ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.116.2016:45
sp. zn. 2 Azs 116/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: D. C.,
zast. Mgr. Helenou Lehkou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2016, č. j. CPR-36666-3/ČJ-2015-930310-V242,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016,
č. j. 1 A 12/2016 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Heleně Lehké, advokátce se sídlem Příkop 834/8,
Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
6800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku městského soudu, jímž tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 1. 2016, č. j. CPR-36666-3/ČJ-2015-930310-V242. Žalovaný tímto
rozhodnutím zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání
a eskort (dále “prvostupňový orgán“), ze dne 11. 9. 2015, č. j. KRPA-198972-45-ČJ-2015-000022,
a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím prvostupňový orgán uložil stěžovateli podle
ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
vyhoštění, a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
byla stanovena v délce jednoho roku. Počátek doby v souladu s ust. §118 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců byl stanoven od okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky. Současně byla stěžovateli podle ust. §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena
doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle
§120a stejného zákona rozhodl prvostupňový orgán, že na stěžovatele se nevztahují důvody
znemožňující vycestování podle ust. §179 tohoto zákona.
Městský soud dovodil, že žádost stěžovatele o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu ze dne 18. 11. 2010 byla podána opožděně, proto stěžovateli nevzniklo
oprávnění k pobytu na území České republiky ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud neshledal v napadeném rozhodnutí ani nepřiměřený zásah do rodinného
a soukromého života stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel v kasační stížnosti vznáší stejné námitky jako v žalobě. Má za to, že správní
orgány nepostupovaly v souladu s §2 a 3 správního řádu. Uvádí, že předchozí rozhodnutí,
kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu na území České republiky, nabylo právní moci dne 24. 11. 2010. Další podaná žádost před
nabytím právní moci dle stěžovatele založila fikci oprávněného pobytu ve smyslu §47 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Povolení k pobytu pouze do 8. 12. 2009 městský soud vyhodnotil
chybně, když stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Kromě toho
byl formalisticky řešen zásah do soukromého a rodinného života. Stěžovatel nemá na Ukrajině
kde bydlet, nemá na to ani finanční prostředky, v České republice má rodiče, kteří tady mají trvalý
pobyt, proto má za to, že je zde překážka vycestování.
Prostřednictvím Nejvyšším správním soudem ustanovené zástupkyně byla kasační
stížnost doplněna o tyto kasační námitky. Stěžovatel namítá, že soud i žalovaný nesprávně
posoudili otázku hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění ve vztahu k závažnosti jeho
jednání a pobytové historii včetně individuálních okolností jeho případu. Na území České
republiky se sice stěžovatel zdržoval nelegálně, to však za situace, kdy podle všech okolností
nebyl veden úmyslem zcela nerespektovat právní řád České republiky. Jak stěžovatel
opakovaně uváděl, měl za to, že zde pobývá oprávněně právě kvůli žádosti o změnu účelu
pobytu, o níž v té době nebylo rozhodnuto. Snažil se tedy svůj pobyt zlegalizovat v souladu
se zákonem, přičemž se následně i sám dobrovolně dostavil k příslušnému správnímu orgánu.
S ohledem na tuto byť nesprávnou domněnku legálnosti svého pobytu, je závažnost
protiprávního jednání stěžovatele vzhledem ke všem okolnostem případu velmi nízká
a proporcionálně neodpovídá správnímu vyhoštění v délce jednoho roku. Řízení o první
stěžovatelově žádosti trvalo nepřiměřené dlouho s ohledem na okolnosti (1 rok při podání
žádosti po lhůtě). Byť stěžovatelův právní omyl, že i druhá žádost zakládala oprávněnost pobytu
na území České republiky, nemůže zhojit nelegálnost jeho pobytu, je v kontextu celého případu
nepřiměřené, aby byl na rok vyhoštěn za to, že vyčkával rozhodnutí o druhé žádosti. Stěžovatel
se také domnívá, že mělo být zhodnoceno, že v řízení nebylo zjištěno jiné závadné chování
stěžovatele, jež by zavdalo domněnky, že svého byť domnělého oprávněného pobytu zneužil
ve svůj prospěch (ilegální práce či jiné porušení právních předpisů). Právě naopak stěžovatel vedl
se svými rodiči typický rodinný život a začal se připravovat studiem na své budoucí povolání.
Neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky tak lze považovat za méně závažné
narušení veřejného zájmu, které obecně vzato může být důvodem pro správní vyhoštění; poměr
mezi takovýmto méně závažným porušením pravidel a zásahem do stěžovatelova rodinného
a soukromého života není však dle stěžovatele odůvodnitelný.
S ohledem na uvedené považuje stěžovatel uložené správní vyhoštění za nezákonné.
Při stanovení doby vyhoštění správní orgány zohlednily pouze délku neoprávněného pobytu
a fakt, že nevycestoval na základě výjezdního příkazu dobrovolně, a bez dalšího konstatovaly,
že byť má stěžovatel na území České republiky své rodiče, na něž má silnou vazbu, je vyhoštění
na dobu jednoho roku přiměřené, neboť jej rodiče mohou podporovat také v zemi jeho původu.
Takové posouzení považuje stěžovatel za nezákonné.
S ohledem na skutečnost, že soud se sám neřídil kritérii, jež dovodil judikatury ESLP
a pouze konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů jsou dostatečná a přesvědčivá, trpí jeho
rozhodnutí také nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek městského soudu a spolu s ním rozhodnutí
žalovaného a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Nejsou však přípustné všechny uplatněné námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační
stížnost nemůže opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí.
V daném případě se jedná o námitky, jimiž stěžovatel brojí proti nepřiměřenosti doby,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, o námitky týkající
se stěžovatelovy imigrační minulosti, zejména že se nedopustil žádného dalšího závadného
jednání. Poněvadž stěžovateli nic nebránilo uplatnit tyto námitky již v řízení před městským
soudem, nelze se jimi v kasačním řízení věcně zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.). Argumentaci
stěžovatele ohledně doby trvání vyhoštění a jeho imigrační minulosti nelze připustit ani jako nové
skutečnosti, pokud jde o posouzení již v žalobě uplatněné námitky přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života, neboť byla rovněž prvně uplatněna až v kasační stížnosti
(§109 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Posuzoval také, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4,
věta první za středníkem s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovateli bylo uděleno povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky s platností ode dne 9. 12. 2008 do dne
8. 12. 2009. Dne 7. 12. 2009 stěžovatel podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Toto řízení bylo zastaveno usnesením ze dne
24. 3. 2010, č. j. CPPH-118635/CI-2009-60, neboť žádost byla podána v době, kdy k ní nebyl
stěžovatel oprávněn. O stěžovatelově odvolání bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne
11. 11. 2010, č. j. CPR-6791-1/ČJ-2010-9CPR-C261 tak, že se odvolání zamítá a napadené
rozhodnutí se potvrzuje. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 11. 2010. Stěžovatel dne
18. 11. 2010 podal žádost o změnu účelu dlouhodobého pobytu – účel studijní; toto správní
řízení nebylo do doby vydání napadeného rozhodnutí pravomocně ukončeno. Poslední výjezdní
příkaz byl stěžovateli udělen s platností do dne 4. 3. 2012. Dne 14. 5. 2015 se stěžovatel dostavil
na pracoviště Odboru azylové a migrační politiky v Praze, a protože bylo zjištěno, že nedisponuje
žádným pobytovým oprávněním, byla zavolána hlídka cizinecké policie, která stěžovatele zajistila.
Poté s ním bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, které je nyní předmětem
přezkumu. Stěžovatel do České republiky přicestoval v lednu 2009 za rodinou, za půl roku
odcestoval na Ukrajinu a zpět se vrátil v srpnu 2009; od té doby území České republiky neopustil.
Dále bylo zjištěno, že bydlí v bytě se spolubydlícím ve stejném domě jako jeho rodiče, kteří
za něj platí nájem. Od roku 2011 studuje odbornou školu. Na Ukrajině má sestru a bratra,
je svobodný a bezdětný. Jako překážku vycestování uvedl, že studuje, má zde rodiče a nechce
jít do války. Ve spisu se nachází závazné stanovisko Ministerstva vnitra ev. č. ZS 26455 ze dne
23. 5. 2015, podle kterého nebyl u stěžovatele shledán důvod znemožňující vycestování.
Nejdříve Nejvyšší správní soud přistoupí k vypořádání namítané nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé
být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71; všechna zde citovaná
rozhodnutí NSS jsou dostupná rovněž na www.nssoud.cz). Z konstantní judikatury zdejšího
soudu plyne, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů především tehdy,
opírá-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz), nebo pokud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných
žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Obdobně je rozhodnutí soudu zatíženo nepřezkoumatelností v případě,
že se soud ztotožní se závěry správního orgánu a označí je za správné, přičemž se ale nevypořádá
s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 – 55), respektive pokud
z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75 odst. 2
s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Z rozsudku
musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body
a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Měl-li by pak být rozsudek správního soudu
zrušen pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat
o takovou vadu v řízení před městským soudem, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost správního rozsudku není důvodem
pro jeho zrušení.
Těmto požadavkům rozsudek městského soudu vyhovuje. Z napadeného rozsudku
městského soudu je především zřejmé, že správní soud při svém rozhodování posuzoval
zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě
stěžovatele. Z uvedeného rozsudku vyplývá, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Z rozsudku je rovněž patrné, proč měl městský soud vyslovené právní závěry žalovaného
za přiléhavé a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky stěžovatele liché.
Z kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu v tom, že se městský soud sám neřídil kritérii, jež dovodil z judikatury ESLP,
a pouze konstatoval, že odůvodnění správních orgánů je dostatečné a přesvědčivé. Nejvyšší
správní soud se stěžovatelem nesouhlasí. Městský soud nejprve obecně popsal kritéria, která
je třeba posuzovat při rozhodování o správním vyhoštění cizince, nicméně s ohledem na zásadu
dispoziční, ovládající řízení před správními soudy, následně posuzoval toliko namítaný zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele s ohledem na jím uplatněnou žalobní námitku.
Městský soud odůvodnil, proč považuje napadené rozhodnutí za správné a dostatečně
odůvodněné, když vyšel z toho, že ačkoli má stěžovatel na území České republiky rodiče,
je dospělou a zcela svéprávnou osobou, která je schopna se sama o sebe postarat, přičemž rodiče
jej můžou finančně podporovat, i když se bude nacházet mimo území České republiky. Vyjádřil
se také k obavě stěžovatele, že může být povolán k výkonu vojenské služby, přičemž aproboval
závěr žalovaného, že tuto skutečnost nelze považovat za relevantní důvod pro neuložení
správního vyhoštění. Zabýval se také vazbou stěžovatele na Ukrajinu, kde stále žije jeho bratr
a sestra, u které může stěžovatel po návratu bydlet. Takové odůvodnění považuje Nejvyšší
správní soud za zcela dostatečné.
Protože byl rozsudek městského soudu shledán přezkoumatelným, lze přistoupit
k vypořádání dalších řádně uplatněných kasačních námitek.
Prvně Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uznal,
že na jeho případ se nevztahuje fikce oprávněnosti pobytu na území České republiky podle §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Poněvadž tato otázka již nadále není sporná, nebude
se jí Nejvyšší správní soud zabývat a odkazuje na přiléhavé odůvodnění v napadeném rozhodnutí
žalovaného (str. 4) i v rozsudku městského soudu (str. 3).
Stejně jako v žalobě stěžovatel namítá, že správními orgány nebyl řádně posouzen zásah
do jeho rodinného a soukromého života z hlediska proporcionality. Ani s touto námitkou
stěžovatele se nelze ztotožnit. Jak již bylo uvedeno, ačkoli má stěžovatel na území České
republiky rodiče, je zletilý, plně svéprávný, nežije s nimi ve společné domácnosti, a pokud
je na nich finančně závislý, nejedná se o nutnou závislost. Rodiči je podporován proto,
že nepracuje, ale studuje. Z tvrzení stěžovatele neplyne žádný vážný důvod (zdravotní ani jiný),
proč by se o sebe nemohl postarat sám a musel by být nadále (v době rozhodování správního
orgánu ve svých 24 letech) závislý na svých rodičích. Jak uvedl již žalovaný, jestliže bylo zájmem
stěžovatele studovat na území České republiky, měl více dbát svých práv a zajistit si na území
České republiky legální pobyt (vigilantibus iura scripta sunt). Studium tak za daných okolností
nepředstavuje překážku správního vyhoštění. Nakonec, rodiče mohou stěžovatele podporovat
také na území Ukrajiny. Rovněž kasační argumentace stěžovatele, že na Ukrajině nemá nikoho,
se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako účelová, když ze správního spisu plyne, že stěžovatel
správnímu orgánu sdělil, že na Ukrajině nadále žijí jeho bratr a sestra, u níž by mohl po svém
návratu aspoň na určitý čas bydlet.
Pokud jde o obecně uplatněnou námitku porušení §2 a 3 správního řádu, tu Nejvyšší
správní soud nepovažuje za důvodnou. Správní orgán postupoval zcela v souladu s právními
předpisy, přičemž řádně zjistil skutkový stav, o němž nebyly žádné pochybnosti.
Má-li stěžovatel za to, že u něj existuje překážka vycestování proto, že má na území České
republiky rodiče a že tady studuje, také s ním nelze souhlasit. Podle §179 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců není vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud
by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového
nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého
bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti,
mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Ohledně možnosti vycestování bylo prvostupňovým orgánem vyžádáno závazné
stanovisko Ministerstva vnitra (§149 odst. 1 správního řádu), které žádnou překážku vycestování
stěžovatele neshledalo, když ani sám stěžovatel žádnou konkrétní obavu neuvedl. S uvedeným
závěrem se nelze než ztotožnit.
Pouze nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud jde o dobu, po kterou
je stěžovateli omezen vstup na území Evropské unie v trvání jednoho roku, ta se jeví s ohledem
na dobu jeho nelegálního pobytu jako přiměřená. Poslední výjezdní příkaz byl stěžovateli udělen
s platností do dne 4. 3. 2012, tudíž od 5. 3. 2012 pobýval stěžovatel na území České republiky
prokazatelně až do 14. 5. 2015, kdy byl zajištěn hlídkou cizinecké policie, neboť nedisponoval
žádným pobytovým oprávněním, neoprávněně. V podrobnostech lze odkázat na napadené
rozhodnutí žalovaného (str. 4-5).
Kasační stížnost tedy Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji v žádném z kasačních bodů
neshledal důvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení ustanovena zástupkyní advokátka. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení (a nahlížení do spisu) a v podání kasační stížnosti a návrhu
na přiznání odkladného účinku [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů] v celkové výši 6200 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Celkem tedy
odměna ustanovené advokátky činí částku ve výši 6800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu