ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.167.2016:29
sp. zn. 2 Azs 167/2016 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. M., zastoupeného
Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 12. 2015, č. j. OAM-400/ZA-ZA04-K07-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2016,
č. j. 58 Az 2/2016 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 23. 6. 2016 brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti
shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl jeho žalobu
proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) a rozhodl
o nákladech řízení o žalobě.
Výrokem rozhodnutí žalovaného nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí předně rekapituloval obsah
stěžovatelovy žádosti, v níž stěžovatel uvedl, že je ukrajinské národnosti, hlásí se k řeckokatolické
církvi, nikdo z jeho rodiny nebyl nikdy členem jakékoli politické strany či jiné organizace.
Vojenskou službu stěžovatel nevykonával, neboť byl učitelem. Stěžovatel je ženatý a spolu s ním
žádá o mezinárodní ochranu jeho manželka a dcera. Na území České republiky počítá s pomocí
své tchýně, která zde pobývá. Svou vlast stěžovatel opustil v únoru roku 2015, jelikož byl údajně
již podruhé „předvolán na vojenskou správu.“ Stěžovatel však v důsledku svého náboženského
vyznání odmítá bojovat ve válce. Tím se však vystavuje možnosti trestního stíhání s potenciálním
vyústěním v uložení trestu odnětí svobody v délce až pěti let. Dále k důvodům své žádosti
o mezinárodní ochranu uvedl, že by chtěl zůstat a trvale žít v České republice, zde též pracovat
a realizovat svůj rodinný život. V případě svého návratu na Ukrajinu se stěžovatel obává,
že by byl nucen nastoupit do armády a účastnit se bojů. Svůj zdravotní stav označil za dobrý.
Žalovaný dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že by ve své vlasti vyvíjel činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
a za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Stěžovatel v řízení před
žalovaným rovněž výslovně popřel, že by kdy ve své vlasti měl jakékoli problémy kvůli své rase,
náboženství, národnosti či z jiných azylově relevantních důvodů. Pokud jde o ozbrojený konflikt,
jímž je jeho vlast zasažena, označil žalovaný za prokázané, že tento konflikt zasahuje
bezprostředně pouze dvě ze dvaceti čtyř ukrajinských „oblastí“ a že není důvod obávat
se v dohledné době jeho rozšíření do oblastí dosud nezasažených. Stěžovatel žil před opuštěním
své vlasti v Ternopilské oblasti, tedy v západní části Ukrajiny, které se zhoršená bezpečnostní
situace vůbec netýká. Za důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu nelze
považovat ani obavy stěžovatele z jeho povolání do armády. Branná povinnost je zcela legitimní
občanskou povinností. Žalovaný měl rovněž za prokázané, že ukrajinské zákony umožňují
příslušníkům uznaných náboženských organizací odepřít z důvodu svědomí a náboženství službu
v armádě a vykonávat tzv. náhradní vojenskou službu. Dle zjištění žalovaného však není
řeckokatolická církev na Ukrajině takovou náboženskou organizací, která by nepřipouštěla
používání zbraní. Proto stěžovateli jeho víra nebrání ve výkonu vojenské služby. Žalovaný proto
neshledal v případě stěžovatele odůvodněný strach z pronásledování při návratu do vlasti
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Dále žalovaný uvedl, že z výpovědi stěžovatele
ani z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v České republice či ze zjištění žalovaného
nevyplývá, že by zde byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků stěžovatele, pročež
nejsou splněny podmínky pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu. Žalovaný ani nezjistil
přítomnost zvláštního zřetele hodného důvodu, pro který by bylo namístě udělit stěžovateli
humanitární azyl dle §14 téhož zákona.
Posléze se žalovaný obšírně zabýval posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky
k udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu. Na základě množství
opatřených podkladů stran bezpečnostní situace na Ukrajině pak žalovaný nedospěl k závěru,
že by stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Dále žalovaný dodal, že případné vycestování
stěžovatele není, s ohledem na žalovanému dostupné informace o jeho zemi původu, v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Doplňkovou ochranu podle §14a proto stěžovateli
neudělil. Zároveň neshledal důvod pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny
ve smyslu §14b téhož zákona, neboť ze zjištěného skutkového stavu nikterak nevyplývá,
že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků
stěžovatele.
Krajský soud se v odůvodnění zamítavého rozsudku ztotožnil se zjištěními i navazujícími
právními závěry dle rozhodnutí žalovaného. Zejména přitom uvedl, že stěžovatel nijak
neprokázal, že jeho strach z případného pronásledování je odůvodněný, přičemž ze správního
spisu ani nevyplynulo, že by své názory jakkoliv veřejně projevoval tak, aby mu na tomto
základě mohla hrozit vážná újma. Z obsahu správního spisu pro krajský soud dále vyplynulo,
že řecko-katolická církev není uvedena mezi náboženskými organizacemi, jejichž věrouka
nepřipouští používání zbraní. Proto branná povinnost na Ukrajině nepředstavuje pro stěžovatele
pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, a ani mu v tomto směru nehrozí vážná
újma. Dále z provedeného dokazování vyplývá, že do boji zasažených oblastí mohou
být ukrajinskou armádou vysíláni pouze dobrovolníci, kteří absolvují tříměsíční výcvik. Krajský
soud rovněž připomněl, že dle ustálené judikatury nemá žadatel o mezinárodní ochranu právní
nárok na udělení humanitárního azylu, jehož udělení je otázkou výsledku uvážení správního
orgánu. Takové správní uvážení lze přezkoumat toliko v ohledu, zda svým provedením
nevybočuje ze zákonných mezí, které jsou v těchto případech vytyčeny zákazem libovůle
správního orgánu. Stěžovatel však v řízení před žalovaným, ani později, neuvedl žádné
mimořádné okolnosti, které by byly důvodem pro udělení humanitárního azylu. Pokud
jde o otázku možnosti udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, konstatoval krajský
soud, že touto se žalovaný podrobně zabýval, přičemž jeho závěry považuje krajský soud
za správné. Situaci na Ukrajině nelze označit za tzv. totální konflikt, a i kdyby tedy stěžovatel
pocházel z konfliktem zasažených oblastí, bylo by možné využít možnosti vnitřního přesídlení,
tedy změny bydliště v rámci jeho vlasti. Provedení důkazu svědeckou výpovědí stěžovatele
nepovažoval krajský soud za potřebné, neboť záznam výpovědi stěžovatele ohledně relevantních
okolností pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu byl obsažen již ve správním spise,
který měl krajský soud k dispozici. Důkazy svědeckou výpovědí tchýně stěžovatele, lékařskou
zprávou, listinou dokládající zajištění ubytování v České republice ani listinami obsahujícími
zprávy ze školy, kterou navštěvuje stěžovatelova dcera, krajský soud neprovedl, neboť
skutečnosti, které jimi měly být prokázány, nepovažoval za relevantní pro naplnění předmětu
řízení o žalobě. Krajský soud konečně uzavřel, že žalovaný dostál své povinnosti dostatečně zjistit
skutkový stav věci, přičemž se i řádně vypořádal se všemi stěžovatelem uváděnými důvody
ochodu z Ukrajiny, pročež žaloba nebyla shledána důvodnou a byla zamítnuta.
Stěžovatel proti napadenému rozsudku podal kasační stížnost, jejíž důvody v obecné
rovině ztotožňuje s těmi, jež jsou uvedeny v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Pokud jde o otázku přijatelnosti kasační stížnosti, domnívá se stěžovatel, že daná stížnost
podstatným způsobem přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť situace, ve které se ocitl, je natolik
zásadní a intenzivní, že je nutno nejen ochránit objektivní práva jednotlivce, ale je též nutné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či otázek. Stěžovatel má za to, že je třeba provést
výklad právního řádu s ohledem na udělování humanitárního azylu ve vztahu k válečným
konfliktům, neboť tato otázka není judikatorně podrobně upravena.
K samotným důvodům kasační stížnosti pak stěžovatel upřesňuje, že žalovaný učinil
nesprávná skutková zjištění, na základě kterých přijal rovněž nesprávné právní závěry. Napadený
rozsudek pak trpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť krajský soud se nedostatečně vypořádal
s předestřenou žalobní argumentací a zároveň neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy, aniž
by svůj postup jakkoli odůvodnil. Provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů by však bývalo
mělo zásadní vliv na dané řízení, neboť právě jimi stěžovatel zamýšlel prokázat přítomnost
důvodů hodných zvláštního zřetele, na základě kterých by mu mohl být udělen humanitární azyl.
Konkrétně výslech stěžovatelovy tchýně, která pravidelně Ukrajinu navštěvuje a má proto dobrý
přehled o tamním dění, býval mohl přispět ke zjištění skutečného stavu věci. Další důkazní
návrhy pak byly vzneseny za účelem prokázání skutečnosti, že se stěžovatel a jeho rodina již zcela
integrovali v České republice, což může být rovněž důvod hodný zvláštního zřetele při správním
uvážení žalovaného o udělení humanitárního azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně prezentoval názor, že kasační
stížnost není přijatelná, neboť postrádá zákonem požadovaný přesah nad vlastní zájmy
stěžovatele. Stěžovatelovým zájmem při podání žádosti o mezinárodní ochranu zjevně nebylo
ani tolik získání takové ochrany, jako získání statusu, jenž by jemu a posléze i jeho rodinným
příslušníkům zakládal právo pobytu na území České republiky. Dále žalovaný uvedl,
že je přesvědčen o dostatečnosti zjištění skutkového stavu rozhodného pro posouzení
stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu, stejně jako o správnosti právních závěrů, které
následně z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil. Kasační námitky stěžovatele považuje
za příliš obecně formulované. Pokud stěžovatel vyzývá Nejvyšší správní soud k přijetí kasační
stížnosti za účelem vyslovení se ve věci právní otázky, kterou dosud v rámci své rozhodovací
činnosti neposuzoval, tj. otázky udělování humanitárního azylu ve vztahu k válečným konfliktům
v zemích původu žadatelů o mezinárodní ochranu, podotýká žalovaný, že k této otázce
se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil a to např. ve svých usneseních ze dne
18. 3. 2015, č. j. 3 Azs 237/2014 – 25, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne
30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 Azs 36/2015 – 36. Zejména
z těchto důvodů se žalovaný domnívá, že kasační stížnost není přijatelná, natožpak důvodná.
Kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomuto oprávněnou, tj. účastníkem
takového řízení před krajským soudem, z něhož stížností napadené pravomocné rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví vzešlo, stěžovatel je v souladu s ustanovením §105
odst. 2 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti na základě procesní plné moci zastoupen advokátem.
Stěžovatel je s ohledem na meritum věci (prvotně přezkum rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany) osvobozen od soudních poplatků i v řízení o kasační stížnosti na základě ustanovení
§11 odst. 2 písm. i) ve spojení s §11 odst. 3 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v rozhodném znění, a nebyl tedy povinen zaplatit poplatek za kasační stížnost.
Poslední podmínkou řízení, jejíž naplnění je třeba posoudit, je vzhledem k povaze věci otázka
přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže tato svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, z něhož
mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by posuzovaná kasační
stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Pokud jde totiž
o otázku relevance důsledků ozbrojeného konfliktu v zemi původu stěžovatele, tj. na Ukrajině,
v procesu posuzování možnosti udělení humanitárního azylu, je třeba přisvědčit vyjádření
žalovaného, že touto otázkou se Nejvyšší správní soud v minulosti již nejednou (byť i nepřímo)
zabýval. Udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení žalovaného, přičemž soudy
jsou ve správním soudnictví povolány takové uvážení přezkoumávat, jak správně uvádí žalovaný,
toliko co do případného projevu libovůle žalovaného při jeho realizaci (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, dostupné z www.nssoud.cz).
Nejvyššímu správnímu soudu však není známo, že by se žalovaný ve výsledcích svých úvah
o udělení humanitárního azylu z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu na Ukrajině
v jednotlivých případech jakkoli rozkolísal či že by rozhodoval nahodile. Pokud jde o samotnou
správnost závěru žalovaného, že zmíněný ozbrojený konflikt není okolností hodnou zvláštního
zřetele, pro kterou by bylo namístě udělit stěžovateli humanitární azyl, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že tuto není oprávněn posoudit, a logicky (per argumentum a minori ad maius) tedy není
tímto způsobem patřičné dovozovat přijatelnost kasační stížnosti.
Ze samotných důvodů kasační stížnosti pak rovněž nelze dospět k závěru, že by kasační
stížnost byla přijatelná. Stěžovatel namítá, že krajský soud neprovedl jeho důkazní návrhy,
aniž by tento procesní postup jakkoli zdůvodnil. Nejvyšší správní soud však takovéto zdůvodnění
v odůvodnění napadeného rozsudku bez obtíží nalezl, když v posledním odstavci strany
7 originálu napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že žalobcovy důkazní návrhy směřovaly
k prokázání skutečností, které nebyly pro rozhodnutí o žalobě potřebné, což činilo dané důkazní
návrhy nadbytečnými. Dalším důvodem pro nevyhovění důkazním návrhům bylo zjištění
krajského soudu, že žalovaný vydal své rozhodnutí na základě mnoha různých relevantních
podkladů, jež jsou obsaženy ve správním spise, a jejichž vypovídací hodnota, jakožto informací
zpracovaných povětšinou nestrannými odborníky, je bezesporu vyšší, než by mohla být
vypovídací hodnota zejména svědecké výpovědi tchýně stěžovatele, jakožto osoby s ním
příbuzensky spjaté. Nejvyšší správní soud v tomto postupu krajského soudu nespatřuje žádné
pochybení, natožpak pochybení takové intenzity, že by bylo s to založit přesah významu kasační
stížnosti nad vlastní zájmy stěžovatele.
Ohledně dalších kasačních námitek stěžovatele, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud
s vyjádřením žalovaného, pokud je poukazováno na jejich obecnou formulaci. Z těchto námitek
není zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění žalovaného měla být nesprávná, které významné
okolnosti zůstaly nepovšimnuty, případně které zjištěné okolnosti byly žalovaným či krajským
soudem vyhodnoceny stran jejich azylové relevance nesprávně. Takovéto kasační námitky
by pro svou obecnost byly stěží projednatelné i v případě, že by kasační stížnost byla shledána
přijatelnou.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není přijatelná. Pro takové
případy ukládá soudní řád správní Nejvyššímu správnímu soudu přímo v ustanovení §104a
odst. 1, aby kasační stížnost odmítl, čemuž odpovídá výrok I. tohoto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu