ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.175.2016:56
sp. zn. 2 Azs 175/2016 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. S. H. N., zastoupený
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 5. 2015, č. j. OAM-379/ZA-ZA04-LE05-2014, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 Az 18/2015 – 101,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., se u r č u je částkou 4114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je původem z Íránské islámské republiky. Do České republiky přicestoval
v roce 1997, přičemž nyní posuzovaná žádost je již osmou žádostí o mezinárodní ochranu.
Meritorně se žalovaný zabýval žalobcovou čtvrtou žádostí ze dne 7. 9. 2005 (předchozí řízení
byla zastavena z důvodu nedostatečné součinnosti žalobce se státními orgány), o které rozhodl
tak, že mu mezinárodní ochranu neudělil, neboť tvrzení týkající se pronásledování z důvodu
příslušnosti k politické straně Mashrute Khahan vyhodnotil jako nevěrohodné a jiné skutečnosti
stěžovatel neuvedl. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalovaného ve stanovené lhůtě nijak
nebrojil. Napadeným rozhodnutím žalovaný vyslovil nepřípustnost žádosti žalobce
o mezinárodní ochranu dle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění,
a řízení dle §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl,
neboť dospěl k závěru, že žalobce ve své opakované žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl
žádné nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu. Krajský soud předně nepřisvědčil tvrzení
žalobce, že je osobou bez státní příslušnosti. Žalobce ve své žádosti o udělení mezinárodní
ochrany výslovně uvedl, že je státním příslušníkem Íránské islámské republiky. Povinnost návratu
do země původu za účelem ztotožnění žalobce třemi svědky před tím, než mu může být vydán
cestovní doklad, a skutečnost, že není veden v evidenci obyvatel, jsou dle krajského soudu
pochopitelné vzhledem k žalobcově dvacetileté nepřítomnosti v zemi původu. Vysvětlení,
že žalobce není uveden v evidenci obyvatel z důvodu nevykonání vojenské služby, nepovažoval
krajský soud za přesvědčivé vzhledem k tomu, že Velvyslanectví Íránské islámské republiky
disponuje občanským průkazem žalobce (byť bez fotografie), což jasně dokládá, že žalobce
v evidenci obyvatel dříve veden byl. Krajský soud žalobci rovněž nepřisvědčil, že se nachází
v situaci tvrzeného právního vakua. Svou situaci může řešit pomocí institutu dobrovolného
návratu do země původu dle §54a zákona o azylu. Cestovní průkaz totožnosti lze žalobci vydat
na základě §114 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v České
republice a tím, že odmítá návrat do země původu, se sám vystavuje nebezpečí zbavení osobní
svobody z důvodu maření soudního rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů krajský soud
považoval odkaz na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva za irelevantní. Závěrem krajský
soud konstatoval, že žalovaný se zabýval tím, zda se od jeho pravomocného rozhodnutí ve věci
samé zásadně nezměnila situace v zemi původu, a neshledal žádnou vadu v procesním postupu
žalovaného.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Krajský soud se nezabýval několika podstatnými žalobními námitkami
a napadený rozsudek trpí vnitřním logickým rozporem. Další vadu spatřuje v tom, že žalovaný
se tvrzenou obavou ze ztráty státní příslušnosti v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval.
Krajský soud nahradil právní posouzení žalovaného, aniž by však disponoval relevantními
informacemi o nabývání a pozbývání občanství Íránské islámské republiky. Krajský soud rovněž
nijak nereagoval na námitku týkající se povinnosti žalovaného posoudit možnost udělení
doplňkové ochrany i v řízení zastaveném dle §25 zákona o azylu.
[4] K věci samé stěžovatel uvádí, že to, že není občanem Íránské islámské republiky, je novou
skutečností ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu. Že stěžovatel není veden v íránském registru
obyvatel a že mu íránské orgány nemohou vydat cestovní doklady nutné k realizaci vyhoštění,
bylo cizineckou policií zjištěno teprve v květnu 2014. Bezdomovectví je dle stěžovatele důvodem
pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové ochrany. Absence státní příslušnosti nadto
zvyšuje nebezpečí jeho pronásledování z důvodu politického přesvědčení. Stěžovatel nemůže
využít institutu dobrovolného návratu do země původu, neboť by zde byl perzekuován.
Dle §8 zákona o azylu se na řízení dle Úmluvy o právech osob bez státní příslušnosti použijí
mechanismy řízení ve věci mezinárodní ochrany, což znamená, že situaci osob bez státní
příslušnosti je třeba řešit v režimu zákona o azylu. Dle rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Kim proti Rusku musí členský stát postupovat tak, aby jednotlivec nebyl opakovaně
sankcionován za nevycestování, pokud vycestování je z důvodu absence státní příslušnosti
fakticky a právně neuskutečnitelné. Přijatelnost kasační stížnosti je dle stěžovatele dána,
neboť došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Krajský soud nerespektoval ustálenou soudní judikaturu a hrubě pochybil při výkladu
hmotného a procesního práva.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry napadeného
rozsudku a napadeného rozhodnutí. Zdůrazňuje, že se jedná o stěžovatelovu osmou žádost
o mezinárodní ochranu, přičemž v předchozích řízeních byl výsledek azylové procedury
pro stěžovatele negativní. Stěžovatel při podání nynější žádosti o mezinárodní ochranu čestně
prohlásil, že je státním příslušníkem Íránské islámské republiky. Citovaný rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva nelze na nyní posuzovaný případ aplikovat, neboť stěžovatel pochází
z jiné země, má jiné důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu a nenachází
se ve vyhošťovací vazbě. Humanitární azyl lze udělit pouze za mimořádných okolností. Žalovaný
vyslovuje údiv nad tím, že stěžovatel opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany v České
republice, když zároveň namítá nelidské a ponižující zacházení ze strany České republiky. Návrat
stěžovatele do země původu nelze uskutečnit z důvodu benevolentního fungování azylového
systému, které umožňuje opakované podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění svého usnesení připojuje.
[8] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož
mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů“.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Vzhledem k tomu, že ohledně důvodů přijatelnosti stěžovatel pouze cituje výše uvedenou
judikaturu, aniž by svá tvrzení opřel o konkrétní argumenty, Nejvyšší správní soud se mohl touto
otázkou zabývat pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kritérií.
[10] Postatou sporu v nyní posuzované věci je otázka, zda správní orgán byl oprávněn zastavit
řízení namísto toho, aby jej vedl a vydal ve věci meritorní rozhodnutí. Dle §10a písm. e) zákona
o azylu „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, […] podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení
mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany“. K zastavení řízení pak dochází podle §25 písm. i) zákona o azylu.
[11] Nejvyšší správní soud se problematikou opakovaných žádostí zabýval v řadě svých
předchozích rozhodnutí. Opakovanou žádost o mezinárodní ochranu lze věcně posoudit pouze
tehdy, uvedl-li žadatel „nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů
pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. […] Přitom
i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany,
nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou,
jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila
situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ V odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona
o azylu je správní orgán povinen uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska
azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu,
která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96,
publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS). Institut opakované žádosti neslouží k doplňování předchozí
žádosti ani ke zhojení nevyužití opravných prostředků proti meritornímu přezkoumání. Věcné
projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován
jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem
je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65).
[12] Stěžovatel namítá, že v jeho věci od podání poslední žádosti o mezinárodní ochranu
vyvstala odůvodněná obava, že již není občanem Íránské islámské republiky. Nejvyšší
správní soud nicméně uvádí, že se nejedná o novou skutečnost relevantní z hlediska
mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud se ochranou osob bez státní příslušnosti neboli
apatridů ve své předchozí judikatuře již několikrát zabýval. Vycházel přitom z definice
uprchlíka dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.),
dle které je uprchlíkem osoba, která kumulativně splňuje tři znaky: 1) je pronásledována;
2) pronásledování má specifickou intenci danou vymezeným motivem pronásledování;
a 3) výsledkem tohoto pronásledování je ztráta ochrany ze strany země původu. A došel k závěru,
že „[i] v případě osob bez státního občanství, jejichž postavení je charakterizováno absencí efektivní ochrany
de iure nebo de facto ze strany země původu, je však třeba, aby se jednalo o takovou ztrátu ochrany,
jež je výsledkem kauzálního nexu pronásledování (tj. jednání vedoucího ke ztrátě ochrany) motivovaného azylově
relevantním znakem (rasa, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě). Jedině taková ztráta ochrany může uvést v chod mechanismy poskytnutí
ochrany v rámci územního azylu. V případech, kde tento kauzální nexus chybí, sice může být zjevné, že se určitá
osoba nachází objektivně v situaci absence ochrany ze strany státu původu, nicméně ochrana formou územního
azylu jí nemůže být poskytnuta“ (rozsudek ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 - 64,
publ. pod č. 1659/2008 Sb. NSS, či usnesení ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 – 92,
a ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 Azs 57/2014 - 33). Stěžovatel netvrdí (a v řízení ani žádné takové
skutečnosti nevyplynuly), že by o státní příslušnost přišel z důvodu pronásledování motivovaného
azylově relevantním znakem. Pouze uvádí, že zde existuje obava, že není občanem Íránské
islámské republiky, což však není důvod relevantní z hlediska mezinárodní ochrany.
[13] Námitka, že ztráta státní příslušnosti povede ke zvýšenému riziku zájmu úřadů,
které již stěžovatele dříve pronásledovaly pro jeho politické přesvědčení, nebyla uplatněna
v žalobě, ač uplatněna být mohla, a je tedy nepřípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS). Stěžovatel
nadto svou námitku nijak nekonkretizoval, neodůvodnil ani nepodložil.
[14] Skutečnost, že v mezidobí došlo k dalšímu zhoršení stěžovatelovy bezvýchodné situace,
neboť mu bylo opakovaně uloženo správní a trestní vyhoštění z důvodu pobytu na území
bez povolení k pobytu a z důvodu spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí,
i to, že byl opakovaně umístěn do vyhošťovací vazby, v zásadě souvisí s nelegálním
pobytem stěžovatele v České republice. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu není snaha o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (rozsudky ze dne
21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 – 26).
Podání žádosti o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění může
vést k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost dle §16 odst. 1 zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48,
publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS). Novou skutečností relevantní pro udělení mezinárodní
ochrany tak nemůže být to, že stěžovateli již bylo několikrát uloženo vyhoštění a byl vzat
do vyhošťovací vazby. Odkaz stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Kim proti Rusku ze dne 17. 7. 2014, č. 44260/13 (dostupný tak jako ostatní zde uvedená
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva na http://hudoc.echr.coe.int/), je třeba
odmítnout jako irelevantní. V rámci soudního přezkumu rozhodnutí o nepřípustnosti opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany nelze posuzovat důvodnost trvání zajištění
ve vyhošťovací vazbě, neboť se jedná o jiný předmět řízení. V obou řízeních se rovněž posuzují
zcela odlišné faktory, přičemž existence zajištění nemůže mít vliv na udělení či neudělení
mezinárodní ochrany.
[15] K implementaci Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti se Nejvyšší
správní soud ve své rozhodovací činnosti již také vyjádřil a došel k závěru, že nelze souhlasit
s tvrzením, že by se osoby bez státní příslušnosti nacházely kvůli českým právním předpisům
v pasti či bludném kruhu. Dle §114 zákona o pobytu cizinců na území České republiky
policie vydá cestovní průkaz totožnosti na žádost cizince za účelem jeho vycestování v případě,
že nemá platný cestovní doklad a nemůže si z důvodů nezávislých na jeho vůli opatřit
cestovní doklad jiným způsobem. Vycestování stěžovatele do Íránské islámské republiky je tedy
administrativně uskutečnitelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 2 Azs 112/2014 – 66).
[16] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že tvrzení stěžovatele o jeho státní příslušnosti
v průběhu správního řízení byla značně rozporuplná. Zatímco zástupkyně stěžovatele
před zahájením řízení o udělení mezinárodní ochrany, tj. před podáním žádosti o mezinárodní
ochranu dle §10 odst. 1 zákona o azylu, ve znění do 17. 12. 2015, tvrdila, že íránské orgány
stěžovatele nepovažují za svého občana, a ten je tedy osobou bez státní příslušnosti, stěžovatel
ve své žádosti uvedl, že je íránské státní příslušnosti, a na výslovnou otázku žalovaného reagující
na podání zástupkyně uvedl, že „[m]uži, kteří byli v Íránu na vojenské službě, jsou zaneseni v registru
jako občané. Já jsem ale na vojně nebyl, a tak mi na íránské ambasádě řekli, že nejsem zapsaný, ne, že nejsem
občan“. Dne 18. 8. 2014 navíc provedl čestné prohlášení o totožnosti, ve kterém uvedl,
že je íránské státní příslušnosti. Stěžovatel tedy v řízení o udělení mezinárodní ochrany netvrdil,
že pozbyl státní příslušnost, naopak několikrát zdůraznil, že je občanem Íránské islámské
republiky.
[17] Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu existují v řízení o udělení
mezinárodní ochrany dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zatímco
důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy
na žadateli o mezinárodní ochranu. Jedině žadatel nejlépe ví, z jakých důvodů žádost
o mezinárodní ochranu podává. V průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany musí žadatel
uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých správní orgán jeho žádost posoudí.
Pokud žadatel neunese břemeno tvrzení, nemá správní orgán v podstatě o čem rozhodovat
(srov. rozsudky ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86, a ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65). Žadatele o mezinárodní ochranu tedy stíhá povinnost uvést skutečnosti,
které jsou mu známy a které mohou být relevantní z hlediska možného udělení mezinárodní
ochrany, a dát správnímu orgánu příležitost, aby o takto přednesených důvodech jeho žádosti
kvalifikovaně rozhodl (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 10 Azs 194/2015 – 32). Výjimkou z tohoto pravidla jsou dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 Azs 127/2016 – 31 (kterým soud reagoval na nález Ústavního
soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16) pouze případy, kdy se jedná o skutečnosti,
jejichž nezohledněním by mohlo dojít k porušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod,
resp. zásady non-refoulement, tyto skutečnosti v době správního řízení již existovaly a žadatel
je, přestože mu musely být známy, neuplatnil z ospravedlnitelných důvodů. Vzhledem
k tomu, že skutečnosti týkající se ztráty státní příslušnosti nejsou z důvodů uvedených v odst. [12]
relevantní pro udělení mezinárodní ochrany, není dán důvod pro aplikaci výše uvedené výjimky
z povinnosti tvrzení stíhající stěžovatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný
tak neporušil žádná procesní ustanovení, když se skutečnostmi týkajícími se ztráty státní
příslušnosti stěžovatele v napadeném rozhodnutí nezabýval. Napadené rozhodnutí by sice
působilo přesvědčivějším dojmem, kdyby žalovaný připojil stručnou úvahu, proč tyto skutečnosti,
které mu byly objektivně známy, nepokládal za relevantní, avšak to, že tak neučinil, nebylo
v daném případě pochybením majícím dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[18] V nyní posuzované věci se soudní přezkum zabýval pouze tím, zda žalovaný
správně posoudil stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou
dle §10a písm. e) zákona o azylu, a to zejména z důvodu neexistence nových skutečností
relevantních z hlediska udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud (ani krajský soud)
se tedy námitkami brojícími proti neudělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany nemůže
zabývat, neboť směřují proti věcnému posouzení, které však žalovaný v nyní posuzovaném řízení
neprovedl a provést neměl.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[21] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016,
č. j. 2 Azs 175/2016 - 32, ustanoven k ochraně jeho zájmů ve věci zástupce Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování ustanoveného advokáta platí dle §35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s.
stát. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci
stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby v řízení o kasační stížnosti spočívající
v písemném podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu)
a náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon.
Ustanovenému advokátovi nenáleží odměna za úkon spojený s nahlížením do spisu a studiem
spisu u Nejvyššího správního soudu, který ustanovený advokát provedl dne 14. 9. 2016
od 13:10 hod. do 13:35 hod. Tuto činnost nelze považovat za samostatný úkon právní služby,
jenž by byl svou povahou nejblíže prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování
ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu, nýbrž za součást
úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu. Jedná o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení, aby se ustanovený
advokát s věcí seznámil; nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním např. trestního spisu
dle citovaného ustanovení advokátního tarifu, k němuž dochází v průběhu trestního řízení,
a to po skončení jeho přípravné fáze (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 – 40, či ze dne 28. 1. 2016, č. j. 9 Ads 265/2015 – 13). V daném
případě však ustanovený zástupce úkon neprovedl na počátku řízení, nýbrž až po podání
doplnění kasační stížnosti, a po nahlédnutí do spisu neučinil žádné další podání ve věci.
Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna
o částku 714 Kč odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Výše
celkové odměny ustanoveného zástupce proto činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu