ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.231.2016:29
sp. zn. 2 Azs 231/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. E., právně
zastoupený Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2016, č. j. CPR-41202-2/ČJ-2015-930310-
V242, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
8. 7. 2016, č. j. 32 A 23/2016 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované
[1] Rozsudkem ze dne 8. 7. 2016, č. j. 32 A 23/2016 – 51, Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne
8. 4. 2016, č. j. CPR-41202-2/ČJ-2015-930310-V242, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského
kraje, Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 13. 10. 2015,
č. j. KRPB-85949-88/ČJ-2013-060022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňové
rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovanou
již dvakrát zrušeno a vráceno správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
[2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 a §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena v délce 1 roku.
[3] Důvodem pro uložení správního vyhoštění žalobce byla skutečnost, že tento ve dnech
20. 1. 2013, 9. 4. 2013, 10. 4. 2013 a 26. 2. 2014 vykonával bez platného povolení k zaměstnání
pracovní činnost spočívající v přípravě jídla a jeho následném prodeji, tj. byl na území ČR
zaměstnán bez povolení k zaměstnání, a dále že v období od 22. 1. 2013 do 10. 4. 2013 pobýval
na území ČR bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a bez platného oprávnění k pobytu.
[4] Proti označenému prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná
rozhodnutím ze dne 8. 4. 2016 zamítla, a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[5] Závěry žalované napadl žalobce žalobou ke krajskému soudu. Krajský soud přezkoumal
napadené rozhodnutí žalované v rámci žalobních bodů, jak je uplatnil žalobce v podané žalobě
ve smyslu §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle
skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalované postupem podle §75 odst. 1 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
[6] Krajský soud nejprve rozebral §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců,
dle kterého „policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačních
systémů smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného
oprávnění k pobytu“ a §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „vydá
policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto
povolení podmínkou výkonu zaměstnání“. K výkladu posledně citovaného ustanovení odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 21. 12. 2012,
č. j. 2 As 94/2012 – 26, dle kterého „rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle
ust. §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm
budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude
zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo
možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona
o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo.“
[7] Krajský soud vyslovil, že výše uvedeným požadavkům správní orgány plně dostály.
Uvedl, že správní orgány skutkový stav náležitě zjistily. Orgánem policie provedená pobytová
kontrola zjistila, že žalobce vykonával práci spočívající v přípravě a prodeji jídel a vybírání
finančních prostředků od zákazníků při placení za poskytnuté jídlo bez povolení k zaměstnání,
absenci povolení potvrdil rovněž Úřad práce, Krajská pobočka v Brně (sdělení ze dne 11. 4. 2013,
č. j. III/13/C, a ze dne 4. 4. 2014, č. j. III/14/C). Z obsahu spisu též vyplynulo, že žalobce neměl
příslušným úřadem vydáno ani platné živnostenské oprávnění, aby mohl předmětnou práci
vykonávat vlastním jménem.
[8] Zároveň dle krajského soudu správní orgány zjištěný výkon zaměstnání správně podřadily
pod §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. K definici pojmu zaměstnání poukázal
krajský soud na §178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle kterého „se zaměstnáním pro účely tohoto
zákona rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou
kartu“ (v aktuálně účinném znění „povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu“,
pozn. NSS). V daném případě je podle krajského soudu nesporné, že žalobce potřeboval
k výkonu výše popsané činnosti povolení. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce
v předmětné době vykonával závislou práci ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Krajský
soud vyslovil své přesvědčení, že se správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí hodnocením naplnění znaků závislé práce podrobně zabýval, a na jeho závěry jako
zcela správné a úplné odkázal.
[9] Krajský soud poznamenal, že na závěru žalované, respektive správního orgánu I. stupně,
nemůže nic změnit ani skutečnost, že byl žalobce v období od 19. 6. 2013 do 29. 8. 2013 veden
v obchodním rejstříku jako prokurista společnosti KF Brno s. r. o., IČ: 28267761.
[10] K namítanému stanovení počátku doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
ČR, soud ve smyslu §118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců dovodil, že pobyt cizince na území
ČR nelze považovat za neoprávněný ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým
oprávněním nedisponoval, jestliže probíhá řízení o jeho správním vyhoštění, neboť dle tohoto
ustanovení se pro účely správního vyhoštění považuje za přechodný pobyt na území
i neoprávněné zdržování se cizince na území. Určení počátku doby zákazu vstupu okamžikem,
kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky, vyhodnotil jako souladné
se setrvalou judikaturou Nejvyššího správního soudu (odkázal např. na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 – 83, a usnesení
rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 9 As 131/2011 – 63). Takové stanovení počátku doby
zákazu vstupu cizince na území zcela odpovídá účelu institutu správního vyhoštění
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 9 As 131/2011 – 63).
[11] Žalobcem nastolená právní otázka významu záměny účastnického výslechu a vyjádření
účastníka správního řízení neměla dle krajského soudu na zákonnost rozhodnutí v projednávané
věci žádný vliv. Krajský soud s odkazem na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu
připustil, že je třeba mezi uvedenými procesními instituty rozlišovat, zejména s ohledem
na poučovací povinnost správního orgánu o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo
neúplné výpovědi dle §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pochybení spočívající v záměně
označených institutů však může mít význam pouze za předpokladu, že skutkové závěry správních
orgánů bez takto nezákonně získaného důkazu nemohou obstát. Z obsahu protokolu o vyjádření
účastníka správního řízení krajský soud shledal, že žalobce byl správním orgánem I. stupně řádně
poučen o všech svých právech a povinnostech jakožto účastníka správního řízení. Z obsahu
protokolů ze dne 10. 4. 2013 i 26. 2. 2014 nadto vyplynulo, že žalobce na kladené otázky
neodpověděl, v tomto ohledu tedy nelze uvažovat ani o potenciálním použití předmětného
protokolu v neprospěch žalobce.
[12] Námitku nepřiměřenosti vyhoštění ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
shledal krajský soud nedůvodnou. Citované ustanovení zapovídá vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného
života cizince. Krajský soud vyhodnotil, že se správní orgány naplněním uvedeného ustanovení
důkladně zabývaly, pročež se soud plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí žalované, které
obsahovalo podrobný popis postupu při hodnocení konkrétní situace žalobce.
[13] Žalobce v žalobě pouze velmi obecně zmínil, že na území ČR žije se svojí přítelkyní, E.
K., se kterou vede společnou domácnost, a z tohoto důvodu je žadatelem o povolení k
přechodnému pobytu na území ČR. Krajský soud k tomu vyjádřil, že účastník musí unést důkazní
břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58). K tvrzené nepřiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života žalobce jeho vyhoštěním odkázal krajský soud vzhledem k
zjištěné kvalitě a intenzitě partnerského vztahu na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 144/2015 – 28, podle kterého se ochrana partnerských vztahů
aktivuje až v okamžiku, kdy se partnerskými skutečně stanou a budou existovat v náležité kvalitě.
Krajský soud připustil, že správní vyhoštění bude vždy jistě zásahem do soukromého života
žalobce, v daném případě však nepůjde o zásah nepřiměřený.
[14] Co se týče žalobcova tvrzení, že je držitelem platného oprávnění k trvalému pobytu
na území Itálie, krajský soud konstatoval, že žalobce toto své tvrzení blíže nespecifikoval
ani neopatřil žádnými důkazy. Tato námitka žalobce rovněž nemohla s ohledem na její obecnost
uspět. Soud připomněl, že posuzuje námitky v té míře obecnosti, v níž byly formulovány,
k čemuž odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS. Z obsahu správního spisu vyplývá,
že otázka trvalého pobytu žalobce na území Itálie byla v řízení řádně vypořádána, když správní
orgán I. stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyly známy žádné okolnosti, ze kterých by bylo
zřejmé, že má žalobce povolen trvalý pobyt v Itálii. Soud proto vyhodnotil tuto námitku jako
nedůvodnou.
[15] Žalobce před krajským soudem dále namítal neúčelnost délky řízení o správním vyhoštění
v jeho případě s tím, že v jejím důsledku ztrácí ukládání správního vyhoštění smysl. Krajský soud
uznal, že řízení o správním vyhoštění žalobce bylo poměrně zdlouhavé (bylo zahájeno dne
10. 4. 2013 a rozhodnutí žalované nabylo právní moci dne 14. 4. 2016), konstatoval však,
že zákon o pobytu cizinců nestanoví žádnou lhůtu, po jejímž uplynutí by zanikla možnost
správního orgánu uložit správní vyhoštění. Uvedl, že délka řízení sama o sobě není důvodem
pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, a žalobcovu námitku odmítl jako nedůvodnou.
[16] Závěrem krajský soud konstatoval, že nepovažoval za potřebné připojení spisu
Ministerstva vnitra, které vede řízení o žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu,
ve kterém má být zkoumáno, zda je žalobce rodinným příslušníkem občana Evropské unie.
Uvedl, že veškeré skutečnosti vyhodnotil již z obsahu správního spisu a předmětný spis
Ministerstva vnitra by byl pro rozhodování soudu zcela nadbytečný. Řízení o žádosti o povolení
k přechodnému pobytu žalobce není k řízení o správním vyhoštění řízením doplňkovým. Závěry
Ministerstva vnitra by tedy nemohly žádným způsobem zvrátit rozhodnutí soudu.
[17] Krajský soud shrnul, že neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným.
Žalobu jako nedůvodnou proto podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[18] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal
v zákonné lhůtě kasační stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[19] Stěžovatel nejprve zpochybnil výrok správního orgánu I. stupně jako nicotný, a to v části:
„Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví
v souladu s ustanovením §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění
k pobytu na území České republiky.“ Správní orgán dále konstatoval, že stěžovatel pobýval na území
bez víza, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, a bez platného povolení k pobytu. V souvislosti
s tím stěžovatel vyslovil své přesvědčení, že správní orgán rozhodující o správním vyhoštění
byl povinen označit, jaké pobytové oprávnění, váže-li na jeho zánik povinnosti žalobce
vycestovat, má na mysli, aby počátek povinnosti vycestovat byl beze vší pochybnosti zřejmý.
[20] Stěžovatel poukázal na posouzení krajského soudu, dle kterého se ve smyslu §118 odst. 5
zákona o pobytu cizinců pobyt cizince na území České republiky nepovažuje za neoprávněný
ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým oprávněním nedisponoval, jestliže probíhá
řízení o jeho správním vyhoštění, neboť dle tohoto ustanovení se pro účely správního vyhoštění
považuje za přechodný pobyt na území i neoprávněné zdržování se cizince na území. Stěžovatel
se na základě uvedeného domnívá, že doba, po niž cizinec pobývá na území České republiky
ve chvíli, kdy je s ním vedeno řízní o správním vyhoštění, je považována za dobu přechodného
pobytu, ale tento pobyt nelze považovat za pobytové oprávnění.
[21] Dle stěžovatele je cizincům, s nimiž je vedeno řízení o správním vyhoštění
a kteří i následně podají proti případnému pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění
žalobu, jež má ze zákona odkladný účinek na vykonatelnost tohoto rozhodnutí, vystavováno
písemné potvrzení o vedení takového řízení nebo o podání příslušné žaloby. Vystavení takového
potvrzení však podle stěžovatele není oprávněním k pobytu, neboť zákon o pobytu cizinců
vystavování uvedeného potvrzení neupravuje. Z toho důvodu považuje stěžovatel shora
uvedenou část výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nicotnou.
[22] Stěžovatel dále napadl délku vedeného řízení o vyhoštění. Poukázal, že správní orgán
I. stupně uložil stěžovateli správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, pravomocným
se stalo zamítnutím odvolání žalobce dne 13. 4. 2016, správní řízení v této věci přitom bylo
zahájeno již dne 10. 4. 2013. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení o tom, že v případě,
kdy by skutečně existoval zájem státu na tom, aby vycestoval z území České republiky,
což je smyslem ukládání správního vyhoštění, nebylo by mu pravomocně uloženo správní
vyhoštění po třech letech ode dne zahájení řízení.
[23] K posouzení krajským soudem, který konstatoval, že pro řízení o správním vyhoštění
není stanovena žádná lhůta, a pokud se stěžovatel cítil být dotčen průtahy, měl se bránit
prostřednictvím žádostí dle §80 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), stěžovatel uvedl, že správní orgány a stejně tak i soudy jsou povinny
vydávat taková rozhodnutí, která obstojí i z hlediska tzv. principu přiměřenosti, a posoudit,
zda je potřebné a vhodné vydávat taková rozhodnutí, jež ve chvíli jejich vydání postrádají svůj
účel.
[24] Následně stěžovatel uvedl, že se krajský soud nepřezkoumatelným způsobem vypořádal
s námitkou záměny vyjádření a výslechu účastníka řízení. Stěžovatel namítl, že dne 10. 4. 2013
na otázky kladené správním orgánem odpovídal, aniž by byl poučen o svém právu odepřít
výpověď. K takové jeho výpovědi tudíž jako k nezákonně získanému důkazu nelze přihlížet.
Krajský soud k tomu vyslovil, že žalobce svého práva vyjádřit se vůbec nevyužil, když na žádnou
otázku neodpověděl. Dle stěžovatele však uvedené zjištění soudu nemá oporu ve správním spise
a stěžovatel na výše uvedené námitce v kasační stížnosti nadále trvá.
[25] Stěžovatel rovněž připomněl, že se dne 15. 6. 2016 obrátil na soud, aby postupem dle §48
odst. 3 písm. a) s. ř. s. řízení o žalobě přerušil, neboť podal dne 15. 6. 2016 dle §122 odst. 7
zákona o pobytu cizinců u žalované návrh na zrušení platnosti rozhodnutí o správním
vyhoštění, jehož zrušení se žalobou domáhal (řízení o výše uvedené žádosti vedeno
pod sp. zn. CPR-15668-2/ČJ-2016-930310-V239). Důvodem pro uvedenou žádost byla
skutečnost, že stěžovatel žije v partnerském vztahu s paní E. K., nar. X, občankou České
republiky, a stal se rodinným příslušníkem občana EU.
[26] Stěžovatel namítal, že realizací rozhodnutí o správním vyhoštění bude zasaženo do jeho
soukromého a rodinného života, když žije na území České republiky ve společné domácnosti
se svou přítelkyní E. K. Krajský soud se v napadeném rozsudku s touto námitkou stěžovatele
vypořádal tak, že je vzhledem ke zjištěné kvalitě a intenzitě partnerského vztahu možno odkázat
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 144/2015 - 28,
podle kterého, „(j)de-li o vtahy partnerské, pak se jejich ochrana aktivuje až v okamžiku, kdy se partnerskými
skutečně, jako by šlo o vztah mezi manžely, byť bez oddacího listu a svatebních oslav, stanou“. Krajský soud
však dle stěžovatele kvalitu ani intenzitu partnerského vztahu mezi stěžovatelem a jeho družkou
nijak nezkoumal, stěžovateli není zřejmé, z jakých důkazů soud při vyslovení svého názoru
ohledně intenzity a kvality partnerského vztahu čerpal. Tím dle názoru stěžovatele krajský soud
zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
[27] Závěrem stěžovatel požádal, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti
postupem dle §107 s. ř. s. odkladný účinek. Tuto svou žádost odůvodnil tvrzením, že realizace
rozhodnutí o správním vyhoštění by pro něj znamenala citovou újmu a zásah do rodinného
a soukromého života. Uvedl též, že přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti
je uspokojením jeho práva na spravedlivý proces, kdy má právo vystupovat v řízení o kasační
stížnosti osobně, být v kontaktu se svým právním zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny
pro jeho zastoupení apod., k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 8. 2016, č. j. 5 Azs 174/2016 - 20, a i nemožnost účastnit se řízení o své kasační stížnosti
vnímá jako újmu.
[28] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[29] Žalovaná ve vyjádření uvedla, že nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť předmětné řízení o správním vyhoštění stěžovatele bylo vedeno pro protiprávní
jednání spočívající v neoprávněném pobytu na území České republiky a současně pro výkon
výdělečné činnosti v rozporu se zákonem. S ohledem na uvedené protiprávní jednání a zjištěné
okolnosti žalovaná vyslovila, že vycestování stěžovatele z území České republiky je v daném
případě žádoucí, a přiznání odkladného účinku by tak bylo v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaná dále odkázala na své vyjádření k žalobě a poznamenala, že ve svém postupu neshledává
pochybení, plně souhlasí s názorem uvedeným v rozsudku krajského soudu, který považuje
za přezkoumatelný a zákonný, navrhuje proto kasační stížnost stěžovatele zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Ve věci přitom
rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první
s. ř. s.
[31] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71).
[32] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). V daném
případě je však nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu stěžovatelem namítána,
a to z několika důvodů.
[33] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí pro stěžovatelem tvrzené nedostatky dokazování při soudním posouzení intenzity
stěžovatelova vztahu. V souladu s §119a zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí
o správním vyhoštění v případě, že by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince. Citované ustanovení je promítnutím mezinárodních závazků,
které pro Českou republiku vyplývají z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.). Podle odst. 1 citovaného ustanovení má každý právo
na respektování svého soukromého a rodinného života. Odst. 2 specifikuje, že do tohoto práva
může státní orgán zasáhnout jen v případech, kdy je to „v souladu se zákonem a nezbytné
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
V každém individuálním případě je tak třeba hodnotit, zda je intenzita zásahu do soukromého
a rodinného života přiměřená vzhledem k významu příslušného chráněného zájmu.
[34] Z postupu správních orgánů vyplývá, že se požadavkem obsaženým v §119a odst. 2
zabývaly důkladně a v potřebném rozsahu zjišťovaly a hodnotily všechny rozhodné skutečnosti.
Stav soukromého a rodinného života stěžovatele v průběhu správního řízení zkoumaly
(viz zejména protokoly o vyjádření účastníka řízení ze dne 10. 4. 2013 a 26. 2. 2014 – č. l. 36
a 136 správního spisu, které obsahují přímé dotazy na soukromý a rodinný život v ČR), stěžovatel
však ve vyjádření ani jiných podáních neuvedl nic, z čeho by správní orgán mohl usoudit,
že by stěžovatel měl v době řízení na území České republiky jakékoli citové vazby. Lze tedy říci,
že správní orgány dostály své povinnosti zjistit všechny rozhodné skutečnosti, když soukromý
a rodinný život stěžovatele přiměřeně zkoumaly. Pokud stěžovatel navázal vztah v průběhu řízení
až poté, co správní orgán zjišťoval stav jeho soukromého a rodinného života, měl o tom správní
orgán vyrozumět, aby tuto skutečnost mohl zohlednit při svém rozhodování.
[35] Stěžovatel navázání vztahu poprvé tvrdil až v žalobě ze dne 22. 4. 2016, a to pouze
obecným prohlášením, že žije na území ČR se svojí přítelkyní E. K., se kterou vede společnou
domácnost. Uvedl rovněž, že je z toho důvodu žadatelem o povolení k přechodnému pobytu na
území ČR v řízení vedeném Ministerstvem vnitra. Bližší informace neposkytl.
[36] Poslední prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 10. 2015 (posouzení
stěžovatelova soukromého a rodinného života na str. 13 – č. l. 262 správního spisu). Stěžovatel
proti němu dne 20. 10. 2015 podal odvolání, které však nijak neodůvodnil a neuvedl žádné nové
skutečnosti, žalovaná proto uvedené rozhodnutí dne 8. 4. 2016 potvrdila. Detaily k tvrzenému
vztahu poskytl až dne 15. 6. 2016 v návrhu na přerušení soudního řízení dle §48 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. z důvodu, že téhož dne podal u žalované dle §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců návrh
na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť se stal rodinným příslušníkem občana České
republiky ve smyslu §15a citovaného zákona. V žádosti žalované stěžovatel uvedl, že jsou s E. K.
již od července 2015 druhem a družkou a od listopadu 2015 spolu žijí ve společné domácnosti
v B., B. 67, a poté v B., M. 100. Specifikoval, že tento vztah je obdobný vztahu manželskému.
S ohledem na to, že E. K. je občankou České republiky, se stěžovatel stal rodinným příslušníkem
občana EU ve smyslu §15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, pročež jsou splněny podmínky pro
zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele.
[37] Je třeba připomenout, že v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud
při přezkoumávání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Dne 13. 10. 2015 ani 8. 4. 2016 neměly správní orgány žádné
informace o tom, že by stěžovatel navázal citový vztah zakládající jeho práva jako rodinného
příslušníka občana EU, ačkoli prováděly dokazování a rodinné i soukromé poměry stěžovatele
řádně zkoumaly. Nadto lze konstatovat, že účastník má povinnost v souladu s ustanovením §52
správního řádu prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet. Ustanovení
§3 a §50 odst. 3 správního řádu, a tedy i zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací v rámci
správního řízení je třeba vykládat i s ohledem na požadavek procesní ekonomie, přičemž řízení
by mělo být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 - 66, a ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 4 As 67/2013 - 42).
[38] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 144/2015 - 28,
uvádí, že se ochrana partnerských vztahů aktivuje až v okamžiku, kdy se partnerskými skutečně
stanou a budou existovat v náležité kvalitě. Stěžovatelem napadané hodnocení zjištěné kvality
a intenzity partnerského vztahu krajským soudem lze označit za nedůvodné. Krajský soud měl
k dispozici veškerý spisový materiál, aby mohl posoudit napadené rozhodnutí v kontextu
skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání. Z těchto podkladů neplyne, že by stěžovatel
v době vydání rozhodnutí později namítaný vztah měl ani že by jej tvrdil. Lze se ztotožnit
s krajským soudem v konstatování, že správní vyhoštění bude vždy jistě zásahem do soukromého
života stěžovatele, v daném případě však nepůjde o zásah nepřiměřený. Legitimita tohoto zásahu
je spatřována na jedné straně v protiprávním jednání stěžovatele, když tento vykonával na území
ČR zaměstnání bez potřebného povolení a pobýval na území ČR bez platného oprávnění
k pobytu, a na druhé straně v tom, že stěžovatel svůj soukromý život budoval ve chvíli, kdy věděl,
že jeho pobyt na území ČR je značně nejistý.
[39] S ohledem na výše uvedené je možno vyhodnotit, že postup správních orgánů
při zjišťování skutečností ohledně soukromého a rodinného života stěžovatele byl v souladu
se zákonem a jeho posouzení ze strany krajského soudu lze označit za správné a přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud tak shora označenou námitku stěžovatele vyhodnotil jako nedůvodnou.
[40] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud s námitkou záměny vyjádření a výslechu
účastníka řízení před správním orgánem vypořádal nepřezkoumatelným způsobem, když vycházel
ze zjištění, která neměla oporu ve spise. Stěžovatel správnímu orgánu vytýkal, že vyjádření
účastníka řízení podle §36 odst. 3 správního řádu provedené se stěžovatelem ve dnech
10. 4. 2013 a 26. 2. 2014 bylo ve skutečnosti výslechem, přičemž však stěžovatel nebyl v souladu
s §55 odst. 4 správního řádu poučen o svém právu odepřít výpověď. Nejvyšší správní soud
se rozdílem mezi uvedenými procesními instituty zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2015,
č. j. 5 Azs 156/2014 – 40, na který odkázal i krajský soud. Nejvyšší správní soud vyslovil,
že je třeba mezi uvedenými instituty rozlišovat, a to především s ohledem na poučovací
povinnost správního orgánu dle §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců o důsledcích odmítnutí
výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Zároveň však konstatoval, že pochybení
spočívající v záměně označených institutů může mít význam pouze za předpokladu, že skutkové
závěry správních orgánů bez takto nezákonně získaného důkazu nemohou obstát.
[41] Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení vyplývá, že stěžovatel
byl správním orgánem prvního stupně řádně poučen o všech svých právech a povinnostech
jakožto účastníka správního řízení. Z obsahu protokolů ze dne 10. 4. 2013 (č. l. 36 správního
spisu) i 26. 2. 2014 (č. l. 136 správního spisu) je nadto zřejmé, že stěžovatel svého práva vyjádřit
se vůbec nevyužil, když na kladené otázky neodpověděl. Nelze tedy uvažovat ani o potenciálním
použití předmětného protokolu v neprospěch žalobce. Nejvyšší správní soud tak zjištění
krajského soudu označil za správná, a mající oporu ve spise. Závěry krajského soudu uvedené
v napadeném rozhodnutí nezatěžují toto rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, a stěžovatelova
kasační námitka byla Nejvyšší správním soudem vyhodnocena jako nedůvodná.
[42] Stěžovatel dále napadl výrok o stanovení počátku správního vyhoštění jako nicotný,
neboť z něj dle jeho názoru nevyplývá, jaké pobytové oprávnění měl správní orgán na mysli,
přičemž stěžovatel je přesvědčen o povinnosti správního orgánu toto označit. Nejvyšší správní
soud tuto námitku stěžovatele vyhodnotil jako nedůvodnou. Jak upozornil již krajský soud,
Nejvyšší správní soud se k této věci vyjádřil v usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 1. 2012,
č. j. 1 As 106/2010 - 83, dle kterého §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců svěřuje
správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku,
ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. V usnesení ze dne
30. 7. 2013, č. j. 9 As 131/2011 – 63, pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu doplnil,
že správní orgán je oprávněn stanovit ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění počátek doby
zákazu vstupu i tak, že se tato doba počítá ode dne, kdy se rozhodnutí o správním vyhoštění
stane vykonatelným. Správní orgán je tedy oprávněn určit počátek doby zákazu vstupu různými
způsoby, nikoliv však zcela libovolně. Musí dbát na to, aby doba zákazu vstupu na území
navazovala odpovídajícím způsobem na lhůtu pro vycestování cizince, kterou správní orgán
stanoví v rozhodnutí o vyhoštění cizince. Zároveň plynutí této doby nesmí být bezdůvodně
odkládáno.
[43] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s interpretací krajského soudu, že v nyní posuzované
věci byl počátek doby zákazu vstupu určen okamžikem, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Z §118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců lze dovodit, že pobyt cizince
na území ČR nelze považovat za neoprávněný ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným
pobytovým oprávněním nedisponuje, jestliže probíhá řízení o jeho správním vyhoštění, neboť
dle tohoto ustanovení se pro účely správního vyhoštění považuje za přechodný pobyt na území
i neoprávněné zdržování se cizince na území. Tento způsob stanovení počátku doby zákazu
vstupu je v souladu s výše nastíněnými závěry rozšířeného senátu. Zákaz vstupu začne působit
až v době, kdy cizinec má skutečně povinnost opustit území, přičemž takové stanovení počátku
doby zákazu vstupu cizince na území zcela odpovídá účelu institutu správního
vyhoštění (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 9 As 131/2011 – 63). Je možno shrnout, že stěžovatel v době správního řízení pobývá
na území ČR na základě přechodného pobytu, který však ztrácí okamžikem vykonatelnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění, a tímto okamžikem je současně určen počátek doby zákazu
vstupu stěžovatele na území států Evropské unie. Uvedený výrok tak nelze považovat za nicotný.
[44] Kasační námitku stěžovatele týkající se délky vedení řízení o správním vyhoštění
vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou. Je nutno připustit, že v případě žalobce bylo
řízení vedeno skutečně poměrně dlouho (bylo zahájeno dne 10. 4. 2013 a konečné rozhodnutí
nabylo právní moci až 13. 4. 2016). Zákon o pobytu cizinců však nestanoví žádnou lhůtu,
po jejímž uplynutí by již nebylo možné správní vyhoštění uložit. Správní orgán je na základě
čl. 38 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) a §6 odst. 1 správního řádu vázán povinností vyřizovat věci bez zbytečných
průtahů. V případě, že by tuto svou povinnost porušoval, je možno se domáhat nápravy
prostřednictvím institutu ochrany před nečinností (§80 správního řádu), případně podáním
žaloby na ochranu před nečinností. V daném případě však stěžovatel žádné z možností nevyužil.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že délka řízení sama o sobě není
důvodem ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, a námitku stěžovatele označil za nedůvodnou.
[45] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože
rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala
bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[47] Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení a to podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu