ve lhůtě, která zbývala k podání
žaloby. Jeho rozhodnutí o odmítnutí návrhu proto bylo nezákonné [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle
§110 odst. 1 věta první s. ř. s. napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), měl by tudíž stěžovatelku vyzvat
k odstranění vad žaloby dle §37 odst. 5 s. ř. s. a stanovit jí k tomu přiměřenou lhůtu. Nicméně
vzhledem k tomu, že spis městského soudu již doplnění žaloby ze dne 12. 8. 2016 obsahuje
(č. l. 19), byla by výzva k odstranění vad žaloby protismyslná. Městský soud tudíž v navazujícím
řízení kromě vyřízení poplatkových záležitostí přihlédne k tomuto doplnění žaloby a žalobu
posoudí z hlediska důvodnosti.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu